Kapitola čtvrtá

Patrika mám hrozně ráda jako postavu. Vznikl ještě před touhle povídkou, takže ho mám celkem promyšleného. A už má osud velmi jasně daný. Je to zvláštní psát s myšlenkou, že je tohle jakýsi prequel toho, co už jsem napsala.

---

Kapitola čtvrtá

Už dospělý

Patrik se pousměje. Rodiče mu sice přáli hned v den jeho osmnáctých narozenin, ale teď si to vychutnávali s velkou parádou. Doma se sešla celá rozvětvená rodina, aby nejmladšímu členovi popřála všechno nejlepší. Patrik doufal, že už snad dlouho nejmladší nebude. Ale i kdyby ne, stejně bude pořád ten nemladší mezi těmi staršími.

"Zlatíčko moje, všechno nejlepší." Přijme pořádné objetí od babičky a hned vzápětí pevný stisk dědy. "Už jsi dospělý, tak se tak koukej chovat." Děda mu spolu se slovy podá velký až nechutně zdobený půllitr. "Táta ti do něj naleje pivo a připijeme si spolu," mrkne na něj.

"Rozhodně, dědo," přikývne. To už má v náručí obří krabici, kterou mu podá strejda…

Později odpoledne se do vší té skrumáže vmotal i Vítek. Patrik si sice představoval, že se uvidí někde o samotě, ale Vítek odjížděl do Prahy dřív kvůli nějakému terénnímu výjezdu a jinak by se neviděli.

"Všechno nejlepší." Vítek si ho krátce přitáhne do náruče, aby ho pevně objal. Políbit si ho netroufal. Všichni věděli, že spolu chodí, ale nikdy to neprezentovali nijak veřejně. Nechávali si to do soukromí. Navíc si nebyl jistý, jestli by mohl. Přece jen tu byla celá Patrikova rodina.

"A to nedostanu ani pusu?" pousměje se Patrik, když se trošku odtáhne. Sám vyhledá jeho dlaň, aby ji sevřel. "Jsem oslavenec a chci pusu."

Vítek se pousměje. "A můžu tady? Takhle veřejně?"

"Musíš."

"Tak co? Nervózní?" ptal se táta zvědavě, když pomáhal Patrikovi uvázat kravatu. Svaťák uběhl jako voda a za pár hodin čekala Patrika maturita. Uteklo to nějak moc rychle.

Patrik byl dokonale spokojený. S Vítkem jim to klapalo úžasně. Rozuměli si. A společně strávený čas byl skvělý. Patrik byl zamilovaný až po uši. Vítek jezdil domů až na výjimky každý víkend. A čas bez Vítka si Patrik zvládl taky dobře zorganizovat. Učil se, chodil na tréninky, sportoval. V poslední době začal s jedním spolužákem lézt po skálách. Máma z toho nadšená nebyla.

Patrik zavrtěl hlavou. "Možná malinko. Ale učil jsem se poctivě. Znají mě, tak ví, že nic neodfláknu. A kdybych měl okno, určitě mi někdo z profesorů helfne. Jen se moc necítím v tomhle." Zatahá za kravatu.

"Ale moc ti to sluší, Patriku," usměje se mamka a zálibně si ho prohlédne. "Všem třem vám to v obleku sluší. Ale dostat vás do něj…"

"Luboš přece chodí do práce v saku," namítne otec. "A já se musím v práci hýbat, copak bych mohl hasit v obleku?"

"A já jsem na takovou parádu pořád ještě moc mladej a nevyspělej."

Mamka jen protočí oči. "Ty jsi někdy mnohem vyspělejší než tvůj bratr a otec dohromady."

"Ahoj zlato, tak jak?"

Patrik se usměje se. Vítek moc často nevolal, přes týden toho měl dost ve škole a k tomu ještě brigádničil. Ale víkendy byly jen jejich. Dneska zavolal.

"Ahoj Vítku. Co myslíš? S přehledem."

"Já věděl, že to zvládneš. Jsi můj šikula. Přijedu už ve čtvrtek večer, tak to v pátek vyrazíme někam oslavit, ano?"

"Počítám s tím. I když bych nejradši slavil v soukromí. Jen s tebou. S tátou jsem si dneska musel dát panáka na oslavu. A mně to fakt moc nechutná," ušklíbne se. Ale odmítnout rozjařeného tatíka, který evidentně pít chtěl, a ne sám, to mu bylo líto. Prožíval jeho maturitu snad víc než on sám.

"Jak jen budeš chtít. Moc se na tebe těším."

Patrik se usměje. I on se těšil.

"A teď už jen přijímačky a budu u tebe v Praze."

"S tím počítám. Vymyslíme to, abychom mohli být co nejblíž."

"A nebudu tě rozptylovat?"

Vítek se rozesměje. S Patrikovým smyslem pro povinnost sotva. "A nebudu rozptylovat já tebe?"

"S tím se nějak poperu."

"Tak bráško, vítej mezi dospělé," usměje se Luboš, když dorazí na víkend domů. Patrika si odchytí prakticky na odchodu. "Budu mít to štěstí tě ještě potkat nebo se mám rovnou i rozloučit?" zasměje se. Je mu jasné, kam bratříček tak pospíchá.

"To už jsi říkal, když jsme slavili moje osmnáctiny, brácho." Mávne rukou. "Hele, budeš. Jdu jen na chvilku. V neděli musí Vítek na nějakou rodinnou sešlost, tak jsem jen tvůj. Ale tvrdej nepiju. S tátou se můžete napít i za mě."

Luboš se rozchechtá. "A co večer zajít jen tak na jedno? Pivo si dáš ne?"

"Jedno jo." Přikývne. "Tak večer."

"Patriku!" zavolala máma ode dveří na svého syna, který se poflakoval doma. Přijímačky měl za sebou už dávno a nejdelší prázdniny před sebou. Venku od rána pršelo, tak si zalezl do pokoje s knížkou. Chtěl toho přečíst spoustu, ale nikdy nebyl čas. Teď ho konečně měl.

"Patriku! Máš tu dva doporučené dopisy… podle hlavičky z vysoké."

Patrik byl v mžiku u ní. Výsledky přijímaček. Jestli udělal nebo ne.

"Jé, ukaž…" Patrik se na ně vrhl hodně dychtivě a už je trhal, aby si přečetl verdikt.

"Tak co?"

Usměje se. "Vzali mě. Na obě. Ale půjdu na ten pajdák."

"Určitě? Budeš učit puberťáky?" pousměje se máma. "A co ta filosofie? Jazyky tě taky bavily…"

"Já chci učit, mami. Víš, že už od první třídy chci být učitel. A ještě mě to nepřešlo." Pousměje se. "Navíc dva měsíce prázdnin, volné víkendy… puberťáky zvládnu."

"No když myslíš… takže do Prahy?"

Patrik se pousměje. Ano, do Prahy. Za Vítkem. A Lubošem, samozřejmě.

"Tak šup, dělej dělej…" popoháněl Luboš Patrika. Stál u plně naloženého auta a čekal, až se Patrik rozloučí s mamkou. Táta byl v pohodě, ale máma vypadala, že jí synové odjíždí minimálně na roční zájezd do Austrálie a nejspíš už je nikdy neuvidí.

"A chovej se tam slušně, hezky se uč…"

"Nebav se s cizími lidmi a neber si od nich bonbony," přisadil si se smíchem táta.

"Jo, a nechlastej do rána, když máš druhý den zkoušku…" doplňoval Luboš. "Hele, já bych moc rád už vyjel, ať tu ještě nenocujeme."

"Přestaňte si ze mě, vy dva kašpaři, dělat legraci," zamračí se mamka a znovu, asi po sté, obejme Patrika. "Prostě se snaž, ať se ti tam nic nestane."

"Neboj mami. Víš, že jsem zodpovědný. A Luboš na mě dohlédne."

"No právě," odtuší matka a Luboš se zatváří ukřivděně. "Náhodou, mně se taky nikdy nic nestalo."

"To bylo štěstí a neuvěřitelná náhoda," odtuší matka ledově.

"Takže nevadí, že budeš mít svého mladšího bratra na krku i tady?" zeptá se Patrik znovu. Zrovna si vybalil věci ve volném pokoji, kterým Lubošův byt disponoval. Kdysi bydlel s kamarádem z vysoké, ale ten se oženil a našel si jiné bydlení. Pro rodinu. A Luboš už se s nikým novým sžívat nechtěl. Sám se chtěl oženit a založit rodinu. Jen zatím ještě nenašel vhodnou ženu.

"Vůbec. Aspoň bude trochu veselo." Zavrtí hlavou. "Navíc vím, že jsi pořádný a nebudu muset uklízet po tobě." Chvíli zaváhá. "A proč vlastně nebydlíš na koleji s Vítkem?" zeptá se nakonec.

Patrik pokrčí rameny. "Ještě se na to necítíme…"

"Jste spolu dva roky."

"To přece nic neznamená. Vítek se potřebuje učit, a ještě k tomu pracuje. A já chci prvně zjistit, jak budu zvládat učení a taky bych si chtěl trochu přivydělat, když to půjde."

"Ale tak… to se přece dá nějak…"

"Brácho, neřeš. Prostě spolu zatím ještě bydlet nechceme."