Tak jo, nebýt neustálého kňučení a dorážení jisté osoby, ať už dám další díl, zřejmě by byl o malinko později. Ale zase na druhou stranu, mám napsáno do zásoby, tak proč vás trápit. Stačila moje pauza, že. No, nebudu to dlouze protahovat.
Tak o čem to dneska bude... Někdo někam pojede... někdo se s někým potká... a vám už to musí být jasné...
Seděl jsem v autobuse a sledoval ubíhající krajinu za okénkem. Vlastně jsem ji prakticky nevnímal. Hlavou mi běžely různé myšlenky. A týkaly se toho, co jsem měl v plánu udělat. Hlodaly ve mně pochybnosti. Jestli je to vůbec správné a jestli tím nepřivádím sebe i Martina do zvláštní pozice. Už tak nějak nebudeme jen kamarádi. Ale co budeme? Milenci? Jak se vůbec říká, když se někdo s někým vyspí jen ze soucitu? Ze soucitu? Proč mě tohle nepadlo? Asi Martinovi bylo líto vyklepanýho kluka, který se tak moc bojí sexu, že požádá někoho, koho nikdy neviděl, aby se s ním vyspal. Já jsem fakt blázen.
Celou cestu jsem si připadal jak největší zoufalec pod sluncem. A když jsem na Florenci vylezl z busu, měl jsem chuť se otočit a nasednout na nejbližší spoj Praha-domov. A asi bych to i udělal, nebýt jedné okolnosti. Martin stál ležérně opřený o zábradlí u autobusu a vyhlížel mě. A jak jsem zaznamenal, všiml si mě těsně před tím, než jsem se skutečně odhodlal zmizet. Teď už jsem nemohl
"A-ahoj." vykoktal jsem, když jsem se přiblížil dost na to, aby mě slyšel, ale ne moc blízko, aby byl slyšet mírně vibrující tón hlasu.
"Ahoj Kubí." pousmál se na mě až se mi podlomila kolena. Měl tak krásný úsměv, takhle v reálu. "Cesta v pohodě?"
Přikývl jsem jako robot. Nějak jsem nemohl mluvit, ale to nebyl můj největší problém. Nemohl jsem dýchat.
Martin bez řečí chytil můj batoh a přehodil si ho přes rameno. "Můžeme?"
Další přikývnutí. Bože, pomoc!
Vůbec nevím, jak jsem se dostal na Martinovu kolej. Asi jsem byl v nějakém transu. Cestou jsem mlčel. Jistě, co jsem od sebe taky čekal jiného. Trans no. Z toho zakletí jsem se probral až ve chvíli, kdy jsem si sedl na postel a díval se na Martina, jak si sundává svetr. Docílil jsem toho, že se má ruka automaticky zvedla a přitáhla můj svetr blíž ke krku.
"Je tu horko. Nesundáš si ten svetr?" koukl na mě podezřívavě. Asi tušil mé zbabělé zaječí úmysly.
"Já… nevím."
"Kubí." pousmál se a usadil se vedle mě. Začal jsem panikařit. "Víš ještě, proč jsi sem přijel?"
Kývl jsem.
"Dobře. Tak já ti k tomu ještě něco povím, ano?"
Další přikývnutí. Být řečníkem, sklidím určitě ovace.
"Já neudělám nic, co bys nechtěl. Pokud sis to rozmyslel, nic se neděje. Můžeme strávit i tak příjemný večer. Jít ven, nebo tu sedět a prostě si jen povídat, nebo cokoliv, co budeš chtít. Ale musíš se uklidnit ano? Dokud neřekneš, že už jsi připravený, ani se tě nedotknu. Pokud z toho chceš vycouvat, nebudu se zlobit. Rozumíme si?"
"Jo." Fakt pokrok. Možná časem stvořím i větu.
"Takže… znám tu bezva bufík. Můžeme se zajít najíst. Určitě jsi cestou vyhládl, co ty na to?"
"Tak jo." Skvělé. Už rovnou dvě slova. To už jsem se začínal cítit i na větu.
Po jídle se mi tak nějak udělalo líp. Martin pořád něco vyprávěl. Místy jsem ho zvládal i vnímat, ale stále jsem byl tak nějak mimo. Přimět se k plnému vnímání bylo chvilkami nad mé síly. No, vlastně téměř pořád. Přemýšlel jsem nad tím pořád dokola. Proč jsem mu navrhl takovou šílenost a proč od toho chci teď tak moc ustoupit.
"Není to fér." Vypadlo ze mě. Ani jsem si neuvědomil, že jsem řekl myšlenku nahlas. Bylo to už cestou z toho bufetu a já se až nějak moc zamyslel.
"No chápu, že udělat zkoušku z dějin fotografie za jedna, je poněkud trapné, ale že by to nebylo fér, o tom nic nevím. Rozhodně jsem nepodváděl…" změřil si mě. A rozhodně byl velmi důvtipný, protože mu došlo během chvilky, že jsem ho nevnímal. "Ale tos nemyslel."
Zavrtěl jsem hlavou a připadal si jako cvok. "Není to fér k tobě. Nezasloužíš si to."
"A co si podle tebe zasloužím?"
Zadíval jsem se na něj a zastavil. "Rozhodně ne, abych si z tebe dělal…"
"Co?" přerušil mě.
"Chtěl jsem, aby mě to všechno naučil Vojta."
"Prosímtě, Kubíčku, kašli na to. Ani se tě nedotknu. Pokud chceš, aby byl tvůj první Vojta, tak já to respektuju. O mě tu přece nejde."
"Ale já… není to k tobě fér." Připadal jsem si jak sviňák. Vytáhnu sem Martina, aby se se mnou vyspal, a přitom to odpískám. Já ho nechci takhle využívat.
Rozesmál se a já se na něj vyplašeně podíval.
"Víš co? Tohle vůbec není nefér. Aspoň jsme se viděli osobně. A to mi za to stálo. Jestli se spolu vyspíme nebo ne, copak na tom záleží?"
"Já se bojím."
"To každý, Kubíčku. Poprvé je to těžké právě proto, že je to poprvé, ale neliší se to od podruhé nebo potřetí jinak než tou číslovkou."
"To si nejsem až tak jistý."
"Nesnaž se být perfektní."
"Ale o to přece jde."
Zavrtěl hlavou a vytáhl z kapsy klíče. Byli jsme u kolejí. "Ne, jde o to, aby si to všichni zúčastnění užili. A perfektnost je v tomhle případě relativní. Sex není povinnost, ne pro nás. My se nepotřebujeme rozmnožovat. Sex je zábava, vyjádření náklonnosti. Nemusíš v něm být perfektní. A rozhodně to od tebe nikdo nečeká napoprvé."
Odemknul pokoj a já raději zaplul dovnitř. Hovor o sexu s klukem, se kterým jsem se ještě před pár hodiny chtěl vyspat, mi teď přišel trochu mimo mísu. Ale Martin věděl, o čem mluví. A rozhodně nebyl nijak vulgární. Mluvil klidně, jakoby mi vyprávěl, co dělal o svátcích.
"Jednoduchá zásada: když se budeš cítit dobře, bude to dobré."
"Dobře, dobře. Víš, že tohle mi nepomáhá?"
"Chceš praktickou ukázku?"
Zřejmě jsem se zatvářil velmi vtipně, protože se rozesmál.
"Tyhle obličeje na mě raději ani nepoužívej."
Něco jsem zamručel a usadil se podmračeně na jeho postel. Vykulil jsem oči, když si přisedl vedle mě.
"Co je?"
"Ta postel naproti je volná."
Myslel jsem, že se utlemí k smrti. "Chceš, abych tě zasvětil do tajů sexu, a vadí ti, když si jen přisednu?"
"Chtěl, ale rozmyslel jsem si to. Nebylo by to fér."
Natáhl ruku a já ucítil jeho prsty na své tváři. "Je moc hezké, že se staráš, aby to ke mně bylo fér. Ale já s tím souhlasil. Slíbil jsem, že ti pomůžu. Já neřeším, jestli to je nebo není fér ke mně. Důležité je, aby to bylo fér k tobě."
Snažil jsem se někde vyštrachat aspoň kousíčky mého předchozího odhodlání. "Líbíš se mi, ale já miluju Vojtu."
"S tím jsem seznámen a respektuji to."
"Byl bys jen-"
"Pokusný králík do postele? Jistě, to jsem přece věděl."
"Ale já nechci, abys-" Ucítil jsem jeho ruku pod tričkem a raději jsem zmlkl.
"Já vím. Chceš se zachovat správně, chceš, aby všichni byli spokojení. O mě se bát nemusíš, s touhle rolí se dokážu smířit."
"Martine…"
Žádné komentáře:
Okomentovat