Tak jsem tu zase s další kapitolou. Nečekali jste další tak brzy? No tak snad z toho máte radost. Další dobrou zprávou je, že mám další dvě už napsané ve frontě a čekají jen, až je pošlu obetovat. Nejspíš to udělám brzy, ale zase vás nechci zahlcovat dalšími kapitolami tak brzy po sobě. Pak byste si to čtení ani neužili.
O čem je ta dnešní? Kubíček nám dospívá. Dostane k vánocům něco, co ho přivede na hodně divné myšlenky. Zeptá se Martina na něco, co prostě nelze jen tak přejít. A jak to dopadne? Bude třeba alibi a komu jinému říct, než sestřičce? Zajímá vás o co půjde? Buď si to můžete domyslet a nebo si přečíst tuto kapitolu.
Ležel jsem v posteli a byl rád, že Vánoce a svátky jsou za mnou a že jsem to všechno přežil bez úhony. Včetně dárku od mé drahé sestry. Tu husu nenapadlo nic lepšího, než mi k dárku přibalit i pár krabiček kondomů. Naši byli v těžkém šoku. Radši jsem se uklidil do pokoje a ty krabičky si vyrovnal na stůl. Zamyšleně jsem na ně koukal. A začal jsem se bát. Moje silácké řeči, které kolem sexu padaly před pár měsíci, mě nějak přešly. Co když něco zkazím? Co když budu v posteli strašné poleno a Vojta mě nechá? Měl jsem vážně strach. Zapnul jsem počítač a usadil se u něj. Nepřekvapilo mě, že Martin byl on. Trpěl trochu nespavostí, takže vysedával u počítače i po nocích
BuboBubo: Ahoj…
MarKuč: Ahoj Kubíčku, copak? Nemůžeš rozrušením z dárků spát?
Kouknul jsem na krabičky kondomů na stole.
BuboBudo: Tak nějak.
MarKuč: Copak jsi dostal tak vzrušujícího?
BuboBubo: Martine? Vyspal by ses se mnou?
Na jeho odpovědi jsem nikdy nemusel moc dlouho čekat, ale tohle trvalo snad čtvrt hodiny. Civěl jsem na monitor a bylo mi najednou děsně špatně. Jak jsem tohle vůbec mohl napsat? Zbláznil jsem se?
MarKuč: Kubo, jak tohle myslíš? Zapni skype.
BuboBubo: Ne, promiň.
MarKuč: Neštvi mě a pusť ten skype.
BuboBubo: To vážně není třeba, byl to jen takový dotaz.
MarKuč: PUST SKYPE!!!!
Nervózně jsem přijal hovor a radši mlčel. I on byl chvíli zticha.
"Teď mi hezky pověz, proč jsi mi položil takovou otázku."
Mlčel jsem.
"Jakube, tohle nebylo jen tak. Na to tě už znám dost dobře. Co se děje?"
"Mám strach."
"Z čeho?"
"Z… poprvé."
"Není se čeho bát."
"Co když něco zkazím? Co když nebudu dobrej?"
"Proboha, tohle vůbec neřeš! Vždyť na tom nic není. Žádný učený z nebe nespadl, a pokud to není debil, tak to musí pochopit."
"Martine… a ty bys… se mnou… chtěl?"
Mlčel a já sotva dýchal. Trvalo to snad celou věčnost, než promluvil. "Tohle je hrozně záludná otázka. Ať odpovím jakkoliv, bude to tak i tak špatně. Samozřejmě, že bych tě chtěl. Jsi skvělý kluk a tvoje nezkušenost by mi vůbec nevadila."
"Já… Martine… prosím, chci… chci, abys mě zaučil."
"To nemůžeš myslet vážně."
"Já jen chci, aby byl Vojta spokojený. Aby si nemyslel, že jsem dřevo… a chci, aby byl první někdo, komu to určitě nevadí a kdo… kdo na mě bude hodný a já vím, že ty budeš… prosím, přijedu za tebou."
"Skoro mě neznáš. Co když jsem nějak úchyl?"
"Věřím ti."
"Jsi až příliš důvěřivý."
"Já vím. Martine, prosím, jsi jediný, koho o to můžu požádat."
Zase to ticho. "Dobře."
"Díky."
"Kdy?"
"Ještě teď během vánočních prázdnin. Šlo by?"
"Dobře. Kde?"
"Já… já nevím."
"V Praze. Na koleji teď nikdo nebude."
Tiše jsem si oddechl. "Tak jo."
"Dobrou noc, Kubíčku."
"Dobrou noc, Martine."
Nemohl jsem spát. Vážně jsem našel tolik odvahy zeptat se? Nějak jsem tomu ani nechtěl věřit. Můj první bude Martin. Měl jsem z toho radost.
Druhý den jsem chodil jak mátoha a pořád na to myslel. Naši měli obavy, jestli mi ten dárek od sestry nezamotal hlavu. No jistěže zamotal a jak!
Večer jsem opět sednul k počítači a s Martinem jsme se domluvili. Který den a kam přijedu, v kolik. Vyzvedne mě tam, vezme k sobě na kolej a tam mi ukáže, jaké to je. Jaké to je poprvé. Bál jsem se. Šíleně.
Sestra si mého stavu "vyoraná myš" k mé nelibosti všimla, ale asi by bylo divné, kdyby jí zrovna tohle uniklo.
"Hej, co je s tebou?" drcla do mě druhého dne u snídaně.
"Nic."
"Hovno leda." ušklíbla se "To vykládej Mrazíkovi."
"Dej mi svátek, nemám chuť se s tebou bavit."
"Netykavko. Někdo tě zbouchl?"
"Seš kráva, co?"
Rozesmála se. "Konečně tě začínám poznávat. Tak co je? Něco s Vojtou?"
Zavrtěl jsem hlavou, tohle jsem ji vážně nechtěl troubit. Musel jsem řešit závažnější věci. Třeba to, jak se ve středu vytratím z domu. Musel jsem si vymyslet přijatelnou výmluvu, proč budu pryč přes noc. A že to nebylo nic jednoduchého. Na Jirku jsem se vymluvit nemohl. Za jiných okolností by mě určitě kryl ale teď? Vždyť naše přátelství vzalo díky jeho homofóbii za své. A nikoho jiného jsem neměl.
"Potřebuju pomoct. Ale nesmíš se vyptávat."
Blýskla po mě pohledem. "Copak z tebe někdy něco tahám?"
Kéž by ze mě nikdy nic netahala.
Ale jedno jsem musel sestřičce uznat, výmluvy vymýšlela výborně. Zajistila mi perfektní alibi. A vyptávala se! Tahala to ze mě, ale já to zvládnul. Neřekl jsem ji nic. Kam jedu, za kým, co tam budeme dělat. Nic z toho nevěděla. Možná matně tušila, ale minimálně jedna z těch tří kategorií zůstávala záhadná.
A jak to vymyslela? Helenka se svým bratříčkem si vyrazí ven s Helenčiným přítelem a přespí u něj. Kdo byl současný Helčin amant jsem netušil a bylo mi to srdečně jedno. A kde se vzala taková ochota pomoct? Stačilo použít mozek. Takhle měla alibi i ona. Skvělé. A zřejmě hodlala naplnit večer velmi podobným programem jako já. Jenže ona už byla téměř profík a já naprostý amatér. No, amatér je ještě příliš vysoké označení. Naprostá nula. A vyklepanej ratlík k tomu. Asi vážně budu v posteli nemožnej a Martin si příště dá pozor na nezkušené zajíčky, jako jsem já.
Vyrazili jsme s Helenou z domu. Cestou jsem ji poděkoval a vyklepanej jak koberec jsem zamířil k nádraží. Měl jsem knedlík v krku, kámen v žaludku a rosol v kalhotách. Radši bych pozice kamene a rosolu vyměnil, protože jestli budu takhle vyděšenej, tak se mi nepostaví, ani kdyby přede mnou Martin páchal kdoví co.
Žádné komentáře:
Okomentovat