Fjůůů, státnice už příští týden. Takže, když se neozvu v půlce týdne, zahynula jsem bídnou a potupnou smrtí. Tudíž můžete oplávat nejen mě, ale i tuto povídku. V opačném případě na oslavu přibyde další díl. Tak jako tak poznáte, na čem jste. Ale abyste neumřeli i vy a hned, protože vidina dalšího dílu bude v nenávratnu, jeden vám teď jako obětinu bohům šoupnu.
A příští díl se trošku šoupneme v čase... Myslete na mě, půjde o kejhák.
Přešlapoval jsem po kanclu jak vzteklej vlk. Lex hrál vážně tvrdě, ale nepochyboval jsem, že by to všechno do puntíku splnil. Ten parchant se mě prostě rozhodl zničit, pokud nebudu na jeho milovaného sleponě hodnej.
A to jsem teď být musel! Sakra, jak já tohle nesnáším. Ale na druhou stranu… hodnej, jo? Tak moc hodnej, až se do mě ten chudáček zblázní a já ho pak zadupu do země takovým způsobem, že to nerozchodí ani Lexík? Anebo ho prostě Lexíkovi přetáhnu? Copak bude asi dělat, když bude Vítek na mojí straně? Určitě by Lexovi nedovolil vytáhnout na mě tu špínu. A Lex by to ani neudělal, protože by to ublížilo tomu jeho slepejšovi.
Usmál jsem se. Jsem génius. No, sice se asi budu muset vzdát pravidla jednou a dost, a předstírat, že mě snad zajímá nějaký vztah, ale zase na druhou stranu… Díky tomu klukovi bych měl Lexe zase hezky v hrsti. A to už za trochu toho nepohodlí stojí.
"No a teď si představ, že tady Adam mi ten apríl sežral a fakt šel na toho Gabriela zaklepat." Líčil zrovna Darek. Nohy měl hozené na Vítkové klíně a opíral se o Radka, který seděl vedle. Příběh vyprávěl takovým způsobem, že se u toho smál už od začátku a Vítek, který nebyl zasvěcen jako ostatní, měl chvilkami problém, aby mu rozuměl.
"Já tu jsem taky." Upozornil vztekle Adam.
"No vždyť jo, Adámku, ty nejdeš přehlídnout." Vyplázl na něj Darek jazyk a protáhl se. "No, a Gabriel byl zrovna v příšerný náladě, a teď do toho vlítl Adam. Slyšeli jsme ten řev až dolů do zkušebny." Darek se znovu rozchechtal.
"Pořád jsem tady." Další marná snaha.
Vítek se jen pousmál a Radek, ten už se nezřízeně chechtal. "No, je fakt, že my si to docela dobře užili. Byla to sranda."
"JO, na vás Gabriel neřval!"
"Ale no tak, Adámku." Zubil se Darek. "Gábinka je vzteklej pejsek. Hodně štěká, ale skoro nekouše. Vylámal by si zoubky."
"Vážně, a na kom by si je měl Gábinka vylámat?" ozval se ledový hlas ode dveří.
Darkovi doslova zamrzl obličej. "Áááááááá. Fuj, to jsem se tě lekl."
"Takže navíc jsem ještě strašidlo? A kde se poflakuje Marian? A proč sakra nezkoušíte?"
"Mariánka bolí v krčíčku, tak sedí doma na zadnici." Usmál se Darek, který okamžitě pookřál, když zjistil, že Gabriel nemá tu svou vyhlášenou hroznou náladu. Dneska se zdál být v dobrém rozmaru.
"Aha. Tak Mariana bolí v krku a vykašlal se na zkoušky. A hlásit se to nemusí, že ano!"
"Znáš ho. Marian si vždycky dělá, co chce." Mávl rukou Adam.
"Zasloužil by nakopat prdel." Ušklíbl se Gabriel a podíval se na Vítka. "Chci s tebou mluvit, Vítku."
"Myslím, že není o čem. Záležitosti ohledně kapely jsou vyřízené a ty stejně můžeš řešit i před klukama."
Gabriel se zamračil a ostatní se překvapeně podívali po Vítkovi. Odkdy odporuje archandělovi?
"Řekl jsem, že s tebou chci mluvit."
"Soukromě?"
"Jistě."
"Ale já nechci soukromě mluvit s tebou."
Gabriel se zamračil a koukl na ostatní. "Vypadněte!" Zavrčel tónem, kterému nebylo možno odporovat. A když ano, tak by ten dotyčný stejně dlouho nepřežil.
Ve Vítkovi hrklo, s tímhle nepočítal. Radek mu soucitně položil ruku na rameno. Předpokládal, že Gabriel bude pouštět hrůzu. To se sice ustát dalo, ale nic příjemného to zrovna nebylo.
"Tak bude to?" Gabriel vážně zněl hodně vytočeně, tak se kluci vyděšeně zdekovali do bezpečí.
"Chtěl jsem se ti omluvit." Začal Gabriel zjemna, když se za ostatními zavřely dveře. "Nechoval jsem se zrovna moc dobře. Z té noci si vážně vůbec nic nepamatuju, ale jestli jsem se choval nějak… no, nevhodně nebo tak, vážně mě to mrzí."
Vítek mlčel. Netušil, proč Gabriel najednou tak otočil. A neměl nic, co by mu na to řekl.
"Chtěl jsem tě, jako omluvu, pozvat někam na jídlo, nebo cokoliv si řekneš."
Vítek stále mlčel a Gabriela to začalo znervózňovat.
"Vítku, mě to vážně mrzí. Chtěl bych, aby to mezi námi bylo zase v pořádku."
Vítek se nadechl. "Co se práce týče, je vše v pořádku. A ohledně osobního života… mě se netýká ten tvůj a tebe zas ten můj. Na chvilku se možná tak nějak propletly, ale to je pryč. Stalo se a zapomenuto."
Gabriel skousl rty a zamračil se. Tohle vůbec nevycházelo podle jeho plánu. "A bylo by v pořádku, kdybych tě pozval na pracovní večeři? Dneska?"
"Je mi líto, ale už něco mám."
Nejradši by něco rozbil. "A můžu se zeptat, co?"
Vítek zaváhal, ale nakonec odpověděl popravdě. "Rande."
Gabriel na něj překvapeně zíral. "S kým?"
"Já se tě taky neptám, tohle je moje osobní věc."
"Ale to, s kým tě lidi uvidí, je důležité pro image kapely."
"Nemusíš se bát."
To snad není možný! To se mi jen zdá! Ten kluk mě normálně odmítl! Vřelo to ve mně teda fest. Měl jsem co dělat, abych udržel tón hlasu. Obličej jsem naštěstí hlídat nemusel.
"V pořádku, ale pamatuj si, že teď jsi spojovaný s kapelou a musíš dbát na…"
"S tím si nemusíš dělat starosti. Neudělám nic, co by mohlo kapelu poškodit." Přerušil mě. On si mě vážně dovolil přerušit? "To je všechno, cos mi chtěl?"
"No ano." Odpověděl jsem rychle. Musím přijít na způsob, jak se mu vetřít do přízně.
Vítek pomalu vstal a opatrně odložil hrnek na stolek vedle. Bylo na něm vidět, jak se snaží, aby to udělal správně. A pak mi to došlo. S ním musím jednat jako s porcelánovou panenkou, jako by se měl při neopatrném zacházení rozbít. Jako s hodně drahou porcelánovou panenkou. Zas tak moc mě panenky nebraly, abych se je snažil nerozbít. Navíc… on to nesměl zas tak silně pociťovat.
Věděl jsem, že když se budu snažit, dostatečně dlouho, dostanu ho. A s ním i Lexe. A to mi vážně za tu trochu přemáhání a přetvařování stálo.
Přešel jsem k němu a prostě natáhl ruku, abych mu pomohl ten hrnek položit. Stůl byl zarovnaný krámama, a tak to stejně vypadalo, že se převrhne a zleje všechno okolo. Cuknul sebou, jak kdyby ho můj dotek spálil.
"Nedotýkej se mě!"
"Chtěl jsem ti jen pomoct." Namítl jsem rádoby ublíženě.
"Já nepotřebuju pomoct. A už vůbec ne od tebe!"
"Oukej. Promiň." Stejně jsem tam stál a civěl na něj. Sice zněl bojovně, ale vypadal spíš vyplašeně. On se mě… bojí?
Žádné komentáře:
Okomentovat