První část

Anketa proběhla, měli jste možnost vybrat si a taky jste jí někteří využili. Jsem moc ráda, že vás hlasovalo tolik. Vyhrála Zkouška dospělosti alias původní Gympl. Nakonec jsem tuto povídku přejmenovala, přehodnotila jsem směr, kterým se bude ubírat... (pokud se mi ho povede udržet a doufám, že ano).

Ačkoliv mě za necelý měsíc čekají státnice (a pak už se možná nikdy neuvidíme!), tak mám napsáno už dost na to, abych mohla jen publikovat a hezky se učit bez rozptylování psaním. Takže začínám dneska první částí. Nepíšu to cíleně na kapitoly, ale jako souvislý text, takže proto "První část". Délkou si taky nejsem stále jistá (víte jak to se mnou dopadá). Pro tuhle povídku jsem vyhradila neděle.

NO a ještě něco... Jelikož bývám ve stresu velmi protivná a vždycky to chytí ten, kdo je zrovna nejblíž (ano, takovou ošklivou mám charakterovou vlastnost), tak se chci omluvit jednomu člověku. Schytala jsi to pěkně Jani, a mě to fakt hodně mrzí. Byla jsem zlá, arogantní a přepískla jsem to fakt hodně. Už kdysi jsem slíbila, že Ti věnuju nějakou povídku (nejsem si jistá, jestli jsem práskla, že to má být zrovna tahle), tak to můžeš brát jako zatraceně upřímnou omluvu. Takže Zkouška je jmenovitě pro Tebe a pro všechny, kteří občas musí snášet mou příšernou povahu. (Takže až se zaseknu v psaní, je na vás mě dokopat k pokračování!)

---

Seděl jsem na kamenné zídce u hřiště a připadal si jako trotl. Ten největší a nejubožejší. Už se stmívalo a já tam pořád seděl. Postižený jakousi formou netečnosti. Bylo to zoufalé. Mé přání svěřit se s tajemstvím, které mě tak dlouho sužovalo. Svěřit se nejlepšímu kamarádovi… Jak jsem mohl být takový trotl?!? Jak jsem si vůbec mohl myslet, že mě přijme takového jaký jsem?!? Bez předsudků a beze strachu. Mohl jsem doufat, věřit, že můj nejlepší kamarád, kterého znám už strašně dlouho a kterému bych svěřil život, že on to ustojí, zvládne takové tajemství a že mě podpoří. Nemohl jsem přece vědět, s jakým výrazem pohrdání se na mě podívá a řekne věci, které rozbijí přátelství trvající skoro patnáct let.

Jirku jsem znal už od školky. Rodičové mě tam museli dovléct skoro násilím, strašně jsem tam nechtěl. Pamatuju si to jako dneska. Strašně jsem brečel, vztekal se, že tam nezůstanu. Mamča mě přemlouvala, že jsem přece velký kluk. No, tehdy jsem si moc velký zrovna nepřipadal. Byl jsem malý rozezlený muž. A rodiče mě tam prostě nechali. Já je tak nenáviděl. Vydrželo mi to přesně tři minuty, než ke mně přišel nějaký kluk. Sjel mě pohledem, prohlásil, že se stejně vrátí, vzal mě za ruku a táhl do zahrady. Tak začalo naše přátelství, které teď vzalo za své. Stačilo k tomu jen jedno slovo.

Divíte se hodně, že jsem tajemství takového kalibru, že by vyhodilo do vzduchu polovinu Ruska, svěřil zrovna nejlepšímu kamarádovi? Mně to přišlo přirozené. A kdybyste mi řekli, že mě Jirka nezvládne pochopit, poslal bych vás k šípku. Věřil jsem mu. A byla to chyba.

Seskočil jsem dolů a zadíval se na hřiště. Tušil jsem tam někde jeho přítomnost, ale za ním se jít bál. Ani jsem nevěděl, co bych mu řekl. Co bych mu měl říct? A vlastně jsem ani nechtěl. Všechno už bylo řečeno. Možná, že to potřebuje jen strávit. Byla to pro něj zřejmě pecka. Otočil jsem hlavu od jeho tušené přítomnosti a zamířím domů. Někde přece musím najít kapku pochopení.

S hrdelním zamručením jsem se svezl na postel a zavřel oči. Sakra, sakra, sakra. Jsem vůl. Neměl jsem nic říkat.

Uslyšel jsem vrznutí dveří a začal předstírat mrtvou vačici. Helenku to ale neoklamalo. Hupsla za mnou na postel, až pelest hlasitě zaprotestovala. Ach bože.

"Hele, nemáš náhodou výsledky nebo aspoň zadání z minulé písemky z matiky? Prý jste ji už psali. A víš, jak je Řepák línej vymýšlet pro každou třídu nový… prosím, pěkně koukám, prstíčkem hrabu…"

Věděl jsem, že to je proto, že něco potřebuje. Helenka měla totiž trošku jiné starosti než svého bratra. Jistého kluka z mojí třídy. Romana. Jak já ho nesnášel.

Zamručel jsem a doufal, že to zní jako hlas ze záhrobí. Jsem přece mrtvola, ležím si tu jen tak. Proč si mě všímá?

"Ježiši, Kuboooooo… já nemůžu rupnout z matiky, takhle před maturou a ve studijní třídě.. naši mě zabijou…" Zasmála se a sklonila se nade mě. "Na mrtvolu to neuhraješ, slyším jak dýcháš… No tááák, sportovče!!!"

Kruci, takhle hloupě se prozradit. S tím dýcháním bych měl něco provést.

"Hele, sestro." Oslovil jsem ji klidně a otevřel na ni jedno oko. "Za prvé, ty jsi tu ten šprt a já blbej sportovec. Proč se na to prostě nenaučíš? A za druhé… proč neřekneš naší třídní hvězdě?"

"Seš blbej." Oznámila mi. Vcelku zbytečně, tuhle informaci jsem už měl. Abych vyjádřil svůj hluboký nezájem, zase jsem oko zavřel. Já z toho kouli chytit mohl, ale slečna chytrá ne… To je přinejmenším nespravedlivé.

Uslyšel jsem zašustění, jak si ke mně přilehla a položila mi hlavu na rameno. Tohle už neudělala hodně dlouho.

"Dal mi kopačky. Ten blbec mi normálně dal kopačky." Oznámila mi.

Fakt, vážně? Skvělý! "To je mi líto." Řekl jsem neupřímně. Neměl jsem ho rád a to, že po něm pálila moje sestřička, můj názor rozhodně nezměnilo.

"No to ti fakt věřím." Naježila se, ale zůstala na mém rameni. "Takže mi pomůžeš, bráško?"

Chvíli jsem váhal. Mám nemám? Ale tak… je to moje sestra, stejná krev, známe se už od početí... "Fajn, mám ji někde v šuplíku. Ale musí ti stačit zadání, slíznul jsem plnej."

"Kruci, to tě máti nepochválí, co?" Zahihňala se. Nejspíš jsem ji zlepšil náladu. Ale kdo ji zlepší mě?

"To s Romanem je mi fakt líto." Jsem prolhaný, přijdu do pekla.

"Kašlu na něj. Je to hňup, neví o co přišel." Shrnula moje dobrá sestra. A moudrá, pokud si něco takového skutečně myslela. "Ale ty vypadáš taky nějak přejetě. Stalo se něco?"

"Ani ne." Zavrtěl jsem hlavou. To víš, tobě to tak budu vykládat.

"Ani ne? Počkej, vezmu si slovník a přeložím si to.." chvíli bylo ticho: "Mám to, ANI NE v Kubákově řeči znamená: mám velký průser sestro a potřebuji se ti svěřit."

Do háje, to mě zná až tak dobře? Nejspíš na těch nesmyslech o dvojčatech něco bude. "JO, asi mám hodně velký průser." Oznámil jsem.

"Jej, a co se stalo? Řekneš mi to normálně nebo si to musím domýšlet?"

"Možná ti to neřeknu." Řekl jsem lakotnicky.

Helena chvíli mlčela. "Tak to vyklop. Máš-li smutek na duši, svěř se ségře Heluši."

"Spadla jsi na hlavu?" Zeptal jsem se klidně a posadil se. Helena jen zamručela. Přišla o polštář.

"Hele, dobře se mi leželo…"

"Smůla."

"Dobře, tak co se stalo?"

Kouknul jsem na ni a uvažoval, jestli ji to říct nebo ne. No, je to moje sestra a když jsem to byl ochotný svěřit Jirkovi, proč ne ji? Co můžu ztratit?

"Jsem gay… líbí se mi kluci."

Chvíli na mě koukala. "A ten průšvih?"

Teď jsem pro změnu koukal já. To mi na to nic neřekne? "Dneska jsem to řekl Jirkovi."

"NO do prdele." Vypadlo z ní. "Předpokládám, že z toho nebyl zrovna radostí bez sebe."

Zavrtěl jsem hlavou. "Řekl, že jsem buzna a že se mu hnusím."

"Tos mu vyznal lásku?" Koukla na mě s despektem.

Zavraždil jsem ji pohledem. "Je to můj kamarád. Samozřejmě, že ho mám rád, ale nahý se mi ve snech neprohání."

Rozhihňala se a já ji měl chuť praštit. "A předpokládám, že tě nenapadlo se ho zeptat, než jsi to na něj vybavil, jestli takhle náhodou není homofóbní, co?"

Zavrtěl jsem hlavou.

"Trotle."

"Díky sestřičko, jsem si toho vědom."

Přisunula se blíž a objala mě kolem ramen. "Je mi to líto." Věděl jsem, že to myslí upřímně.

"Tobě to nevadí?" Zeptal jsem se po chvíli, co mě drtila ve svém láskyplném sourozeneckém objetí.

"Že jsi gay?" Koukla na mě s mírným despektem. "Bratře, já nejsem idiot, myslela jsem si to už nějakou chvilku. Ale uráží mě, že jsi to dřív řekl Jirkovi než mně."

"Jak?" Tázavě jsem na ni kouknul.

Jen si odfoukla. "Nemáš žádnou holku a ani o žádnou zájem nejevíš. Při tréninku jsem se dívala, jak tvůj pohled ulpěl na pozadí Tomáše. Mimochodem, zadek má fakt naprosto k sežrání. Nezbožňuješ žádnou modelku, ale všude máš vyvěšené plakáty samých chlapů…"

"Fajn, dost… stačí." Zarazil jsem ji. Skutečnost, že mě odhalila tak snadno, mě mírně vyděsila.

Kývla. Zřejmě už jí stejně docházely nápady, jak ještě jsem se mohl odhalit.

"Nedáš si se mnou palačinky? Zrovna jsem na ně dostala chuť." Pousmála se, pustila mě a zamířila do kuchyně.

Díval jsem se za ní a věděl, že to byla lež jako věž. Ona nesnášela sladké moučné pokrmy. Palačinky nedala do pusy už několik let. Ale já je miloval. S vděčností jsem se za ní vydal. Mám skvělou sestru.