Zas je tu pátek... pro mě to znamená náročný den (od rána jsem se nezastavila), pro vás další kapitolu Od začátku... Alan má už se svým vlastním tělem docela problém a jako napotvoru... zrovna, když s tím začne něco dělat, musí se poblíž vyskytovat Petr. Možná ale dojde v jejich vztahu k nějakému zlepšení...
Petr: (Vzbudím se dřív. Vlastně pochybuju, že jsem vůbec spal. Užírají mne myšlenky na to, jak se ode mě Alan odtahuje. Celé je to moje vina. Vyhrabu se ven z pokoje a zamířím ven na zahradu. Posadím se tam na jednu plastovou židli a chvíli sleduju kouř, který stoupá z vyhasínajícího grilu. Jsem opravdu rád, že nejsem sám, ale to mi ke štěstí nestačí, pokud ten druhý není taky šťastný. Asi jsem příliš sobecký.)
Alan: (Už jsem domaloval. Sedím na parapetu a dívám se do zahrady. Pozoruju jeho. Nemůže mě vidět, sedí zády. Já už vážně nevím, co dělat. Možná to nebyl tak dobrý nápad, nastěhovat se k sobě. Takhle jsem jeho působení vystavený pořád. Pořád!)
Petr: (Zvednu ruku a prohrábnu si vlasy. Nechtěl jsem, aby litoval toho, že mě tu má. To, jak se teď chová, skoro vypadá, jako by toho litoval doopravdy. Vážně bych si to nikdy nemyslel, ale dává mi to vcelku smysl. Musím se trochu vzchopit. Poslední dobou moji mysl ovládají pitomé myšlenky.)
Alan: (Zavrtím hlavou a pomalu zavřu okno. Je čas. Sejdu dolů a zamířím rovnou do koupelny. Prvně se dát trochu do pořádku. Sprcha. Svleču se a zalezu pod proud vody. Nastavím mu tvář.)
Petr: (Dál sleduji stoupající kouř, ale pak se zvednu. Vrátím se ještě na chvíli dovnitř.)
Alan: (Opřu se rukama o zeď a užívám si tu vodu. Je to jako masáž. Nechám si kapičky dopadat na záda. Přimhouřím slastně oči. Představím si Petra, jeho dotyky. Zasténám. Do háje! Nemůžu si ale pomoct. Stále ho mám před očima. Nahého. Stále cítím jeho jemnou kůži. Jeho rozpálená záda Tisknu se k němu. Zadrhne se mi dech. Ty představy jsou živější a živější. Už nemůžu! Sjedu dlaní po těle a zabloudím do klína. Ten tlak potřebuje uvolnit a rychle. Jinak zešílím. Zkousnu rty a tělem proběhne první lehký záchvěv. Opřu o chladné dlaždičky i čelo.) Petře... (Zasténám hlasitěji jeho jméno, když ucítím přicházející uvolnění.)
Petr: (Zastavím se v chodbě. Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel Alanův hlas? Myslím, že to nebylo tak daleko. Popojdu dál do chodby a zastavím, jestli to ještě neuslyším. Možná něco potřebuje. Když to znovu zaslechnu, je to mnohem jasnější. Mé jméno. Přijdu až ke koupelně a když mi dojde, co tam dělá, zůstanu s rozpaky stát za jejími dveřmi. Přinutím nohy k pohybu a opřu se o vedlejší zeď. Při každém dalším tónu jeho hlasu zatajím dech. Připadám si jako šmírák, ale nemůžu se odtud odlepit. Snad poprvé si pomyslím, že bych tam zrovna teď chtěl být s ním.)
Alan: (Jdu radši na kolena, protože mě nohy přestávají poslouchat. Svalový třes je už téměř neovladatelný. Hlasitě zasténám, už nemůžu. Zhroutím se a vychutnávám si poslední dozvuky. Snažím se aspoň trochu nabrat dech. Když tohle se mnou udělá jen představa toho, jak se s ním miluju... Co by pak bylo doopravdy? Zasténám znovu, zničeně. Ne, tímhle se nemůžu zatěžovat. Musím být trpělivý a neničit se takovými úvahami. Teď už můžu jít za ním ven a zase čelit jeho kouzlu. Smyju ze sebe stopy svého malého dobrodružství, usuším se a obléknu. Ještě trochu zadýchaný a mírně omámený tím zážitkem vyjdu ven z koupelny.)
Petr: (Škubnu sebou. Měl jsem odejít dřív, ale nějak jsem se k tomu nemohl přinutit. Poslouchat jeho sténání, které je způsobené pouze myšlenkou na mě... bylo to jako rajská hudba. Něco nepředstavitelně opojného. Připadám si jako šílený chlípník, takže kajícně svěsím pohled.)
Alan: (Málem vrazím do Petra a pokusí se o mě infakrt. Proboha, on tu byl? Slyšel to? Ach bože.) Jak... Jak dlouho jsi tu? (Zeptám se potichu. Ještě mám hlas trochu zastřený touhou a nechci se prozradit víc, než je nezbytně nutné.)
Petr: Asi deset minut. (Odpovím potichu. Neumím lhát a kdybych zastíral, stejně to pozná. Zvednu k němu pohled, abych mu viděl do očí. I z nich se ještě vytrácí poslední střípky touhy. Je to... úžasný.) Já.. nechtěl jsem. Myslel jsem... (Nadechnu se. Ne, nebudu se vymlouvat.) Promiň.
Alan: (Zavrtím hlavou. Takže to slyšel celé. No to potěš. Připadám si příšerně zahanbeně. Tohle slyšet neměl.) Myslím, že to maso už bude docela uleželé, měli bychom ho ogrilovat. (Řeknu nakonec. K tomu tématu už stejně nemám, co říct. Radši to přejít a dál se tím nezaobírat. Zamířím do kuchyně.)
Petr: Já jdu přiložit na ten gril. (Urychleně se odtud ztratím. Co si o mně teď asi myslí? Vytáhnu z pytle uhlí a doplním ho do grilu, pak to trošku rozfoukám. No, skvělý, bydlení nám vážně hezky začíná. Stejně to ještě pořád slyším. Odeberu se ke své plastové židli a svalím se na ni. Vzhlédnu k nebi a přivřu oči. Myslím na něj.)
Alan: (Vezmu všechno potřebné a vynesu ven. Jen salát zůstane na stole, ten už bych neunesl.) Mohl bys prosímtě? (Kouknu na zamyšleného Petra.) Donést salát? Je na stole. (Pustím se do přípravy večeře.)
Petr: Jistě. (Kývnu a zvednu se. Jdu do kuchyně pro salát, zrovna vezmu i talíře, příbory, a zanesu to zpět. Položím to na stůl a plesknu sebou zpátky na židli. Připadám si nějak líně. Nakloním hlavu a se zaujetím ho sleduju.)
Alan: (Tak, hotovo. Sundám maso z grilu na připravené talířky a ještě odběhnu pro láhev červeného. Naleju oběma a pak zasednu k jídlu i já.) Dobrou chuť... (Popřeju a ochutnám. Trošku jsem to maso přisušil, není to tak docela ono, ale i tak je dobré.)
Petr: (Proberu se z menšího limbu. Trochu jsem se zasnil, když jsem ho mohl tak dlouho nenuceně sledovat.) Díky. (Uchopím příbory a dám se do jídla.)
Alan: (Vzhlédnu od jídla, abych se ujistil, že mu chutná. Chvíli ho pozoruju a zapomenu i jíst. Je tak nádherný. Tak dokonalý. Tak žádoucí. Kéž by byl v té koupelně se mnou. Uteče mi tišé povzdechnutí. Jsem jím posedlý. To se mi ještě nikdy nestalo. Vždycky jsem měl svoje pocity pevně v rukou. Teď se v nich ztrácím. Kruci.)
Petr: (Zaregistruju to a oplatím jeho pohled. Na nepatrnou chvilku si dovolím potopit se do hloubky těch očí. Pootevřu rty a odložím vidličku. Natáhnu k němu ruku, zrovna tu zraněnou, ale chci se ho dotknout. Já musím. Pohladím tu jeho. Zašeptám, že je to výborné. Jsem doopravdy beznadějně zamilovaný.)
Alan: To jsem rád. (Usměju se a jeho ruku sevřu ve své. Všimnu si té náplasti.) Co to je? (Upřu na něj pohled.)
Petr: Ale nic. Menší nehoda u krájení zeleniny. Stane se. (Usmívám se. Cítím, jak mi v očích znovu jiskří. Tep se nepatrně zrychluje. Potápím se hlouběji a hlouběji. Nedokážu uhnout pohledem, i když není ani trochu lehké dívat se do těchto očí tak dlouho.)
Alan: (Pousměju se.) To já mám být ten nešikovný v kuchyni. (Lehce si přitáhnu jeho ruku k sobě, k tváři.) Bolí to hodně?
Petr: Ani to necítím. I mistr kuchař se někdy utne. (Rozesměju se. Jemně přitisknu dlaň na jeho tvář. Pohladím ji.)
Alan: To jistě. (Vpíjím se mu do očí. Ten smích je tak nádherný. A ten úsměv. Proboha, jak ten já miluju. Přimhouřím oči.) Jsi nádherný.
Petr: (Lehce zavrtím hlavou, ale pořád se usmívám. V mých očích je podivný lesk. Nahnu se přes stůl a jemně ho políbím. Musel jsem.)
Alan: (Jsem překvapený jeho chováním, ale dlouho se tomu radši nedivím. Mohl by si to rozmyslet. Polibek oplatím a přitáhnu si ho k sobě, jak to jen jde.)
Petr: (Ten stůl mi začíná tak trochu překážet, ale moc to nevnímám. Vdechuju jeho vůni, poslouchám tlukot vlastního srdce a cítím se prostě úžasně. Jsem rád, že už se neodtahuje.)
Alan: (Mám z toho zmatek v hlavě. Tak mám se o něj snažit nebo si držet odstup? Já vážně nevím. Připadám si jako na houpačce. Jednou tak a pak zas jinak. Motá se mi z toho hlava. Motá se mi hlava z něj. Z jeho vůně. Po chvíli se trochu odtáhnu.) To maso... stydne. (Řeknu tiše.)
Petr: Ano? Neřekl bych, že je to takový problém. (Ještě stále se maličko usmívám, ale přece jen se vrátím ke své porci. Stejně se na něj co chvíli zadívám.)
Alan: Myslím, že je to velký problém. (Utrousím potichu a nacpu si do pusy kus masa. Jsem v háji a zralý na další estrádu v koupelně. Bože, chraň... Zapíchnu pohled do talíře a předstírám naprostou soustředěnost a zaujatost jídlem. Natáhnu se a přidám si salát.) Je to moc dobré.
Petr: (Znovu zapomenu jíst. Nevím, jak to dělá, ale pořád přitahuje pozornost. Navíc mi naprosto vyhovuje, že se na mě nedívá. Takhle můžu dát najevo víc, než bych si odvážil pod jeho přímým pohledem.) Ano, grilované kuřecí jsem dlouho neměl. (Zamumlám. Právě jsem naprosto zaujatý tím, jak zápasí s vidličkou a kusem rajčete.)
Alan: Napadlo mě... (Řeku potichu.) … napadlo mě, že bychom si mohli někam vyjet. Ty máš prázdniny a já zas volnou pracovní dobu a volno potřebuju. (Zas si radši nacpu pusu masem.)
Petr: Určitě. Mám čas... (Zarazím se, když si připomenu, co je dneska za den.) ehm... příští týden. Kam bys rád? (Napadne mě opět kolo, ale tuhle otázku raději nebudu riskovat.)
Alan: Nechám to na tobě? (Pousměju se a věnuju mu letmý pohled, pak ho zase sklopím k jídlu. Musím se ovládat. Prostě musím.)
Petr: Vážně? Celkem nerad bych, aby to dopadlo jako minule. Nechám si to projít hlavou, je čas. (Dojím a odsunu talíř. Upiju vína. Bylo to opravdu výtečné.)
Alan: Dobře. (Pousměju se a dojím. Pak se zvednu a začnu sklízet ze stolu.) Uklidím to. (Oznámím a ještě doleju Petrovi víno.) Jestli chceš, můžeme ještě chvíli posedět, jestli ne, přeju dobrou noc.
Petr: Pokud jsi unavený, nebudu tě tu trápit. (Usměju se, trochu nuceně. Začínám být pěkně závislý - na něm. Raději se natáhnu po tom víně a opřu se do židle. Zůstanu ještě chvíli, i když půjde spát. Dnes je krásná noc.)
Alan: Nejsem. Nijak zvlášť. (Zavrtím hlavou. Odnesu nádobí a všechny věci dovnitř a vrátím se zpátky. Nechal jsem si tam skleničku. Usadím se na židli a zadívám se na něj. Je nádherný. Tak moc.)
Petr: Pak budu velmi rád za tvoji okouzlující společnost. (Pousměju se, když přijde. Zvednu pohled k nebi a zadívám se na hvězdy. Je jich tolik a jsou krásné. Koutkem oka postřehnu jeho pohled. V porovnání s ním ale ani ony nemají šanci. Miluju ho. Zvednu skleničku ke rtům a upiju.)
Alan: (Dívám se na něj. Lehce pozvednu skleničku a tiše naznačím přípitek. Na něj. Chci připít na něj. Na jeho krásu a dokonalost. Přivřu oči a zadívám se na nebe. Tiše si povzdychnu. Kéž bych to vydržel. Já vím, jsem hrozný, posedlý sexem. A on... on je čistý. Naprosto dokonale čistý. Tolik bych ho chtěl držet v náručí a poslouchat jeho vzrušené vzdechy. Zamrkám. Zase ty představy.)
Petr: (Užívám si tu chvíli. Nechám se do ní vtáhnout a chvíli tak zůstanu. Připadá mi ale, že tohle nějak nestačí. Přestanu sledovat hvězdy, vytrhnu se ze svých myšlenek a zadívám se na něj. Vstanu. Zcela nečekaně. Odložím na stůl prázdnou skleničku a přisunu si židli k němu. Už vím, co mi chybí. Uchopím jeho dlaň do své. Chybí mi jeho těsná blízkost, ve větší míře jeho vůně a v neposlední řadě alespoň náznak fyzického kontaktu. Přál bych si být vzduchem, který dýchá. Chtěl bych být vodou stékající po jeho těle, která má možnost pohladit i taková zákoutí, která jsem dosud nepoznal. S tímhle si ale vystačím... prozatím.)
Alan: Petře... (Zadívám se na něj. Lehce mu stisknu ruku.) Prosím... (Tohle vážně nezvládám a nevím, jak mu to říct. Nemůžu mu být tak blízko a necítit to, co teď cítím. Ten tlak ve slabinách. Netuším, jaká slova zvolit, abych ho neurazil nebo se sám necítil poníženě. Miluju ho a chci ho. Šíleně moc. Jenže tohle nejde... Pustím jeho ruku.) Promiň. (Pomalu vstanu. Zvolím raději ústup.)
Petr: Ne. (Sevřu jeho zápěstí ještě než stačí utéct. Zase se to začíná rozpadat, tohle nechci.) Alane, prosím... tohle mi nedělej. (Zašeptám smutně. Znovu se odtáhnul a já na to přestávám reagovat příčetně.)
Alan: Omlouvám se, ale já prostě... (Jak mu říct, že po něm toužím tak moc, že i jeden jediný dotyk ve mě probouzí tu spící vášeň? Svěsím hlavu.) Prostě nemůžu...
Petr: (Zvednu se. Sevření na jeho zápěstí zesílí.) Mýlíš se. (Řeknu rozhodně. Snažím se udržovat pevný tón, ale přece jen ztiším hlas.) Ty můžeš cokoliv..
Alan: (Lehce zavrtím hlavou.) Miluju tě a proto cokoliv nemůžu. (Odpovím. Vím, že všechno chce čas a u Petra to platí dvojnásob.) Omlouvám se, vážně se snažím... a vím, že to jednou půjde. Vážně. Zvládnu to. (Snažím se znít přesvědčivě.)
Petr: To není pravda. Láska ke mně na tom nic nemění. Alane, kruci, vždyť já tě taky miluju. Moc. (Obejmu ho a odmítnu ho pustit. Nemůžu ho pustit. Kdybych to udělal, hrozně by to bolelo.) Vím, že se snažíš, ale snažíš se tak moc, až mi to nedělá ani trochu dobře. Vždyť já nechci být tvůj kamarád, jsem tvůj přítel. Bez něčeho už prostě nemůžu vydržet. Omlouvám se za svoji zdrženlivost, jen... (sevřu ho o něco pevněji) ..když vidím, že je to takhle těžké, věřím ti. Udělej, co musíš... (Vydechnu do jeho pokožky, když se rty dotknu jeho krku.) ..alespoň se nebude trápit ani jeden z nás.
Alan: (Trošku šokovaně se na něj zadívám.) Ale mění, mění na tom všechno. Anděli... já nemůžu dělat něco, co ty nechceš a já vím, že to nechceš... Jestli je příliš brzy, počkám. Zvládnu to. Nemáš se za co omlouvat, to já. (Usadím se zpátky a stáhnu ho k sobě, na klín. Schovám ho ve svém náručí.) To nic. Vždyť se nic neděje. Jsi můj přítel a já hodlám tvoje rozhodnutí respektovat. Jen mi to příliš neulehčuješ. Jsi tak nádherný, tak svůdný a já jsem jen člověk. Nezvládám tak dobře odolávat pokušení.
Petr: Jenže já už tě nechci pustit, takže to bude trochu problém. (Zašeptám a zadívám se mu do očí. Naprosto vážně.) Stane se to, tak i tak. Myslím, že už je jedno, jestli to bude dřív nebo později... (Na chvíli uhnu pohledem. Přemýšlím, co všechno mu říct, pokud tedy vůbec něco. Nevěřím, že by nikdy neviděl, jak jsem na něj reagoval - i přes tu zdrženlivost.) ...už se nebojím. (Podívám se zpět. Snažím se přesvědčit nejen jeho, ale i sám sebe. Budu se muset odpoutat od minulosti. Nechci o něj přijít. Nedovedu si představit, co bych potom dělal.)
Alan: (Držím ho v náručí a přemýšlím nad jeho slovy.) Ani já tě už nechci pustit. (Začnu opatrně. Jeho slova pálí. Něco se mi na nich nelíbí.) Jednou se to stane. To rozhodně. Ale až to budeš chtít i ty. A ty to teď nechceš. Nevím proč, ale vím, že se mnou spát nechceš. (Neřeknu to nijak vyčítavě, jen ustaraně.) Čeho se bojíš, anděli? Neublížil bych ti. Nikdy. Klidně počkám, jak dlouho jen budeš chtít. (Nechci ho ztratit. Nikdy jsem k nikomu nic podobného necítil. A nikdy bych na sex nečekal. Ale on je výjimka. Obrovská. Nedokážu vysvětlit proč, ale on je mé všechno. A já jsem schopný udělat nebo vydržet cokoliv, co si jen bude přát. Jen abych o něj nepřišel.)
Petr: (Přivřu oči a zabořím obličej k jeho rameni. Nadechnu se jeho vůně.) Já vím, Alane. Věřím ti, a proto se ničeho nebojím. (Řeknu to sice tiše, ale zní to o poznání přesvědčivěji. Vytěsním jednu ruku a pomalu vpletu prsty do jeho vlasů. Začnu se jimi probírat.) Jsi.... (nadechnu se) ..prostě úžasný. Myslím, že pokud se ještě někdy bude opakovat to, co v té koupeně, ani jeden z nás vůbec nepomyslí na nějaké zábrany.
Alan: (Kývnu, ale je mi jasné, že já na ně pomyslím. Lehce ho pohladím po tváři. Jsem přesvědčený o tom, že se budu opakování pár dní vyhýbat.) Anděli... měli bychom jít spát, zítra musím dodělat ještě jeden obraz. (Trošku zalžu, ale být v jeho přítomnosti je čím dál těžší. Nechci s ním spát, dokud to opravdu nebude chtít. A já mu to teď nevěřím. Nevím, co mu kdo udělal, že se vyhýbá takové rozkoši, ale zřejmě to nebylo nic příjemného. Nebo, že by byl prostě jen opatrný? Teď má nejspíš pocit, že to musí udělat. Jinak bych ho opustil, ale copak nevidí, že nic takového v úmyslu nemám? Miloval bych ho, ikdyby se mnou spát nikdy nechtěl. Zřejmě jsem se definitivně pomátl.)
Petr: (Povzdechnu si, ale stejně se maličko usměju.) No jo, já vím. (Nahnu se k jeho tváři a políbím ji, potom se dost neochotně odtáhnu a zvednu.) Ničíš mi sny. Já tě nechtěl pustit. Nikdy. (Zabrblám. V otázce sexu... Nejsem si tak zcela jistý, jestli mi věří. Myslím, že by to vypadalo trošku jinak, ale nedivím se tomu. Asi nemůže. Cítím, že jsem stále úplně nepřesvědčil ani sám sebe, je to hrozně těžké. Opravdu se bojím, že bych o něj mohl přijít. Vlastně... je tu víc věcí, kterých se bojím. Myslím ale, že jsem na dobré cestě k jejich překonání.)
Alan: (Jen se pousměju.) Kdyby ti to tak moc vadilo, kde mám ložnici přece víš. (Nechám to jen jako řečnickou otázku.) Chci jen, abys věděl, že já tě do ničeho nutit nechci. Pokud to tak necítíš, nic se neděje. (Zadívám se na něj, pousměju se. Tak rád bych, kdyby za mnou skutečně přišel, ale vím, že se to nestane. Ne dnes a nejspíš ani zítra. Určitě několik nejbližších dní a týdnu ne. Ale nevadí. Nějak se s tím vypořádám. Zvládnu to, kvůli němu.) Krásné sny, anděli.
Petr: (Zavrtím hlavou.) Já to vím. Každou chvíli mám šanci to pozorovat. (Obejdu jeho židli a zamířím do domu.) Dobrou noc, Alane. (Vniknu dovnitř a vrátím se rovnou do svého pokoje, kde se zuju a plesknu sebou na postel. Opravdu si hodně pohrávám s tou myšlenkou... přijít za ním. Je pravda, že všechno se vážně netočí jen okolo sexu. Zavřu oči a na chvíli si to představím. Teplo jeho náruče, jeho vůni. Je to tak živé. Ta vůně musí být pohlcující, všudypřítomná. Horké rty na rozpáleném krku.... Pousměju se. Nebudu tak zdrženlivý.)
Alan: (Uklidím po grilování venku a pak ještě v kuchyni umyju nádobí: nacpu ho do myčky. Zapadnu do pokoje, kde shodím oblečení a zalezu do postele. Spávám rád nahý. Je to příjemné, když člověka nikde nic neškrtí a nesvazuje. Mám to rád. Dotek povlečení na holé kůži. Zavřu oči a myslím na anděla. Je ode mě jen pár metrů a přece mám pocit, jakoby byl vzdálený miliony světelných let. Proč mě nechce? Proč odmítá sex se mnou? Špatné zkušenosti nebo něco jiného? Nevím a bojím se o tom hlouběji přemýšlet. Anděli, proč mi to neřekneš? Pomohl bych ti to překonat. Umím být jemný, něžný... budu tě hýčkat a rozmazlovat... Povzdechnu si. Možná je vážně jen moc brzy.)
Žádné komentáře:
Okomentovat