Jack je obrovský smolař. Souhlasíte se mnou? Spiklo se proti němu už snad všechno, co mohlo. Včetně mě. Jsem moc zlý autor. Dělám mu samé schválnosti. Ale každý má někdy takový den blbec, kdy se mu nic nedaří. Ani Jack není výjimkou, ikdyž je pravda, že on má takové dny velice často. Ale to je dobře, protože jinak by to přestala být sranda. Jacka jsem si ale oblíbila, tak doufám, že se na mě za ta příkoří, co se mu dějí, nebude zlobit. Třeba se tomu jednoho krásného dne zasměje. Ale asi to hned tak nebude…
Dnes už se mu snad podaří kontaktovat Viktora. Fyzika hoří a Jackovi hrozí pořádný výbuch. Je odhodlán a nemíní se jen tak vzdát. Třeba si najde nějaký způsob, jak zabránit katastrofě. A nebo se možná vzdá veškerých nadějí.
Musím poděkovat těm, kteří se mnou příběh konzultují. Občas se zaseknu a potřebuju trošku nakopnout. Na zápletku tohoto dílu mě přivedlo moje oblíbené mrně, a to naprosto neúmyslně.
No, a zároveň se omlouvám. Opět se v ději příliš neposuneme. Pokud tedy nepočítáte ty nehody, co se chudáku Jackovi dějí…
Měl toho tak akorát. Nejspíš se spikla všechna nebeská tělesa, včetně několika černých děr. Spiklo se nejspíš všechno. Koš, telefon, ten zpropadený pes. Ale Jack byl tvrdohlavá povaha. Když už si jednou umínil ze sebe udělat kardinálního idiota, tak to taky dovede až do konce. Stůj co stůj. Zasekl se. Idiota? Odfrkl si. Není idiot. Možná občas kus hovězího, ale idiot ne. Nebo možná jen takovej malilinkatej.
Jack se prudce narovnal, jak si uvědomil, proč vznikla kolize se židlí. Ten pes to schytá, udělá z něj fašírku. Psí žrádlo, předložku před postel. Prostě zhyne ošklivou a bolestivou smrtí.
Zrovna ve chvíli, kdy se chystal provinilce najít a exemplárně potrestat, vešel do pokoje jeho otec. Položil mu na stůl něco, co vzdáleně připomínalo jakousi technickou vymoženost, která byla technickou vymožeností před několika staletími. Bylo to drobet oslintané a tvářilo se to jako radioaktivní materiál.
"Můžeš mi vysvětlit, proč krmíš našeho psa mobilem?"
Jacka opět popadl pocit marnosti. Copak on ho tím krmil? Ne, ten bláznivej čokl je hajzlík zlodějskej. Jen se na otce zamračil.
"Budeš potřebovat nový mobil."
Na to Jack slyšel a to velice dobře. Vyskočil na nohy. Bolest čéšky velkoryse ignoroval a i s naraženým pozadím začal spěšně sbírat součástky, které se stále válely po zemi. "Není třeba."
"Donesu ti nový." Zakončil otec zákeřně a vykráčel z pokoje s potutelným úsměvem.
Jack se zamračil aspoň na dveře, když už mu otec nebyl k dispozici. Prostě muselo být po jeho. Přesně na tohle jeho otec čekal. Až se mu jeho starý mobil odporoučí do křemíkového nebe a on mu bude moct pořídit nějakou supermoderní příšernost, kterou bude muset chudák Jack tahat všude s sebou. Tiše zaúpěl. Položil to, co posbíral, na stůl vedle toho ubohého torza telefonu a sklesle se na něj zadíval. Pohled mu padl na izolačku na stole. Že by spása?
Natáhl se pro ni a hodil pohled na součástky na stole. A teď už to bude držet jednou pro vždy. Stvoří svého golema. Uplácá ho z… izolepy a součástek. Bude dokonalý.
S vervou se do toho pustil. Seskládal vše dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vypadalo to sice velice podivně a šíleně, ale Jack byl spokojen. Po několika minutách bystření intelektu, prověření manuální zručnosti a soubojů s lepícím monstrem se zadíval na své veledílo. Dokonalé. Vypadalo to skoro jako… mobil. Jen olepený aspoň kilem izolepy. Ale co, hlavní je přece funkčnost, ne estetika.
Pokusil se telefon zapnout. Natěšeně se díval na displej a čekal kdy se rozsvítí. Nestalo se ale nic. Pořád byl umíněně tmavý a neuráčil se ani bliknout.
Chvíli ho vztekle hypnotizoval. Přemýšlel. Nejspíš sliny toho psího sabotéra rozleptaly nějaké spoje. Jack měl vždycky pocit, když ho ta obluda v psím kožichu olízla, že ty sliny nebudou úplně neškodné. Měl pocit, že musí obsahovat minimálně naředěnou kyselinu. Jeho pes byla jedna velká chodící nádrž s kyselinou, nadšeně mávající ocasem, kdykoli mohla něco rozpustit. A že to dělala často a ráda. Ta příšera sežrala cokoli, na co přišla. Jack si tedy nedělal iluze o čistotnosti psí rasy, a už vůbec ne o hygienických návycích svého mazla. Bylo to prostě prase. Ostatně jako jeho pániček.
Razantně položil mobil, olepený ze všech stran izolačkou, na stůl, ale ani to ho neprobralo. Vzal do ruky papír s telefonním číslem. Chvíli se na něj díval a přemýšlel. Měl pocit, že jestli bude muset přemýšlet moc často, a teď to dělal, tak to zanechá zdravotní následky. Proč když už se odhodlá, že mu zavolá, se něco prostě semele? Že by se mu někdo snažil něco naznačit? Ani ne, Jack byl prostě jen smolař a nešika. Akorát ten tenis mu šel, proto ho musí zachránit. A jeho zachrání? Teď přišla spásná myšlenka a to se poznalo tak, že se Jackovi nad hlavou rozsvítila zelená žárovka. Zelená proto, že jeho myšlenky dostaly volno. A to z toho důvodu, že něco vymyslely a potřebovaly odpočinek.
Jack bezmyšlenkovitě vyšel z pokoje, lístek strčil do kapsy, a vyrazil objevovat krásy venkovního světa. Respektive hledat nejbližší telefonní budku. Sice bude vypadat jako pablb. Kdo dneska volá z něčeho takového? Leda v nejvyšší nouzi. A tu teď Jack měl, takže si to celkem snadno ospravedlnil.
Vyšel z domu a začal systematicky prohledávat okolí, kde se nachází nějaká telefonní budka. Nikdy ji nepotřeboval, a tudíž ji ani nikdy nevnímal. Nevšiml by si ji, ani kdyby do ní vrazil. Co prostě nepotřeboval, to neviděl. Tak bystrý to byl chlapec.
Jednu objevil a zaradoval se. Vyrazil k ní. Málem se nechal přejet auty v obou směrech silnice. Nestalo se tak jen proto, že si řidiči blázna na vozovce všimli a zpomalili. Jeden dokonce stočil okénko a zařval na Jacka pár nelichotivých označení (domyslete si).
Jackovi to bylo jedno. Hlavní bylo, že našel Eldorádo. Zemi zaslíbenou. Vletěl do budky s takovým nadšením, že se málem přerazil o vyčnívající dlažbu. Ale ustál to.
Zalovil v kapse, aby vytáhl patřičné kovové mince. Když se je však chystal zaparkovat do automatu, zjistil, že ten zatracený telefon si dovoluje být na karty. Jack schlípl. Ne, to nemůže být pravda.
Nadšení opadlo. Jack opustil nebesa, spadl zase hezky na zem a natloukl si čumák. Tohle nebylo fér. Vyploužil se ven a zamířil někam. Jen tak nazdařbůh. Copak v dnešní době ještě existují nějaké budky na mince? Těžko.
Jack si ani nevšiml, jak se na něj pozvolna sápe depka. Byla to moc ošklivá paní a číhala na něj už od té příhody s košem. Zachichotala se a jemně Jacka objala. Už byl její.
Bylo to značně depresivní. Venku bylo hnusně a Jackovi se nedařila taková jednoduchá věc, jako bylo zavolat Viktorovi a domluvit se s ním na doučování. To by přece měla být hračka, ne? Tak proč se to všechno tak kazí. Jack nevěděl. Možná vytočil nějakého boha. Boha odpadkových košů? Mobilních telefonů? Neměl nejmenší tušení.
Vyšoural se z budky a hlasitě si povzdechl. Depka zajásala. Toho se jen tak nepustí. Tohle je pro ní přímo pastva.
Procházel městem. Už jen tak bezcílně. Přestal hledat. Přestal se snažit. Už to bylo jedno. Bylo to marné a zbytečné. Už nedoufal, když…
Další budka přímo v dosahu jeho optických senzorů. Paní depka se otřásla. Ne, to nemůže být pravda. Líbí se jí, nepustí se ho. Na to ale Jack odmítal brát ohled. Rozběhl se s novou nadějí. A… ano, byla na mince. Juhůůůůů. Jack zajásal. Ta odporná baba se otřásla potlačovaným hněv, a odmotala svoje pracky z Jackova krku. Zavrčela jak vzteklý pes a stáhla se zase do pozadí.
Jack rychle, aby si to ten telefon náhodou nerozmyslel, vytáhl z kapsy drobáky. Doufal, že to nebude jen nějaká fata morgana a za chvíli nezmizí. Nebo že se ten zákeřný přístroj nepřetvařuje a nebude po něm chtít za chvíli kartu. Když v jeho hladovém otvoru zmizela první mince, Jack vydechl úlevou. Ta rána byla slyšet až na druhém konci města, kde vyplašila hejno holubů. Ne, to nebyla bomba. To jen Jackovi spadl kámen ze srdce. A ne jen tak obyčejný. Tohle byl přímo menhir. A spadl s takovou razancí, že to jeden holub zaplatil životem. Neměl zobat zrovna ve chvíli, kdy se tu rozhoduje takové drama. Jeho smůla.
Jack přihodil ještě několik mincí a pomalu a obezřetně držel sluchátko. Zatím se žádná pohroma nekonala. A upřímně doufal, že to ještě chvíli vydrží. Chvatně vytáhl z kapsy papírek s číslem. Připravil si prstík a pečlivě vyťukal těch devět čísel, kde se tolikrát zákeřně vyskytovala osmička.
Zadržel dech. Několikrát se ozval vyzváněcí tón a pak se ozvalo cvaknutí, jak někdo na druhé straně přijal hovor. Zlomek vteřiny bylo ticho a pak se ze sluchátka ozval hlas ne nepodobný Severnímu ledovému oceánu.
Jack si strašně přál, aby nekoktal a vyjadřoval se jasně a zřetelně. A hlavně, aby neplácal nějaké voloviny. Jeho přání rozhodně nebylo vyslyšeno.
Žádné komentáře:
Okomentovat