Trápí mě absence spánku, vážení… a proto jsem se rozhodla dohnat nějaké resty. Jelikož kolem třetí hodiny ranní je práce na diplomové práci čistým hazardem se životem (o datech ani nemluvě), dostala jsem chuť napravit jednu křivdu, kterou jsem na vás spáchala. Zkouška dospělosti už je dávno pryč a já vám slíbila ty alternativní konce. Pokusím se je seřadit tak, jak měli jít. A zkusím k tomu dát i svůj vlastní komentář. Jej. (Tady názorně uvidíte, co se mnou děla stres, litr koly a dvanáct hodin při vědomí). Bojte se.
Takže předně Zkouška dospělosti aneb - jak jí říkám raději - Gympl měla být původně pouze velmi krátkou záležitostí. Tak do deseti kapitol. Přiznávám se, vymklo se mi to tedy pěkně. Ale nemyslím si, že by to byl nějaký extra průšvih.
Původně měl Roman být pořádná svině a dělat Kubíkovi ze života peklo. Hm, tak to se mi teda zrovna dvakrát nepodařilo udržet, ale myslím, že pro příběh jedině dobře.
Další myšlenkou bylo, že Martin bude pouze spojka, která nakonec dostane k sobě Kubu a .. světe div se… právě Romana, který by se choval jak blbec z toho důvodu, že se bál svou vlastní náturu projevit. Na povrch by vyplavala až v době, kdy by byli oba na vysoké a náhodou se potkali ve stejném městě. Kuba by Romana vytáhl z dost velkých problémů (ty nemá cenu příliš rozebírat) a dost by se sblížili. A kdo by mohl za jejích setkání? Martin, který by fotil sérii aktů. Roman by se nechal najmout a tam by se potkali. (Tak schválně, tenhle scénář by se vám líbil více?)
Měla jsem to promyšlené do detailů, jenže… Ano, správně… do hry vstupuje Vojta, který měl být původně tím pravým. No, jak víte, nebyl. Nakonec (chudák malej) skončil jako takový dočasný záporný hrdina. Jsem se mu pomstila. Ale najednou mi prostě k tomu Kubovi neseděl tak, jako Martin. Je to se mnou těžké.
Pamatujete, jak Kuba navštívil Martina, aby ho zaučil? No, tak původně se spolu vůbec neměli vyspat. Kuba měl vycouvat. Ale to jsem si zase řekla, no a proč sakra ne? Je to mladej kluk, to, že je jelito víme všichni… proč ho nenechat udělat pár blbostí.
A blbostí nadělal dost. A pak do hry vstoupil Lex. Na to, že to měla být pouze epizodní postava, která se zjeví, obšťastní Kubu v jeho těžkém údělu a zase zmizí, se mi to zase poněkud vymklo. Sledujete, jak často se mi to všechno vymyká? Lex mi prostě pod rukama tak nějak ožil. A už jsem ho nedokázala ze hry vyšoupnout. Jeho charakter pro mě nebyl zas tak těžký. Je tak trochu jako já… snaží se pomáhat, ale nakonec vždycky skončí sám a opuštěn. Akorát je klidnější, já jsem strašnej vztekloun.
Ehm, chystám povídku (nebo spíš uvažuji o ní, to je přesnější), která bude navazovat na děj povídky What I Like About You a bude se tentokrát zaměřovat na Lexe, i když ne z jeho pohledu. Nějak se nedokážu vymanit z toho světa, kde je pořád šance, že Kuba a všichni ze Zkoušky tak docela nezmizí. Ale na to si ještě počkáte, neb netuším, kam mě Vítek s Gabrielem zavedou ( i když plán už mám do detailů… i když, ten jsem měla už na začátku Zkoušky a jak to dopadlo…).
A odbočuju, nakopněte mě někdo na správnou kolej. Pak měl být tedy Lex tím, kdo by se mohl aspoň chvíli tvářit jako Kubova vážná známost, jenže ejhle… tak nějak jsem si ho nedokázala s tím malým roztomilým trubkou představit natrvalo. Takže další problém, co sakra s Kubou?
Znovu se na scéně objevil Martin, ale v doprovodu toho blonďatého stvoření. No, taky měl právo na život a kdo by chtěl být sám, byť by miloval někoho jiného? I když, otázka do diskuze…
A pak došlo na to svedení. Kuba se docela vybarvil, ale zas na druhou stranu měl celkem dobrou školu od Lexe. A proč by vlastně nemohl? Chyb už se nadělal dost a nemusí to tak brzy skončit.
No a pak to přišlo… těžká tvůrčí krize spojená ještě s dalšími věcmi (moje, ne Kuby) a Kubíček mě začal přímo doslova srát. Tou svou ufňukaností, jak miluje Martina, ale houby pro to dělá, a když už udělá, tak totálně blbě. Ano, nebýt Leesil, měli jste po Kubovi. Já se ho totiž rozhodla sprovodit ze světa. Jeho vlastní rukou. Těch blbostí udělal tolik a tohle by byla jeho závěrečná (kolik z vás si právě oddechlo, že mám po ruce Leesil, který mi to pohotově a se spoustou argumentů vymluvila?). A příběh měl přebrat Lex. Převzal by vypravěče a popisoval zdrceného Martina, až by z toho měli všichni depku jak poleno. Včetně mě. Leesil, jsi poklad a já jsem fakt ráda, žes mě tak krásně sprdla, že Kuba se zabíjet nesmí.
No, tak na základě velmi rázné domluvy, jsem se to rozhodla zmírnit to na nepovedený pokus o vlastní sebezavraždění. A na to, jak víte, taky nedošlo. To už jsem byla zase v pohodě a došla k závěru, že Kuba je sice jelito kroupami nabito, ale takhle rychle by to nevzdal. Přece jen je tu vždycky malá naděje.
Jenže… další problém… jak dostat Martina zpátky… To jsem si lámala hlavičku pěkně. Ta sebevražda by ho mohla donutit přiletět zpět do Prahy, jenže… jak by se asi na Kubu díval? Chtěl by být pak vůbec s někým takovým? A nebral by to jen jako citové vydírání? A pak přišel nápad s přepadením, rekonvalescencí a tak dál.
Mezitím, co jsem tak přemýšlela nad důvody Martinova návratu, mě zas popadl strašný pocit viny, že jsem z Vojty, původně zamýšleného jako hodnou postavu, udělala takového zmetka a měla jsem potřebu ho nějak ospravedlnit. Měla jsem trošku pocit, že tu scénu s tím, kdy si s Kubou vylévají navzájem srdéčka, jsem poněkud znásilnila… ale ta tam byla pro můj klid. Tak sorry. Dokonce jsem na chvíli uvažovala, že by teda Kuba mohl zůstat s ním. Ale víte, že se mi to zase nepovedlo dotáhnout do konce.
A pak slavný návrat Martina, který se dozví od Lexe, co se stalo, a přikluše zase zpátky. A co teď sakra s Vojtou? Ještě víc mu vylepšit reputaci… nechá Kubu sám a dobrovolně. Stejně jako předtím Lex. A hotovo. Uf.
A když tak vidíte, co se dokáže odehrávat v mojí hlavě během jednoho příběhu, můžete být fakt rádi, že jsem se dokázala dobrat nějakého konce…
To je konec alternativních konců. Možná jsem na nějaký zapomněla, ale myslím, že i takhle to vypadá až děsivě. Gympl mi ožil pod rukama a diktoval si, zmetek, pořád nějaké změny. Stejně jako jsem mívala problémy napsat slohovku. Nanečisto vznikla jedna, a při přepisovaní pod vahou spousty změn a vylepšování, pak docela jiná. A to je to s povídkami o dost horší.
Pořád mám na paměti ty slíbené bonusy… to zas, až budu trpět nespavostí. Takže asi brzy.
P.S. Případné dotazy si strčte do... komentářů… 
Žádné komentáře:
Okomentovat