Benova matka už je zase pryč a tak našim dvěma hrdinům nastávají zlaté časy. Ale nic netrvá věčně. Trochu se škádlí, trochu spolu blbnou a taky vyrazí do společnosti. Kam? To uvidíte...
Ben: (Dnes ho čekal smutný den, ranní loučení s matkou v léčebně bylo těžké. Nechávat ji znovu tam, vidět, jak ji vedou dovnitř, byl z toho hodně špatný. Ale bylo to nutné. Má tam dobrou péči. Po návratu domů objevil v Alanově schránce podivný dopis, moc dopisů panu malíři nechodilo, tak ho to překvapilo.) Alane? Někdo ti píše milostné psaní, asi.
Alan: Vážně? A který fešák mi píše? (Otáže se klidně. Nevzrušeně.)
Ben: To netuším, ale asi dost bohatej, je to kvalitní papír. (Podá mu obálku s jeho jménem, je docela sám zvědavý.)
Alan: Tak to otevři, ty babo zvědavá. (Odtuší. Je mu jasné, že je to nějaká pozvánka na nějakou příšernou společenskou akci. A že Ben je zvědavější než on.)
Ben: Fakt můžu? (Vrhne se po tom. Má rád psaní. Opatrně to rozlepí a vytáhne opravdu hezky psanou pozvánku, která spíš vypadá jako svatební oznámení.) Takový kýč. Zvou tě na... nějakou charitativní akci spojenou s dražbou uměleckých děl.
Alan: Hmmmm. (Zamumlá bez zájmu.) Zas další snobárna.
Ben: (Doťape k němu a sedne si na opěrku křesla.) Hele, je to na dobré účely, možná bys měl jít. Zase se trochu ukázat na veřejnosti, hm?
Alan: Trošku? Bene, víš, co tam bude za lidi? Samí extradůležití politici a lidi, co nemám vůbec rád.
Ben: No... tak budeš taky extradůležitej. (Zasměje se tomu přirovnání.) Vážně je to na dobré účely a bude tam jídlo zadarmo. (Zkouší na něj taktiku z Francie.)
Alan: To platí na tebe, ne? (Podívá se na něj.) Ty tam snad chceš jít?
Ben: (Zamyslí se, určitě by bylo dobré, kdyby se tam Alan ukázal.) Jo, chci tam jít. Bude to zábava. Budeme pomlouvat, jaké hnusné šaty mají ty paničky a kdo má milenku nebo milence.
Alan: A pak oni budou pomlouvat mě. (Sjede ho pohledem.) Budou řešit, kdo jsi, co tam děláš, ke komu patříš.... až to zjistí, budou zase drbat chvíli mě. Kde jsem tě sbalil, jak jsem tě sbalil... a podobně. Tohle já moc dobře znám.
Ben: (Zarazí se trochu a upře pohled na tu pozvánku. Alan má nejspíš pravdu.) Ty... se za mě stydíš?
Alan: Ne, to rozhodně ne. Jen nemám rád ty drby, co pak kolují kolem. Pojď sem. (Kývne na něj a natáhne ruku.)
Ben: (Sesune se k němu na klín s úsměvem.) Kašli na drby... bylo by pěkný, tě zase vidět v obleku.
Alan: Ach bože, ty tam vážně chceš jít, co? (Koukne na něj nevěřícně a sevře ho kolem pasu.)
Ben: No, a kdyby jo, tak se budeš zlobit? (Opře se mu o hruď.) Chtěl bych, abys tam šel se mnou.
Alan: (Povzdechne si.) No, co mám s tebou dělat. Ale aby bylo jasno, jdu tam s krajním odporem.
Ben: Jasně, nic jiného ani nečekám. Krajní odpor a já jsme kamarádi, tak půjdem všichni tři.
Alan: (Další povzdechnutí je už hrané.) Nechceš tam teda jít jen ty a krajní odpor? Vystačili byste si. Určitě.
Ben: Ne. Krajní odpor není tak sexy v obleku a navíc mi nedokáže uvázat to no... na krku nějakej ten uzel.
Alan: Tak uzel na krk bys rád, jo? (Zasměje se, sklouzne s ním z křesla na koberec a začne ho lechtat.)
Ben: Nééé, jej, tam nééé! (Je dost lechtivý, i když by to nepřiznal, takže se pod ním smíchy svíjí jako had.)
Alan: Ale ale, že bych narazil na nějaké kouzelné místečko? (Tlemí se a lechtá ho dál. Po chvíli toho nechá, zalehne ho a začne ho lechtat znovu. Tentokrát jazykem na krku.)
Ben: (To taky lechtá, ale přece jen se přestane smát a víc mu krk nastaví.)
Alan: Tohle už zřejmě není tak docela ono. (Zasměje se. Míří jazykem trošku níž. Dlaní vjede pod tričko.)
Ben: Ne to... tohle je ono. (Zamumlá trochu přiškrceně.)
Alan: Jsi si jistý? (Přetáhne mu tričko přes hlavu.)
Ben: Naprosto. (Kývne a zůstane pod ním ležet a sledovat jeho další záměry.)
Alan: Určitě? Musíš si být jistý na sto procent... Jsi? (Tričko skončí někde za křeslem.)
Ben: Ano, jsem. (Už i zapomněl, čím si to vlastně má být jistý a zvedne ruku k Alanově tváři.)
Alan: Ty vůbec nevypadáš jako člověk, co si je stoprocentně jistý. (Zasměje se a líbne ho na hruď.) Pojď, máme práci.
Ben: Co? Kam? Jakou práci?
Alan: (Zvedne se a popadne ho do náručí.) Hádej, v ložnici přece.
Ben: Ale já už nepracuju, na to jsem moc utahanej! (Stejně se tomu směje.)
Alan: Tak tě aspoň zastelu do postele, abys dal pokoj. (Se smíchem ho hodí do postele.)
Ben: A jemněji to nešlo? Nejsem pytel s moukou. (Tváří se nadmíru uraženě.)
Alan: Nééééé, zrovna teď ne. (Zavrtí hlavou a plácne s sebou vedle. Natáhne ruku a přejede mu přes tvář.) Hodláš se vztekat?
Ben: (Zavrtí tiše hlavou a přivře si oči, jak by se mohl na něj zlobit.)
Alan: Škoda. (Zasměje se.) Chtěl jsem ti naplácat...
Ben: Naplácat? To bys udělal? A na holou?
Alan: Ano, přesně to bych udělal. (Kývne rozhodně.)
Ben: Dobře, tak to se budu vztekat.
Alan: (Rozesměje se.) Do toho!
Ben: A jak se vzteká? (Začne nad tím přemýšlet.) Hm... já fakt nevím.
Alan: Přemýšlej, já si zatím budu trošku hrát. (Skloní se nad ním a začne mu oždibovat ucho.)
Ben: Ale no... při tomhle se nedá přemýšlet!
Alan: Néééé, tak nepřemýšlej... můžeš se rovnou vztekat... (Zazubí se a jemně zkousne.)
Ben: Já na tom... pracuju. (Vydechne a zavře si oči.)
Alan: Nepracuješ, vůbec se nesnažíš.
Ben: Hmm... cože to? (Nějak to snažení zazdil, jak to bylo příjemný.)
Alan: BENE! (Začne se smát.)
Ben: Ale jo... já tě vnímám! (Stáhne ho na sebe a políbí.)
Alan: Nevnímáš... tedy ne tak, jak chci...
Ben: A jak chceš, abych vnímal?
Alan: Ty jsi totálně mimo, co? (Dloubne ho prstem do hrudi.)
Ben: No dovol, jak mimo? Já jsem v pohodě. (Začne se na něj šklebit.)
Alan: No a co jsem předtím říkal???
Ben: Že tě nevnímám?
Alan: Ještě předtím.
Ben: Ehm... dám se podat... (Začne se smát jak utrženej.)
Alan: A teď už zlobíš. (Sedne si, přitáhne si Bena, tak aby přes něj ležel na břichu a začne ho důkladně plácat po zadku.) Nařežu ti.
Ben: Nééé já nechci, aufajsky... nebuď hrubej. (Sem tam zasykne, ale nemůže se přestat smát.)
Alan: Tak ty se tomu ještě směješ, jo? (Zazubí se a pořádně přitlačí.) Vypráším ti kožich, zvíře!
Ben: (Už je skoro oblečenej, ale neví, jestli motýlka, nebo kravatu, nebo nic, ještě nageluje vlasy, aby byl sexy.)
Alan: (Už oblečený. Tentokrát se rozhodl pro kravatu.) Bene! Pohni.
Ben: Co... co si mám vzít? Tak poraď... (Nakonec odhodí i kravatu i motýlka a nechá si košili rozhalenou, prdí na to.) Jdem.
Alan: (Pousměje se.) Taková nedbalá elegance, jo? (Zasměje se.) Vypadáš dobře.
Ben: Jo. Myslím, že takhle je to lepší. (Docupitá k Alanovi a upraví ho trochu.) Jo, vážně ti to sekne.
Alan: Díky, ty lichotníku. Ty mě tam vážně chceš dostat.
Ben: Vadí ti to tolik? Nejsem lichotník, jen říkám pravdu.
Alan: Nekecej. (Pousměje se.) Stejně bys měl mít kravatu. (Zavrtí hlavou.)
Ben: A je to tak nutný? (Zatváří se, jak kdyby ho Alan vraždil.) Ta věc mě škrtí.
Alan: Drahoušku, jinak ti hrozí, že tě uškrtím já. Vyber si. (Zasměje se a jde do skříně nějakou Benovi vybrat.)
Ben: No jo... tak když jinak nedáš. Nějakou co mi bude slušet a nebudu vypadat jak blb, prosím.
Alan: (Chvíli se tam přehrabuje.) Třeba tuhle, ne? (Našel modrou s jemnými bílými proužky.)
Ben: To by šlo. (Odkýve to milostivě.) Musíš mě to naučit vázat, v tomhle moc nevynikám.
Alan: Určitě. Pojď sem, uvážu ti ji.
Ben: (Nastaví důvěřivě krk a čeká na smrt.)
Alan: Netvař se, jako bych tě měl zabít. Deptá mě to. (Začne mu kravatu vázat.) Budeš fešák.
Ben: No dobře, promiň, hlavně ne moc pevně.
Alan: To až v noci, zlato. (Mrkne na něj chlípně a rozesměje se.) Tak pojď, ať nepřijdeme poslední.
Alan: Vážně? A který fešák mi píše? (Otáže se klidně. Nevzrušeně.)
Ben: To netuším, ale asi dost bohatej, je to kvalitní papír. (Podá mu obálku s jeho jménem, je docela sám zvědavý.)
Alan: Tak to otevři, ty babo zvědavá. (Odtuší. Je mu jasné, že je to nějaká pozvánka na nějakou příšernou společenskou akci. A že Ben je zvědavější než on.)
Ben: Fakt můžu? (Vrhne se po tom. Má rád psaní. Opatrně to rozlepí a vytáhne opravdu hezky psanou pozvánku, která spíš vypadá jako svatební oznámení.) Takový kýč. Zvou tě na... nějakou charitativní akci spojenou s dražbou uměleckých děl.
Alan: Hmmmm. (Zamumlá bez zájmu.) Zas další snobárna.
Ben: (Doťape k němu a sedne si na opěrku křesla.) Hele, je to na dobré účely, možná bys měl jít. Zase se trochu ukázat na veřejnosti, hm?
Alan: Trošku? Bene, víš, co tam bude za lidi? Samí extradůležití politici a lidi, co nemám vůbec rád.
Ben: No... tak budeš taky extradůležitej. (Zasměje se tomu přirovnání.) Vážně je to na dobré účely a bude tam jídlo zadarmo. (Zkouší na něj taktiku z Francie.)
Alan: To platí na tebe, ne? (Podívá se na něj.) Ty tam snad chceš jít?
Ben: (Zamyslí se, určitě by bylo dobré, kdyby se tam Alan ukázal.) Jo, chci tam jít. Bude to zábava. Budeme pomlouvat, jaké hnusné šaty mají ty paničky a kdo má milenku nebo milence.
Alan: A pak oni budou pomlouvat mě. (Sjede ho pohledem.) Budou řešit, kdo jsi, co tam děláš, ke komu patříš.... až to zjistí, budou zase drbat chvíli mě. Kde jsem tě sbalil, jak jsem tě sbalil... a podobně. Tohle já moc dobře znám.
Ben: (Zarazí se trochu a upře pohled na tu pozvánku. Alan má nejspíš pravdu.) Ty... se za mě stydíš?
Alan: Ne, to rozhodně ne. Jen nemám rád ty drby, co pak kolují kolem. Pojď sem. (Kývne na něj a natáhne ruku.)
Ben: (Sesune se k němu na klín s úsměvem.) Kašli na drby... bylo by pěkný, tě zase vidět v obleku.
Alan: Ach bože, ty tam vážně chceš jít, co? (Koukne na něj nevěřícně a sevře ho kolem pasu.)
Ben: No, a kdyby jo, tak se budeš zlobit? (Opře se mu o hruď.) Chtěl bych, abys tam šel se mnou.
Alan: (Povzdechne si.) No, co mám s tebou dělat. Ale aby bylo jasno, jdu tam s krajním odporem.
Ben: Jasně, nic jiného ani nečekám. Krajní odpor a já jsme kamarádi, tak půjdem všichni tři.
Alan: (Další povzdechnutí je už hrané.) Nechceš tam teda jít jen ty a krajní odpor? Vystačili byste si. Určitě.
Ben: Ne. Krajní odpor není tak sexy v obleku a navíc mi nedokáže uvázat to no... na krku nějakej ten uzel.
Alan: Tak uzel na krk bys rád, jo? (Zasměje se, sklouzne s ním z křesla na koberec a začne ho lechtat.)
Ben: Nééé, jej, tam nééé! (Je dost lechtivý, i když by to nepřiznal, takže se pod ním smíchy svíjí jako had.)
Alan: Ale ale, že bych narazil na nějaké kouzelné místečko? (Tlemí se a lechtá ho dál. Po chvíli toho nechá, zalehne ho a začne ho lechtat znovu. Tentokrát jazykem na krku.)
Ben: (To taky lechtá, ale přece jen se přestane smát a víc mu krk nastaví.)
Alan: Tohle už zřejmě není tak docela ono. (Zasměje se. Míří jazykem trošku níž. Dlaní vjede pod tričko.)
Ben: Ne to... tohle je ono. (Zamumlá trochu přiškrceně.)
Alan: Jsi si jistý? (Přetáhne mu tričko přes hlavu.)
Ben: Naprosto. (Kývne a zůstane pod ním ležet a sledovat jeho další záměry.)
Alan: Určitě? Musíš si být jistý na sto procent... Jsi? (Tričko skončí někde za křeslem.)
Ben: Ano, jsem. (Už i zapomněl, čím si to vlastně má být jistý a zvedne ruku k Alanově tváři.)
Alan: Ty vůbec nevypadáš jako člověk, co si je stoprocentně jistý. (Zasměje se a líbne ho na hruď.) Pojď, máme práci.
Ben: Co? Kam? Jakou práci?
Alan: (Zvedne se a popadne ho do náručí.) Hádej, v ložnici přece.
Ben: Ale já už nepracuju, na to jsem moc utahanej! (Stejně se tomu směje.)
Alan: Tak tě aspoň zastelu do postele, abys dal pokoj. (Se smíchem ho hodí do postele.)
Ben: A jemněji to nešlo? Nejsem pytel s moukou. (Tváří se nadmíru uraženě.)
Alan: Nééééé, zrovna teď ne. (Zavrtí hlavou a plácne s sebou vedle. Natáhne ruku a přejede mu přes tvář.) Hodláš se vztekat?
Ben: (Zavrtí tiše hlavou a přivře si oči, jak by se mohl na něj zlobit.)
Alan: Škoda. (Zasměje se.) Chtěl jsem ti naplácat...
Ben: Naplácat? To bys udělal? A na holou?
Alan: Ano, přesně to bych udělal. (Kývne rozhodně.)
Ben: Dobře, tak to se budu vztekat.
Alan: (Rozesměje se.) Do toho!
Ben: A jak se vzteká? (Začne nad tím přemýšlet.) Hm... já fakt nevím.
Alan: Přemýšlej, já si zatím budu trošku hrát. (Skloní se nad ním a začne mu oždibovat ucho.)
Ben: Ale no... při tomhle se nedá přemýšlet!
Alan: Néééé, tak nepřemýšlej... můžeš se rovnou vztekat... (Zazubí se a jemně zkousne.)
Ben: Já na tom... pracuju. (Vydechne a zavře si oči.)
Alan: Nepracuješ, vůbec se nesnažíš.
Ben: Hmm... cože to? (Nějak to snažení zazdil, jak to bylo příjemný.)
Alan: BENE! (Začne se smát.)
Ben: Ale jo... já tě vnímám! (Stáhne ho na sebe a políbí.)
Alan: Nevnímáš... tedy ne tak, jak chci...
Ben: A jak chceš, abych vnímal?
Alan: Ty jsi totálně mimo, co? (Dloubne ho prstem do hrudi.)
Ben: No dovol, jak mimo? Já jsem v pohodě. (Začne se na něj šklebit.)
Alan: No a co jsem předtím říkal???
Ben: Že tě nevnímám?
Alan: Ještě předtím.
Ben: Ehm... dám se podat... (Začne se smát jak utrženej.)
Alan: A teď už zlobíš. (Sedne si, přitáhne si Bena, tak aby přes něj ležel na břichu a začne ho důkladně plácat po zadku.) Nařežu ti.
Ben: Nééé já nechci, aufajsky... nebuď hrubej. (Sem tam zasykne, ale nemůže se přestat smát.)
Alan: Tak ty se tomu ještě směješ, jo? (Zazubí se a pořádně přitlačí.) Vypráším ti kožich, zvíře!
Ben: (Už je skoro oblečenej, ale neví, jestli motýlka, nebo kravatu, nebo nic, ještě nageluje vlasy, aby byl sexy.)
Alan: (Už oblečený. Tentokrát se rozhodl pro kravatu.) Bene! Pohni.
Ben: Co... co si mám vzít? Tak poraď... (Nakonec odhodí i kravatu i motýlka a nechá si košili rozhalenou, prdí na to.) Jdem.
Alan: (Pousměje se.) Taková nedbalá elegance, jo? (Zasměje se.) Vypadáš dobře.
Ben: Jo. Myslím, že takhle je to lepší. (Docupitá k Alanovi a upraví ho trochu.) Jo, vážně ti to sekne.
Alan: Díky, ty lichotníku. Ty mě tam vážně chceš dostat.
Ben: Vadí ti to tolik? Nejsem lichotník, jen říkám pravdu.
Alan: Nekecej. (Pousměje se.) Stejně bys měl mít kravatu. (Zavrtí hlavou.)
Ben: A je to tak nutný? (Zatváří se, jak kdyby ho Alan vraždil.) Ta věc mě škrtí.
Alan: Drahoušku, jinak ti hrozí, že tě uškrtím já. Vyber si. (Zasměje se a jde do skříně nějakou Benovi vybrat.)
Ben: No jo... tak když jinak nedáš. Nějakou co mi bude slušet a nebudu vypadat jak blb, prosím.
Alan: (Chvíli se tam přehrabuje.) Třeba tuhle, ne? (Našel modrou s jemnými bílými proužky.)
Ben: To by šlo. (Odkýve to milostivě.) Musíš mě to naučit vázat, v tomhle moc nevynikám.
Alan: Určitě. Pojď sem, uvážu ti ji.
Ben: (Nastaví důvěřivě krk a čeká na smrt.)
Alan: Netvař se, jako bych tě měl zabít. Deptá mě to. (Začne mu kravatu vázat.) Budeš fešák.
Ben: No dobře, promiň, hlavně ne moc pevně.
Alan: To až v noci, zlato. (Mrkne na něj chlípně a rozesměje se.) Tak pojď, ať nepřijdeme poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat