Takže... čeká mě spousta dárečků, tak by bylo hloupé se nepodělit. Jak už jsem házela do placu, povídka je dopsaná... i když stále přemýšlím, jestli ten konec ještě drobítek nepředělat. Ale do konce ještě pár dílů zbývá, takže jsem si jistá, že tohle dilema určitě včas vyřeším. Snad se vám bude líbit a nezanevřete na mě.
Roman slaví narozeniny a tak nesmí nikdo chybět. Závěr věčírku se ale poněkud zvrhne a nejhůř to samozřejmě odnese Kubíček.
Druhý den byl Lex už v naprosté pohodě. Já se k tomu nevracel a on taky nezačal. A můj vztah s Vojtou odmítal dále komentovat. A mě pořád vrtalo v hlavě to jedno jméno. Takže Horst jo? Tomu se přijde na kloub.
Roman ležel rozvalený v křesle, na břiše misku s brambůrky, a čučel na nějaký sportovní přenos. Jemu fakt stačí k zabavení se málo.
Lex byl natažený na gauči, dlaně podložené pod hlavou a s přivřenými víčky si tiše broukal nějakou melodii.
"Co kdybych si nechal narůst vousy?" napadlo mě. Hrábl jsem Romanovi do misky, abych mu ukradl pár chipsů a málem zválcoval Lexe na gauči. Prakticky jsem si na něm ustlal.
"Cože?!?" vyhrkli oba svorně.
"Třeba pro začátek jen takové strniště." pokrčil jsem rameny. Vlastně jsem to nemyslel vážně. Jen jsem chtěl nějak rozproudit zábavu.
"Ses urval?"
"Nemyslím si, že by ti to slušelo." namítl Lex.
"Proč ne?"
Zase začal říjen a ten byl ve znamení stěhování se zpět na kolej. Nechápu, proč jsem znovu kývnul na to, bydlet znovu s tím neuvěřitelným prasetem. Muselo mi přeskočit.
Lex měl momentálně nového přítele, tak byl jen rád, že jsme mu konečně vyklidili pole. No, ale prý mu budeme scházet. To jsme mu fakt věřili.
Vojta mě lákal, ať bydlím u něj. Ale to jsem si tak nějak nedovedl přestavit. Chtěl jsem zůstat s Romanem na koleji. To mi dokonale vyhovovalo. Představa, že žiju s Vojtou, mě mírně děsila. Dobře, hodně děsila.
A tak jsem se hodně učil. Nebo to aspoň čas od času předstíral. Vojta nenaléhal. Měl jsem podezření, že tušil, že s ním spát nechci. Ale nikdy jsem to raději nahlas neřekl. Bylo to fajn, trávit s ním čas. Mazlit se a tulit, ale ten sex… o ten jsem zájem neměl. Ne s ním.
Brzy se přehoupl přes říjen listopad a začalo být docela nepříjemně. Zima, sychravo a takové počasí já neměl rád. Všechno bylo špatný, ponurý a depresivní. S výjimkou Romanových narozenin. Měl je koncem měsíce, a tak se Lex rozhodl uspořádat velkolepou oslavu v baru, který bude vyhrazen jen téhle jediné akci. Roman to ocenil, ale vymínil si, že tam musí být hodně hezkých ženských.
Lex mu to samozřejmě odkývl. A taky zařídil. Byly tam vážně moc pěkné slečny a já se neptal, kde je Lex splašil. Hlavní bylo, že se oslavenec skvěle bavil. Vojtu jsem samozřejmě nezval. Roman o něm totiž nechtěl vůbec nic slyšet. A já byl rád za chvilku volna, kdy jsem si mohl sednout v koutku do křesla, ucucávat džus s vodkou a nemyslet na nic.
Roman za mnou dorazil, když už měl něco málo v hlavě. Sedl si na opěrku křesla a opřel se o mě.
"Víš, vole, tohle je bomba mejdlo."
"Románku, co kdybys na mě přestal prskat a šel poděkoval Lexovi. To on ti tohle zařídil."
"Ty se nebavíš." Roztomilý opileček si mlel svou. "Proč se nebavíš?!?"
"Protože jsem tu sám. Nesnášíš mého přítele." usmál jsem se na něj sladce a snažil se ho zbavit.
"Pffff." odfoukl si Roman. "Stejně miluješ pořád toho fotografa. No jen si to přiznej. Jsi pořád až po uši zamilovanej do toho svýho Martina, kterýho nemůžeš nikdy mít."
"Ještě slovo a vyrazím ti zuby." zavrčel jsem na něj.
"Mám tě rád vole!" sdělil mi. "A ten tvůj Martin je debil."
Povzdechl jsem si. "Tahle tvá slova si budu pamatovat a až vystřízlivíš, dám ti to pěkně sežrat."
"Dej mi pusu vole!" zahřímal a rozesmál se. "Chci pusu od pořádnýho chlapa."
"Lexi!" zařval jsem zoufale a dožadoval se vysvobození.
Roman byl řádně nadranej a Lex, který dnešní noc vypil akorát dvě piva, byl opět za hrdinu. Odlepil ode mě tu přílepku a pak spolu hráli kulečník. Lex samozřejmě nechával Romana vyhrávat. Při tom, že se Roman málem oběsil na tágu, to byl zřejmě výkon hodný vrcholového sportovce. Ale nakonec Roman všechny koule zázrakem dostrkal. Dopadlo to tak, že mě Lex poprosil, jestli bych bar nezavřel, protože Roman se mu tak trošku vyzvracel na boty a on ho hodlal odvléct pod ledovou sprchu, za odměnu. Přikývl jsem a převzal od Lexe klíče. Pobaveně jsem sledoval, jak Lex Romana vleče z baru k autu a nadává mu do nemožných praseckých hovad. Zajímalo by mě, kde přišel zrovna k těmhle slovíčkům. Já před ním rozhodně takhle nikdy nemluvil. Ale tušil jsem, že v takové slovní zásobě má bezesporu prsty blinkající oslavenec.
Bylo mi jasný, že bude mít Románek slušnou kocovinu a docela jsem mu to i přál. Jen ať si to pořádně užije.
Pak se začali lidé z oslavy tak nějak trousil, a já začal s Davidem, šéfem barmanů trošku poklízet, aby se tu Lex ráno nebrodil hromadou bordelu. Zabralo to pár hodin.
Bylo kolem půl páté, když jsme bar uvedli trošku do provozu schopného stavu, takže mi David u východu popřál dobrou noc a odklusal. Já se v té kose snažil trefit posledním klíčem do zámku, když jsem zaslechl šramot. Moc jsem tomu nepřikládal pozornost. Měl jsem za to, že je to jen David, že vyhazuje ještě nějaké odpadky, než konečně zamíří domů. Já už toho taky měl dost. V té kose se mi ruce klepaly tak, že jsem se s bídou trefil do klíčové dírky, a otočil rychle klíčem uvnitř. Zámek cvakl a já se šťastně otočil, abych se vydal domů.
Tu první ránu i první slova "zasranej teplouši", ty jsem ještě vnímal. A nakonec jsem si to pamatoval ještě hodně dlouho. A taky mě to často děsilo v nočních můrách.
Hned po tom, co pěst dopadla do oblasti žaludku, jsem se skulil na zem a snažil si chránit aspoň hlavu. Ještě nikdy jsem takovou nakládačku nedostal a nikdy neslyšel tolik výrazů pro moji orientaci. A to jsem ani zdaleka neslyšel všechno. Po pár ostrých kopancích se totiž dostavilo sladké bezvědomí.
Neměl jsem tušení, kolik jich bylo. Ale rány padaly ze všech stran a já měl pocit, že tohle je můj poslední okamžik. Čím déle na mě řádili, tím víc rány bolely. Zdálo se to divné, spíš jsem doufal, že brzy dosáhnu prahu bolesti a už neucítím nic. Byl to omyl. A kdyby se o mě nepokusilo bezvědomí, kterému jsem velmi rád podlehl, nejspíš bych věděl, co se dělo pak.
Zbytek znám jen z vyprávění. Lex prý uložil vzbouzejícího Romana u sebe. Prý se mu nechtělo spát a chtěl jít někam balit baby, což Lex rázně odmítl. Každopádně, když Romana zpacifikoval, tak vyrazil ještě naproti mně. Pak mi říkal, že se mu prostě nelíbilo, že mě musel nechat zavírat samotného. Že z toho měl špatný pocit. Takový ten divný, co těžkne někde dole v břiše a svírá.
Nikdy mě nenechával zavírat samotného, vždycky chodil se mnou. I když večer v baru nebyl, nad ránem přišel. Dost často totiž taky odnášel tržbu. Nijak nevěřil nikomu. Říkal, že se kolem potlouká nějaká banda a on nechtěl nikoho vystavovat riziku. Právě ten jeho pocit, že se může něco stát, mi nejspíš zachránil život.
Žádné komentáře:
Okomentovat