Právě mě postihla nuda a zrovinka jsem dopsala, tak vám to dávám v plen...
Já vím, jsem strašná ostuda. Když se podíváte, kdy naposledy jsem publikovala Jacka, tak mi musíte prostě dát za pravdu. Ale jsem zpět. Tedy… Jack je zpět. S ním i bláznivý pavouk a možná se časem opět mihne příběhem Viktor a nebo jeho stvořitel Hektor.
NO, jak se vám vlastně Hektor líbil? Vím, že se zatím příliš nepředvedl, ale dostane ještě šanci, nebojte… a co se týče Jacka… zase bude trochu problém s tím útěkem, jak si postaví hlavu, je zle… Naštěstí jeho osminohý společník je tvor vychytralý, takže… no, to si přečtěte...
P.S.: Tohle je kapitolka pro Mrně, které asi brzy zaškrtím, jestli mi brzy nedodá požadovanou kapitolu:-))))), a které si tohle pokračování skoro jmenovitě vyžádalo. Tak tady je... Doufám, že se bude líbit...
"No, to snad nemyslíš vážně. Tohle je cesta ven." Zasykl pavouk.
"Já tam prostě nevlezu. Víš, co tam všechno může být? Hadi a štíři a myši a potkani a pavouci…. A… a…"
"Nic horšího než já tam není."
"Jak to můžeš vědět?"
"Tak za prvé… hadi a štíři by ti na takové místo nevlezli a myši a potkani by tam museli chcípnout hlady. A za druhé… koukej pohnout zadkem, než nás tu někdo načape a hodí tě zaplavat."
"Já tam prostě nejdu." Jack odmítal to té chodby strčit byť jen špičku nosu. Netušil, co tam je, ale měl celkem jasnou představu, co by tam tak být mohlo. Rozhodně nic příjemného a Jacka vždycky stísněné a temné prostory k smrti děsily. Tak moc, že ani představa, co hezkého by mu mohli ti milí lidé (fakt lidé?) co ho tu drží, mohli udělat, ho nedonutila udělat byť jen jediný krůček do té odporné díry. Nebo o tom byl aspoň pro tuto chvíli přesvědčen.
"Seš posera." Oznámil mu pavouk a sjel mu po rameni a pak následně po noze na zem. Jackovi se z toho naježily všechny chloupky. I ty co neměl. Nebyl to vpravdě příjemný pocit. Pokud tedy vezmete v potaz, že vám něco nečekaně sjede po noze a vy víte, že je to odporný chlupatý a gigantický pavouk, jaké jsou jste si kdy dokázali představit… no, vlastně… jaký vás děsil v těch nejhorších snech. Představit bylo zřejmě poněkud nevhodně zvolené slovo. Přece proč byste si představovali dobrovolně něco tak šíleného.
"Já nejsem posera." Ohradil se Jack. Vcelku zbytečně. On sám si touhle jednoduchou větou nebyl jist. Možná byl posera, ale jen… bál se neznámého.
"Jsi. Kdybys nebyl, tak z jedné malé chodby nemáš naděláno v …" Sjel ho pohledem všech očí. A takový zkoumavý pohled už člověka donutí nasucho polknout. "Cože to vlastně nosíte tam u vás?"
"Cože?" Jack nechápal. Navíc si zcela oprávněně připadal, jako by ho Silion svlékal pohledem. Což při množství zapojených čidel a hrůznosti toho zjištění, bylo zralé na menší nervový kolaps.
"U nás tomu říkají spoďáry." Oznámil bujaře pavouk, ač se to v dané situaci vůbec nehodilo. "Máš naděláno ve spoďárech."
"To teda nemám." Ozval se Jack uraženě.
"Tak tam sakra vlez!"
"Ne."
"Proč ksakru?"
"Je tam tma."
Pavouk viditelně znervózněl. "Netvrď mi, že se bojíš tmy."
"No a?"
Silion přimhouřil oči. Což v podání někoho, kdo jich má osm a ještě k tomu nemá víčka… No nevím, představili jste si to? "Viktorovi se musel přepálit nějaký obvod… že zrovna ty… u váš je takových lidí, kteří se…" Ještě víc přimhouřil oči. Děsivé!!! "rozhodně nebojí tmy. A kdyby jim šlo o život, tak by nereptali a takovou drobnou překážku zdolali."
Jack se zatvářil uraženě, což nebylo zase tak vzácné a už to jeho mimické svaly přestávalo pomalu bavit. "Drobnou? Jak je ta drobná překážka dlouhá? HMMMM?"
Pavouk se ošil. "Nooooooo."
"Nooooooooooooooo?"
"Tak míli…" Protáhl potichu.
"Cože?!?" Jack si pogratuloval, že tam nevlez. To by ho zabilo.
"… nebo dvě." Dokončil Silion.
"No to si děláš srandu. Kolik je vaše míle?" Na chvíli ho myšlenka přepočtu skoro přesvědčila, že kdyby to bylo míň jak v jeho světě, tak by to možná stálo za úvahu.
"Asi…" pavouk se zamyslel. "Na co to u vás přepočítáváte?"
"Ehm… na kilometry?" Zkusil to.
"CO to je?" Nepovedlo se.
"Ehm… tak kroky?"
"Hodně."
"A konkrétněji?"
"Hodně kroků."
Jack tiše zaúpěl. "Fajn, tak jak dlouho by trvalo tou chodbou projít."
Silion zpozorněl a zadíval se na své nohy. Samozřejmě, že ne na všechny… no, ikdyž… nene, to by asi musel začít šilhat, protože jeho pohled se soustřeďoval na drápky.
"Tuto otázku bychom měli spíše zvolit jinak: Jak dlouho by ti trvalo vlézt do té zpropadené chodby, kdybych ti oznámil, že tak do dvou minut jsou tu stráže?"
"Dvě vteřiny?" Odhadl Jack a zapadl do chodby. Vyhrála tma nad ozbrojenými strážemi.
Pavouk se usmál, což byla také děsivá grimasa. Na pavouka. A zaplul za Jackem, vydrápal se zpět na Jackovo rameno, což opět doprovázelo zdvořilé povstání veškerého Jackova ochlupení. Tedy, veškerého zase ne. Však si rozumíme, že?
Ukázal na jeden kámen a když ho Jack zmáčkl, chodba se zavřela.
"Tak a ani to nebolelo, co?" Ocitli se v naprosté tmě.
"Takže…?" Pochopil, nikdo nešel. Jen to na něj ten bezpáteřní živočich sehrál.
"Ne."
"Ty zmetku."
"Taky mi bylo ctí se s tebou seznámit, posero."
"Zdechni!"
"Zařiď to."
Jack si musel s povzdechnutím přiznat, že ho to odporné bezobratlé stvoření přechytračilo a on ho prostě potřebuje. Byl v chodbě, byla tam tma a houby viděl. Jen čichal cosi jako zdechlinu a přál si, aby se mu to všechno jen zdálo. Radši by teda čichal ty houby. A nebo si dál trošku sušených lysohlávek. Ty by mu možná na tu nervozitu, co se mu proháněla nervovou soustavu, zabraly.
"Tohle nebylo fér." Zahuhlal a snažil se trochu rozkoukat.
"No co, lepší jak se nechat chytit ne? Tady už nás nenajdou." Řekl vcelku bezstarostně pavouk.
"Tady bych nenašel nic." Zahučel Jack.
"Prd vidíš, co?" Zeptal se pavouk soustrastně.
"Hm." Dostalo se mu odpovědi. Prd bylo slabé slovo. Jack viděl přímo… no TO!
"To je blbý."
Kdyby Jack viděl a to přiblbý zvíře bylo na zemi, kašlal by na to, že by si zasvinil botu a toho hajzlíka škodolibého rozšlápnul. Chvíli se tou představou v duchu kochal.
Ovšem, to by ani nebyl Jack, aby ho opět nepostihlo něco nečekaného.
Silion byl občas velmi škodolibý, tak ho nechal chvíli tápat ve tmě. Směroval ho jen pokyny, které Jack přestal potřebovat ve chvíli, kdy narazil rukama na skálu. Trochu s nimi šermoval, tak si o jeden výčnělek málem urazil prsty. Nicméně, ozvalo se jen šťavnaté zaklení (nebudu raději citovat, protože bylo opravdu velmi velmi šťavnaté) a chichotání někde u Jackova ucha.
"Chcípni!"
"Ale to bych pak netrefil ven."
"Jakto?"
"Neviděl bys na cestu."
"To nevidím stej-…"
V tu chvíli se to stalo. Jako by najednou chodbu ozářilo přibližně osm baterek. Jack se skoro bál podívat na své rameno. No jo, byl to Silion…
Žádné komentáře:
Okomentovat