Omlouvám se všem, kteří včera marně čekali na další díl. Podnikali jsme hurá-akci a já se tak nějak nedostala za celý den k počítači. Dneska to doháním.
Petr: (Dnes se vzbudím poměrně brzo. Opatrně vyklouznu z Alanova objetí a obléknu se. Na okamžik se zadívám k posteli. Vypadá fakt nádherně, když spí. Zavrtím hlavou, musím se soustředit na to, co chci udělat, než bude pozdě. Vyrazím ke dveřím a vytratím se z pokoje.)
Alan: (Přetočím se a zašátrám rukou kolem, když vedle neucítím jeho tělo, prudce se narovnám.) Anděli? (Rozhlédnu se po pokoji. Kde je? Kam se mi ztratil?)
Petr: (Vypůjčím si dole tác a dohodnu se se zdejšími pracovníky, abych si odtud mohl něco vzít. Takhle brzo tady ještě nikdo není, takže mám celkem volnou ruku. Vyberu to nejvhodnější jídlo k narozeninové snídani, dokoupím pití, poděkuju a vyrazím nazpět.)
Alan: (Snažím se vymyslet, kam mohl jít. V koupelně není a na snídani je ještě brzy. Jsem z toho nervózní, bojím se o něj.)
Petr: (Vyjdu schody a přikradu se tiše ke dveřím. Opatrně otevřu a nakouknu dovnitř. Už nespí? Musím se usmát. On je na mně vážně závislý. Vklouznu dovnitř a zavřu za sebou, zatímco v druhé ruce balancuju s tácem.) Dobré ráno... (Pousměju se.)
Alan: (Upřímně si oddechnu, je tady a v pořádku.) Anděli... (Usměju se.) Kam jsi mi zmizel? Víš přece, jak jsem zmatený, když se nevzbudím s tebou v náručí... Už mi to nedělej...
Petr: Netušil jsem, že se vzbudíš tak brzy. Fakt to jinak nešlo. (Provinilý úsměv. Přijdu k posteli a posadím se k němu. Položím tác vedle něj na stolek, natáhnu se a políbím ho.) Všechno nejlepší, lásko. Dort jsem bohužel nesehnal... snad to nebude moc vadit.
Alan: (Pousměju se a polibek mu oplatím.) Lásko... (Stáhnu ho k sobě.) Děkuju. Já sladké stejně nerad... NO, vlastně jedna výjimka by se našla. Ty.
Petr: (Zasměju se.) Tak to už takový problém nebude. Mám pro tebe na odpoledne takové překvapení...
Alan: Vážně? Celé odpoledne strávíme v posteli... a bude poslouchat tvůj nádherný hlas... (Zasní se.) Budeme se milovat...
Petr: Vypadáš tak nadšeně, že mám chuť to zrušit. (Řeknu tiše. Usmívám se.) Večer budeme mít přece taky čas... (Zašeptám a políbím ho pod bradou.)
Alan: Dobře, na večer si tě zamlouvám, anděli. Chci s tebou promilovat noc... mohli bychom se vytratit z hotelu a ty bys splnil svůj slib. To milování na pláži mě příšerně láká... (Pousměju se a lehce mu ovinu ruce kolem boků.) Tak copak máš za program na odpoledne?
Petr: Přemýšlel jsem, že si to nechám jako překvapení. (Políbím ho tam ještě jednou.) Budu ale hodný. Ve městě je zrovna dnes večer jeden zpěvák, tak jsem koupil lístky. Juanes, jestli znáš. Moc hezkej chlap a krásně zpívá... (Pousměju se.) Mimochodem, to s tou pláží mě napadlo taky... bude to krásný...
Alan: Opravdu, takže mě vytáhneš na koncert? A nebojíš se, že tě budu osahávat na veřejnosti? (Zazubím se jako neviňátko.) Já nemyslím na nic jiného, než na tu pláž... Mám to v hlavě už od té doby, cos to zmínil... Petře, já jsem tím normálně posedlý... (Zasměju se.) Jestli mi tohle přání nesplníš, tak z toho onemocním...
Petr: (Zapletu prsty do jeho vlasů a dlouze se na něj zadívám.) Myslím, že tam bude tolik lidí, že si nějakého osahávání nikdo ani tak nevšimne... ale stejně to radši vynech, aby tam z tebe někdo neměl trauma. (Zasměju se.) Tu pláž jsem ti přece slíbil... držím sliby a.. těším se na to...
Alan: To je dobře, miláčku. Nechtěl bych, abys to dělal jen proto, že musíš... (Přitáhnu si ho k sobě a políbím.) Tohle budou ty nejkrásnější narozeniny... a víš, co je nejlepší? (Zasměju se a stáhnu ho do svého klína.) Že jsi letos nasadil laťku velmi vysoko... Příští rok to budeš mít těžké...
Petr: (Zakřením se.) Já něco vymyslím, jen se neboj. U nás bude ještě mnohem více možností... (Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři.) Měl bys něco sníst... (Kývnu k tácu.) Dnešek bude dlouhý...
Alan: (Usměju se.) Vzbuzuješ ve mně velmi zajímavé představy, anděli. (Natáhnu se pro tác.) Musíš si dát ale se mnou, určitě jsi nejedl, co?
Petr: Noo... (Odtáhnu se, abych mu nezavazel a usadím se jen na kraj postele.) Já nemám hlad, fakt... kdyžtak si koupím něco ve městě...
Alan: Anděli, musíš něco papat... pojď sem, nakrmím tě... (Pousměju se.)
Petr: (Posilněn vínem a výbornou italskou kuchyní vyjdu na ulici. Držím Alana za ruku. Je mi jedno, kdo všechno se dívá a jak se dívá. Dneska to bylo prostě úžasný. Natočím na něj pohled. Musím se usmívat. Koncert byl skvělý, tak jako ten zbytek.) Líbilo se ti to? (Zeptám se, trochu se k němu přivinu. Teď večer.. je tu živo.)
Alan: Velmi. (Pousměju se a majetnicky ho obejmu kolem ramen. Je můj.) Vymyslel jsi to výborně.
Petr: Večer nekončí... (Řeknu tiše a pořád se usmívám. Všimnu si prodavače, co u chodníku prodává růže. Na chvíli se odpoutám a jednu koupím. Prohlédnu si ten květ. Rudý. Není dost dobrý... jeho kráse se nevyrovná ani zdaleka. Je to ale kytička. Vrátím se zpátky a vtisknu mu růži do ruky.) Takhle se víc vyjímá...
Alan: Ty můj blázínku... Děkuju ti. (Pousměju se, přitáhnu si ho těsněji k sobě a políbím. Několik turistů se za námi otočí, ale ignoruju to.) Miluju tě.
Petr: Já tebe taky... (Zašeptám. U hotelu zaznamenám skupinku lidí, ale nejde přes ně vidět. Kývnu tím směrem.) Podíváme se tam?
Alan: (Přikývnu, sevřu pevně jeho ruku. Je mi s ním tak krásně a už se nemůžu dočkat toho příslibu. Chci se s ním milovat. Hrozně po tom toužím, ale budu trpělivý. Tuhle noc má v režii můj anděl.)
Petr: (Vtlačím se s Alanem mezi ně a postřehnu, co je centrem jejich zájmu.) Hele.. (Zašeptám a ušklíbnu se. V okruhu sedí u plátna nějaká ženština. Kreslí portrét malé holčičky.) Zvládnul bys to líp.
Alan: Možná. (Pousměju se. Přitáhnu si ho k sobě.) Ale já chci kreslit už jen tebe...
Petr: Tak o tom ani nežertuj! (Lehce se o něj opřu. Dívám se, jak pohybuje rukama a tvoří obraz.) Platí za to nekřesťanské peníze... kdyby tak věděli, koho teď mají mezi sebou... (Zašeptám a zasměju se.) Paní malířka by zřejmě neměla šanci...
Alan: Jestli ti tohle přijde jako nekřesťanské peníze, nikdy nekoukej do mého účetnictví. (Zasměju se.) Myslím, že by tě z toho mohlo taky švihnout... Tohle je oproti tomu pakatel. Drobné. Ale je dobrá... (Kývne.)
Petr: Tak u tebe je to trošku jiná liga... Jsi nejlepší. (Řeknu tiše.)
Alan: Máš o mně příliš vysoké mínění, anděli. (Pousměju se.) Velmi mi to lichotí... ale pojďme odsud. Chci být s tebou... sám.
Petr: Půjdeme. (Přikývnu. Ovládne mě takový hrozně hezký pocit. Vytáhnu nás z toho zástupu a zamířím ke vchodu.) Alane... jsi prostě úžasný... (Vydechnu. Opravdu. Když přemýšlím o jeho postavení a osobnosti... vážně ho miluju.)
Alan: To ty... (Pohladím ho po tváři.) Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo... (Zmocňuje se mě takový zvláštní pocit. Absolutního štěstí. On je pro mě to nejdůležitější na světě.)
Petr: Dobře. Tak pro to nejlepší, co tě kdy potkalo, prosím něco udělej. Buď na recepci slušný. (Zasměju se a projdu dovnitř.)
Alan: Kruci... (Zakleju hraně.) A zrovna dneska jsem tě chtěl pomilovat přímo na tom jejich pultíku...
Petr: Alane! (Vezmu si klíč a raději ho odtud rychle odtáhnu. Když dorazíme do pokoje, značně znervózním. To plnění slibu se neúprosně blíží. Chci to, ale jsem z toho v rozpacích. Obávám se nějakého postranního přihlížitele. Pustím Alana a jdu se podívat po nějaké dece.)
Alan: (Se smíchem ho následuju.) Promiň lásko, jen nemístný žert... (Sednu si na postel a dívám se na něj.) V pořádku?
Petr: Ano. (Řeknu rychle. Začnu prohrabovat batoh a něco mě trkne, když v postranní kapse najdu srolovaný papír. Vytáhnu ho a napřímím se.) Ještě než půjdeme, mám pro tebe takovou maličkost... (Řeknu tiše. Nevím, jestli je to dobrý nápad, ale chtěl jsem to zkusit. Nakreslil jsem ho, když spal.)
Alan: (Zadívám se na něj a pousměju se. Vstanu, přejdu k němu a opatrně si vezmu ten papír. Rozmotám ho a chvíli se na něj bez dechu dívám.)
Petr: (Stojím u něj a s menšími obavami ho sleduju. Zajímá mě, co na to řekne. Byl to jen takový pokus. Přešlápnu.) No, i když to učím, asi nikdy nebudu malovat bůhvíjak dobře...
Alan: Miláčku, je to krásný... Dokonalý... (Odložím ten obraz za sebe a přítáhnu si Petra blíž.) Kdy jsi to kreslil? (Přimáčknu ho k sobě.) Děkuju, děkuju moc...
Petr: Jeden den když jsi spal. Dal jsem ti svůj polštář a zkusil jsem to. Vypadal jsi nádherně... (Řeknu tiše. Pohladím ho po zádech. Usmívám se.) Jsem rád, že se ti líbí.
Alan: Líbí se mi. Moc. (Políbím ho. Jemně, láskyplně.) Jak jsem mohl být tak dlouho bez tebe?
Petr: Dlouho? Předtím jsi to nevěděl. (Pohladím ho po tváři, usměju se.) Ani já.. (Zašeptám a ještě mu polibek oplatím. Potom se začnu rozhlížet po té dece.) Půjdeme na tu pláž?
Alan: (Usměju se a pomalu přikývnu.) Jistě... už je dost pozdě, nikdo by tam neměl už být...
Petr: (Jemně se odtáhnu z jeho náruče a přejdu ke skříni. Jednu deku tam najdu. S vítězoslavným výrazem ji vytáhnu a skříň zavřu.) Nic nám tedy... nebrání... (Řeknu potichu. Snažím se zakrýt tu nejistotu. Kdyby to měl někdo vidět... nebo slyšet... asi by to se mnou seklo.)
Alan: Miláčku, jsi v pořádku? (Vstanu a jemně k němu přejdu.) Pokud nechceš, nebudu se zlobit... (Opatrně ho k sobě přitáhnu a políbím.) Nemusíme se milovat zrovna na pláži, abych byl spokojený.... Stačíš mi ty...
Petr: Hrozně ses na to těšil. (Špitnu. Položím mu dlaň na hruď a zadívám se mu do očí.) Já... chci. Pokud říkáš, že tam nikdo nebude, věřím ti. Uděláme to. Chci to udělat... pro tebe. (Natáhnu se k němu a něžně ho políbím.) Opravdu chci...
Alan: (Vrátím mu polibek. Vášnivě. Přitisknu ho ke svému tělu.) Petře...
Petr: Takhle se tam ale nedostaneme... (Šeptnu a pousměju se. Ruka, kterou si přidržuju deku, zůstane v obležení našich těl. Cítím, že se tlukot mého srdce navyšuje a úsměv se rozšíří. Opravdu je úžasný. Zvládne i nemožné.)
Alan: Chci ti jen říct... (Nakloním se k jeho uchu.)... proto, abych byl šťastný... nemusíme se milovat na pláži... stačí mi večer v tvé přítomnosti a můžeme ho klidně strávit i tady....
Petr: Ale tento večer musí být výjimečný. (Dlaň mi sklouzne po jeho paži. Doputuje až k ruce. Vtisknu do ní tu svou a pomalu se odtáhnu. Sevřu ji. V očích zazáří.) Pojď..
Alan: (Pousměju se, pevně jeho ruku sevřu.) Každý je výjimečný... s tebou.
Petr: Přeháníš. (Zasměju se a dostanu nás až ke dveřím. Na okamžik ho pustím, abych odemknul a otevřel. Ještě se na něj zadívám. Když mi nabízel, že můžeme zůstat tady, přestože se tak těšil, je možné, že si to sám rozmyslel? Ruka mi na klice zůstane viset.)
Alan: Copak je? (Zeptám se tiše, nahnu se k němu a lehce přejedu prsty po jeho tváři.) Jestli nechceš, nemusíš... Můžeme zůstat tady... Chci, aby ses cítil dobře. (Miluju ho, tak strašně moc. Udělám cokoliv, aby se cítil dobře.)
Petr: S tebou se vždycky cítím dobře. (Zašeptám. Nakloním hlavu, zkoumavě sleduju jeho oči.) Rozmyslel sis to? (Zeptám se potichu.)
Alan: Rozmyslel sis to ty? (Pousměju se.) Lásko, chci být s tebou a je jedno kde.... Rozumíš mi? Chci být jen a jen s tebou, na místu nezáleží.
Petr: Dobře. (Zašeptám a odložím deku na nejbližší židli. Přivinu se k němu.) Zůstaňme tedy tady. Slibuju, že ti ten večer vynahradím. Máme jich před sebou ještě spoustu... tady v Itálii... (Pousměju se. Chtěl bych tu pláž zkusit, opravdu, ale asi budu potřebovat větší odhodlání.)
Alan: Věřím ti, anděli... (Objemu ho a pomalu nasměruju k posteli... Chci se s ním pomilovat. Bytostně po tom toužím, chci s ním splynout v jedno...) Víš, že bych ti nedokázal nic odepřít...
Petr: Ale já chtěl... udělat ti radost. (Zamumlám.) Opravdu bych to udělal... chtěl jsem.. (Šeptám, zatímco se nechám dovést k posteli. Posadím se na ni, vezmu ho za ruku.) Udělal bych pro tebe cokoliv..
Alan: Já vím... (Pousměju se. Kleknu si k němu a opatrně ho položím.) Stačí mi to, že bys to udělal. Nemusíš se do ničeho nutit. Cením si toho... (Políbím ho. Nejdřív na tvář a pak i na rty. Lehce vjedu dlaní pod jeho košili.) Dnes se pomilujeme tady, ano?
Petr: Můžu ti něco říct? (Usměju se. V očích se zatřpytí. Začínám si připadat poněkud ďábelsky. On mě zcela jistě kazí. Už mi nebude moct říkat ani anděli.... Natáhnu ruku, pohladím po tváři. Několika prsty sjedu na čelist. Okouzleně pozoruji tu linii.)
Alan: (Pousměju se. Pozoruju jeho oči. Jeho nádherné oči. Lehce se nahnu a znovu ho políbím.) Ano, můžeš... samozřejmě, že můžeš...
Petr: (Nahnu se k němu blíž a pomalu ho políbím.) Myslím na to posledních pár hodin... nemohl jsem se dočkat toho, až budeme sami... (Zašeptám.)
Alan: (Blýskne mi v očích. Prudce ho políbím a než se stihne podivit, košile letí pryč a já se mu dobývám do kalhot.) Nedovedeš si představit, jak jsem posledních pár hodin trpěl... Představoval jsem si tě nahého, pořád dokola... jak si tě pomalu beru... Zešílel bych z toho. Docela jistě.
Petr: (Překvapením se mi rozšíří zorničky. Nasucho polknu. Přemýšlím, jestli by bývalo nebylo lepší mlčet. Tiše ho sleduju.) To... to muselo být opravdu útrpné. (Šeptnu zrychleně. Zatahám za lem jeho košile. Začíná mě hodně iritovat, když většinou skončím nahý jako první.) To není fér.. (Zamumlám.)
Alan: To bylo... (Kývnu souhlasně.) Celou tu dobu na tom koncertě jsem jen myslel na to, jak z tebe servu oblečení. (Tiše se zasměju. Líbí se mi ten jeho překvapený výraz i známky nervozity.) Copak je?
Petr: Cože? (Zatvářím se dotčeně.) A to ses tvářil tak soustředěně, když začal zpívat. Myslel jsem, že se ti to líbilo. (Tlak sevření zesílí. Nerad bych mu zničil košili, ale zároveň se mi ten kus hadru nechce rozepínat.) Jsi... oblečený...
Alan: Ale ano, líbilo se mi to... Ale víš co? Radši bych si pustil cdčko a přitom tě pořádně pomiloval... (Přimhouřím oči, napřímím se a stáhnu ze sebe košili. Letí k té jeho.) Lepší?
Petr: (Svraštím obočí. Je tak... rychlý. Připadám si trošku neschopně. Pomalu přikývnu.) Mnohem lepší. Dobře... příště vymyslím něco lepšího. (Dlaň, která se ještě před chvílí dotýkala jeho tváře, najednou zmizí. Obkroužím křivku jeho boku a nechám ji na zádech. Přivřu oči. Je to neskutečně povznášející pocit. Je tu se mnou, můžu se ho dotýkat...) Jsem jen tvůj.. (Řeknu tiše.)
Alan: (Pousměju se a kleknu si nad něj.) Jen můj... (Zašeptám potěšeně. Docela mě tím odzbrojil. Je můj. Ano, můj.) Už napořád... (Skloním hlavu a opatrně přitisknu rty na klíční kost. Prsty zabloudí zpět ke kalhotům, rozepnou knoflík i zip. Opatrně vjedu za lem a kalhoty z něj stáhnu. Pousměju se, sesunu se níž a opatrně jazykem polaskám nově odhalenou kůži.)
Petr: Napořád... (Zopakuju a přivřu oči. Pocítím to známé vnitřní chvění a pousměju se. Druhá ruka detailně zkoumá každý pramínek jeho vlasů. Nakloním hlavu tak, abych na něj mohl aspoň trošku vidět.) Co kdybychom... (Do tváří se mi nahrne krev z myšlenky na to, co mě právě napadlo. Zarazím se. Už to nedopovím.)
Žádné komentáře:
Okomentovat