Tak a mám to za sebou... terénní cvičení jsem absolvovala poměrně úspěšně. Přežila jsem a splnila plán mise. Podařilo se mi najít to, co jsem najít měla a to dokonce v hojném počtu. Měla bych být ráda, ale...
Právě je tu ale... místo, abych teď byla v Brně na AnimeFestu, sedím zdrceně u počítače. Moje tělo odmítá jakokouliv další aktivitu a ještě se k tomu nabalila spousta dalších věcí. Tuna práce a učení a pak taktéž nějaké ty neshody, jak už to tak chodí.
Takže když to sečtu kolem a kolem... únava, nevyspání, vidina hory učení a toho, co musím udělat a ještě vysoká hladina rozčílení a hluboká lítost, že teď nemohu být tam kdesi v Brně, ikdyž jsem to plánovala už od září... přišlo to, čeho jsem se bála... krize se dostavila.
To, že jsem se zasekla na Slunečním kameni není zase tak divné, ale že mi nejde psát ani Těžkost bytí, to už je zlé. A to jsem se na tom terénu velmi inspirovala. Napadlo mě několik nehod, co by se mohly ještě chudáku Jackovi přihodit a vážně jsem se těšila, jak mu je jednu po druhé provedu. Ale je to marné. Nedokážu psát. Nedokážu se do toho správně ponořit. A to je hodně špatné. Můžu jen doufat, že za to může únava. Prosím, ať je to tak. S tím se dá něco dělat.
Každopádně se budu velice snažit a vy mi můžete trošku pomoci. Motivujte mě. Ikdyž vám to možná příjde jako totální pitomost, tak mě vaše komentáře velice těší. To, že ty moje slátaniny někdo čte je skoro až neuvěřitelné. Když si přečtu, že se někomu líbí, dokáže mě to hodně povzbudit... proto vás velmi prosím... komentujte... a to i v případě, že se vám to líbit nebude... Píšu sice pro radost svoji, protože mě to baví, ale zároveň i pro radost vaší, protože máte tu odvahu to číst. Pomozte mi utvářet příběh...
Žádné komentáře:
Okomentovat