No... takže... ehm... beru zpět... povídka nebude mít čtyřicet kapitol celkem... jsem si to rozmyslela... tak nějak.
Těm, kteří právě zalapali po dechu a začali se ohlížet po nějakém tupém předmětu, kterým by mě umlátili, se velice omlouvám. Jak to tak bývá, trošku jsem se s tím koncem unáhlila. Myslím, že těch kapitol bude možná i čtyřicet dva. A ten konec přece jen trošičku přepíšu. Takže se omlouvám. Ale na druhou stranu, Kuba, Lex a ti ostatní tu s námi ještě chvilku budou.
K nové povídce... jsem se tak trošku zase zasekla, ale věřím, že to brzy pomine. Už mám dokonce vymyšlená i jména a poctivě sleduju QaF, abych se pořádně inspirovala a nasáhla tu atmošku (nebojte, fanfiction neplánuju ani omylem). Jde to pomalu, ale jistě. V povídce se mihne i Lex a zřejmě se tam bude motat i Kuba (ve Zkoušce se o tom nezmiňuje, protože to nepovažoval za důležité - to mám zas vysvětlení, co?).
No, ale zase tu plácám a plácám a vy už určitě chcete číst dál.
Zajímá vás, co Lex s Helenkou na Kubu ušili? Dneska se to dozvíte... a pak, jistá osoba projeví poněkud víc charakteru, než od ní všichni očekávali? Kdo?
Seděl jsem na posteli, podepřený snad pěti polštáři, a snažil se nevnímat pulsující bolest v rameni. Nade mnou stály sudičky. Po levé straně jsem měl Romana, který se na mě usmíval, ale na Vojtu po mé pravé straně házet kyselé obličeje. Moc dobře jsem to viděl. V nohou postele se na mě šklebili Lex s Helčou. Oba měli hodně divný výraz a mě to znervózňovalo.
"Vážně už je ti dobře?" ptal se mě nejmíň po sté Vojta.
"Je mi fajn. Vážně." Přikývl jsem znovu.
Roman se mračil jako bouřkový mrak. Ostatní dělali, že to nevidí.
"Nemám ti ještě něco donýst?" optal se Roman, taky nejmíň po stý, a usmál se na mě.
"Ne, vážně ne. Už tu prý stejně dlouho nepobudu." usmál jsem se spokojeně. Nebavilo mě to tu. Pořád sem chodila jistá fyzioterapeutka zvaná krotitelka a mučila mě. To byla strašná baba.
"Tak to je skvělý. A to pojedeš domů?" zeptal se Vojta a vysloužil si další kyselý obličej od Romana.
Zavrtěl jsem hlavou. "Naši nemají tušení, že jsem ve špitálu. Nemá cenu je tímhle zatěžovat. Prostě jsem se rozhodl zůstat v Praze. Helča to vyřídila."
"Jo," kývla a já věděl, že bude ještě pokračovat: "lepší když si myslí, že si užíváš víkendy plný sexu, než aby si o tebe dělali starosti. Nehledě na to, že by Kuba byl v háji. Dostal by kázání, zákaz barů a navíc by ho mamča nepustila ze své laskavé péče. A to bys radši zdechnul, že jo."
Zašklebil jsem se na Helču. A ona mi ten škleb oplatila.
Když zazvonil telefon, všichni stočili pohledy na Lexe, ten se jen omluvně usmál a vytáhl z kapsy mobil. Chvíli se zamyšleně díval na displej, zatímco mobil dál vyřvával do světa, že Lexovi někdo volá. A pak, to mi prostě nemohlo uniknout, spiklenecky mrknul na mou drahou sestru. To mě mírně znervóznilo. Co to spolu kují za pikle?
"Omluvte mě na moment, tohle musím vzít." Lex vymázl z pokoje a mé drahé sestře na tváři vyskočil velmi podezřelý úsměv.
Za chvíli se vrátil a i on se usmíval. "Musím se omluvit, neodkladná záležitost. Zastavím se za tebou později, ano?"
Jen jsem mávl rukou, těch návštěv jsem měl už dost. "Jasný, zařiď si, co potřebuješ." odtušil jsem blahosklonně.
Za hodinu už jsem byl sám a měl z toho radost. Už mě to neustálé vyptávání se, jak mi je, jestli něco nechci, jestli mě něco nebolí, nemají zavolat sestru a podobně, lezlo krkem.
Vydechl jsem a zabořil hlavu do polštáře. Konečně trochu klidu. Přivřel jsem oči a snažil se nevnímat bolest, která se ještě sem tam snažila přivést mě k šílenství.
Zaklepání na dveře jsem ignoroval a dělal, že nejsem doma. Třeba je to odradí. Anebo taky ne.
Při lehkém zavrzání dveří jsem jen zaskučel. Znovu už ne, ať mi dají chvíli pokoj. Už nejsem na umření, takže se můžou taky věnovat něčemu jinýmu. Dělal jsem mrtvého brouka, což znamenalo, že jsem si hrál na Šípkovou Růžu a rozhodně jsem nechtěl být políben.
"Spí." ozval se tichý hlas, který mi byl rozhodně povědomý.
"Asi toho na něj bylo moc." uslyšel jsem šeptat Lexe. "Můžeme to zkusit později. Dáš si kafe?"
"Já jen… na chvilku. Přijdu za tebou." Teď už jsem ten hlas bezpečně poznal, ale nechtělo se mi tomu věřit. Počkal jsem na tichý Lexův souhlas a další zavrzání dveří. Pak jsem uslyšel opatrné kroky, které se přiblížily ke mně. Srdce mi mlátilo až v krku. To nemohla být pravda!
Ten jemný dotyk na mém zápěstí mě donutil otevřít oči. Srdce mi vyskočilo ven a odešlo za Lexem na kafe.
"Martine!" zmohl jsem se jen na vydechnutí a civěl na něj jako na přízrak.
Zvedl hlavu a zadíval se na mě. Byl… jiný. Měl delší vlasy, než jak jsem si je pamatoval. Několikadenní strniště vousů, i když jsem ho nikdy neviděl jinak, než hladce oholeného.
"Ahoj Kubíčku." Usmál se a já měl chuť vyskočit a vrhnout se mu kolem krku. Vzmohl jsem se jen na zachycení jeho ruky.
"Co… jak… proč?" V duchu jsem si vynadal. Aspoň jednu kloudnou větu jsem stvořit mohl.
"Volal mi Lex a řekl mi, co se stalo. Tak jsem prostě sednul na letadlo." Pokrčil rameny jako by šlo o tu nejpřirozenější věc, co mohl udělat.
"Tos nemusel." odtušil jsem.
Neodpověděl. "Jak se cítíš?"
Skoro jsem zavyl. Ještě jednou se někdo zeptá a zabiju ho. Chvíli jsem se na Martina díval. Před ním jsem neměl pocit, že si musím hrát na hrdinu. "Mizerně."
Usmál se. "To chápu. Ale vypadáš líp, než jak tě popisoval Lex." Zlehka si přisednul ke mně na postel. Pokusil jsem se povytáhnout dosedu. Připadal jsem si takhle divně. Martin se okamžitě natáhl, aby mi pomohl. Neměl se mě dotýkat, neměl. Až moc to jitřilo staré bolesti a touhy.
"Dovedu si to představit." Stiskl jsem zuby pod náporem bolesti z ramene. "Proč jsi vlastně přijel." vypálil jsem od boku, aniž bych nad tím přemýšlel. Vlastně mi bylo jedno proč. Hlavní bylo, že tu byl.
Zase neodpověděl. Jen pokrčil rameny. "Měl bych jít."
Vyděšeně jsem se na něj zadíval. To snad nemyslí vážně. "Zůstaň ještě, prosím." Zaškemral jsem. Jsem pacoš, tak si můžu škemrání dovolit.
Pomalu přikývl.
Mlčeli jsme. Nějak jsem netušil, co si s ním mám povídat a Martin zřejmě netušil, co si povídat se mnou. Ale jeho ruku jsem nepustil. Uklidňovalo mě to.
"Jak dlouho se tu zdržíš?" zeptal jsem se tiše po zatraceně dlouhé chvíli mlčení.
"Pár dní." Pousmál se.
"Pořád tě miluju." vyhrkl jsem. Asi to ze mě mluvily ty prášky na bolest.
Neřekl na to nic. Ani se na mě nepodíval.
"Nic mi na to neřekneš?"
"A co by to změnilo?"
"Co? Všechno!" zavrčel jsem rozhořčeně. Jak se může tak pitomě ptát.
"Nikdy jsem…"
Vrzly dveře a dovnitř napochodoval Vojta. Sakra do prdele, vyseru se na to. To je timing jak noha!
"Ahoj Kubo, něco jsem ti…" strnul, když mě uviděl, jak držím Martina za ruku, "… přinesl." dokončil.
"Půjdu. Brzy se uzdrav Kubíčku." Vstal, prosmýkl se kolem Vojty a byl pryč.
Chtělo se mi mlátit hlavou o zeď. Sakra, sakra, sakra.
"Kdo to byl?" zeptal se Vojta a přešel ke mně.
Neměl jsem chuť odpovídat, měl jsem chuť bulet jak malej kluk.
"Kubo?" Díval se na mě a já bojoval sám se sebou.
"Martin." Řekl jsem tiše.
"Ten Martin?"
Přikývl jsem.
Vojta mě chvíli zamračeně sledoval. "Pořád ho miluješ?"
Tak to trefil hřebíček na hlavičku. "Ne." zalhal jsem.
Jen se ušklíbl. "Vážně si myslíš, že tomu věřím?"
"Chodím přece s tebou. Nebudu tě podvádět, jestli myslíš tohle!" odsekl jsem. Měl jsem vztek, že jsem Lexe neposlechl. Že jsem se s ním nerozešel. Ale teď jsem prostě nemohl. Hnusil bych se sám sobě, kdybych mu dal kopačky teď.
"O to mi nejde!"
"Fajn. Tak ho miluju. Vždycky jsem ho miloval a nikdy jsem nepřestal."
Vojta se usmál. To mě trochu vyděsilo. "To jsem chtěl slyšet." Sklonil se ke mně a já byl tak překvapený, že jsem se od něj nechal políbit. Nebylo to nic velkého, prostě jen pusa na rty.
"Bylo by pro tebe, pro vás oba lepší, kdybys byl s ním. Asi ti zas dám kopačky."
"Vojto?" překvapeně jsem se na něj díval. Tohle jsem od něj nečekal. "Proč?"
"Protože vím, jaké to je. A ty máš ještě šanci být s tím, koho miluješ."
"Ale co ty?"
Usmál se. "Však já si taky někoho najdu. Pokud ti nebude vadit, rád bych, abychom zůstali… bože, to je strašný klišé." rozesmál se.
"Přátelé?" Natáhl jsem k němu ruku. Pořád jsem ještě nevěřil, že mi dal kopačky. Nikdy jsem z toho neměl takovou radost.
Stiskl mi ruku. "Teď by sis to u něj už posrat neměl."
"Vynasnažím se." odsekl jsem.
"Na." Podal mi kelímek s horkou čokoládou.
Žádné komentáře:
Okomentovat