Tak práce mi jde jak po másle, ale bohužel ne na povídce. Jak mám nějaký problém, múza vezme roha... A navíc jsem v pokušení přepsat poslední díl Zkoušky. Pořád nad tím přemýšlím, dopisovala jsem to těsně před Vánoci a tak na mě sedla ta příšerně sentimentální nálada a ten konec stojí za houby. Myslím, že za jiných okolností, (třeba o velikonocích) by to vypadalo jinak. No, uvidíme, jak se to vyvrbí... Kdybyste tak věděli, co bylo v plánu původně :-)))
Radši ale pokročíme v povídce, než si z tohohle udělám listárnu.
A o čem to dneska bude? No o Kubovi v nemocnici...
Kuba na tom nebyl nejlíp. Odoperovali ho, ale raději ho pořád udržovali v umělém spánku. Prý jim málem odešel při operaci. Naštěstí se jim podařilo, znovu mu rozběhnout srdce.
Roman pochodoval před JIPkou a odmítal se vzdálit. "Měl jsem být s ním. Měl jsem být s ním." opakoval to jako nějakou mantru a mě z něj začínalo být zle.
Jakub měl rozsáhlé vnitřní krvácení. Podařilo se jim ho zastavit, ale nevěděli, jestli to zvládne. Měl zlomených pár kostí. Tříštivou zlomeninu pravé ruky a taky otřes mozku. Oděrky a modřiny, kterými měl poseté tělo, radši ani nepočítám.
Už jsem měl za sebou výslech na policii. Pověděl jsem jim, co se stalo. Popsal jsem jim ty chlapy a doufal, že je najdou. Protože jinak si je najdu sám.
"Romane? Nechceš něco donést?" Vstal jsem. Musel jsem na vzduch.
Zavrtěl hlavou. Nelíbilo se mi dívat se na to, jak se tu takový tvrďák jako byl Roman, sypal. "Kuba to zvládne. Bude v pořádku. Uvidíš."
"A co když ne?"
"Tak na to se ani neopovaž myslet!" vyjel jsem na něj. Má dřívější vyrovnanost se s každou chvilkou pomalu vytrácela. "On to zvládne, rozumíš!"
Roman se na mě chvíli díval a pak pomalu přikývl. Několika kroky došel ke mně a objal mě. Bylo mi jasné, že na tom musí být zle. Nikdy nikoho neobjímal. Kromě Kuby. Ten si to na něm vždycky tak nějak vynutil. A Roman měl pocit, že ho prostě musí chránit. Jejich vztah jsem vždycky obdivoval. Každý dával a bral, a všechno bylo v naprosté rovnováze.
Za mými zády se ozvalo decentní odkašlání. Mě by to bylo fuk, ale Roman ode mě odskočil, jako by ho kousla kobra. Otočil jsem se a uviděl mladou dívku, která mi někoho velice připomínala.
Podívala se na Romana. "Jak je na tom?"
Roman se zadíval na mě, jako by prosil o pomoc. Došlo mi, kdo to je. Nejspíš Kubovo dvojče.
"Už je po operaci. Zatím ho udržují v umělém spánku." Začal jsem ji popisovat, co řekl doktor mě.
"Kde jsou vaši?" zeptal se Roman.
Helena zavrtěla hlavou. "Nemohla jsem jim to říct. Před dvěma dny odjeli na pozdní dovolenou. Mají vypnutý mobil. Oba dva. A i tak, nemůžu jim tam teď volat." zavrtěla hlavou. "Tátu by trefilo."
"Jasný." kývl Roman. "Jo, tohle je Lex. Helča, Kubovo dvojče."
Pousmál jsem se a kývl zlehka hlavou. "Těší mě. Už je mi jasné, kde Kuba přišel k tak krásným očím." Byla to pravda. Oči měli oba dva naprosto stejné. Měl jsem pocit, že pohlížím do očí Kubovi.
Helča se rozesmála. "Takový lichotník. Tak to už Kubovo zaujetí docela chápu. Mimochodem, můžu ho vidět?"
"Ještě za ním nikdo nesmí." Mávl rukou Roman, rozmrzelý nad tím, že ani jeho, nejlepšího přítele, tam nepustí.
"Dal vůbec někdo vědět Vojtěchovi?" napadlo mě. Já mu rozhodně nevolal. A jak jsem si troufal odhadovat, Roman by si radši prsty usekl, než by vytočil jeho číslo.
"Šílíš? Toho zmetka tu nechci." zavrčel Roman. "Nemá právo tu být."
"Je to Jakubův přítel, samozřejmě, že to právo má."
"Já ho tu nechci!" zavrčel Roman.
"Ale Kuba by ho tu určitě rád měl." uzavřel jsem, vytáhl mobil a nechal ty dva samotné.
Druhý den jsem stepoval před Kubovým pokojem společně s Vojtěchem a Romanem. Jeden se tvářil ustaraně, druhý jako pes postižený vzteklinou. A mezi nimi byl mantinel. Já.
Jakub už se probudil a teď u něj byla Helena. Velmi sympatická dívčina. Jen možná trošku prostořeká. Divil jsem se, jak rychle se se mnou tak říkajíc spřátelila. Až se Jakub dozví, co všechno mi na něj práskla, moc rád nebude. Byla opravdu velmi zasvěcená do Kubova života. A nechtěně mi vnukla nápad, který jsem s ní rád rozvinul do reálné podoby.
"Nečum, kreténe." počastoval Roman Vojtěcha, který si na něm dovolil na chvíli ulpět pohledem.
"Dej mi svátek." odsekl Vojtěch a zatvářil se nevraživě.
"Dejte pokoj oba dva. Tady bude klid!" zavrčel jsem popuzeně. Jak si dovolují dohadovat se zrovna teď?A tady?
Nás nakonec ke Kubovi nepustili, prý stačila bohatě jedna návštěva. Helenka vyšla z pokoje a usmívala se, což jsem bral jako dobré znamení.
"Tak osobnost zůstala zachována." zasmála se a poplácala Romana po zádech. "Ještě si našeho Kubíčka užiješ, chce donést pár věcí, aby se tu nenudil. Evidentně mu není tak zle, jak se tvářil."
Ale zle mu bylo. Věděl jsem, že před námi si bude hrát na hrdinu. A taky, že hrál. Druhý den jsem se o tom přesvědčil.
Vojtěch za ním zašel raději už ráno, a tak jsem raději Romana zdržoval až do odpoledne. Samozřejmě mu místo knížek donesl ten mizera skripta, což Kuba ocenil povzdechem.
"Děláš si srandu?" zadíval se na něj a ta podlitina na oku, jako by se spokojeně smála. Vypadal hrozně. Soudě i podle toho, jak obtížně mluvil, bylo mu zle. Prý dostával nějaké injekce na bolest. Ruku měl zafačovanou a byl samý obvaz. Kde nebyl fáč, tak se vyjímala nějaká modřina.
Bylo mi hrozně. Když jsem se probudil, chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, kde to jsem. Palčivá bolest mě chvilkami přiváděla k zbláznění. Měl jsem v puse sucho a nemohl jsem se skoro pohnout. Pomalu mi začínalo docházet, co se stalo. Jak mě Lex zachránil a dovezl mě zřejmě do nemocnice. Rozlepil jsem oči a rozhlédl se po místnosti. Ano, nepochybně jsem se nacházel v nemocnici. V nebi by to takhle nevypadalo. Aspoň doufám. A nebo že by tohle bylo peklo?
Druhého dne po mém slavném probuzení, mě navštívila Helča. Jen jsem doufal, že nic neřekla rodičům. A taky, že neřekla. Ptal jsem se jí, kdo ji dal vědět. Lex. Můj strážný anděl Lex. Usmál jsem se.
"A ty jsi tu proč? Přišla ses podívat, jak chcípám?"
Zasmála se. "Ne, ty jen tak nechcípneš. Je spousta chlapů, co musíš ještě vojet."
Zasmál bych se, kdyby to šlo a kdyby mi to netrhalo vnitřnosti na kusy. Jen jsem zasténal.
"Polib mi." doporučil jsem jí.
Helča si přisedla ke mně a usmála se. "Měla jsem o tebe strach. Byl jsi na tom dost špatně."
To mi ani nemusela říkat, cítil jsem se pod psa, ale to bych jí nikdy nepřiznal. "Je mi fajn, kdy mě pustí domů?" A pak jsem si na potvrzení svých slov vyžádal, aby mi Roman donesl nějaké čtivo, abych se tu nenudil. Původně jsem si přál jistý erotický časopis, ale pochybuju, že bych ho otevřel. Jen jsem nechtěl vypadat jako zmlácená chudinka. Doufal jsem, že mě jen tak nepropustí.
Brzy jsem ji vyhnal, protože jsem byl unavený. Bolelo mě snad všechno, co jsem v těle měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat