Takže... dneska... dneska... úúúúúúúž... Petr se rozhodne a navštíví Alana u něj v ložnici. Zprvu nevinné mazlení se trošičku zvrtne, ale co? Stejně už na to všichni netrpělivě čekáte, mám pravdu? A myslím, že si to opravdu užijete...A jelikož jsme se zase pořádně rozepsaly, tak opět dvě části...
Petr: (Nevydržím to. Já vím, asi si musíte myslet, že jsem se dočista zbláznil, ale to konstatování nemohlo být lákavější. Slezu z postele a nechám svůj pokoj osamělý. Jdu cílevědomě, přímo k jeho ložnici. Cestou si rozepnu tu bílou košili, boty už jsem si nenazouval. Trvá to jen chvíli, než překonám zbývající vzdálenost mezi chodbou a jeho dveřmi, kde se zastavím. Srdce se mi hlasitě rozbuší, ještě můžu couvnout. Nechci couvnout. Vezmu za kliku a tiše dveře pootevřu, potom vklouznu do jeho ložnice a stejně tiše za sebou zavřu. Jak jsem očekával, jeho vůně... obklopí mě to. Je tady. Je všude. On. Na nepatrnou chvíli mě to přiková na místo, ale ihned se vzpamatuju. Zamířím k jeho posteli. Tiše.)
Alan: (Už jsem napůl v polospánku. Tudíž mi tiché cvaknutí kliky i lehké kroky nepřijdou nijak zvláštní. Jen další sen, další moje nesplněná tužba. Přetočím se na druhý bok a přitáhnu si deku těsněji k tělu. Mám otevřené okno, takže sem doléhají tiché noční zvuky z ulice. Vzduch je čistý a prosycený přicházejícím deštěm. Vydechnu a znovu se přetočím.)
Petr: (Když se dostanu dostatečně blízko k jeho posteli, ucítím závan vzduchu a všimnu si otevřeného okna. V tu chvíli si sem proderou cestu i měsíční paprsky. V té bílé košili musím vypadat jako přízrak. Skloním pohled a zadívám se na něj. Vypadá nádherně, když spí. Opatrně se posadím na volný kousek postele. Mám hrozné nutkání se ho dotknout.)
Alan: (Ucítím nepatrný pohyb matrace. Jakoby si někdo přisedl. Tohle už není součást snu. Přetočím se a zadívám se na Petra. Chvíli na něj překvapeně koukám. V tom měsíčním světle vypadá vážně jako stvoření z nebes.) Anděli? (Zašeptám. Hrozně se bojím, abych ho nevyděsil. Natáhnu ruku a dotknu se ho. Pořád nejsem schopný pochopit, co tu dělá. Kde se tu vzal? Z nebe?)
Petr: Ano? (Zeptám se tiše. Dívám se na něj a to nutkání sílí. Přikloním se k němu a políbím ho na čelo.) Rozhodl jsem se, že přece přijdu... (Zašeptám.)
Alan: Jsem... jsem moc rád. (Vypravím ze sebe. Jen se na něj okouzleně dívám. Je nádherný. Nejdřív jsem se leknul, že jsem třeba něco křičel ze spaní, ale žádnou noční můru si zrovna nevybavuju. On vážně přišel sám od sebe!) Shoď ze sebe to oblečení a pojď ke mně. (Odhrnu cíp deky, aby mohl za mnou.) Prosím, budu hodný. Slibuju.
Petr: (Usměju se a pohladím ho po tváři, potom se zvednu, abych mohl shodit košili.) S ničím jiným ani nepočítám. (Sundám i kalhoty a nechám to poblíž na hromádce, potom vklouznu k němu pod deku. Okamžitě mnou pronikne vlna tepla. Horka. On... on je nahý! V tuto chvíli jsem opravdu rád, že se konečně vytvořila nějaká ta oblačnost a měsíc na chvíli překryly mraky. Alespoň na mě nejde moc vidět.)
Alan: Anděli? Lásko? (Lehce sjedu dlaní po jeho těle a zarazím se u jeho prádla.) Takhle by to nešlo. (Políbím ho jemně na rty a pak po krku sjedu až na hruď.) Ta odpornost musí dolů, jinak bychom spolu nemohli kamarádit. (Zatahám znechuceně za lem.) Je teplo, neumrzneš tu.
Petr: (Zaúpím.) Alane... (Už se mi nepodaří potlačit vzdychnutí. Neříkal, že bude hodný? Zdá se, že ještě spí.) Já nespávám nahý. (Zašeptám. Jedna ruka automaticky zakotví v jeho vlasech. Tohle jsem si... nepředstavoval. Cítím tu nepopsatelnou horkost. Mám pocit, že jestli to sundá, asi zešílím.)
Alan: Má postel, moje pravidla. (Pousměju se a jemně se otřu tělem o jeho bok.) Před mojí zvrhlostí tě stejně takový ubohý kousek látky nemůže zachránit. (Oznámím mu rozpustile a zajedu rukou pod lem boxerek. Z boku, nejsem zas takový trapič.) Ale slibuju, že budu extrémně hodný, když tu odpornost vážně sundáš. Hrozně mě totiž rozčiluje. (Políbím ho na krk.) A víš, že když jsem rozčílený, je to hodně zlé. (Ruka zajede hlouběji pod to prádlo.) Anděli...
Petr: (Tentokrát potlačím další vydechnutí, ale nepotlačím záchvěv. Nebojím se, ale nevím, jestli má tušení, co to se mnou dělá. A to vlastně ještě nic moc nedělá. A snad ani nebude... je to divné, nikdy jsem se nestyděl. Před Alanem cítím nepatrné rozpaky, obzvlášť z toho, jak by se mohl tvářit na mé reakce. Nebudu na to myslet.) Dobře... dobře. Sundám si je, ano? Sundám je... (Sjedu rukou k té jeho a pohladím ji. Možnost výběru je rozhodně lepší. Vážně jinak nevím, co bych dělal.)
Alan: (Ucítím ten záchvěv. Pousměju se a sevřu jeho ruku. Přijde mi ale, že se k tomu svléknutí moc nemá. Líbnu ho na rty, napřímím se a skloním se nad ním. Pomalu a opatrně boxerky stáhnu a letí na hromadu za tím zbytkem oblečení.) Mnohem lepší. (Pousměju se, opět se uložím a přitáhnu si ho k sobě. Má nádherně jemnou kůži a je velmi rozpálený. Jen ho hladím po vlasech. Dalším kontaktům se snažím vyhnout. Kromě toho, že ho držím v náručí a tisknu k sobě.)
Petr: (Překvapilo mě to. Byl tak rychlý, že jsem se ani na nic moc nezmohl. Tak jsem přežil ve zdraví, sláva. Zavřu oči. Plně si vychutnávám teplo jeho náruče. V takhle důvěrné pozici jsme se zatím mnohokrát neocitli a já se po počátečních šocích pomalu uklidňuji. Alespoň přinutím srdce zase o něco zpomalit.) Děkuju... (Zašeptám. Jsem rád, že mě nevyhodil hned na prahu. A nemůžu si nic nalhávat. Tohle je nádherný. K čemu jsou potom představy? Jsou to jen zmatené nepřesné obrazy. Skutečnost je tisíckrát opojnější.)
Alan: Za co? (Nechápu jeho díky. Lehce ho líbnu na krk. Miluju tu chuť a to chvění, které ten dotyk vyvolává. Tisknu se k němu a zase pociťuju to mravenčení v podbřišku. Jsem k němu bokem, abych mohl pozorovat jeho tvář. Přimhouřím oči a je mi jasné, že moji narůstající touhu musí cítit. Raději se trošku odtáhnu, ale nepouštím ho.) Radši zavři oči, anděli, a zkus spát... Už je pozdě.
Petr: Přece za to, že tu můžu být s tebou. (Zašeptám. Oči už mám dávno zavřené a opravdu si myslím, že by nebylo nijak těžké usnout, i když je to v jeho blízkosti. Právě to je na tom tak kouzelné. Jenže jsem si nemohl nevšimnout, co to dělá s ním. Vystrčím ruku zpod deky a trochu ji shrnu. Otevřu oči. Počáteční touha dotknout se ho, nepřijde nazmar. Ještě jsem se neodvážil nějak víc prozkoumat jeho tělo. Sjedu mu prsty po tváři, přes čelist až na krk. Nakonec dlaní zmapuju jeho hruď. Zastavím někde u srdce a krátce zatajím dech. Začnu se usmívat.)
Alan: (Zadívám se na něj a přimhouřím oči. Chci mu říct, aby pokračoval, že se mi to moc líbí. Je to příjemné. Jemné, ale taky hodně dráždivé. Měl bych ho zastavit. Jestli bude pokračovat, budu muset potupně utéct do koupelny. Chtěl bych ho pomilovat. Hned teď. Jenže... kdybych aspoň věděl, proč se tomu tak brání. Vím, že moje dotyky jsou mu příjemné. Toho jsem si všimnul už dávno. Tak čeho se bojí? Že by ode mě mohl snad něco chytit? Netajím se tím, že jsem střídal milence, ale vždycky jsem si dával dobrý pozor. Nebo mu vadí, kolik mužů jsem měl před ním? Nevím, a ptát se bojím. Ale nedivím se mu. Taky bych nechtěl mít sex s mužem jako já. Lehce se natáhnu k němu. Políbím ho na rty. Jen jemně, sotva se jich dotknu. Je to spíš jen takové pomazlení. Přejedu rty po bradě a zamířím tam, kde mě to hodně láká. Dokonalá křivka krku. Miluju jeho krk. Je dokonalý. Stejně jako on sám. Chci pokrýt polibky celé to nádherné tělo, ale zatím stále zůstávám u krku. Mazlím se s ním, prozkoumávám rty i šimrám jazykem. Vzrušuje mě to. A to je jen jeho krk! Možná i ta myšlenka, že je tu se mnou, nahý a já se ho nemůžu příliš dotýkat, aby mi vyděšeně neutekl, mě vzrušuje víc a víc. Ale ne, on neuteče. Nemůže a nesmí. Nadzvednu se, přemístím se nad něj a zlehka přenesu váhu. Teď už mi neuletíš, andílku. Všimnu si výrazu v jeho očích. Je tma, ale stejně tam vidím ten prapodivný vyděšený lesk. Musí cítit moje sílící vzrušení.) Vidíš, co se mnou děláš, anděli? (Zašeptám. Mluvit hlasitěji se bojím. Mám pocit, že bych ochraptěl. Lehce ho pohladím po tváři a políbím.) Neboj se mě, lásko. Neudělám nic, co bys ty nechtěl. Ano? Jen... (Naberu do plic trochu vzduchu.) Jen se trošku pomazlíme. Potřebuju se dotýkat tvého těla... tvojí kůže... (Je mi fuk, že takhle se vzruším ještě víc, než kdykoliv předtím. Ale jsem odhodlaný v nejvyšší nouzi vypálit do koupelny. Nevezmu si ho, když on nechce nebo po tom netouží stejně jako já. Jen mu chci dopřát taky trochu rozkoše a vzrušení. Chci mu ukázat, jak moc o něj stojím. Jak moc dokážu být jemný a ohleduplný.)
Petr: Tak... dobře. (Zašeptám. Snažím se znít co nejméně roztřeseně, ale myslím, že tělo mluví za mě. Ještě pořád cítím jeho jazyk.. doteky. A horkost. Bože, ta horkost je smrtící. Jedna ruka mi bezděčně vyletí ke krku. Ohmatám ta místa, která ještě před chvílí měly v moci jeho rty. Zachvěju se. Vlastně si to ani neuvědomuju, ale rozechvělost mě od toho okamžiku neopustila vůbec. Je tak blízko, že se mu musí můj splašený dech odrážet ze rtů. Sjedu rukou níž a přivřu oči. Tiše vydechnu. Doopravdy to stále cítím.) Alane... (Šeptnu mu do rtů, když nepatrně nadzvednu hlavu. Velice mě děsí, co se mnou dokáže udělat takový nevinný dotek. O to víc děsivější je představa toho, co bude následovat. Jenže já nechci, aby přestal. Opravdu ne. Miluju ho, a i kdybych se sebevíc snažil, tomuhle nejde odolávat. Je to něco jiného. Je to mnohonásobně silnější než to, co jsem cítil ve svých předchozích vztazích. Tohle převyšuje i ty nejneskutečnější představy. Cítím, že pokud to bude pokračovat, ztratím zábrany. I když mám pořád strach, nemůžu odolávat. Pokud to zajde dál, zábrany padnou. Musím se přestat bát. Určitě nesmím dovolit, aby se minulost opakovala, ale jsem si jistý, že tady to nenastane, tedy, alespoň se tím snažím přesvědčit. Pokud mě miluje tak moc, jak říká - a já věřím, že miluje, není důvod mu to odpírat. Cokoliv. Zaslouží si úplně všechno, po čem byť jen malinko touží. A já vím, že po mně touží hodně. Zvednu druhou ruku a obejmu ho. Prsty krátce pošimrám jeho zátylek a pak ho přivinu těsněji ke svému tělu. Cítím, že se vzepjal. Cítím i to veliké vzrušení, ale nepustím ho.)
Alan: (Pozoruju ho z pod přimhouřených víček. Tolik mě překvapuje. Čekal jsem, že začne něco koktat a uteče mi. Ale ne. On je tu pořád. Ví, že kdyby chtěl pryč, nedržel bych ho. Políbím ho, a pak znovu a znovu. Dlaní lehce přejedu linie krku a chvíli mapuju hruď, pak břicho. Přeskočím na stehna. Prvně jedno a pak druhé jemně přejedu dlaní. Zvenku a pak i zevnitř. Nespěchám, i když se musím hodně ovládat. Cítím, jak se pode mnou chvěje a to mě přivádí pomalu k šílenství. Je nádherný. Tak dokonalé tělo mýma rukama ještě neprošlo. Pevné svaly překryté sametovou kůží. Nevím, co dřív. Hladit, líbat nebo hltat očima? V tom jemném měsíčním světle vypadá jako přízrak. Jen jako sen. A já se bojím, že až se zítra probudím, nebude tu.)
Petr: (Hladím ho rukou ve vlasech. Vzhledem k narůstajícímu vzrušení polibek pokaždé oplatím skoro stejně tak vášnivě. Jeho doteky samotné vyvolávají na každém místečku, kterého se dotknou, překvapivě bouřlivé reakce. A já nemůžu odolat. Nemůžu, i kdybych sebevíc chtěl. Zamiloval jsem se do chuti a tvaru jeho rtů a přestává mi to stačit. Jakmile ucítím teplé dlaně na vnitřní straně svých stehen, trochu poplašeně zalapám po dechu, ale nenaznačím ani špetku nějakého odporu. Už se nesnažím nic potlačovat. Nechávám tomu volný průběh. Je ke mně něžný, a přitom tak ohleduplný. Zalesknou se mi oči. Prsty pomalu vypletu z jeho vlasů a obtočím dlaní křivku jeho boku. Nahnu hlavu na stranu, když mi dá prostor k nadechnutí se a přisunu se k jeho uchu. Dotknu se svými rty lalůčku a chvíli tak zůstanu. Nechám svůj dech, aby ho tam šimral. Až když se vydýchám, zašeptám, jak moc ho miluju. Musím to říct. Chci mít jistotu, že tomu věří.)
Alan: (Nemůžu si pomoct, strašně ho chci. Jsem jím posedlý. Naprosto. Ve chvíli, kdy ucítím jeho dech na svém uchu, mám právě dost. Jeho slova působí jako afrodiziakum.) Miluju tě k zbláznění. (Zašeptám v odpověď. Dnes jsem přesvědčený jako nikdy, že jsou ta slova pravdivá. Kolikrát jsem jen řekl někomu, že ho miluju... Už ani nevím, ale teď... teď poprvé to myslím smrtelně vážně. Miluju ho. Jako nikdy nikoho. Trochu se posunu, chci ho ochutnat celého. Jen krk mi nestačí. Opatrně přejedu jazykem po hrudi, po břichu. Cítím tu horkost, která z něj sálá. A já cítím jen rostoucí touhu po jeho těle. Přimhouřím oči. Ještě chvilku, malou chviličku a budu muset rychle vyklidit pole. Dovolím si znovu zabloudit mezi jeho stehna, přitom jemně přejedu po křivce boků. Je to nádherná linie. Tak krásné boky. Tak krásné... všechno. Na chvíli zvednu hlavu a podívám se na něj, pak se osmělím. Opatrně, se zatajeným dechem, zamířím dlaní do jeho klína.)
Petr: (Zvrátím hlavu a vmáčknu ji do polštáře. Snažím se uvolnit, zoufale se snažím nedat tak moc najevo, co mi tímhle způsobuje... nemožné. Teď bych se nedokázal udržet v klidu za žádnou cenu. Když se mě dotkne, zapůsobí to jako menší exploze. Ten pocit je rychlý a nečekaný. Vlije se do celého těla a na setinu sekundy ochromí všechny končetiny, mysl i smysly. V tu chvíli i srdce na chvíli vypoví službu a trvá snad věčnost, než se zase vzmůže na to, aby se dalo do pohybu. Ani si neuvědomím, že jsem pootevřel rty. Táhlý výdech podobný zasténání mě vytěsní z prvotního šoku. Celý se pod ním napnu. Srdíčko poskočí a skoro, jako by se snažilo dohnat ztracené údery, rozbuší se jako splašené.)
Alan: (Sleduju reakci jeho těla. Zdá se mi to, nebo reaguje opravdu hodně intenzivně? Zadívám se na něj. Ruku nechám v jeho klíně a jemně ho prozkoumám. Jen hmatem. Pohledem sleduju jeho tvář a každý pohyb svalů v obličeji. Chci objevit, co se mu líbí. Co má rád. A chci se vyhnout tomu, co by mu mohlo být nepříjemné. Opírám se o něj, takže cítím splašený tlukot jeho srdce a zrychlený dech. Při každém jeho zasténání ve mně zatrne. Houpne to žaludkem jak na horské dráze. Příjemný pocit. Volnou rukou vjedu do vlasů a rty přitisknu na jeho krk. Cítím, že chce, abych se ho dál dotýkal. A já to chci ještě víc než on. Pro tuhle chvíli zapomínám na vlastní vzrušení a touhu po slastném uvolněním. Existuje jen on a jeho roztoužené tělo.) Jsi nádherný, anděli... (Šeptám mu do ucha.) Jsi tak dokonalý... neskutečný... miluji tě.
Petr: (To, co v tuto chvíli cítím, je nepopsatelné. Všechno, co jsem v sobě naprosto nevědomě potlačil, se nyní obnoví. Reaguji na každý dotek odlišně. V jedné chvíli tajím dech, v té druhé si musím přimáčknout ruku na ústa, abych ovládnul svoji hlasitost. V takových situacích se mi lesknou oči a zcela jistě se červenám, i když, to je zrovna teď to nejmenší. Jeho slova zase oblažují moji duši. Neexistuje nic jiného, co by se více podobalo ráji, aspoň tak to momentálně cítím. Třesoucími se prsty sjedu na jeho tvář. Nadzvednu mu bradu, jen lehce. Výraz mých očí je obestřen závojem nepopsatelné rozkoše. Usměju se jeho reakci a přisunu se jen tak blízko, jak jsem pod náporem jeho dotyků schopný zvládnout. Na tohle to ale stačí. Přitisknu své rty na ty jeho.)
Alan: (Vášnivě mu polibek oplatím. Vniknu jazykem do jeho úst a začnu je prozkoumávat. Jeho tělo se tak zvláštně chvěje. Rozkoší? Ano, vidím mu ji v očích. Je nádherný. Tak moc nádherný. Jen mě trošku mrzí, že se tak snaží ovládat. Tlumit to vzrušení. Rád poslouchám jeho hlas. Když mluví, když si tiše zpívá... když sténá rozkoší. Zavrtává se do mě, nemůžu ho dostat z hlavy. Ten hlas... Tolik po něm toužím, ale chci, aby měl pocit, že to může řídit on. Že to není jen na mně. Lehce stáhnu ruku z jeho klína a přejedu mu po paži.) Anděli, lásko... (Skloním se k němu a trochu se o něj opřu.) Chtěl bych se s tebou milovat. Teď hned. (Zašeptám. Trošku se natáhnu ke stolku vedle postele a otevřu šuplík. Jsem připravený. Na všechno.)
Žádné komentáře:
Okomentovat