Připadám si, jak kdybych vypadla z odstředivky. Fuj. Ale stihnout za jeden den práci na dny dva, to je celkem solidní omluva na to, že dneska už nevnímám, vypadám jako oživlá mrtvola a na většinu otázek odpovídám "hm". Vstávala jsem v pět, vážení, a když jsem si už myslela, že snad trošku zdřímnu v autobuse cestou do matičky stověžaté, tak přistoupí kupa harantů a řvou jak na lesy. Ach jo, za co? A to mám děti ráda, ale ne když člověk skoro umírá a oni mají v sedm hodin ráno energie, jak kdyby... nedávejte jim pít ty energeťáky! Jsou pak jak zdrogovaný veverky.
Jsem ráda, že se "Zkouškové" bonusy sešly s takovým úspěchem. Docela mě to překvapilo...
Gabriel hraje svou hru, a docela se mu daří. I rozmary počasí mu hrajou do karet!
A ještě jedna věc... jelikož už teď je mi jasné, že 11. července budu zaručeně trávit v Praze (což je zvláštní, protože nikdy dopředu nevím, kdy se tu zjevím), tak mě napadlo... Hodilo by se to případným zájemcům o sraz Šuplajzu? Dejte mi vědět, a můžeme třeba něco spáchat. Nečekejte nic velkého, budu se muset chovat slušně :-D
Večer se přiblížil jako blesk. Vítek nervózně přecházel po bytě a přemýšlel, jestli bylo jeho rozhodnutí správné. Radek bude zklamaný a Lex bude nejspíš naštvaný. Jenže… jenže ho Gabriel přitahoval už od začátku a nebýt té politováníhodné situace po večírku, nejspíš by ho tiše zbožňoval dál a neměl důvod… nenávidět ho? Ne, to nebylo tak zcela přesné. Vítek dávno ztratil schopnost nenávisti. Dokázal se zlobit, na někoho zanevřít, ale rozhodně ne nenávidět. Možná to byla chyba. Vítek dokázal odpustit komukoliv. Cokoliv.
Večer se přiblížil až moc rychle. Gabriel se otráveně zvedl z křesla. No tak hurá na to. Zatím vymyslel, že ho vezme do jednoho podniku, kde měl jisté… výhody. Stůl v odděleném salónku by nemusel být tak špatný nápad.
Vítek seděl zdrceně na posteli. Kde jsou módní poradci, když je potřebuje? Klára na horách a Lex? Lexovi se neodvažoval zavolat, stejně tušil, že je někde mimo Prahu. A taky tušil, že tohle by mu zrovna neposvětil. Nejspíš ho za to pěkně seřve. Nemá Gabriela rád. Jenže on se vážně poslední dobou choval moc… hezky… mile.
Otráveně jsem vyklusal schody k Vítkovu bytu a opřel se o zvonek. Vzápětí se okřikl. Špatná role! Musím být milejší, jemnější než letní vánek. Vichřice přijde až později. A to budou třísky lítat. Prst jsem ze zvonku pomalu sundal a čekal. Výhoda v oblbování slepejšů je, že si nemusíte hlídat výraz. Aspoň nějaká kompenzace těch sladkých řečiček, který jsem měl připravený k oblbování. Byla to hra, partie, kterou jsem hodlal vyhrát a to s neskutečně velikým náskokem.
Prošel jsem klasickým "kdo tam" a byl vpuštěn dovnitř. Vítek mi teda nepřipadal zrovna převlečeně.
"Kde to vázne?" optal jsem se zvesela a přitom protočil oči v sloup. "Neříkej mi, že jsi jak ty ženský a nemáš nic na sebe."
Zavrtěl hlavou. "To ne, jen… mám poněkud problém sladit barvy."
Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Takže se odsud nevyhrabeme. "A mám ti pomoct?"
Cítil jsem na sobě jeho pohled. Asi nebylo zrovna nejmoudřejší svlékat se a oblékat před ním. Pořád jsem si pamatoval, co se stalo, když tu byl naposledy. Tentokrát jsme ale byli oba střízliví a tohle bylo rande. Ano, rande. Znělo to zvláštně. Mám rande a to zrovna s ním. S archandělem, díky kterému už mám za sebou své poprvé a to vážně nezapomenutelné. Bohužel. Ale chtěl jsem mu dát šanci. Poslední dobou se choval neuvěřitelně. Jako by se naráz změnil. Kluky sice peskoval pořád, ale ne tak moc. Nebo se mi to jen zdálo?
Natáhl jsem si tričko a ucítil jsem ho těsně za sebou. V té chvíli mi na moment zatrnulo, až jsem se musel okřiknout. Tentokrát se na mě určitě nevrhne a já jsem magor, když si něco takového myslím. Ucítil jsem jeho ruku na zátylku. Trhnul jsem sebou, zcela bezděčně.
"Cedulka." Řekl kousek od mého ucha a se mnou to škublo znovu. Cítil jsem, jak mi prsty zajel za lem trička, aby mi tu pitomou cedulku zastrčil. Skoro jako by do mě pustil 220 voltů. Když ruku zase stáhnul, skoro to se mnou škráblo o podlahu. Zcela jasně jsem si uvědomoval, jakej jsem idiot, když si tohohle chlapa chci zase pustit k tělu po tom, co se stalo. Ale na druhou stranu mě strašně přitahovat… skoro jsem si vyčítal, že jsem si ten sex tehdy nedokázal užít. Zatracený víno.
"Ehm, jo… jasně." Vykoktal jsem a provedl pokus o úsměv. No, dobrý.
"Jsi si jistý, že se mnou vážně chceš někam jít?" zeptal se a líně protahoval každé slovo. "Taky můžu nechat to jídlo doručit přímo sem, pokud se nebojíš, že… víš, co myslím."
Chvíli jsem váhal. "Víš, že se necítím, co se jídla týká, nijak jistě v restauracích a tak."
"Právě proto se tě ptám. Zarezervoval jsem stůl dostatečně daleko od ostatních, ale pokud nechceš, můžeme zůstat zde."
Je tak pozorný. "Nevadilo by ti to?"
"Jistěže ne. Kdyby ano, nenabízel bych ti to."
Sledoval jsem Vítka, jak se nimral vidličkou v jídle. Nakonec jsem docela uvítal, že jsme si jídlo nechali dovést. Venku totiž nastala celkem slušná vánice a v tomhle se mi teda řídit nechtělo ani trochu. Navíc sníh začal padat hustěji a hustěji. Fuj.
"Nechutná ti?"
"Ale ano." Sledoval jsem, jak se pokusil nabrat cokoliv na talíři a zas mu to upadlo z vidličky, než stihl donést sousto k ústům. Bože můj, na to se vážně nedalo koukat. A pak ke mně přišel ten zajímavý nápad. Trošku předvést své starostlivosti - hrané samozřejmě - a mohl by to brát jako velmi romantické gesto. Přisunul jsem se i se svým talířem k němu a vzal mu vidličku z ruky.
Když už plácám kraviny, jen abych toho chudáčka sbalil, proč bych nemohl taky dělat romantický věci. To, že je nepoužívám, protože mi to přijde zbytečný a trapný, neznamená, že nevím, o co go.
Viděl jsem v jeho obličeji záblesk překvapení. "Co to děláš?" zeptal se tiše. Skoro vystrašeně, jakoby se bál, že do něj tu vidličku vrazím.
"Věříš mi?"
To zaváhání se mi nelíbilo, má mi sakra věřit. Ale nakonec pomaličku přikývl.
"Tak si to prostě jen zkus užívat, ano?"
Tohle přikývnutí přišlo o něco rychleji.
Nabral jsem sousto na vidličku a dal si záležet, aby pojmula vše, co bylo na talíři nejlepší. Natáhl jsem ruku a jemně přejel po jeho čelisti až ke rtům. Vypadal hodně nervózně, tak jsem znovu zopakoval, aby mi věřil. Přejel jsem prstem po jeho rtech a jemně přitlačil. Vložil jsem mu sousto do pusy.
"Vychutnej to pořádně." Zašeptal jsem mu do ucha a Vítek se skoro udusil.
Ještě jsem ho chvíli poplácával po zádech, než jsem se ujistil, že se neudusí.
"V pořádku?"
Rychle přikývl a snažil se sousto rychle skousnout. "Ano, v naprostém. Ale příště mi prosím tě řekni, co chceš dělat."
"Promiň." Zasmál jsem se. "Chtěl jsem tě překvapit."
"NO, tak mise splněna."
"A můžu v ní pokračovat?"
"V překvapování nebo krmení?"
"V obojím, když to nebude vadit."
Vítek zaváhal. "Ale opatrně, ano?"
"Jinak bych to ani nedělal."
"Pořád sněží?" zeptal se Vítek opřený o dveře, zatímco jsem koukal z okna na tu sněhovou vánici a klel jak dlaždič. Držel v ruce hrnek a zajímal se o mě. Já se ovšem zajímal spíš o výhled z okna.
"Jo, tímhle stylem někde zapadnu. To ani neprojedu. Sakra." Zavrčel jsem vztekle.
Vítek pomalu přikývl. "Nabídl bych ti, abys tu zůstal přes noc. Ale je to první rande a já nechci…"
"Sex?"
"No, ano."
Ušklíbnul jsem se. No tak to ani já ne. "S tím problém nemám." Řekl jsem nakonec. "Stačí mi gauč."
Žádné komentáře:
Okomentovat