Tak jelikož výsledky ankety o povídku, kterou byste tu chtěli vidět, jsou velmi nejasné... vítězství o jeden hlas totiž nepovažuji za přesvědčivé, rozhodla jsem se to udělat trošku jinak. Jelikož už jsou všechny povídky rozepsané (kromě Vetřelce III), tak aby se vám lépe rozhodovalo a mohli jste si udělat lepší představu, bude malá ochutnávka...
Vážně by mě zajímalo, kterou byste tu viděli nejraději... Takže prosím, hlasujte!
Začnu tou, kterou mám aktuálně v hlavě... Povídkou, kterou jsem pracovně nazvala Alastar, ale název byl konečně nahrazen za ten, pod kterým bych ji chtěla publikovat. Takže představuji povídku "Po stopách krve", která vznikla na motivy jedné herní postavy, kterou jsem si "půjčila" od jednoho kamaráda (Robe díky), který stvořil postavu naprosto dokonalou (dobře, trošku jsem v tom pomáhala, ale jen trošku) a který není schopný sepsat její historii sám. A shodli jsme se, že taková postava svou historii potřebuje (taky vycházím z údajů, které mi byly poskytnuty. Připadám si jako životopisec :-)))) ... Takže jsem se toho zhostila já osobně... (P.S: Díky Robovi a Ticovi za poskytnutou historii, dost jsem se tam inspirovala)... Taky musím předestřít, že mě psaní téhle povídky opravdu velmi baví a mám ji už poměrně velký kus... (Asi taky proto, že ji po mě jistá osoba pořád chce! Ale díky, je to fakt hodně motivující.)
Takže tady je ta ukázka (bylo těžké vybrat nějakou ukázku, takže nakonec jsem tím pověřila Mrně, které se toho zhostilo velmi zodpovědně a vybralo jeden úryvek )
...
Vrátil jsem se zhruba po měsíci. Zjistili, kdo po nich pase, a přesunuli se. Byl jsem z toho velmi rozladěný.
Prošel jsem sálem až k trůnu. Nosil jsem dlouhý plášť a vychutnával si obdivné pohledy upírek, když za mnou démonicky povlával. Ano, byl jsem démon. Ne, byl jsem horší. Mnohem.
Velmi zvláštní. Nepřišel mě přivítat Aldan. Přimhouřil jsem oči a rozkřikl se na poddané, co to k sakru znamená, že mě nevítá on. To ticho, co přišlo, bylo přímo zlověstné. Zaměřil jsem svou pozornost na jednoho z vyšších.
"Kde je můj bratr? Co se tu sakra děje?" zavrčel jsem vztekle. Nedostalo se mi odpovědi. Měl jsem své metody, jak si zjistit to podstatné.
Překročil jsem mrtvolu toho upíra a vyrazil ze sálu. Ty myšlenky, které jsem si přečetl, ty obrazy, které jsem v jeho hlavě viděl… Rozzuřilo mě to na nejvyšší možnou míru. Zabil jsem ho bez slitování. Nesnášel jsem posly špatných zpráv a bylo mi fuk, kdo to odnese. Ten upír byl významný, ale já si mohl dovolit zabít kohokoliv. Měl jsem moc.
Zamířil jsem do stájí a nechal si urychleně osedlat koně. Společně se mnou vyjelo ještě několik členů mé gardy. Potřeboval jsem chytit dva uprchlíky.
Nemohli být daleko. Ten čokl byl na půl vlkodlak, a ty koně nesnášeli, takže museli pěšky.
Zuřil jsem. Byl jsem si jistý, že to Aldan cítí i na tu dálku. Ví, že jsem se vrátil a dozvěděl se novinky. Nechápal jsem to. Jak mohl pomoct k útěku takové lůze a ještě k tomu s ním utéct. Tohle jsem nebyl schopen pochopit ještě pár staletí. Ale jednou jsem došel osvícení.
Hnal jsem koně tryskem. Dávno padla tma. Neviděl jsem v tom rozdíl. Světlo nebo tma. Viděl jsem dobře tak i tak. Kopal jsem koně do slabin a nutil ho k větší a větší rychlosti. Brzy jsem ucítil Aldanovu mysl. Byl blízko. Trhl jsem uzdou a navedl koně ke skalám, kde se můj bratr skrýval. Byl sám. To mě trošku znechutilo. Tak si chcete hrát? No prosím, ale bude to velmi krátká hra.
...
A teď k druhé povídce, která měla pracovní název Gympl... i ten jsem nakonec změnila... "Zkouška dospělosti", tak se bude nakonec jmenovat... Myslím, že je to mnohem hezčí... Tuhle povídku jsem začala už před nějakým časem a hodlám se k ní vrátit. A i tady bude malá ukázka...
...
Do školy jsme tedy dorazili společně. Celou cestu jsem mlčel jako zařezaný a přemýšlel.
Helena na mě koukala a občas projevila strach o moje duševní zdraví. Pořád opakovala, že jsem idiot. I kdyby se to provalilo, tak co? Přemýšlel jsem, jestli to vůbec chápe. Možná to nebylo až zas tak divné být homosexuál, ale většina lidí to stále nesla velmi nelibě. Hodně velká většina. A pochybuju, že by za mnou chodili a poplácávali mě po rameni, jaký jsem frajer.
"Hele, bráško." Řekla mi moje dobrá sestra předtím, než zmizela ve své studijní třídě: "Ať to dopadne jakkoli, jsem s tebou. Všechno nes hrdinně a se vztyčenou hlavou. Ať řeknou co chtějí, nemají pravdu, jasný?"
Jen jsem jí to odkývl a přemýšlel, jak dlouho tenhle plamenný proslov trénovala. Počkal jsem, než zapadne do třídy a vydal se do druhého patra na češtinu. Jak já ji nesnášel! Ani ne tak češtinu, jako našeho profesora. Nějak jsme si nepadli do oka. Vlastně to zavinila jistá nehoda v prváku. Ale to teď nebyl můj problém. Můj hlavní problém bylo to, co se odehrávalo ve třídě, když jsem vešel.
...
K Vetřelci III snad nemusím ani nic dodávat, pod tím si jistě umíte představit, jak by to vypadalo. Jen prozradím, že jsme sice s Dahak nezačaly psát, ale děj jsme už prodiskutovaly a dokonce se na něm shodly, takže kdo ví. (Ovšem je riziko, že bude vznikat šnečím tempem, jelikož já i Dahak jsme teď poměrně vytížené.)
Pokud se vám něco zalíbilo, hlasujte... On vám prstík jedním kliknutím neupadne... Aspoň doufám...
Žádné komentáře:
Okomentovat