Tak po čtrnácti dnech jsem se konečně dostala na chvilku k blogu. Je to s podivem. Ale vysvětlení to má logické, makám v labu a šrotím na státnice. A že toho není zrovna málo. Asi budu potom hezky vyždímaná. Ale snažím se najít si vždycky aspoň chviličku na psaní, a hledá se teda pěkně blbě.
Snažím se aspoň trošku vychutnávat jaro... šeříky kvetou a to mě přivádí na neveselé myšlenky. Naštěstí na ně nemám moc času. Mám lepší neveselé myšlenky - státnice.
Dneska to bude tak nějak o ničem. Někdo si domluví rande, a někdo se celkem hezky projeví, až se z toho Gabrielovi bude dělat nevolno.
"Tady nahoře v rohu je takový čudlík…" Radek vysvětloval a vedl Vítkovi ruku. Osaměli spolu ve zkušebně. Marian vymázl bez rozloučení, Adam se omluvil, že má rande se Šárkou a Darek měl prostě rande. Chvíli se Radek bavil tím, že tipoval s jakým živočišným druhem. "…tím to zase vypneš."
"Bezva."
"Pro tebe cokoliv, princezničko."
"Mohl bys pro mě něco udělat a neříkat mi tak?"
"Promyslím to, princezničko."
"Radku!"
Jmenovaný se rozesmál. "Promiň, už budu hodnej."
"Díky."
"Vítku?"
"Ano?"
Radek se trošku ošil. "Už jsem se chtěl dávno zeptat, a jestli nebudeš chtít odpovědět a pošleš mě do prdele, tak to pochopím."
"Nechceš to radši vyklopit, než chodit kolem horké kaše?"
"To není zas tak jednoduchý…"
Vítek mlčel.
"Já jen… víš, je možné, že se pletu, tak si to nevykládej špatně… je tu nějaká možnost, že bych u tebe měl šanci?"
"Cože?"
"Promiň, asi jsem se vážně spletl."
"Jak to myslíš?"
"Myslel jsem, doufal, že bys mohl být… gay."
Vítek se zarazil. To je to na něm tak poznat? Asi zabije Kláru, že ho oblíká tak nemožně. Určitě je to tím.
"Promiň, já se fakt omlouvám, nechtěl jsem tě urazit."
"Urazit? Ne, to… to není urážka."
"Sorry."
"To se mě tu snažíš pozvat na rande?"
"No, vlastně jo. Moc mi tohle nejde."
"Dobře, půjdu rád."
"Cože?"
Vítek se rozesmál. "No tak, trefil jsi to."
Nevěřícně jsem zíral na Lexe. Vždycky jsem ho měl za čivavu, co rozhodně nekouše a když jo, tak ji člověk lehce odkopne. Nebo možná spíš yorkšírek… ňaf, ňaf…
Teď tu přede mnou klidně seděl, v mém kanclu, naproti mně a lehce se usmíval. Tvářil se, jako bychom spolu byli v baru a on mi nabízel velmi zajímavý obchod.
"To nemůžeš myslet vážně." Zajímavé, čivava přece jen umí kousnout a dost to bolí. Teda spíš to štípne, ale pak hnusně zhnisá.
"Vypadám snad, že žertuju?"
Odkdy je ten parchant takhle zákeřný? A proč to nevytáhl už dávno?
"Co po mně chceš?" zavrčel jsem napružené. Nerad jsem byl já ten, kdo je zahnaný do kouta. A to jsem teď, chtě nechtě, byl. A dost mě to sralo.
"Neřekl jsem to dost jasně?"
Jen jsem zavrčel. Vážně bych měl zauvažovat o nějakém odchytu pro psy. A pak hezky rychle utratit.
"Tak já ti to tedy zopakuju, Gabrieli." Pořád mě pozoroval a mě z toho až mrazilo. A fakt to nebylo příjemný. "Byl jsi moc ošklivej a ublížil Vítkovi. A máš tu smůlu, že mi to vadí. Takže se k němu odedneška začneš chovat vzorně, mile a laskavě, nebo pustím do světa pár pikantností o tobě."
"Jenže ty na mě nic nemáš, Lexíku." Zasmál jsem se a byl si jistý, že couvne.
"Vážně si to myslíš?" pomalu vstal a přešel k oknu. "I já umím vyhrabat špínu nebo bolístky. Mám začít třeba tvým dětstvím? Nebo snad způsobem, jakým sis vydělával na studia? Nebo bych mohl pustit do světa, žes znásilnil svého zaměstnance… to by ti určitě neudělalo dobrou reklamu."
"I negativní reklama je reklama."
"Ale takhle by tě zaručeně položila."
"Ty parchante!"
"Není hezké, když se ti rýpe někdo v soukromí, mám pravdu?" ten hajzl umí jednat tvrdě. To bych do něj vážně nikdy neřekl.
"Aspoň mě nevodil za nos vlastní milenec. Jakpak se má asi malá Alexandra?" tak Lexíku, hezky se slož jako vždycky.
Podíval se na mě a mně zatrnulo. "Já už se svého kostlivce zbavil." Usmál se. "Ale ty jich máš spoustu a budou tě strašit do smrti."
"Ty přece nejsi takovej hajzl, nesnížíš se na mou úroveň. Ty seš přece ten hodnej."
"A ty budeš od dnešního dne taky."
"To těžko."
"Já ti nedávám na výběr. Budeš se k Vítkovi chovat hezky, protože jestli mu ještě jednou ublížíš, uvidíš, čeho všeho jsem schopný."
Chvíli jsem si ho prohlížel. Proč se zastává zrovna tohohle kluka? Proč sakra zrovna… a pak mi to došlo.
"Ty toho malýho chudáčka miluješ, že jo. Proto tolik starostí? Proto se tolik snižuješ, ty ubožáku!"
Blýsklo mu v očích. Bingo. "Tebe by měla zajímat jediná věc. Jak zařídit, abych si o tobě nepustil pusu na špacír. Zbytek ti může být jedno."
"Ten slepoň mě nezajímá."
Zamračil se. "Opravdu? To je jedině dobře, protože ty jeho taky ne."
"Zruším mu smlouvu, tady skončil!" zavrčel jsem.
Lex se blahosklonně usmál, jako by měl před sebou retarda. "Kdepak. Myslel jsem, že ty se ve smlouvách vyznáš… omyl, zřejmě. Pokud ji zrušíš, tvoje společnost, a tím pádem i ty, přijdeš o dost veliké peníze. A to taky není zrovna nejlepší vizitka, obzvlášť, když se chystáš změnit firmu. Co by si o tom asi tak pomysleli tvoji současní nadřízení? Nebo už to ví?"
Hrklo ve mně, no samozřejmě, že jsem se o tom ještě nešířil. "Hraješ tvrdě."
Přikývl.
"A jsi si jistý, že na to máš?"
"Naprosto."
Ten den jsem toho rozmlátil opravdu hodně.
"Tak jak?" Zeptala se zvědavě Klárka, která mě vyzvedávala v jedné z kaváren, kam mě vzal Radek. První rande, no.
"Co jak?"
"Ježiši, nehraj si ještě na blbýho!" já vím, ale když ona se tak krásně vzteká, když to dělám.
"No nic."
"Nic?"
"Jo."
"Vííítkuůůůů!"
"Bylo to fajn."
"Jen fajn?"
Povzdechl jsem si. Vážně to s Radkem bylo příjemný. A on byl moc skvělej a všechno, ale… ne. Připadal jsem si hloupě, ale já ho fakt bral jen jako kamaráda. Člověka, který mi pomáhá v práci. A to bylo všechno. "Jo, jen fajn."
"Proč proboha?"
"Prostě nepřeskočila jiskra."
"Příště si vem křesadlo, pitomečku." Plácla mě po hlavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat