Neděle, a co je v neděli? Ano, hádáte správně... Je tu další díl, tentokrát dvacátý... a tento díl se něco stane... a co, to už si zjištěte sami.
Ben: (Byla to krásná podívaná. Doprovodí Alana až k pokoji) Děkuju že si mě tam vzal. Myslím že už se mi víckrát nepoštěstí vidět dominantu Paříže.
Alan: Proč by ne? (Pokrčí rameny.) Vyrazíš si sem na dovču.
Ben: (Jen se smutně pousměje a zakroutí hlavou, něco takového si příštích pár let stěží dovolí) Myslím že ne.
Alan: Chápu. Každá sranda něco stojí...
Ben: Tak nějak. Ráno tě přijdu vzbudit kolem sedmé?
Alan: Nepotřebuju buzení... (Zadívá se na něj.) Radši si zabal ještě dneska.
Ben: Už mám zabaleno (Nahodí pozitivní úsměv a zadívá se na Alana. Přál by si aby ho pozval dovnitř. Řekl zůstaň...ale to se nikdy nestane)
Alan: Vážně? Vybaloval jsi vůbec? (Pousměje se trochu.)
Ben: No jen to potřebné. Jinak mám ve zvyku nevybalovat. (Co kdyby si to Alan rozmyslel a odjel by, nebo by ho odeslal domů)
Alan: Tak to jo... (jen pokrčí rameny) Takže dobrou noc... (Ještě na okamžik zaváhá, má takové zvláštní nutkání.)
Ben: (Jen tam stojí a chvíli neodpovídá, nakonec jen kývne) Ano...dobrou noc.
Alan: (Čeká jestli odejde.)
Ben: (Čeká jestli ty dveře zavře a zmizí v pokoji. Divná chvilka)
Alan. (Váhá, cítí, že potřebuje společnost, ale nechce Bena využívat.)
Ben: (Snaží se vymyslet jak z téhle situace ven. Musí to být Alanovi trapné, ale přesto ten jeho pohled je trochu jiný. Neví co si o tom myslet) ehm no...
Alan: Co? (Konečně někdo prolomil to ticho.)
Ben: (Kouká na něj jak na smilování boží, ale nejspíš se nedočká) Mohl bych...si u tebe dát sprchu? Neteče mi teplá voda (mizerná lež, kterou slyšel někde v televizi)
Alan: (Kývne, ikdyž ví, že je to lež jako věž.)
Ben: (Usměje se a pomalu se kolem něj prosmykne dovnitř. Tuší že mu to Alan nezbaštil, zase tak hloupý není. Proč tedy souhlasil? Asi bude lepší neznat odpověď)
Alan: (Nechá ho projít a následuje ho dovnitř. Pomalu zavře dveře. Dívá se na něj. Skoro ho pohledem hypnotizuje.)
Ben: (Zamíří ke koupelně ale u ní se zastaví, cítí to. Je z toho nervózní)
Alan: (Nervózně přešlápne... možná by měl jít dál, zkusit to... znovu se zamilovat... )
Ben: (Ještě se na něj naposled koukne, neví proč má takové mrazení v zádech, ale raději zaleze do koupelny pod tu sprchu jak si vylhal. Přemýšlí nad Alanem, jak mu ten úsměv sluší. Vzpomíná na tu noc, tenkrát na gauči, jak mu bylo krásně, i když...to byl jen sex)
Alan: (Vydechne. Možná nemá cenu plýtvat city na toho kluka. Za pár dní se mu ztratí ze života, jen co si najde nějaké to bydlení. A už spolu spali, z jeho strany čistě fyzická záležitost a pro Bena? Chvilku měl pocit, že ten kluk k němu něco cítí. Možná... lítost?)
Ben: (Osprchuje se a vezme si jen ručník, kolem boků, pak vyleze. Mrzí ho že...ten dnešní výlet, že Alan vypadal tak zasněně. Nemusel se ptát na co myslí)
Alan: (Moc ho nevnímá, je ponořen ve vlastních myšlenkách. Bude to zrada, když zkusí milovat toho kluka? Zradí tak Petra?)
Ben: (Zase má ten pohled. Uhladí si vlasy a usadí se na opěrku křesla) Stále na něj tolik myslíš?
Alan: Cože? (Podívá se na něj, vůbec ho neslyšel vyjít z koupelny.)
Ben: Zase si měl ten zasněný výraz (usměje se na něj. Přál by si aby ho jednou taky někdo takhle miloval. Rychle zatřese hlavou. Nesmysl...jen sny)
Alan: Přemýšlel jsem. (Odpoví rychle.)
Ben: (Nahne se k němu a začne mu vyhlazovat vrásku na čele) Na vrásky jsi ještě mladej.
Alan: Nejsem... (Pozoruje ho. Je trochu vyšší, takže musí trochu sklonit hlavu.)
Ben: Ale jo...kolik ti vlastně je? Takových sotva třicet? Víc určitě ne.
Alan: Přes...
Ben: (Překvapeně na něj koukne. Přes třicet? To není možný. Skoro se mu svalí na klín jak mu to na té opěrce podklouzne)
Alan: A proč by nebylo? S Erikem jsme spolu chodili do školy... jsem jen o dva roky mladší.
Ben: (Koukne na něj podivným pohledem. Tohle vytahovat nemusel. Chytí si ručník a trochu se odtáhne) Aha...no jistě.
Alan: Ale no tak... to se při každé zmíňce o něm zatvářít takhle?
Ben: Nijak se netvářím. (uraženě se nafoukne) Asi...bych se měl jít oblíct, než mě vykoukáš.
Alan: Jo, to akutně hrozí, ještě jsem to za tu dobu, cos mi stál modelem, nestihl.
Ben: No...to jsem byl jen model ne? Myslel jsem že malíři to oddělují...teda většina.
Alan: Akt je studie lidského těla... Tos myslel, že tě maluju po paměti?
Ben: (Podrbe se na hlavě a zavrtí hlavou. Musel se na něj dívat, na jeho tělo, neví ani jak se mu povede trochu zrudnout. Proč si to neuvědomil? Ale nejspíš...Alan je přeci profesionál) Můžu se na něco zeptat?
Alan: Na co?
Ben: Vždycky mě zajímalo...když malíři malují třeba akty, dívají se na model jako na práci? Nebo jako na zadání? Nebo je může i vzrušovat?
Alan: (Ta otázka ho rozesměje.)
Ben: Co? Hej...nech toho proč se tomu směješ? (Viděl ho vůbec někdy se smát? Usadí se na paty na zemi a jen ho okouzleně sleduje)
Alan: Vzruší se snad gynekolog, když prohlíží nějakou ženu? Malování je moje práce, když maluju, jediná vášeň a vzrušení, které cítím, se váže k obrazu.
Ben: To celkem dává smysl (odkýve to, ale vzpomene si že všichni malíři se tím asi neřídí) I když...u gynekologa jsem nikdy nebyl tak nevím.
Alan: A co bys tam asi taky dělal. (Protočí oči v sloup.)
Ben: Víš že když se směješ celej se rozsvítíš? Vypadá to moc hezky.
Alan: Nejsem vánoční stromeček.
Ben: Nebuď protivnej. Je to fakt. Líbí se mi to. Ten sexy chladnej kukuč taky není k zahození, ale tohle je lepší.
Alan: Nemohl bys toho nechat?
Ben: Čeho? Vadí ti to? Když říkám takové věci?
Alan: Jo, vadí... vypadá to, jako bys dostal za úkol mě sbalit. (Ušklíbne se.)
Ben: Aha...no víš to lidi říkají když...se jim někdo líbí.
Alan: Jasně... já jsem žil mezi marťany, tak nevím, jak to chodí u lidí.
Ben: (Jen si povzdechne a vstane. Marné, marné...stále mlátí hlavou do zdi)
Alan: (Přimhouří oči.) Už se zase tváříš divně.
Ben: Netvářím. To...se ti zdá. (sám si to odkýve jako jedinou možnou pravdu a začne pokukovat po jeho posteli. Je tak velká, tak prostorná, takové má rád. Jen on sám je v té svojí utopený a nemůže usnout)
Alan: (Sleduje jeho pohled.)
Ben: (Rychle oči zase uklidí někam k podlaze, představil si jaké by to bylo, spát s ním, tisknout se k tomu příjemnému teplu, na tváři mu vyvstane úsměv)
Alan: (Značně nedůvěřivě sleduje jeho výraz. Je takový trochu maniakální.)
Ben: Co je? Mám něco na čele? (nechce mu tu postel zamokřit, stále je ještě mokrý ze sprchy)
Alan: Ne... (Zavrtí hlavou.)
Ben: Jen mě tak napadlo...že (rychle to zamítne a raději nahradí něčím jiným) že ta cesta zítra bude trvat dlouho.
Alan: To ano, ale klidně můžeš letět... (Pokrčí rameny.)
Ben: (Na letenku zpátky nemá a pochybuje že by mu to Sandra proplatila) Ne...to je v pohodě, vlaky jsou fajn. Mají dobré jídlo...v jídelním voze a taky jsou strašně romantický a dobrodružný.
Alan: Jestli chceš letadlem, není problém.
Ben: (Zavrtí hlavou, nechce ho znovu tomu vystavovat. I když...držet ho zase za ruku je taky lákavé) V pohodě.
Alan: Nenutím tě jet vlakem, letenku ti uhradím. Nemusíš se vláčet dráhami se mnou.
Ben: Ale já chci jet s tebou. (možná to řekl až moc horlivě, je mu v jeho společnosti hezky. i když se tváří většinou jako mourous, nebo má ty své zasněné smutné chvilky)
Alan: Chceš? (Zadívá se na něj a pak se k němu prudce sehne a políbí ho.)
Ben: (Překvapeně na něj zamrká, čekal by hodně ale zrovna tohle ne, snaží se vzpamatovat a polibek oplatí) Ano chci.
Alan: A... co ještě? (Zašeptá mu do rtů a pokračuje na krk.)
Ben: (Je z toho trochu konsternovaný, ale jen si tiše vydechne) Tebe...
Alan: Máš velmi vysoké cíle...
Ben: Já...já vím (nechápe to. Jakto že na Alana tak prudce reaguje? Celý se z jeho polibků rozklepal, to by přece...neměl. Cítí k Alanovi vzrušení? Nejspíš možná trochu i strach že se odtáhne a pošle ho pryč. Rychle mu proto obtočí ruku kolem krku)
Alan: (Sjede polibky na jeho krk a ramena, pak mu stáhne i ten ručník a postrčí ho k posteli.)
Ben: (Tentokrát už to nevydrží a opravdu zasténá. Jakmile ucítí za sebou postel, pomalu si na ni sedne. Připraven o ručník už nedokáže nic skrýt, ani své počáteční vzrušení)
Alan: (Sjede jeho tělo pohledem, tak rád by ho nakreslil, takhle... jak je zrovna teď...)
Ben: (Upře k němu skoro nevinný pohled, nepamatuje si kdy něco takového zažil. A to se ho Alan sotva dotknul. Pochopí že se mu to dávno vymklo kontrole. Sleduje Alanův pohled. Na co asi myslí? Považuje ho aspoň trochu za hezkého?)
Alan: (Touha namalovat ho je velmi silná. Ta myšlenka ho naprosto pohltí. Dokud to neudělá, nemůže dál...) Lehni si... (Zachraptí a zmizí pro skicák a tužku.)
Ben: (Nechápavě za ním hledí kam to zmizel, ale nedovolí si neposlechnout. Lehne si a vyčkává na jeho návrat. Cítí rostoucí vzrušení)
Alan: (Vrátí se zpátky a sjede ho napůl šíleným pohledem. Nepřiblíží se, sedne si do křesla a opře si skicák o kolena.) Zůstaň tak...
Ben: (Málem ho z toho raní, to nemůže myslet vážně. Teď ho chce malovat? Ale ten Alanův fanatický pohled mu nedovolí odmítnout. Zůstane tedy ležet a snaží se nevrtět. Pozoruje přitom Alanův zápal)
Alan: (Rychle kmitá tužkou po papíře. Zdá se mu, že snad musí mít horečku...)
Ben: (Nechápe z čeho pramení Alanova chuť zrovna teď malovat, ale nijak mu to nevadí. Po chvíli mu dojde že sledovat ho...je opravdu dechberoucí podívaná. Rád by se ho zeptal proč...proč ho znovu maluje, ale nechce ho rušit)
Alan: (Chvíli mu to zabere, namalovat ho... ale pak je tak nějak spokojený.... )
Ben: Alane? (Tiše zašeptá jeho jméno...vždyť mu přeci před chvílí říkal že malování je práce. Dál k němu tedy upírá tázavý pohled)
Alan: Co? (Zvedne k němu pohled.)
Ben: Proč? (Ukáže na jeho skicák, stále před ním leží nahý. Nemá potřebu se zahalovat)
Alan: Prostě... jsem musel. (Pokrčí rameny. Hodí mu ten skicák, je hotový.)
Ben: (Podívá se na tu kresbu, je jiná než ho maloval poprvé, chvíli si ji prohlíží. Je to divné, jako kdyby cítil...každý tah tou tužkou na svém těle. Nevědomky si přejede dlaní po boku)
Alan: (Vstane a přejde k němu, dlaní opíše křivku jeho těla.)
Ben: (Zahledí se na něj a usměje se) Takhle mě vidíš? Je to nádherné.
Alan: Já vidím různé věci.
Ben: (Chytí ho za ruku, jeho pohled trochu zvážní. Ví že to asi celé pokazí) Alane já...chtěl bych tě poprosit...jestli bych tu dnes nemohl zůstat. Vyspím se třeba v křesle, nebo tak. (ten velký prázdný hotelový pokoje je tak neosobní, děsí ho to)
Alan: Nabídnu ti postel, jestli tím nepohrdneš. (Skloní se k němu a políbí ho.)
Ben: (Rozzáří se jako několik žárovek a polibek něžně oplatí. Pak horlivě kývne) Nepohrdnu.
Alan: Skvělé... (Zavrní mu do ucha.)
Ben: (Stáhne ho na sebe do postele. Je rád že může tady s Alanem zůstat, nedoufal v to. Navíc i v posteli)
Alan: Proč by ne? (Pokrčí rameny.) Vyrazíš si sem na dovču.
Ben: (Jen se smutně pousměje a zakroutí hlavou, něco takového si příštích pár let stěží dovolí) Myslím že ne.
Alan: Chápu. Každá sranda něco stojí...
Ben: Tak nějak. Ráno tě přijdu vzbudit kolem sedmé?
Alan: Nepotřebuju buzení... (Zadívá se na něj.) Radši si zabal ještě dneska.
Ben: Už mám zabaleno (Nahodí pozitivní úsměv a zadívá se na Alana. Přál by si aby ho pozval dovnitř. Řekl zůstaň...ale to se nikdy nestane)
Alan: Vážně? Vybaloval jsi vůbec? (Pousměje se trochu.)
Ben: No jen to potřebné. Jinak mám ve zvyku nevybalovat. (Co kdyby si to Alan rozmyslel a odjel by, nebo by ho odeslal domů)
Alan: Tak to jo... (jen pokrčí rameny) Takže dobrou noc... (Ještě na okamžik zaváhá, má takové zvláštní nutkání.)
Ben: (Jen tam stojí a chvíli neodpovídá, nakonec jen kývne) Ano...dobrou noc.
Alan: (Čeká jestli odejde.)
Ben: (Čeká jestli ty dveře zavře a zmizí v pokoji. Divná chvilka)
Alan. (Váhá, cítí, že potřebuje společnost, ale nechce Bena využívat.)
Ben: (Snaží se vymyslet jak z téhle situace ven. Musí to být Alanovi trapné, ale přesto ten jeho pohled je trochu jiný. Neví co si o tom myslet) ehm no...
Alan: Co? (Konečně někdo prolomil to ticho.)
Ben: (Kouká na něj jak na smilování boží, ale nejspíš se nedočká) Mohl bych...si u tebe dát sprchu? Neteče mi teplá voda (mizerná lež, kterou slyšel někde v televizi)
Alan: (Kývne, ikdyž ví, že je to lež jako věž.)
Ben: (Usměje se a pomalu se kolem něj prosmykne dovnitř. Tuší že mu to Alan nezbaštil, zase tak hloupý není. Proč tedy souhlasil? Asi bude lepší neznat odpověď)
Alan: (Nechá ho projít a následuje ho dovnitř. Pomalu zavře dveře. Dívá se na něj. Skoro ho pohledem hypnotizuje.)
Ben: (Zamíří ke koupelně ale u ní se zastaví, cítí to. Je z toho nervózní)
Alan: (Nervózně přešlápne... možná by měl jít dál, zkusit to... znovu se zamilovat... )
Ben: (Ještě se na něj naposled koukne, neví proč má takové mrazení v zádech, ale raději zaleze do koupelny pod tu sprchu jak si vylhal. Přemýšlí nad Alanem, jak mu ten úsměv sluší. Vzpomíná na tu noc, tenkrát na gauči, jak mu bylo krásně, i když...to byl jen sex)
Alan: (Vydechne. Možná nemá cenu plýtvat city na toho kluka. Za pár dní se mu ztratí ze života, jen co si najde nějaké to bydlení. A už spolu spali, z jeho strany čistě fyzická záležitost a pro Bena? Chvilku měl pocit, že ten kluk k němu něco cítí. Možná... lítost?)
Ben: (Osprchuje se a vezme si jen ručník, kolem boků, pak vyleze. Mrzí ho že...ten dnešní výlet, že Alan vypadal tak zasněně. Nemusel se ptát na co myslí)
Alan: (Moc ho nevnímá, je ponořen ve vlastních myšlenkách. Bude to zrada, když zkusí milovat toho kluka? Zradí tak Petra?)
Ben: (Zase má ten pohled. Uhladí si vlasy a usadí se na opěrku křesla) Stále na něj tolik myslíš?
Alan: Cože? (Podívá se na něj, vůbec ho neslyšel vyjít z koupelny.)
Ben: Zase si měl ten zasněný výraz (usměje se na něj. Přál by si aby ho jednou taky někdo takhle miloval. Rychle zatřese hlavou. Nesmysl...jen sny)
Alan: Přemýšlel jsem. (Odpoví rychle.)
Ben: (Nahne se k němu a začne mu vyhlazovat vrásku na čele) Na vrásky jsi ještě mladej.
Alan: Nejsem... (Pozoruje ho. Je trochu vyšší, takže musí trochu sklonit hlavu.)
Ben: Ale jo...kolik ti vlastně je? Takových sotva třicet? Víc určitě ne.
Alan: Přes...
Ben: (Překvapeně na něj koukne. Přes třicet? To není možný. Skoro se mu svalí na klín jak mu to na té opěrce podklouzne)
Alan: A proč by nebylo? S Erikem jsme spolu chodili do školy... jsem jen o dva roky mladší.
Ben: (Koukne na něj podivným pohledem. Tohle vytahovat nemusel. Chytí si ručník a trochu se odtáhne) Aha...no jistě.
Alan: Ale no tak... to se při každé zmíňce o něm zatvářít takhle?
Ben: Nijak se netvářím. (uraženě se nafoukne) Asi...bych se měl jít oblíct, než mě vykoukáš.
Alan: Jo, to akutně hrozí, ještě jsem to za tu dobu, cos mi stál modelem, nestihl.
Ben: No...to jsem byl jen model ne? Myslel jsem že malíři to oddělují...teda většina.
Alan: Akt je studie lidského těla... Tos myslel, že tě maluju po paměti?
Ben: (Podrbe se na hlavě a zavrtí hlavou. Musel se na něj dívat, na jeho tělo, neví ani jak se mu povede trochu zrudnout. Proč si to neuvědomil? Ale nejspíš...Alan je přeci profesionál) Můžu se na něco zeptat?
Alan: Na co?
Ben: Vždycky mě zajímalo...když malíři malují třeba akty, dívají se na model jako na práci? Nebo jako na zadání? Nebo je může i vzrušovat?
Alan: (Ta otázka ho rozesměje.)
Ben: Co? Hej...nech toho proč se tomu směješ? (Viděl ho vůbec někdy se smát? Usadí se na paty na zemi a jen ho okouzleně sleduje)
Alan: Vzruší se snad gynekolog, když prohlíží nějakou ženu? Malování je moje práce, když maluju, jediná vášeň a vzrušení, které cítím, se váže k obrazu.
Ben: To celkem dává smysl (odkýve to, ale vzpomene si že všichni malíři se tím asi neřídí) I když...u gynekologa jsem nikdy nebyl tak nevím.
Alan: A co bys tam asi taky dělal. (Protočí oči v sloup.)
Ben: Víš že když se směješ celej se rozsvítíš? Vypadá to moc hezky.
Alan: Nejsem vánoční stromeček.
Ben: Nebuď protivnej. Je to fakt. Líbí se mi to. Ten sexy chladnej kukuč taky není k zahození, ale tohle je lepší.
Alan: Nemohl bys toho nechat?
Ben: Čeho? Vadí ti to? Když říkám takové věci?
Alan: Jo, vadí... vypadá to, jako bys dostal za úkol mě sbalit. (Ušklíbne se.)
Ben: Aha...no víš to lidi říkají když...se jim někdo líbí.
Alan: Jasně... já jsem žil mezi marťany, tak nevím, jak to chodí u lidí.
Ben: (Jen si povzdechne a vstane. Marné, marné...stále mlátí hlavou do zdi)
Alan: (Přimhouří oči.) Už se zase tváříš divně.
Ben: Netvářím. To...se ti zdá. (sám si to odkýve jako jedinou možnou pravdu a začne pokukovat po jeho posteli. Je tak velká, tak prostorná, takové má rád. Jen on sám je v té svojí utopený a nemůže usnout)
Alan: (Sleduje jeho pohled.)
Ben: (Rychle oči zase uklidí někam k podlaze, představil si jaké by to bylo, spát s ním, tisknout se k tomu příjemnému teplu, na tváři mu vyvstane úsměv)
Alan: (Značně nedůvěřivě sleduje jeho výraz. Je takový trochu maniakální.)
Ben: Co je? Mám něco na čele? (nechce mu tu postel zamokřit, stále je ještě mokrý ze sprchy)
Alan: Ne... (Zavrtí hlavou.)
Ben: Jen mě tak napadlo...že (rychle to zamítne a raději nahradí něčím jiným) že ta cesta zítra bude trvat dlouho.
Alan: To ano, ale klidně můžeš letět... (Pokrčí rameny.)
Ben: (Na letenku zpátky nemá a pochybuje že by mu to Sandra proplatila) Ne...to je v pohodě, vlaky jsou fajn. Mají dobré jídlo...v jídelním voze a taky jsou strašně romantický a dobrodružný.
Alan: Jestli chceš letadlem, není problém.
Ben: (Zavrtí hlavou, nechce ho znovu tomu vystavovat. I když...držet ho zase za ruku je taky lákavé) V pohodě.
Alan: Nenutím tě jet vlakem, letenku ti uhradím. Nemusíš se vláčet dráhami se mnou.
Ben: Ale já chci jet s tebou. (možná to řekl až moc horlivě, je mu v jeho společnosti hezky. i když se tváří většinou jako mourous, nebo má ty své zasněné smutné chvilky)
Alan: Chceš? (Zadívá se na něj a pak se k němu prudce sehne a políbí ho.)
Ben: (Překvapeně na něj zamrká, čekal by hodně ale zrovna tohle ne, snaží se vzpamatovat a polibek oplatí) Ano chci.
Alan: A... co ještě? (Zašeptá mu do rtů a pokračuje na krk.)
Ben: (Je z toho trochu konsternovaný, ale jen si tiše vydechne) Tebe...
Alan: Máš velmi vysoké cíle...
Ben: Já...já vím (nechápe to. Jakto že na Alana tak prudce reaguje? Celý se z jeho polibků rozklepal, to by přece...neměl. Cítí k Alanovi vzrušení? Nejspíš možná trochu i strach že se odtáhne a pošle ho pryč. Rychle mu proto obtočí ruku kolem krku)
Alan: (Sjede polibky na jeho krk a ramena, pak mu stáhne i ten ručník a postrčí ho k posteli.)
Ben: (Tentokrát už to nevydrží a opravdu zasténá. Jakmile ucítí za sebou postel, pomalu si na ni sedne. Připraven o ručník už nedokáže nic skrýt, ani své počáteční vzrušení)
Alan: (Sjede jeho tělo pohledem, tak rád by ho nakreslil, takhle... jak je zrovna teď...)
Ben: (Upře k němu skoro nevinný pohled, nepamatuje si kdy něco takového zažil. A to se ho Alan sotva dotknul. Pochopí že se mu to dávno vymklo kontrole. Sleduje Alanův pohled. Na co asi myslí? Považuje ho aspoň trochu za hezkého?)
Alan: (Touha namalovat ho je velmi silná. Ta myšlenka ho naprosto pohltí. Dokud to neudělá, nemůže dál...) Lehni si... (Zachraptí a zmizí pro skicák a tužku.)
Ben: (Nechápavě za ním hledí kam to zmizel, ale nedovolí si neposlechnout. Lehne si a vyčkává na jeho návrat. Cítí rostoucí vzrušení)
Alan: (Vrátí se zpátky a sjede ho napůl šíleným pohledem. Nepřiblíží se, sedne si do křesla a opře si skicák o kolena.) Zůstaň tak...
Ben: (Málem ho z toho raní, to nemůže myslet vážně. Teď ho chce malovat? Ale ten Alanův fanatický pohled mu nedovolí odmítnout. Zůstane tedy ležet a snaží se nevrtět. Pozoruje přitom Alanův zápal)
Alan: (Rychle kmitá tužkou po papíře. Zdá se mu, že snad musí mít horečku...)
Ben: (Nechápe z čeho pramení Alanova chuť zrovna teď malovat, ale nijak mu to nevadí. Po chvíli mu dojde že sledovat ho...je opravdu dechberoucí podívaná. Rád by se ho zeptal proč...proč ho znovu maluje, ale nechce ho rušit)
Alan: (Chvíli mu to zabere, namalovat ho... ale pak je tak nějak spokojený.... )
Ben: Alane? (Tiše zašeptá jeho jméno...vždyť mu přeci před chvílí říkal že malování je práce. Dál k němu tedy upírá tázavý pohled)
Alan: Co? (Zvedne k němu pohled.)
Ben: Proč? (Ukáže na jeho skicák, stále před ním leží nahý. Nemá potřebu se zahalovat)
Alan: Prostě... jsem musel. (Pokrčí rameny. Hodí mu ten skicák, je hotový.)
Ben: (Podívá se na tu kresbu, je jiná než ho maloval poprvé, chvíli si ji prohlíží. Je to divné, jako kdyby cítil...každý tah tou tužkou na svém těle. Nevědomky si přejede dlaní po boku)
Alan: (Vstane a přejde k němu, dlaní opíše křivku jeho těla.)
Ben: (Zahledí se na něj a usměje se) Takhle mě vidíš? Je to nádherné.
Alan: Já vidím různé věci.
Ben: (Chytí ho za ruku, jeho pohled trochu zvážní. Ví že to asi celé pokazí) Alane já...chtěl bych tě poprosit...jestli bych tu dnes nemohl zůstat. Vyspím se třeba v křesle, nebo tak. (ten velký prázdný hotelový pokoje je tak neosobní, děsí ho to)
Alan: Nabídnu ti postel, jestli tím nepohrdneš. (Skloní se k němu a políbí ho.)
Ben: (Rozzáří se jako několik žárovek a polibek něžně oplatí. Pak horlivě kývne) Nepohrdnu.
Alan: Skvělé... (Zavrní mu do ucha.)
Ben: (Stáhne ho na sebe do postele. Je rád že může tady s Alanem zůstat, nedoufal v to. Navíc i v posteli)
Žádné komentáře:
Okomentovat