Alan se konečně dozví, proč ho Petr tak dlouho odmítal. Konečně přijde vysvětlení, i když rozhodně ne plánovaně.
Alan: (Celou noc se tisknu k jeho hřejivému tělu. Nepřijde a přijde mi zvláštní, že je tu se mnou. Jako by to tak bylo celý můj život. Zvykl jsem si na něj příliš rychle. Na druhou stranu je to tak jedinečná krásná chvíle, naprosté unikum. Už necítím ani trošku samoty. Nemůžu spát, tak trávím čas pozorováním jeho obličeje. Je tak uvolněný, klidný. Každý jeho výdech a nádech je melodický a trhá ticho kolem. Usměju se a lehce zabořím tvář do jeho vlasů. Stále jsem nepřišel na to, čím tak krásně voní. Položím zlehka ruku na jeho hruď. Zvedá se a klesá pravidelně. Spí a já mám tak příležitost prohlédnout si každou podrobnost jeho tváře. Druhou si ho těsněji přivinu k sobě. Miluju ho. Tak šíleně ho miluju. A po téhle společné noci mám pocit, že kdykoliv jsem ta dvě slova vyslovil a nebyly určené jemu, lhal jsem.)
Petr: (Cítím ten pohyb. Vytrhne mě z krajiny snů. Rozlepím oči. Na chvíli se zaleknu, ale pak si vzpomenu, co tady dělám. V jednom okamžiku si vybavím všechno. Něžně se pousměju a oči znovu zavřu. Chci to. Chci, aby mě tak držel ještě chvíli. Takhle krásně jsem se snad nikdy nevzbudil a vím, že už se jinak budit ani nechci.) Dobré ráno. (Zašeptám mu do kůže a jemně ho políbím na krku. Potom hlavu skloním a otřu se o to místo tváří. Chvilku ji tam nechám, aniž bych otevíral oči.)
Alan: (Pousměju se pevněji ho k sobě přitisknu.) Ahoj anděli... vzbudil jsem tě? (Zeptám se tiše a vychutnávám si jeho dotyk. Líbí se mi, jak krásně se umí přitulit. Jak lehce a smyslně rozdráždit mé tělo a rozhodit moje myšlenky. Nakloním se a na krátko přitisknu své rty k jeho. Jen lehce. Pak na bradu, tvář, lícní kost, čelo a pak po druhé straně zase zpět. Znovu ty sladké rty a pak rozpustilý polibek na nos.) Nemáš hlad? Nebo žízeň? Nebo... ti můžu přinést modré z nebe, aby se ti tu na zemi nestýskalo po domově? (Přimhouřím oči. Jeho nahé tělo sálá zvláštní teplo. Navíc ho podezřívám z toho, že vylučuje nějaký sexuální feromon, kterým mě k sobě tak táhne.)
Petr: Ne, nikam nechoď. Prozatím mi stačí pouze tvoje přítomnost... (Zašeptám. Pořád se musím usmívat. Přivinu se k němu těsněji a vzpomínám na včerejší noc. Možná proto po chvíli začnu vydávat o něco víc tepla než normálně, ale pořád jsem přece jen rozespalý.) Líbilo se mi to. (Špitnu a konečně se znovu odhodlám rozlepit oči. Bedlivě sleduji jeho tvář. Ano... na takovou noc jen tak nezapomenu.)
Alan: (Pohladím ho po tváři.) To je dobře, mě taky lásko. Přece jsem ti přísahal, že nebudeš litovat. (Pousměju se a na chvíli mu obsadím rty. A sjedu na krk.)
Petr: (Zatajím dech a na krátkou chvíli mu vpletu prsty to vlasů. Pak se ale vzpamatuju.) Alane! (Řeknu to káravě, ale přitom se směju.) No táák, ještě ani nejsem vzhůru.
Alan: Klidně spi. (Zašeptám mu do krku a lehce jemnou kůži olíznu. Ještě chutná trošku slaně, po tom milování.) Já tě k tomuhle při smyslech nepotřebuju. (Zvednu hlavu a zazubím se na něj. Stejně bych ho o ty smysly brzy připravil.) Jsi nádherný anděli... (Trošku se nadzvednu a pomaličku z něj stahuju deku. Ten pohled na jeho tělo, pomalu odhalované kousek po kousku, mi bere dech. Je to jako objevovat něco nového, o čem člověk ale vždycky tak nějak tušil, že tu je. Sleduju lem deky, jak klouže po jeho těle a zkousnu rty. Je dokonalý, nádherný... a já ho chci namalovat čím dál víc. Pomalu odhaluju jeho tělo a hltám je očima.) Jsi tak dokonalý... (Opatrně natáhnu ruku a jemně se dotknu lehce vyrýsovaných břišních svalů. Je vidět, že o sebe vážně hodně dbá. Jeho tělo je jako chrám. A já do něj chci vstupovat, chci být součástí.) Nádherný...
Petr: Alane... (Zopakuju jeho jméno a odvrátím zrak. Měl jsem v úmyslu praštit ho polštářem, ale při sledování jeho zaujatého výrazu a toho, co později řekl, to prostě nešlo. Zvážním, jen si dál hraju s jeho vlasy. Nemůžu se bránit. Mapuju pohledem strop, každou prasklinku, nesrovnalost..) Nejsem dokonalý. Nikdo nemůže být úplně dokonalý, i když třeba u tebe bych nad tím musel hodně zauvažovat. (Pousměju se.) Krása není všechno. Dělám jen to, co mám rád. Není to nijak výjimečné.
Alan: O to přece nejde, lásko... (Pousměju se.) Jsi dokonalý pro mě a mohl bys vypadat jakkoliv, vždycky bys byl. (Pak se rozesměju.) Ale tohle tělo se mi líbí. Je opravdu krásné a já o tom něco vědět musím. Mám na to školy. Přiznej si to, anděli... ty jsi prostě nádherný, k pomilovaní... mohl bys mít milenců, kolik bys chtěl... nejde po tobě netoužit...
Petr: (Výraz poněkud ztvrdne. Vrátím se pohledem zpět k němu a přestanu ho hladit ve vlasech. Potom se i s dekou povysunu a posadím se.) Mohl bych mít milenců, kolik bych chtěl? Co já vím, možná mohl. Ale kolik z nich by to se mnou myslelo vážně? Pro většinu bych byl tak možná jen další zářez na pažbě, pro některé třeba menší osobní trofej... nakonec bych se stejně ukázal jako neschopný milenec a... ten druhý by šel dál. Já osobně tohle nikdy nedělal... (Ztiším hlas. Najednou se z něj vytratí veškerá radost.) ..a ani nechci.
Alan: (Překvapeně se na něj zadívám.) Anděli... (Dívám se na něj a v hlavě šrotují kolečka. Občas jsem se tak choval taky. Jedna noc a pak zas jít dá. Zamrazí mě z toho. Vytáhnu se na kolena a usadím se u něj. Vezmu jeho ruku. Jemně propletu prsty s jeho. Chvíli je soustředěně pozoruju.) Neschopný milenec? Lásko, to přece není pravda. (Zvednu k němu pohled. Někdo mu musel ublížit. Vidím mu to na očích.) Jsi ztělesněním všeho, co jsem kdy chtěl... Ty nejsi neschopný, nemůžeš být... (Jen je cítit jistá nezralost, ale to se mi na něm právě líbí. Zkušenost má, ale nikdy je nejspíš nerozvíjel. Proč? To se můžu jen dohadovat. Sobecký milenec? Možná.)
Petr: (Uhnu pohledem.) Ano, neschopný milenec. A proč bych nemohl být? Vždyť to... skoro ani nevíš. (Šeptnu.) Možná máš jen hodně nízké nároky. (Nevesele se zasměju a odvrátím pohled k oknu. Jsem si jistý, že zradu od něj bych nesnesl.)
Alan: Skoro ani nevím? (Chvíli se na něj dívám a pak se rozesměju.) Petře, ty blázínku. (Prudce ho obejmu a stáhnu zpátky do lehu.) Věř mi, ty nejsi neschopný milenec a já rozhodně nemám nízké nároky. (Lehce ho líbnu na krk.) Včerejší noc byla nezapomenutelná, a ne protože bys byl neschopný. Byla to nádhera, protože tě miluju a protože jsem po tobě toužil snad od prvního okamžiku. Tak mě tu přestaň balamutit. (Přitáhnu si ho k sobě a donutím ho podívat se mi do očí. Zvážním.) Jak jsi na takový nesmysl přišel?
Petr: (Zakroutím hlavou.) Nijak, omlouvám se, už o tom nebudu mluvit. Jen jsem chtěl, abys věděl, že to prostě nedělám. Na ten zbytek můžeš zapomenout. Byl to jen... příklad. (Zalžu. Já vím, neumím lhát. Tohle je pěkně průhledné. Prostě se mu nedokážu dívat do očí, nejde to. Nejradši bych se profackoval za to, že jsem vůbec něco takového nadhodil. Myslel jsem, že myšlenky na minulost už zmizely, ale pokaždé mi to něco připomene. Připadám si bídně.)
Alan: Anděli! (Sjedu ho pohledem a přimhouřím oči.) Ty neumíš lhát, na to jsi moc čistá duše. (Navíc to na něm vidím.) Kdo ti ublížil, že se tak podceňuješ? Řekni mi to. (Vezmu jeho hlavu do dlaní a opatrně si ho natočím k sobě.) Podívej se mi do očí. Přísahám ti, že je to v pořádku, ano? Nic se neděje. Miluju tě, ty cvoku, nemůžeš přede mnou tajit takové věci. (Začíná mi to pomalu doházet. To proto byl tak zdrženlivý? Protože se bál, že mě zklame? Bože, teď už to chápu.)
Petr: (V mých očích je jen smutek. Vážně ho tím nechci zatěžovat. Zvednu ruku a dlaní obemknu jednu jeho.) Vlastně mi neublížil nikdo. Můžu si za to sám. Miloval jsem a věřil. Věřil jsem, že mě miluje taky. Byla to chyba. (Trhnu rameny.) To je všechno...
Alan: (Dívám se na něj a to, co vidím v jeho očích se mi nelíbí.) Za tohle sis nemohl sám. (Řeknu tiše.) Byl to vůl, když... když zradil takovou nádhernou bytost. (Přitáhnu si ho k sobě a jemně pohladím po vlasech. Nejradši bych toho hajzla, co v něm vyvolával takový smutek, nakopal pořádně do koulí. Sviňáka. Petr si nic takového rozhodně nezasloužil. On si zaslouží jediné. Být milován.)
Petr: On rozhodně kastrovanej nebyl. (Zamumlám a donutím se k úsměvu. Trochu se o něj opřu.) Jsem rád, že ty takový nejsi, Alane... (Řeknu potichu.)
Alan: (Rozesměju se.) Škoda, možná by mu to prospělo. (Lehce mu přejedu prstem po nose.) Máme před sebou nový úkol, můj andílku. (Pousměju se a líbnu ho na rty.) Přesvědčit tě, že to hovado nemělo pravdu. A pokud mi nevěříš po té včerejší noci, tak to budeme muset opakovat tak dlouho, dokud mi neuvěříš.
Petr: Alane! (Tentokrát tím polštářem dostane. Rozesměju se.) Ty to opravdu nepřestaneš zkoušet, viď? Tohle je snad za trest. (Odtáhnu se do dostatečné vzdálenosti a přetáhnu přes sebe deku.) Petr tady není. Zmizel. Musíš hledat jinde. (Zahuhňám a přikrčím se u kraje postele. Uvědomuju si, že jsem ještě pořád nahý a ta deka je mojí jedinou oporou.)
Alan: Héééj, anděli... (Vrhnu se k němu a obejmu ho i přes deku.) Tak nějak tě musím přesvědčit o tom, že jsi úžasný milenec. A jak jinak než milováním? A nejsem za trest, jsem za odměnu. (Zazubím se. Vezmu opatrně jeden cíp deky a zatáhnu.)
Petr: Né, byl jsem prozrazen. (Bráním si tu deku seč můžu. Nakonec vystartuju a stáhnu ho pod sebe. Sám se na nepatrnou setinu sekundy zarazím a hlavou mi proběhne, co to vůbec dělám, ale pokračuju. Skloním se k němu a jemně ho políbím.) Nenecháme to přesvědčování třeba na večer? Nějak mi vyhládlo...
Alan: (Pousměju se a zadívám se na něj z téhle pro mě nezvyklé pozice. Líbí se mi. Takhle se mi zatraceně líbí. Natáhnu ruce a jemně sjedu po těch perfektně tvarovaných bocích.) Podcenil jsem tě, ty nejsi anděl ale ďábel... klidně ti upíšu i duši. (Usměju se.) Ale začneme něčím jednodušším. Dej si sprchu a já zatím doběhnu pro pečivo, ano? (Znovu opíšu tu křivku boků a na chvíli zkousnu rty.)
Petr: Dobře. (Užívám si jeho dotek, dokud to dělá, ale nakonec se odtáhnu.) Anděl se mi líbil víc... (Zvednu se z postele i s dekou a začnu se poohlížet po svém oblečení. Skloním se k jednomu objevenému kusu a znovu se napřímím. Potom můj pohled zabloudí zpět k posteli. Zatěkám pohledem mezi ní a dekou, kterou mám přes sebe cudně přehozenou a ovládnou mě rozpaky. Skoro jako kdybych mohl nahlédnout do zahrady v Edenu. Leží na té posteli úplně nahý. Značnou chvíli detailně prozkoumávám každý kousíček jeho těla a vůbec mi to nepřijde hloupé. Včera jsem měl možnost spíš cítit než vidět, ale i tak, je to... nádhera.)
Alan: (Chvíli pozoruju jeho pohled. Nemůžu popřít, že mě vzrušuje. Pomalu vstanu a přejdu k němu. Zachytím deku a stáhnu ji z něj. Odhodím na postel. Přitisknu se k němu, dlaněmi sjedu po jeho zádech až na zadek. Stisknu a zároveň přitisknu rty do míst, kde se pod hedvábnou pokožkou rýsuje klíční kost. Ucítím to strnutí, které mu ochromí tělo a vyjedu rty na krk.)
Petr: (Jen co se vzpamatuju, nakloním hlavu víc na stranu a potichu vydechnu. Mé ruce se záhadným způsobem ocitnou na jeho bocích. Musím se ho dotknout. Mám naléhavou potřebu dotýkat se toho, co jsem viděl. Rozpaky mě pomalu opouští.) A mně říkej, co je dokonalost... (Zašeptám a ruce vyjedou o něco výš. Zkoumám každý kousek. Je to jiné. Je dokonalý.)
Alan: Petře... (Zašeptám, když se propracuju polibky nahoru, až k jeho uchu. Pokud by kdy mohla mít dokonalost fyzickou formu, představoval bych si ji jako jeho. Nahého Petra v mém náručí. Jeho blízká přítomnost ve mě vyvolávala až chorobnou touhu po bližším a bližším kontaktu. Už zase po něm prahnu.) Nemůžu dokonalosti říkat, co je dokonalost. To by bylo... zbytečné.
Petr: (Pousměju se. Tentokrát se naopak nadechnu o něco obtížněji.) Mám pocit, že jsi chtěl jít pro pečivo... (Řeknu tiše, aniž bych se pokusil nějak osovobodit. I kdybych chtěl, šlo by to jen velice obtížně.)
Alan: Chtěl, ale pečivo nemá nožičky a neuteče. A taky určitě tak rychle neztvrdne... (Pousměju se a přitisknu se k němu klínem.) Což se nedá říct o jistých jiných věcech. (Přitáhnu si k sobě jeho obličej a políbím ho.) Hrozí ti akutní úmrtí hlady? Jestli ano, jdu pro něj...
Petr: Zatím ne. (Řeknu a v mém hlase se mimo touhy objeví náznak bezděčné hysterie. Tohle mě nenechává ani trochu chladným. Raději okamžitě semknu rty a zmlknu. Dívám se mu dlouze do očí a divím se sám sobě, že to dokážu. Jedna ruka mi zabloudí až někam k jeho stehnu. Je to jen takový nevinný dotek.)
Alan: (Projede mnou přímo elektrizující vlna vzrušení. Myslel jsem, že víc vzrušený být nemůžu, ale spletl jsem se. Každý jeho dotek, byť naprosto nevinný, se mnou dělá divy. A to, že se mě vůbec dotýká, je přímo slastí.) Anděli... (Zašeptám.) Zas po tobě šíleně toužím. (I když to "zas" není tak docela přesné. Já po něm toužím totiž pořád. Jen teď je to jaksi fyzicky znát. A hodně.)
Petr: (Ruka vyjede trochu výš. Už to nebude tak nevinné. Přitáhnu se k němu a políbím ho.) Zas? (Zašeptám mu do rtů. Usmívám se. Vnímám jeho vzrušení každou buňkou ve svém těle a nabádá mě to k různým šílenostem. Co se to se mnou jenom děje? Možná, že ten ďábel začíná být vystihující. Možná, že ze mě spadlo jen to břemeno, když jsem mu řekl, co se vlastně stalo. Možná je to tím, že teď jsem si úplně stoprocentně jistý, že se to nebude opakovat.)
Alan: Dobrá.... (Rozhodnu se pro tu největší pitomost svého života a to přiznat se! K něčemu tak přízemnímu, že mi to nedovoluje ani se pořádně nadechnout.) Zas nebylo tak docela přesné... (Vydechnu a snažím se nabrat dech. Jeho ruka v mém klíně! Proboha, já nejsem žádný nezkušený ucho. Měl jsem spoustu milenců, tak proč se mnou on může tohle dělat?) Pořád... (Zasípu a cítím, jak mozek zatahuje rolety a vyhlašuje stávku.) Chci tě pořád.
Petr: (Okouzleně se pousměju.) To není možné. Alespoň ne fyzicky. (Olíbávám jeho rty a druhou rukou mu vjedu do vlasů. Snažím se udržet v klidu. Jeho tělo vyzařuje větší a větší teplo. Každý styk s jeho kůží mě skoro pálí. Nadechnu se a zase vydechnu. Přesunu se s polibky na lícní kost a k uchu.) Proboha, Alane... (Šeptám tiše.) Když tolik chceš, co ti brání? (Dobře, pocit takového nějakého klidu se okamžitě vytratí. Na chvíli zauvažuju nad tím, co jsem řekl a skoro zapomenu dýchat.)
Alan: (Držím jak starý pes mého dědy při koupeli. I když se vody vždycky bál, dědovi věřil. Stál a díval se na něj a trpělivě čekal. A i já jen křečovitě stojím a snažím se udržet na nohou. Proboha, kde se to v tom plachém anděli vzalo? Zřejmě jsem měl pravdu. Je to ďábel. Ale líbí se mi to. Jen si na jeho nový přístup budu muset trochu zvyknout.) Jistě, to že mi nestojí dvacet čtyři hodin denně, neznamená, že po tobě netoužím.
Petr: (Znovu se usměju, ale přestanu se ho dotýkat. Mé oči tak nějak zvážní. Přivinu se k němu a pevně ho obejmu. Oběma rukama. Chci cítit všechno a chci, aby cítil to samé. Je to jako... spojení.)
Alan: (Ne, neměl jsem pravdu. Je to anděl. Přitisknu ho k sobě a prohrábnu mu vlasy.) Nikam nespěcháme, Petře. (Líbnu ho do vlasů.) Skočím pro pečivo. Dáme si společně snídani a pak si uděláme nějaký výlet. Ano?
Petr: Počkej ještě chvíli... (Zašeptám. Přivřu oči a ještě chvíli ho u sebe vězním. Prostě jsem měl potřebu. Nakonec ho pohladím ve vlasech a pomalu odstoupím.)
Alan: (Zadívám se na něj. Nechci, aby to s ním bylo stejné jako s těmi před ním. Časem mě omrzeli, jak svou přítomností tak i v posteli. Ale on je jiný. A já ho nechci děsit svou zálibou v sexu. Přimhouřím oči a ještě ho k sobě přitáhnu pro polibek.) Miluju tě.
Petr: (Políbím ho a pořád se usmívám. Takhle se cítím moc hezky.) Běž už. (Šeptnu. Mám pocit, že ještě chvíli a už bych ho nemohl pustit. Jemně se odtáhnu a začnu sbírat své oblečení.)
Alan: (Zavrtím hlavou.) Být tebou, neoblíkal bych se. (Pousměju se.) Pokud nechceš, abych to z tebe všechno serval, až se vrátím... (Znovu se k němu natáhnu a políbím ho. Pak se zasměju se.) Začal sis se strašných chlípníkem...
Petr: Obleču se právě proto, abych tě tak nedráždil. A ty bys měl ostatně taky, než odejdeš... (Sjedu ho pohledem. To je zlé. Začínám si na něj dělat nároky. Natáhnu si spodky a kalhoty a konečně trochu vydechnu.)
Alan: Máš strach, že bych vyrazil takhle? (Rozesměju se.) No, mohlo by to být rozhodně zajímavé. (Sjedu ho pohledem.) Dráždíš mě hodně i takhle. Myslím, že je oblečení naprosto zbytečné.
Petr: (Varovný pohled. Zvednu tričko a začnu se do něho soukat.) Ne. To tě nesmí ani napadnout. (Zahuhňám a znovu na něj vykouknu. Teď už plně oblečený.) Věřím, že je to aspoň o trochu lepší. (Nakloním hlavu a chvíli si ho prohlížím.) Ale ty už bys měl vážně jít. Začínám pociťovat, že umrtí na hlad není zas tak daleko, jak jsem si myslel.
Alan: Pročpak? Jako umělec bych si to mohl dovolit... pohoršovat okolí. (Zasměju se.) Ani moc ne, vidíš snad nějaký rozdíl? (Prstem naznačím směr dolů.) Ale umřít hlady tě nenechám, neboj.
Petr: Ne! A takhle už vůbec ne. (Podívám se, kam to ukazuje a hned odvrátím zrak. Do tváří se mi nahrne horko.) Já... teda, pokud chceš... (Začnu pomalu a trochu se ošiju. Nakonec úplně zmlknu. Cítím jen mlácení svýho srdce.)
Alan: (Pousměju se jeho rozpakům.) Jsi nádherný, když se takhle červenáš? (Pousměju se a přejdu ke skříni. Už ho do rozpaků uvádět nechci. Radši vytáhnu kalhoty a natáhnu si je. Jen tak, bez prádla.) A nechceš jít se mnou, když už jsi oblečený? Na veřejnosti se chovám slušně. Můžeme se nasnídat venku a pak něco podniknout.
Petr: Nebude ti to vadit? Jako.. takhle? (Zadívám se na něj. Narážím na jeho vzrušení. Já bych tohle nevydržel. Obdivuju ho.)
Alan: Lásko... (Vytáhnu tričko a přetáhnu si ho přes hlavu.) Znám tě dva měsíce a včerejší noc byla naše první. Vzrušuješ mě od prvního okamžiku, co jsem tě uviděl. A je jedno, jestli se mnou jsi nebo ne. Mám v tom už jistou praxi.
Petr: Ale tohle přece nemůže být moc příjemné. (Zašeptám a dojdu k němu. Dnes se od něj asi vážně neodtrhnu.) Nechceš, abych tam zatím zašel sám... a... no.. (Znovu se zarazím. Netuším, kde se ty rozpaky berou.)
Alan: A? (Zadívám se na něj. Natáhnu ruku a dotknu se té zčervenalé tváře. Usměju se.) Copak jsi chtěl říct?
Petr: Třeba by ses mohl... uvolnit. (Těkám pohledem mezi zemí a jeho očima.) Nebo ti můžu... můžu ti pomoct já. (Vydechnu. Dobrá, teď jsem na sto procent ztracený.)
Alan: Ty? (Ta představa mě na chvíli ochromí. A pak myšlenka na to, že by toho byl můj anděl vůbec schopný. A ty jeho rozpaky... Pousměju se.)
Petr: A-ano. Možná vypadám neschopně, ale v tomhle mám jistou... praxi. (Odvrátím pohled.) On to vyžadoval. Občas. U tebe to ale.... chci.
Alan: (Výraz mi trošku ztvrdne. Co to bylo za chlapa? Vyžadoval? Parchant!) Petře, andílku.... (Přitáhnu ho k sobě a políbím.) On tě do toho nutil? (Skoro se mi až zvedne žaludek. Vždyť to je skoro jako by ho znásilnil.)
Petr: Nutil? Kdo ví... (Pousměju se. Trochu hořce.) Tohle bylo to nejmenší, co jsem musel dělat. Někdy jsem byl rád. Ale pochop to Alane, já jsem ho miloval. Bál jsem se, že když nekývnu, když si řekne, odejde ode mě. (Přivřu oči.) Ale bylo to zbytečné. Odcházel i přesto, že jsem mu dal všechno. (Odmlčím se, ale pak se rozhodnu, že to dokončím. Když už jsem začal, je zbytečné něco dalšího tajit.) Byl jsem hrozný hlupák. Zůstal jsem s ním a snášel jsem to. Slíbil mi, že už to neudělá, ale nikdy to nedodržel. Náš vztah se nakonec motal jen okolo sexu. Když chtěl, prostě přišel a vzal si, co chtěl, i když říkal, jak jsem neschopný... nakonec jsem to nevydržel. Prostě jsem odešel. Přestěhoval jsem se sem a začal jsem učit. (Podívám se na něj.) A taky... potkal jsem tady tebe. Nic lepšího se mi nemohlo stát.
Alan: (Přimhouřím oči při jeho vyprávění a poslouchám. Cítím, jak mé vzrušení pomalu opadá. Vystřídá ho nenávist k tomu muži, co takhle zneužíval mého anděla. Hajzl jeden. Odpornej. Opatrně k sobě Petra přivinu.) Já to chápu, lásko. Chápu tě. (Můj anděl prostě neumí milovat jinak, než celým srdcem. Proto z něj vyzařuje taková nevinnost. Není jako já. Nevyhledával povrchní vztahy určené jen vícémeně na sex. Ale zase já nikdy nebyl jako ten grázl. Mí milenci vždycky věděli, co chci a nikdy jsem je k ničemu nenutil. Bylo jasné, jaký vztah jsme navázali. Někdy trval krátce, jindy déle.) Anděli, já tě nikdy nebudu do ničeho nutit. Slibuju. A jestli jsem to někdy dělal, mrzí mě to.
Petr: (Zakroutím hlavou. Na chvíli jsem se celkem vylekal, když jsem viděl výraz v jeho očích, ale jsem rád, že jsem mu to řekl.) Ten muž je dávno pryč. Jsi úplně jiný, Alane. Tobě věřím. Vím, že bys mě nenutil a nikdy nutit ani nebudeš. Líbí se mi to. Jsi ochotný počkat, až budu chtít sám a já to obdivuju, protože jsi se mnou... pořád. (Krátce se o něj opřu.) Děkuju ti.
Alan: A už s tebou pořád budu navždycky... (Zašeptám tiše. Je jak malé dítě, které neustále potřebuje spoustu pozornosti. A já jsem ochotný mu ji dál. Spoustu své pozornosti.) Miluju tě. (Upřímně. Nemám pocit, že jsem ho tak docela nenutil. Tlačil jsem na něj, aby se se mnou vyspal. Byť ne přímo. Včera jsem ho k tomu dotlačil. Využil jeho těla, které se zdálo být tak hladové po nějaké něze a samo si řeklo, když jsem mu začal poskytovat to, co tak nutně potřeboval.)
Petr: Navždycky? (Usměju se a vezmu ho za ruku. Zvednu ji ke své tváři a políbím.) Dobře. Tak já tě beru za slovo. Ale teď už mám opravdu hlad. (Pokusím se o veselý úsměv. Je to skoro jako by ta láska k němu vzrůstala. Někdy se mi to zdá až nemožné, ale opravdu. Oči se mi trochu zalesknou při pohledu na něj. Opravdu ho miluju. Hrozně moc. Jsem si tím naprosto jistý.)
Alan: (Kývnu a zadívám se mu do očí. Ne, anděli, snad bys neplakal...) Nemysli už na toho grázla. Půjdeme si koupit něco dobrého k snídani, dáme si společně sprchu a pak posnídáme v posteli. (Usměju se.) A postupně tě donutím zapomenout. Na všechno...
Petr: Já nemyslím na něj. Myslím na to, že tě hrozně moc miluju. (Pousměju se a svěsím ruku, ale nepouštím tu jeho.) Tak jdeme..
Alan: (Tak to už je na mě vážně moc. Jen šeptnu jeho jméno a prudce ho políbím, pak už ho za ruku vleču do chodby, abych zamaskoval vlastní lesknoucí se pohled.)
Žádné komentáře:
Okomentovat