A druhá část...
Alan: (Zalapám po dechu, když odhodí i zbytek oblečení a zůstane tam stát tak, jak byl stvořený. Musím se zachytit pevně oběma rukama okrajů vany, protože bych tam taky mohl žuchnout. Myslím, že mi srdce dokonce vynechalo pár úderů. Ne, tohle nepřežiju. Sjedu ho pohledem a snažím se nepředstavovat si nic, co by souviselo se sexem. Zřejmě mám hodně omezenou představivost v tomhle ohledu. Na nic, co by s ním nesouviselo, nemůžu přijít.)
Petr: (Otočím na něj hlavu. Vím, že stojím na tenkém ledě. Tohle je trochu neférová hra.) Tak, chtěl jsi na cosi dohlédnout, už vím, to mytí. Trváš na tom pořád? (Usměju se. Jsem zvědavý na reakci. Myslím ale, že jeho zjevení mluví za vše.)
Alan: (Několikrát polknu, abych se ujistil, že už se mi jazyk nelepí na patro. Trochu si odkašlu, abych zvládl mírné ochraptění, které mě právě posedlo.) Ehm, no.. jistěže. Nemluvím do větru. (Tak tohle bude chtít studenou sprchu a pořádně. Nebo to jezero, klidně bych znovu riskoval zápal plic.)
Petr: (Vklouznu do sprchového koutu. Je tu sice dost místa, ale s tím umýváním to zřejmě nebude tak žhavé, stejně je oblečený. Pustím na sebe vodu. Dělám to hrozně nerad, smývá to všechny jeho dotyky, polibky. Svěsím hlavu, vidím, jak se barva rozpíjí. Obrazce začínají splývat. Mám z toho podivný pocit. Skoro jako bych utrpěl ztrátu. Ptáte se, zda jsem se zbláznil? Myslím, že ano.)
Alan: (Pozoruju ho. Každou jeho křivku, každý záhyb těla. Jen si ztěžka povzdechnu a vstanu. Opatrně, žádné prudké pochyby. Stáhnu tričko i kalhoty. Sám bych taky potřeboval umýt, barvu mám všude. Vyklouznu z trenýrek jako had a připojím se k němu. Namáčknu se na jeho záda.)
Petr: (Zalapám po dechu. Dobře, asi to vzal smrtelně vážně. Je znatelné, jak sebou cuknu.) Alane? (Natočím na něj pohled. Je... nahý. Nasucho polknu. Zachraňte mě někdo, tohle asi jen tak nerozdýchám.)
Alan: Ano? (Zašeptám. Bojím se, že kdybych promluvil hlasitěji, zradil by mě hlas. Pomalu přejedu dlaní po jeho boku. Dost mi to zrychlí dech. Má to i jiné následky. Fakt nutně potřebuju tu studenou sprchu.) Do háje... tak... tak hrozně moc mě vzrušuješ... (Zachraptím mu do ucha. Asi to společné bydlení nebyl zas tak dobrý nápad. Přinejlepším s ním nesmím do sprchy.)
Petr: (Tohle je asi případ nějaké pitomé řetězové reakce nebo co. Jeho slova, bože, asi zešílím.) Myslel... myslel jsi to vážně. (Polknu. Zapřu se dlaněmi o chladné kachličky, alespoň nějaká útěcha.) N-nemusíš tu být. (Šeptám. Z mého hlasu je jasně patrné, že mě to taky nenechává klidným. Ani trochu.)
Alan: Vážně? (Jen zaúpím a trochu víc se k němu namáčknu, to prostě musí cítit! Takhle vzrušený jsem nebyl už dlouho.) A mám odejít? (Skloním se k jeho rameni a jemně ho políbím. Rukou ho obejmu a dlaní druhé ruky se opřu vedle jeho. Potřebuju nějakou oporu.)
Petr: To... to jídlo. (Slyším vzdálené cinkání zvonku.) Někdo by měl otevřít. (Vydechnu. Mluvení je moc těžké, opravdu. Myslím, že kdyby chtěl, nezmohl bych se na odpor. Tohle by bylo nemožné. Je šíleně podmanivý.)
Alan: (Zakleju a pořádně peprně. Tohle není fér, už jsem ho mohl mít. Ještě se k němu na chvíli přitisknu. Zatracený poslíček. Asi nedostane žádné díško. Jemně Petra pohladím po vlasech. Není to fér, tak moc po něm toužím. Proč ho nemůžu mít? Ještě se nahnu k jeho uchu.) Miluju tě, šíleně. (Pak se konečně odlepím od jeho zad, vztekle vyrázuju z koupelny, jen cestou popadnu župan. Utírání neřeším, jen se do něj zabalím a jdu vyřídit toho otravu.)
Petr: (Hlasitě vydechnu. Mám obrovský problém. Na chvíli se na ty kachličky přilepím zády a nastavím obličej tekoucí vodě. Kohoutek otočím na studenou. Trochu mě děsí, co se mnou jeho doteky dělají. Tohle se mi nikdy předtím nestalo. Nic nebylo takhle intenzivní. Tuším, že společné bydlení bude opravdu veselé. Ještě na chvíli nechám studenou působit a když se trochu vzpamatuju, přepnu zpět a smyju poslední zbytky těch barev. Když vodu zastavím, vyjdu ze sprchy a osuším se, čisté oblečení mám v pokoji, takže se do toho ručníku musím zabalit. Nakonec vyjdu takhle i z koupelny.)
Alan: (Docela tomu poslíčkovi vynadám. To, že mě vyrušil od možného sexu s Petrem, to mě vážně nakrklo. No, ale že k tomu donese úplně jinou pizzu než jsme si objednali a navíc totálně studenou, to už je vážně moc. Seřvu toho kluka na tři doby. Normálně bych to přešel, ale ta touha po Petrovi, která ve mě ještě doutná to všechno o hodně zhorší. Dostane takové kázání, že si to příště fakt nedovolí. Pak přeberu tu pizzu, co s ní taky jiného, a zabouchnu dveře.) To snad není pravda. (Vrátím se naštvaně do kuchyně.)
Petr: Co se děje? (Nakouknu tam. Druhým ručníkem si ještě suším vlasy. Možná bych se tu neměl tak promenádovat, ale zajímá mě, proč zní Alan tak naštvaně.)
Alan: (Sjedu ho pohledem, hodně mlsným, a ještě jednou prokleju toho poslíčka.) Nic, donesl špatnou pizzu a navíc ji zřejmě nevytáhli z pece, ale mrazáku. Příště objednávám jinde. (Zamračím se.)
Petr: (Ten jeho pohled mě přinutí couvnout k pokoji.) Počkej chvilku, něco s tím provedeme. Jen se převleču. Svět se přece nezboří kvůli jiné pizze. (Usměju se a zapadnu do pokoje.)
Alan: (Odložím krabici na stůl.) Ale když ona je s olivama. (Zavolám za ním. Jako by to vysvětlovalo vše.) A já ty zelený hnusy nemám rád. Doslova je nenávidím. (Opřu se o linku a nepřátelsky koukám na tu krabici.) A navíc, když už mě vyruší od toho, abych ti mohl umýt záda, aspoň bych chtěl, aby to stálo za to, což tohle... (Drbnu prstem do víka té krabice, abych se přesvědčil, že je vážně s olivama. Jo, je.) … tohle za to fakt nestálo. (Zas to zhnuseně zavřu.) Nesnáším olivy, zvedají mi žaludek. Fuj. (Oklepu se.)
Petr: Olivy? (Shodím ručník a zatvářím se kysele. Pak se začnu soukat do kalhot.) Tak to už bude horší. Myslím, že přece jen něco uvařím. (Houknu na Alana a kalhoty dopnu, potom na sebe hodím jedno vytahanější tričko a vrátím se do kuchyně.)
Alan: Jsou hnusný. (Doplním, kdyby to z mého předchozího výkladu nepochopil. Pousměju se a zadívám se na něj. Já jsem stále v županu, měl bych se dojít převléct taky.)
Petr: Ano, jsou. (Zasměju se. Na chvíli na něj upřu svůj pohled a vybavím si, co se ještě před chvílí stalo v té sprše.) Tak, co by sis dal? (Přejdu k ledničce a otevřu ji. Zásoby by byly.)
Alan: Tebe? (Navrhnu a snažím se, aby to znělo tak nějak nenuceně.)
Petr: (Otočím se zpět k němu a lednici zavřu. Můj pohled naprosto zvážní.) Já nejsem na jídlo. Pokud máš tedy jiné přání..
Alan: Já vím, omlouvám se. Bylo to nemístné. (Zatvářím se provinile.) Cokoliv, hlavně ať to ani vzdáleně nepřipomíná olivy. (Radši se vytratím, abych na sebe hodil nějaké oblečení.)
Petr: (Nadechnu se k odpovědi a otočím se, ale už je pryč. Tak si jen povzdechnu a dám se do chystání jídla. Vidím to na nějaký salát. Vytáhnu z lednice sýr a nějakou zeleninu a prozatím salát připravím. Potom se podívám po nějakém pečivu a složím to k tomu na talíř. Čekám, jestli se objeví.)
Alan: (Vrátím se zpátky po chvíli. Župan jsem vyměnil za lehké pláťáky a tričko bez rukávů. Zastavím se mezi dveřmi a opřu se o veřeje. Pozoruju ho. Vážně už mi hrabe. Chodíme spolu dva měsíce a on mě tu trápí takovou sexuální abstinencí. Kohokoliv jiného už bych poslal někam, ale jeho ne. On může cokoliv. Jen vážně doufám, že mi nebude ukojení fyzických potřeb odpírat moc dlouho. Už takhle z něj šílím touhou. A je to čím dál horší. Nikdy jsem po nikom tak netoužil a nikdy mi nikdo tak dlouho neupíral sex. Zamračím se, jak přemýšlím. Na čele naskočí vráska. Dělá se mi vždycky, když nakrabatím čelo při dumaní nad něčím závažným. Vážně Petra nechci do ničeho nutit, ale... mám sex rád. A hodně. A nevím, jak dlouho ještě zvládnu takhle vypjatou situaci. Copak to jde? Nemůžu věčně ventilovat svou touhu po něm jinými způsoby. Dere se ven a já pomalu ztrácím zdravý rozum. Dneska to bylo krásně vidět. Kdyby ten kluk nezazvonil, vzal bych si ho v té sprše. A pak bych si to vyčítal. A nebo by mi to vyčítal on. Proboha, pomoc.)
Petr: (Ještě to na tom talíří trochu doupravím, no, snad mu bude chutnat. Otočím se a spatřím ho ve dveřích. Na chvíli se pozastavím nad jeho zamyšleným výrazem. Trošku se toho obávám, tohle nevypadá moc dobře.) Něco jsem nachystal... (ozvu se a položím jídlo na stůl.) Doufám, že ti to bude chutnat. Omlouvám se, zítra snad navařím pořádně. Teď už se mi nějak nechtělo do něčeho složitého, určitě musíš mít velký hlad. (Zašeptám a odkráčím zpět ke kuchyňské lince, naberu si taky.)
Alan: (Zadívám se na stůl a pak na něj.) V pořádku, nemáš nejmenší důvod se omlouvat. (Odlepím záda ode dvěří, dojdu k němu a políbím ho na tvář.) Jsem vážně moc rád, že jsi tady. A ty jsi tu teď doma, tak se dle toho chovej, ano? Žádné omluvy za cokoliv nejsou potřeba. (Ještě si dovolím lehce přejet dlaní po jeho zádech.) K tomu by se chodilo víno. Radši červené nebo bílé?
Petr: Jak si přeješ. (Maličko se pousměju.) Spíše červené... (odnesu tam i svůj talíř a počkám na Alana. Není těžké cítit se tu jako doma. Je mi tu moc hezky. Usadím se.)
Alan: (Otevřu dvířka do mé malé soukromé vinotéky a chvíli do ní civím. Miluju víno a tak se jím dobře zásobím. Vybírám a vybírám. Merlot. Ano, to by mohlo být k tomu salátu to pravé. Vytáhnu láhev, otevřu ji a se skleničkami donesu ke stolu.) Může být? (Pousměju se.)
Petr: Samozřejmě. (Přikývnu. Usměju se na něj. Vypadá takhle úžasně.)
Alan: (Naleju mu rovnou plnou skleničku. A sobě taky. Přisednu si k němu a obhlédnu talíř.) Vypadá to dobře. (Zadívám se na něj. Zvednu skleničku.) Tak... na společné bydlení?
Petr: (Vezmu si skleničku.) Na společné bydlení. (Pousměju se a ťuknu si s ním, potom vína upiju. Výborné.)
Žádné komentáře:
Okomentovat