Já vím, já vím... Opět takhle pozdě, ale když ono to jinak nešlo.
Dovedl si ho jako opravdového psa na řetězu až do svých pokojů. Kývl ke dveřím. "Umyj se a převleč se. Čisté oblečení je vedle vany." Nakázal a usadil se do křesla, přitom řetěz stále držel v rukou. "A nech otevřené dveře, ať tě mám na očích."
Karu přikývl a vešel do koupelny. Dveře nechal podle rozkazu otevřené. Stáhl z těla zbytky špinavého potrhaného oděvu a obnažil tak zlatavou kůži. Cítil na sobě Aldanův pohled. Cítil ho, bodal a vpaloval se až do morků kostí.
Tehdy jsem ještě netušil o Aldanově zálibě v mužích. V té době to vlastně ještě nebyla tak docela záliba. Aldan si čas od času dopřál dámskou společnost. Touha po mužích se plně rozhořela až s příchodem toho zatraceného psa.
Aldan ho sledoval. Ani si neuvědomoval, že si kouše rty. Dovolil mu ještě smýt tu špínu, ale pro oblečení už ho sehnout nenechal. Sevřel řetěz v prstech a trhnul. Karu se tak musel otočit čelem k němu. Přimhouřil oči a sjel jeho tělo pohledem. Přehmátl na řetězu a přitáhl blíž. Zadíval se mu do tváře. Vyhledal ty zelené kočičí oči, tak netypické u vlkodlaků, a už z nich ty své temné nespustil.
"Řekl jsi, že se mám převléct." Rozbil ticho Karův tichý hlas. "Musím svého pána poslouchat."
Aldan překvapeně zamrkal. "Ty…"
Cítil jsem jeho úmysl. Cítil jsem, jak se mu myšlenky přelévají v mysli, jak zvažuje své šance a možnosti. Svést ho a pak využít k útěku. Prokoukl Aldana dřív než já. Dřív než on sám pořádně zjistil, že ho ženy vlastně vůbec nezajímají. Ne tolik jako muži.
"Jsem svému pánu plně k dispozici."
Aldan k němu roztřeseně zvedl ruku. "Nikdy jsem…"
Přimhouřil oči a jeho ruku zachytil. "Povedu tě."
Konečně ovládl třes a dotkl se cejchu vypáleného na jeho boku. Tmavé spáleniny hyzdící jemnou kůži. Spálená kůže zmizela.
Karu se pousmál, sjel dlaní po jeho tváři. "Všechno ti ukážu. A klidně mě můžeš na ten řetěz uvázat, jestli se tak bojíš."
Pomalu, váhavě zavrtěl hlavou, omotal si řetěz kolem zápěstí a přitáhl. "Nebojím se tě, pořád jsem silnější než ty." Vpíjel se do jeho očí. Karu jen tak tak schoval své myšlenky na plán útěku. Zamaskoval je za svou rostoucí touhu po spojení s Aldanem. Líbil se mu. To nemohl popřít. Za jiné situace by se mu nejspíš dvořil, pomalu ho získal, ale na to nebyl čas. Potřeboval ho přetáhnout na svou stranu. Ve válce a lásce je přece dovoleno vše. A tohle byla válka. A Aldan byl pro něj nepřítel, který projevil slabost. Soucit. A teď objevil jeho další slabinu. Nenaplněnou touhu po mužském těle.
Karu přimhouřil oči. Jeho dlaň pomalu sjela na Aldanovu hruď. "Nechceš se na to vysvléknout? Nebo ti s tím má tvůj pejsek pomoct?"
"Udělej to." Přitáhl řetěz těsněji. "Jak jsi řekl, jsi můj pejsek, a musíš svého pána poslouchat. Být mu plně k dispozici."
Míšenec natáhl k jeho hrudi i druhou ruku. Jemně sjel po látce kabátce a rozepnul ho. Nechal ho sklouznout po Aldanových ramenou. Působil útle a jemně, nevypadal na víc než osmnáct, ale i tak Karu věděl, že je to jen zdání. Cítil z něj obrovskou sílu. Zajel prsty za látku košile, nahmátl v prstech šněrování a zatáhl. Sehnul hlavu k obnažené hrudi. Přiložil rty k bledé sametově jemné pokožce.
Aldan přimhouřil oči a pevněji sevřel v prstech řetěz. Ten dotyk se mu líbil, velmi. Čím dál víc ho zajímalo, jaké to je s mužem. Karuův jazyk proběhl po kůži a dlaně sesunuly košili z ramen. Cítil, jak putuje níž. Zastavil se až v pase, těsně nad lemem kožených kalhot. Cítil, jak pomalu rozepíná pásek a splašeně vydechl.
Karu zvedl pohled a zadíval se do tváře nad sebou. Setkal se s temným pohledem, hlubším než nejtemnější noc. Upřel do něj svoje kočičí oči a nechal jeho kalhoty sklouznout ke kotníkům. Chvíli setrval upoutaný jeho pohledem, pak pomalu sklonil hlavu a spokojeně se usmál. Aldana příroda vybavila skutečně dobře. Rozhodně na něm nešetřila.
Zavřel oči, když na svém vzrůstajícím vzrušení ucítil vlhké, horké rty. Z hrdla vyšlo tiché zasténání. Odpovědí mu byly pevněji sevřené rty a hbitý jazyk zkoumající každý kousíček. Karuovy ruce pevně sevřely jeho boky. Po chvíli vše zmizelo. Příliš brzy. Bylo to až neuvěřitelně deprimující. Aldan zakňoural a prudce otevřel oči. Zase hleděl do nedozírných dálek jasně zelených pastvin. Přibližovaly se. Karu se vytáhl k němu.
"Nebylo by lepší přesunout se jinam. Kde je víc… pohodlí?"
Aldan druhou rukou, kterou nesvíral řetěz, zachytil několik pramenů jeho vlasů, ovinul si je kolem zápěstí a trhnul. Stáhl tak Karu na zem. "Jsi nějaký zhýčkaný."
"Myslel jsem… na svého pána." Vydechl bolestně v odpověď.
"Těžko." Zasykl zlostně. Rozladěný z toho, že tak brzy přestal. Že ho zanechal zmateného, roztřeseného a neuspokojeného. Znovu se zadíval do těch zelených dálek a na chvíli zapomněl na svůj vztek. Sehnul se, pustil jeho vlasy a tlakem dlaně na Karuovu nahou hruď ho donutil lehnout na studenou podlahu. "Jsi jen pes. Můj pes. Patříš mi. Celý."
Karu, kterého ty temné oči doslova hypnotizovaly, pomalu přikývl. "Ano, můj pane."
Aldan nepouštěl z rukou řetěz. "Zdá se, že nebudu potřebovat žádné vedení. Vím přesně, co kam… patří."
Záblesk v zelených očích doprovázelo několik vzpomínek na divoké milovaní. Kdysi dávno, daleko v minulosti. Tělem proběhlo chvění, očekávání příštího. Poloviční vlkodlak sledoval muže, který nad ním měl navrch. A nespočívalo to jen v tom, že pevně svíral řetěz od jeho obojku. Cítil z něj autoritu, silnou nadřazenost. A v tuto chvílí, v očekávání divokého sexu, mu to přišlo naprosto přirozené, důležité a nezbytné. Ten upír byl alfa samec, současný vůdce smečky. Karu ho sledoval a vlkodlak v něm měl potřebu poslechnout, podrobit se mu. Silnějšímu.
Černooký se k němu naklonil. Oka řetězu zacinkala o sebe i o kamennou podlahu. Karu otočil za tím zvukem pohled. Upírova dlaň se opírala kousek od jeho hlavy. Druhá se rozběhla na dlouhou pouť. Měla zvláštní úkol. Prozkoumat tělo toho válečného zajatce.
Cítil, jak se mu pod dlaní jeho kůže napíná. Jasně pociťoval také záchvěvy, které občas proběhly jeho tělem. Svalový třes, když se přiblížil klínu. Vyvolalo to na jeho rtech mírný úsměv. Líbilo se mu prozkoumávat to pevné tělo vypracované běháním po pláních, bičované větrem a hlazené sluncem. A líbilo se mu, co ucítil v dlani, když sjel až do klína. Jeho společníka to přimělo k dalšímu zachvění a lehkému zavrčení, které si prorazilo cestu skrz pevně sevřené rty.
Víc jsem už vidět nepotřeboval. Stačily pocity, které zmítaly nitrem toho psa. Útok různých pachů na jeho citlivý nos. Pach vzrušení, sexu, potu a krve. Ano, jasně jsem cítil krev. S tím vším to vytvářelo až omamnou auru kolem dvou těl zaklesnutých do sebe. Cítil jsem bolest, která mu probíhala tělem i to chvějivé uspokojení, které ji následovalo. Ušklíbl jsem se, to zvíře mělo rádo pevnou ruku svého pána a nejen to. Bratříček ho evidentně nešetřil. To bylo v pořádku. Jen jsem stále nechápal důvod, proč mu pomohl nakonec utéct a proč tolik žadonil, abych toho čokla ušetřil?
Opustil jsem jeho vzpomínky. Takže motivy toho psa mi byly jasné, ale proč se do toho angažoval můj bratr? Proč mu Aldan pomáhal? To jsem dost dobře nechápal. Přešel jsem ke zdi a strhl z ní bič. Cítil jsem na sobě pohled bratra.
"Alastare, prosím. Nech ho jít, udělám, co si budeš přát… Prosím." Řekl tiše a propaloval mě pohledem.
Pomalu jsem se na něj otočil. Sledoval jeho strhanou tvář. Několika kroky jsem přešel k němu, vzal jeho bradu do prstů a prohlížel si ho. Zvláštní pozornost jsem věnoval jeho očím. Prosily. Jen jsem se tomu zasmál a sklonil se k jeho krku. S chutí jsem zabořil špičáky do jeho šíje. Tělem mu prošlo krátké zachvění a vlkodlak tiše zavrčel. Ignoroval jsem ho. Miloval jsem krev svého bratra, byla výtečná. Jedinečná.
Odtáhl jsem se a olízl si mlsně rty. Aldanovu krev jsem si nedopřával často, ale dneska to bylo třeba. Potřeboval jsem uchlácholit hněv a navíc, napil jsem se opravdu hodně, takže i kdyby předtím našel dost síly se mi postavit, teď už ji neměl. To mi potvrdil i pohled na Aldana těžce visícího v řetězech. Dýchal ztěžka a vyčerpáním nemohl skoro ani zvednout hlavu.
"Parchante…" uslyšel jsem odněkud ze země zavrčení. Prudce jsem se otočil k tomu čoklovi a počastoval ho bičem. Vzduch provoněly další kapičky krve z krvavé stružky na prsou. Jen vztekle zavrčel a drtil bolest mezi zuby. "Tvůj bratr, vlastní krev… Jak můžeš?"
"Karu, prosím, mlč." Zašeptal Aldan ztěžka a ten prašivej čokl otočil pohled na něj a tiše zakňučel.
Nechal jsem bič rozvířit vzduch ještě několikrát. Dopadal prudce na tělo toho špinavého míšence, ale ten už ani nehlesl. Upíral pohled k Aldanovi. Věrný psí pohled. Kde se to v něm sakra vzalo?
"A to víš, bratříčku, že tě chtěl využít ke svému útěku?" Zeptal jsem se a doufal, že to Aldana srazí, že mu to vyžene z hlavy chuť bránit tu špínu.
Aldan se na mě podíval a síla jeho pohledu mě skoro ohromila. "Já vím."
Přimhouřil jsem oči. Takže to věděl? Zajímavé. Co ještě dokážu zjistit z hlavy toho bastarda?
Znovu jsem se vnořil do jeho mysli. Nijak jsem ho nešetřil. Tlumené kňučení, které mu trhalo hrdlo, a které nechtěl nechat vyjít ven, jsem spíš cítil, než slyšel. Ale i to mi stačilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat