Petr se stěhuje k Alanovi. Oba jsou šťastní, jen si neuvědomili jednou věc... hlavně Alan... Jakou?
Už je to skoro měsíc, co za mnou Petr poprvé přišel a já mu nabídl, aby se ke mně nastěhoval. Musel jsem se v té chvíli zbláznit, ale rozhodně toho nelituju a litovat nebudu. Domluvili jsme se, že stěhování zahájíme, až budu zase zdravý a do té doby se o mě staral. Miloval jsem ho za tu jeho ochotu a laskavou péči. Bylo mi s ním tak krásně.
Ale teď už jsem byl zdravý a začal se dožadovat jeho slibu. Teď už bych si jeho přítomnost dokázal užívat plně, než se záchvaty kašle a horečkami. Dokázal bych ho konečně plně vnímat.
Slíbil jsem, že mu zařídím pokoj, který byl vedle mého. Teď z něj bylo spíš takové skladiště. Pustil jsem se do vyklízení a vymaloval. Zvolil jsem sněhově bílou. Měl jsem pocit, že se jiná ani nehodí. Do toho jsem si hrál. Vymaloval jsem mu sem tam na zeď šeříkové větvičky. Nemohl jsem si pomoct, prostě se mi to strašně líbilo.
Vážně jsem se hodně snažil. Bál jsem se, aby toho nelitoval můj anděl. Bylo to přece jen velké rozhodnutí a měl jsem pocit, že mi to slíbil jen proto, aby mi udělal radost. Já radost měl a obrovskou, jen jsem se bál, že on ne. A já chtěl, aby ji měl. Aby byl spokojený a stejně nadšený jako já.
Představoval jsem si, jaké to bude, až budeme bydlet spolu. Trochu jsem se obával, že to bude těžké. Čím dál víc jsem cítil, že ho potřebuju. Fyzicky. Že se ho chci dotýkat a milovat se s ním. Jenže... nechtěl jsem ho k tomu tlačit. Vím, že to společné bydlení je možná ještě horší, že jsem jen přeskočil sex a donutil ho trávit život se mnou. V jednom domě. A taky jsem si plně uvědomoval, že pro moje tělo to bude o dost horší. Nebude kam utéct. Budu ho mít u sebe téměř neustále. A jsem si jistý, že po něm budu toužit čím dál víc. Začínám se trochu bát sám sebe.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po pokoji. Snažil jsem se, aby to tu měl hezké a myslím, že se mi to i povedlo. Výzdobu ještě neviděl, tu jsem dodělával později. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení.
Došel jsem do kuchyně a udělal si kávu. Nutně jsem se potřeboval nějak zabavit. Už jsem na něj čekal a přišlo mi to hrozně dlouhé. Půjčil jsem mu auto, aby si mohl dovést věci a teď jsem si vyčítal, že jsem nejel radši s ním. Nemohl jsem se dočkat...
Petr: (Zastavím před jeho domem. Budu tam muset ještě jednou nebo dvakrát, ale to až později. Zatím jsem si vzal to nejnutnější. Vystoupím z auta a zamířím ke dveřím. Klíče jsem si nechal uvnitř, takže na něj cinknu a vrátím se zpět k autu. Vezmu rovnou nějaké věci. Jsem z toho dost nervózní. Bojím se, abych Alana opravdu nějak nezklamal, neomrzel. Opravdu mi není lhostejný.)
Alan: (Na zvonek reaguju jak Pavlovův pes. Nesliním, ale vyběhnu okamžitě ven.) Ahoj. (Usměju se a zamířím rovnou k autu, abych mu s těmi krabicemi pomohl.) Už jsem se tě nemohl dočkat. (Pousměju se nadšeně a už beru z kufru krabici.)
Petr: (Musím se usmát. Ten nadšený výraz se mi hrozně líbí.) To je v pořádku, stačilo jen otevřít dveře. Nanosil bych to. (Zasměju se a taky si naberu. Potom zamířím k těm dveřím.)
Alan: Já vím, jsi silák. (Zamířím za ním.) Ale stejně ti pomůžu. Nenechám tě tahat ty krabice samotného. (Nejradši bych si zpíval. Jsem fakt moc šťastný. Nakonec si začnu broukat. Krabici složím v chodbě a zapřu dveře, aby se nezavřely.) Neobjednáme si pak něco k jídlu? (Zeptám se ještě mezi dveřmi a krátce ho políbím na tvář.) Po tom stěhování budeme mít hlad. (Zamířím pro další krabici.)
Petr: (Otočím se za ním a chvíli ho s úsměvem okouzleně sleduju. Opravdu vypadá šťastně. Jsem za to moc rád.) Můžu něco uvařit. (Vyklopím svoje krabice k těm ostatním a zamířím zpátky. Už toho není moc.)
Alan: Příště anděli, stěhování je moc náročné. Takže si objednáme třeba pizzu, vařit můžeš jindy. Nechci, aby ses tu serval s krabicemi a pak ještě lítal kolem plotny. Nic takového. (Pousměju se. Jsem nějak až moc nabitý energií, takže ty krabice jsou za chvilku nastěhované v chodbě. Zamknu auto a zamířím dovnitř.) A teď chci pusu, za tu námahu. (Pousměju se, dojdu k němu a vedu ho do pokoje, aby viděl, za co se domáhám odměny.)
Petr: Ale já přece říkal, že se s tím nemáš tahat. Stačilo mi otevřít. (S úsměvem zakroutím hlavou a pak se zvedavě zadívám ke dveřím, kam mě vede. Pamatuju si, že o něm mluvil. Když jsem tam byl naposled, bylo to tam hrozné, prostě skladiště. Myslel jsem, že budeme vyklízet, až si přivezu věci, takže mi to trošku cvakne.) Alane! To nemyslíš vážně, že ne?
Alan: (Jen se pousměju.) Co přesně nemám myslet vážně? (Zadívám se na něj a pak si tu pusu vyberu.) Děkovat nemusíš, anděli... A ne, nezbláznil jsem se. (Dodám, když si všimnu jeho výrazu.) A pokud jo, tak jedině do tebe.
Petr: (Dorazíme k tomu pokoji. Váhavě se natáhnu po klice a otevřu. Ruka mi okamžitě sjede.) T-Tohle.. (vydechnu. Vzhlédnu k němu, asi vypadám dost rozzářeně.) To je nádhera, Alane.. (řeknu tiše. Nějak se neodvažuju mluvit nahlas.)
Alan: Líbí? (Podívám se na něj.) To jsem moc rád. (Zezadu ho obejmu a opřu si hlavu o jeho rameno.) Chtěl jsem, aby se ti tu líbilo. Udělal bych pro to cokoliv.
Petr: Líbí se mi to, hrozně moc. Takový komfort si ani nezasloužím. (Usměju se a mírně na něj natočím hlavu. Přivřu oči.) Muselo to dát hrozně moc práce. Já, děkuju ti.
Alan: Děkovat nemusíš. (Pousměju se a pevněji ho k sobě přitisknu.) Zasloužil by sis mnohem víc, jen jsem neměl moc času. (Přivoním k jeho vlasům a nejradši bych ho svlékl a pořádně pomiloval. Povzdechnu si a radši ho pustím.) Asi si chceš vybalit, tak se ti tu nebudu motat. Kdybys něco potřeboval, budu nahoře. Mám tam ateliér.
Petr: Ano. (Řeknu potichu a pořádně se tady rozhlédnu.) Jen běž, zvládnu to.
Alan: Dobře. (Kývnu a zmizím nahoře. Chvíli váhám, než se pustím do malování.)
Petr: (Zrovna mířím ke schodům vedoucím nahoru do ateliéru. Sice nějakou dobu trvalo, než jsem to všechno vybalil, ale mám hotovo. Ten pokoj mě opravdu potěšil. Nemůžu se nabažit, hrozně se mi tam líbí. Pořád myslím na to, jakou práci si s tím musel dát, ale zároveň jsem moc rád. Doopravdy mu na tom záleží. Usměju se a vyšlapu schody. Jeden vrzne.)
Alan: (Zrovna dokončuju obraz, když uslyším vrznutí. Třetí schod od shora. Pousměju se, ale dělám, že jsem nic neslyšel. Nechám ho, aby na sebe upozornil sám. Nejspíš musel slyšet mé myšlenky. Neustále jsem myslel na něj a na to, jestli se mu tu bude líbit a bude mu tu dobře.)
Petr: (Otevřu dveře a vejdu do ateliéru. Pousměju se, když ucítím odér nejrozličnějších barev. Mým terčem je ale momentálně něco jiného. Tiše dojdu až k němu a zezadu ho obejmu. Na chvíli se opřu bradou o jeho rameno.) Neruším? (Zašeptám. Dovolím si prohlédnout obraz, na kterém zrovna pracuje.)
Alan: (Pousměju se a trochu se otřu tváří o jeho.) Ne, vůbec. Jen ještě chviličku, chci to dodělat. Chybí už jen kousek. (Úplně se tetelím radostí, jemně rukou se štětcem přejedu po jeho zápěstí, jak mě drzí. Přimhouřím oči. Ta blízkost je vážně smrtelná.) Bude to hned.
Petr: Budu se dívat. (Zašeptám a pustím ho. Rozhlédnu se po nejvhodnějším místě a zamířím k němu. Vyhoupnu se na okno a usadím se tam. Je odsud moc hezký výhled. Na obraz i na něho. Spokojeně se usměju.)
Alan: (Neohlédnu se, tuším, kde se usadil. Cítím jeho pohled v zádech, příjemně mě z toho zamrazí. Na tváři se mi usadí spokojený výraz a dál pokračuju v práci. Opravdu už mi zbývá jen kousek a nechci, aby mi zaschly barvy.)
Petr: (Sleduji ho. Jeho ruce, pohyby, to, co pod nimi vzniká. Je to něco úžasného. Naprosto se do toho ponořím. Čas skoro přestane existovat. Zaujal mne, velmi.)
Alan: (Zmocňuje se mě skoro extáze. Malování a on. Oboje je teď se mnou. Přimhouřím oči a odložím štětec.) Hotovo. (Oznámím tiše.)
Petr: (Seskočím z okna a zadívám se na jeho dílo.) Nádherné... (zašeptám a usměju se, potom zamířím k němu.) Přišel jsem jen říct, že už mám vybaleno a taky před chvílí jsem volal, pizza je na cestě.
Alan: (Chvíli mlčím a jen se na něj dívám. Pořád jsem se nedokázal zbavit toho úsměvu. Ale mám pocit, že teď je to naprosto dokonalé. Asi bych se měl od těch barev umýt, ale na to teď nemám vůbec myšlenky. Stáhnu ho k sobě a políbím.)
Petr: (Nijak se nebráním. Polibek oplatím a upřu na něj pohled, pak se pousměju.) Asi budu barevný. Věřím, že by ta košile měla už teď velice vysokou hodnotu.
Alan: (Uvědomím si, že jsem ho celého umatlal barvami.) Koupím ti jinou. (Pousměju se.) Ale mě nezajímá tvoje košile. Já jsem spíš přes... kůži. (Zajedu prsty pod látku a rozepínám jeden knoflíček za druhým.) Ikdyž na kůži jsem ještě nemalovat...
Petr: (Upřu pohled na jeho ruce, potom se vrátím zpět k němu.) Má kůže bohužel není prodejná. Určitě to nebude tak hezké.. (Zašeptám potichu. Snažím se netřást. Jeho doteky v kontaktu s mojí kůží působí jako rozbuška.)
Alan: Ne, to není. Tvá kůže je teď moje. (Zašeptám mu do ucha. Rozepnu poslední knoflík a košili stáhnu z ramen. Přejedu mu po hrudi dlaní. Pomalu, jemně a mazlivě.) Je krásná, jemnější než plátno. Dokonalá. (Opatrně přitisknu rty na krk, v místě kde cítím tep, a opatrně sjedu až na klíční kost.) Jsi nádherný, anděli.
Petr: (Na chvíli zatajím dech. Ucítím vlastní ruku na jeho zádech, prsty sevřou látku jeho trička. Vůně barvy míchaná s tou jeho je téměř smrtelná. Cítím, jak se můj dech značně zrychluje. Cítím i tu barvu. Ano, opravdu. Vpíjí se mi do kůže, takže opravdu působí dojmem plátna.) Alane.. (Zašeptám opatrně. Neodvažuju se odtáhnout, nechci.)
Alan: Copak, anděli? (Lehce se odtáhnu a vezmu do ruky štětec. Tohle jsem ještě nezkoušel, ale jen ta představa mi hýbne vnitřnostmi, pak se v nich usadí lehké chvění. Lehkým tahem nanesu trochu barvy na břicho, přimhouřím oči. Vážně je to dokonalé plátno. Je mi fuk co se ušpiní, tohle musím udělat.)
Petr: (Zachvěju se. Asi nebudu dobré plátno. Plátna se nehýbou. Zakroutím hlavou, momentálně moc nemůžu mluvit.) Nic... (Šeptnu jen. Jde vidět, jak to na mě působí. Skloním hlavu, abych se mohl dívat. Ten pocit díky tomu jen zesílí.)
Alan: (Pousměju se a olíznu si osychající rty. Je tak nádherný. Líbí se mi, jak se jemně cukne při tom, když přiložím štětec. To, jak soustředěně pozoruje mou ruku. Zkousnu rty a natáhnu se i pro paletu. Hraju si s jeho kůží, vytvářím jemné obrazce. Dělám to spíš pro činnost samotnou, než pro její výsledek.)
Petr: Jestli se z toho osypu, tak si mě nepřej. (Zasměju se. Pokouším se tuhle situaci nějak zlehčit, ale ten pocit je až moc silný. Znovu ta slabost. V celém těle. Začíná vždycky u tahu jeho štětce a vlévá se do celého těla. Jako kdyby v těch tazích něco bylo. Neviditelná, nekonečná moc. Přivřu oči.)
Alan: No, ehm... (Rozpačitě na něj kouknu.) To asi nebudou barvy na kůži. (Narovnám se, odložím štětec i paletu. Pak se mu dostanu za záda a jemně po nich přejedu dlaní. Je tak nádherný. Cítím, jak se nepatrně zachvěje, jak se mu napínají svaly. Polknu. Znovu přiložím rty na kůži, na jeho šíji a jemně přejedu jazykem. Měl bych přestat, jsem si toho vědom, protože zase cítím zvláštní tlak ve slabinách.)
Petr: (Můj dech mě naprosto odmítne poslouchat, takže po něm bezúspěšně zalapám. Opravdu jsem celý napjatý, ta horkost, tak blízko mého krku. Bezděčně nakloním hlavu víc na stranu. Chvění je teď opravdu znatelné. Místy.)
Alan: (Všimnu si toho, ale přikládám to chladnému vzduchu.) Je ti zima? (Zeptám se tiše a dál prozkoumávám rty jeho ramena a šíji. Dal mi teď celkem slušný přístup i ke krku. Samozřejmě toho využiju.)
Petr: (Další mírné cuknutí.) N-ne.. (Zašeptám. Na víc se nezmůžu. Jen mírně pootevřu rty a prostě držím. Cítím, jak mi po zádech přebíhá mráz, i když se ke mně tiskne. Tohle není zimou.)
Alan: Vážně? (Trošku se zamračím a přitisknu se k jeho zádům.) Celý se chvěješ, vážně ti není zima? (Nebo že bych za to mohl já? Že já bych ho takhle rozechvíval? Pousměju se.)
Petr: Není. Myslím, že to je tvoje práce. (Přinutím se k úsměvu a natočím na něj hlavu.)
Alan: Vážně? (Zopakuju znovu, asi mi dochází slovní zásoba. Sjedu dlaněmi po jeho zádech a zachytím ho v pase. Mám chuť ho pomilovat, tak strašně velkou, ale pamatuju si jeho slova, že nechce spěchat. Povzdechnu si.) Měli bychom z tebe smýt ty barvy, pro jistotu.
Petr: (Zadívám se na svoji hruď, břicho, trošku smutně.) Máš pravdu. I když, nerad bych ničil taková mistrovská díla. Příště mi to namaluj jinam. (Zašeptám a líbnu ho na tvář. Potom se pomalu vypletu z jeho náruče. Za ty dny strávené zde samozřejmě vím, kde je sprcha.)
Alan: Tobě namaluju cokoliv kamkoliv. (Zasměju se. Seberu jeho košili a zamířím za ním dolů.) Příště stejně radši použiju plátno, ikdyž tvoje tělo je pro malbu mnohem... krásnější.
Petr: (Zasměju se.) Myslím, že mi až moc lichotíš. (Vyjdu z ateliéru a sejdu dolů ze schodů. Před koupelnou zastavím, otočím se na něj. Neměl v plánu jít se mnou? Chvíli nad tou myšlenkou zauvažuju.)
Alan: Tu košili jsem ti vážně zničil. (Zhodnotím ji pohledem a povzdechnu si. Sejdu dolů a zamířím rovnou do koupelny.) Copak ses tak zarazil? Sprcha víš, kde je. Umyju ti... (Zarazím se. Příště ho musím malovat na zádech, jo... to by byla výmluva!) Ehm, no prostě... dohlédnu na důkladné smytí těch barev.
Petr: (A reálná. Výborně!) To je od tebe laskavé. (Koutky mi lehce zacukají, vklouznu do koupelny a začnu si sundávat kalhoty.) Ta košile mi nevadí. Koupím si novou. Ale opovaž se ji vyhodit!
Alan: Proč? Ta barva stejně nepustí. (Zadívám se na něj a usadím se na okraji vany. Je vážně nádherný, nemůžu si pomoct.) Koupím ti novou, osobně ti ji vyberu. (Pousměju se.)
Petr: No právě. Je to umělecké dílo, když ses jí dotknul ty. Nevyhodíš ji. (A kdyby to udělal někdo jiný, osobně mu zlámu ruce. Kalhoty se svezou na zem, potom se podívám na ten zbytek. Pohled trochu znejistí, ale nakonec se odhodlám. Prostě sundám i to a přihrnu se ke sprše.)
Žádné komentáře:
Okomentovat