První den odloučení... Myslím, že ani není třeba to nijak zvlášť komentovat...
Alan: (Po důkladné očistě těla od barev zalezu do postele. Ano, poslechl jsem svého anděla a hned druhý den se s vervou pustil do práce. Pomáhalo mi to nemyslet na to, že je takových kilometrů daleko a ještě tam nějakou dobu bude. Měl jsem za sebou první noc a den bez něj a už teď jsem si připadal osamocený snad stovky let. Vzal jsem ze stolku mobil a chvíli sledoval display. Bylo chvíli po desáté. To už by mohly mít děti večerku a jejich nádherný a svůdný učitel chvilku pro mě. Zrychlenou volbou vytočím jeho číslo. Jednička. On je má jednička. Přiložím telefon k uchu a s přivřenýma očima čekám, až se mi na druhé straně ozve.)
Petr: Víš přece, že se to nesmí. (Zakroutím hlavou.) Tak ale rychle! A buďte potichu. (Propustím jednu dívku, která se skrze mě snažila dostat do nedaleké klučičí chatky. Opravdu jsem špatný učitel. Posadím se na židličku na místo, odkud mám výhled na všechny ostatní chatky a spokojeně se nadechnu. Je tu krásně čistý vzduch. Všude kolem mě je příroda. Jsem šťastný, i když mi něco chybí. Jedna velice důležitá osoba. Zašeptám do tmy jeho jméno, když ucítím v kapse vibrovat mobil. Okamžitě ho vytáhnu. Podívám se na číslo a šťastně se pousměju. Ihned přijmu hovor.) Alane!
Alan: (Usměju se, když uslyším jeho hlas. Je sice zkreslený dálkou a přenosem signálu, ale je to jeho nádherný znělý hlas.) Ahoj lásko. (Uložím se do peřin a podepřu si hlavu volnou rukou. Je mi najednou o hodně líp. Lehčeji.) Tak povídej, jak se tam máš?
Petr: Je to tady fakt úžasný, Alane. Moc se mi tu líbí. Takhle je to každý rok. Nikdy si na to pořádně nezvyknu. (Usměju se. Za nedalekými stromy postřehnu nějaký pohyb.) Jedinou vadou je, že mě jaksi nechtějí poslouchat. Ale ono se jim to vymstí! (Schválně zvýším hlas. Po chvilce zaslechnu tiché cvaknutí dveří jiné nedaleké chatky a usměju se. Takhle je to lepší.) Dobře, snad už bude pokoj. (Řeknu zase normálně. Pořád se u toho usmívám.)
Alan: Ale i tak zníš spokojeně. (Prohrábnu vlasy a přetočím se na bok.) A mně tu tak hrozně chybíš, lásko. Jsem tu strašně opuštěný, nikdo se ke mně nepřitulí, nikdo mě nehřeje... (Já vím, je to odporné, hraju mu na city. Ale je to všechno pravda. Přes den se to dá, ale noc je hrozná.)
Petr: Nemáš tam třeba nějakýho plyšáka, že by ti dělal společnost? (Zeptám se starostlivě. Ano, i když je to tady moc hezký, už mi taky chybí. A ne málo.)
Alan: Musíš mi příště nějakého pořídit, až mi zase odjedeš, miláčku. (Oznámím mu zvesela.) Ale pochybuju, že by tě nějaký dokázal nahradit byť jen částečně. Chtěl bych cítit tvoje tělo, tvůj dech... tvoji vůni... stýská se mi po tom všem.
Petr: (Povzdechnu si. Už se ani tak neusmívám. Zvážním.) Jsme bez sebe sotva dva dny. Alane... já neodjel na stálo. Vrátím se. Slibuju. Vydržíš to... (Zašeptám do sluchátka. Taky přemýšlím, jaké by to bylo, být teď u něj.)
Alan: Já vím, vydržím to. (Slíbím na oplátku.) Vím, že budu zase znít jako sexuální maniak, ale hrozně mi chybí tvé tělo a tvůj hlas... miluju, když se tě můžu dotýkat a když můžu být v tobě. Kruci, lásko, já tu šílím... (Zakňourám. Jo, já vím, já vím. Neobtěžujte se, je mi jasné, že jsem hnusný a odporný hovado, které je posedlé tím, dostat se Petrovi do kalhot.)
Petr: Alane! Dost... (Syknu potichu a rychle se rozhlížím. Skoro jako by to mohl někdo slyšet.) Když budeš u těch plyšáků, vem i nafukovacícho... ehm... panáka. (Zamumlám. Jeho hlas mi prostupuje každou buňkou. Neměl by to dělat.)
Alan: Nejsi sám? (Zarazím se na chvíli.) Panák by byl k ničemu, já toužím jen po tobě. Po tvém nádherném vypracovaném pozadí. Zdají se mi o něm pěkně nemravné sny. (Trošku se zasměju. Jsem zvrácený, ale nemůžu přestat. A drát snese všechno, stejně jako papír.) Bylo to včera. V tom snu jsme si dávali společnou sprchu a já si tě tam vzal, tak nádherně jsi sténal... Asi mi z tvé nepřítomnosti začíná hrabat. Lásko, chtěl bych se tě tolik dotýkat... Všude...
Petr: (Bezděčně sevřu okraj židle.) Alane. Prosím... mám tu hlídat. Už ti někdo řekl, že jsi pěknej úchyl? (Uculuju se. Mám co dělat, abych se nezasmál.) Vážně, je to hrozné. Člověk by si pomyslel, že tě zanedbávám. Skoro jako bych ti rok nedal. A jestli je teď nějaký dítě poblíž, máš mě na svědomí, jasný?
Alan: (Zasměju se.) Říká mi to každej... Ale takhle jsem úchylný jenom na tebe. A když jde o tebe, tak i den se může rovnat roku. Miluju tě, andílku. A to dítě za mnou kdyžtak pošli, já už mu vysvětlím potřeby zdravého homosexuálního muže, kterému objekt jeho největších tužeb odjel tak daleko. (Oznámím zvesela a pak můj hlas zvážní.) Víš, co jsem si dneska představoval?
Petr: No, to bych tomu nešťastníkovi dal... (Povzdechnu si, ale na tváři mi hraje letmý úsměv.) Co sis představoval? Kromě toho, co se ti zdálo...
Alan: No, ono je to dost podobné s tím, co se mi zdálo... (Zazubím se.) Ale klidně ti to detailně popíšu, chceš? Nemůžeš se někam na chviličku ztratit? Jen pár minut, chci ti aspoň do telefonu pošeptat pár nemravností... (Odmlčím se na moment.) Které bych s tebou dělal v reálu...
Petr: Ani náhodou. (Řeknu okamžitě.) Musím hlídat, je po večerce. Je to na nic, ale vyfasoval jsem to hned ze začátku. Alane, prosím... buď hodný. Trápíš mě tím, víš? Nutí to... přemýšlet... (Houby přemýšlet, v tomhle má obrovskou roli představivost.) Nemůžu se pak pořádně soustředit. (Vymlouvám se. Chci se vykroutit, ale nechci, aby mi to zavěsil. Chci ho pořád slyšet, ale dost záleží na obsahu slov. Brzy bych takto zešílel.)
Alan: Promiň, lásko... a v kolik ti ta hlídka končí? Rád bych ti popřál ještě potom dobrou noc. (Pousměju se, v duchu se proplesknu a okřiknu bouli rýsující se pod dekou. Lehni, mrcho! Vzrušil jsem sám sebe. Bezvadné. Možná bych měl zajít do sprchy a trochu na tom zapracovat. Co možná? Určitě!)
Petr: (Mrknu na hodinky.) Asi za dvě hodiny. (Řeknu to celkem nejistě. Jsem si zcela jistý, že by to nezůstalo pouze u těch dvou slov.) Alane... neměl bys spíš spát? Za dvě hodiny už bude docela pozdě...
Alan: Kdybys tu byl se mnou, zaručeně bych ještě nespal. (Namítnu.) Ale dobře miláčku, zavoláme si zase až zítra večer. Mimochodem, to už hlídku mít doufám nebudeš...
Petr: Ehm... proč se ptáš? (Zatvářím se celkem vyděšeně. Je mi jasné, že má něco za lubem.)
Alan: Neodpověděl jsi. (Připomenu. Samozřejmě, že něco za lubem mám.) Chtěl bych ti vyprávět pohádku před spaním... O jenom nádherném andělovi...
Petr: (Další povzdech.) Dobře, zítra hlídku nemám. Jsi rád?
Alan: Velmi, lásko... (Zazubím se spokojeně.) A ještě otázka... Bydlíš tam sám?
Petr: (Začnu se usmívat.) To víš, že ne. Takovou prioritu nemají ani vedoucí, bohužel. Je tu se mnou jeden další. Včera jsem ho poznal. Milej kluk. Zítra má dozor zase on, střídá se to po chatkách.
Alan: (Blýskne mi v očích a narovnám se.) Budu žárlit... (Oznámím.) Ještě řekni, že je hezkej a jedu si pro tebe... Okamžitě! (Ale zase... když bude mít dozor on, pak Petr bude volný na hrátky po telefonu. Pousměju se.)
Petr: No to si piš, že je hezkej. (Zasměju se. Pak trochu ztiším hlas a pokračuju.) Tento rok vybrali dobře. Jsou tu samí krasavci. Někteří jsou i studenti, co už od nás vyšli. Popravdě, nedělá jim problém promenádovat se tady do půl těla nazí. Je na to hezký pohled. (Trochu si to přikresluju. Viděl jsem maximálně dva. A na Alana stejně nemá nikdo. Ale právě mě to začalo bavit.)
Alan: Vážně? A už sis tam nějakého vybral, miláčku? (Zasyčím do telefonu, než mi to dojde. Dělá mi to schválně! Ten mizera.) Víš, zrovna jsem přemýšlel, kdyby sis vybral nějakého povolnějšího, zkusit si trojku. Docela by mě to lákalo, tebe ne? Otestuj ho a uvidíme... (Zadržím dech. Chce si hrát, tak prosím. Budeme si hrát.) Ale ty patříš jen mně, pamatuj si to, anděli. Jsi můj. (Ano, jsem odporný majetník, chci svého anděla vlastnit. Nejradši bych ho zavřel ve své ložnici, nebo ještě líp, uvázal k posteli a staral se o něj, miloval ho a tak dále. Prostě mít ho jen pro sebe.)
Petr: Patřím jen tobě? (Zamrkám a začnu kroutit hlavou i s mobilem, i když mě nemůže vidět. Zase se hodně ovládám, abych se neusmál. To je roztomilé.) Když říkáš tohle, napadá mě, že těžko zrealizujeme tu trojku. Ale pokud si přeješ, s chutí si tady někoho otestuju. To se přece nedozvíš, že? (Dobře, tohle už bylo moc.) Promiň... (Zasměju se.) Hrozně mi lichotí, když kvůli mně žárlíš...
Alan: (Zkousnu rty, když mluví o tom, že bych se to nedozvěděl. Má pravdu. A není nevědomost lepší?) Lásko... (Řeknu po chvíli mlčení a musím se hodně ovládat.) Pokud máš potřebu tam s někým... být, v pořádku... jen se zase vrať ke mně, ano?
Petr: Neblázni Alane. (Zašeptám.) Nikdo tady se ti ani zdaleka nevyrovná. Tohle bych nikdy neudělal. Já tě miluju. (Šeptám dál. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Jak si mohl myslet, že bych něco takového provedl? Nemyslel jsem to vážně.)
Alan: Já tě taky miluju, anděli. Věřím ti... ale kdyby přece jen... lásko, odpustil bych ti cokoliv. (Řeknu tiše a připadám si jak největší idiot. Ano, skutečně bych mu odpustil vážně všechno.)
Petr: Alane! (To už řeknu trochu naštvaně. Myslel jsem, že na tu hru přistoupil, ale on ji začal brát vážně. To je zlý.) Co si o mně vlastně myslíš?
Alan: (Zmlknu. Rozzlobil jsem ho.) Promiň, anděli... nic špatného. (Nadechnu se.) Nebudu už rušit tu tvoji hlídku. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat