Já vím, já vím. Jsem se zase flákala s tím psaním. Ale když člověk kreativně tvoří v práci, tak už se mu pak doma moc tvořit nechce. A ještě mě zaměstnává velká spousta dalších věcí. Každopádně, jsem zase tu. A s novou kapitolou průvodcovské povídky. Doufám, že mi zanecháte komentář, protože po dnešním zážitku od doktora... člověk se jednou za rok dokope na prohlídku a místo známého doktora, se kterým je už smířený (starší pán) se tam vyskytne mlaďoch, ještě k tomu pohlednej a diví se, že máte vysokej tlak. No, kdo by kruci jako neměl, že jo? A ještě s váma vykecává, jak u piva. Nemusím doufám dodávat, co za doktora to bylo, že jo? :-D
U mě prostě nemůže proběhnout nic v klidu.
Každopádně, vraťme se k problémům jiných. Do téhle kapitoly jsem se nemohla dlouho dokopat. Zasekla jsem se v půlce a zdálo se, že už to asi neprolomím (mám depku, že se vám nelíbí). A pak přišel nápad, který mi naprosto nechtěně vnukl Voldíček (sláva Voldymu) a taky mi udělal moc velkou radost, že už zase pokračuje se Zachráncem (sláva mu znovu). A jelikož bych neměla zůstávat pozadu, tak jsem se do toho pustila taky. Uvidíme, jak dlouho mi vydrží elán.
A ještě dodávám, že jakákoliv shoda jmen je čistě náhodná a původně i neúmyslná :-D
Konečně. Poslední prohlídka za mnou. Vyčerpaně jsem se svezl na svoje místo a natáhl se po… sakra. Vždyť už jsem limču vyzunkl. Se zabručením jsem vstal a vydal se k lince, abych si natočil aspoň obyč vodu. Ušklíbl jsem se. Nesnášel jsem čistou vodu. Ani trocha šťávy tu nebyla. Sakra. Fuj, fuj, fuj. Ale měl jsem žízeň a nedalo se svítit.
"Páááni," ozvala se Vendy pobaveně. "Vik pije vodu. Vidíte to, co já?"
Ušklíbl jsem se a se zavrčením do sebe obrátil skleničku. "Měl jsem žízeň, no." Zašklebil jsem se, jak kdybych do sebe kopnul panáka něčeho tvrdého. Vendulu to pobavilo.
"Byl tu náš zahradníček? To tys od něj přebíral tohle?" ukázala na květináč na stole, který byl kousek od jejího loktu.
Přikývl jsem. "Jo, byl tu, ale pospíchal, tak ti to tu nechal." Rozpačitě jsem se podrbal na hlavě, v místě kde jsem tušil dvě boule. Vlastně jsem se spíš podrbal mezi nimi.
"Kruci, chtěla jsem si to od něj přebrat sama. Co s tím teď budu dělat?"
"Chtěla jsi ji přece…"
"Jistě. Ale abych s ním mluvila. Ne, abych pěstovala kytky." Pousmála se. "V tom je ta ženská rafinovanost."
Tohle spojení vyvolalo v mé tváři poťouchlý úsměv. "A že ti to vyšlo, co?"
"Náhodou, je to budoucí otec mých dětí. Uženu ho, i kdybych si měla doma zřídit botanickou zahradu."
Jejímu odhodlání jsem se musel usmát. A v duchu jsem toho nebohého zahradníčka politoval. Nebude to mít chlapec jednoduché. Ale co je koneckonců mně do toho, že jo?
"Tak to hodně štěstí." Odtušil jsem a dál se tím nezaobíral. Její boj!
"A máš kliku, na tebe už prohlídka nevyjde." Zamračila se. Na ní ovšem vycházela.
"Tak to na tom světě chodí, Vendy. Já šel za tenhle týden poslední třikrát, takže…" pokrčil jsem rameny.
"Víš, co je děsná škoda?"
"Ne?"
"Že zahradník končí dřív než my." Zakončila otráveně a natáhla se pro klíče. "A pozdravuj holky, já mažu nahoru."
"Jasně." Čekali jsme vždycky, než se ozval telefon a poslali nás domů. Ten, co šel poslední prohlídku, měl prostě smůlu. Odcházel až po ní.
"Brejčer." Zahuhlal jsem, jen co jsem vlezl do kuchyně. Sotva jsem shodil v chodbě boty, už jsem zaplul do kuchyně.
"Ahoj." Usmála se na mě teta Lída a já se zhroutil u stolu. "Jak bylo na zámku?"
"Šlo to. Holky si vzaly do hlavy, že uženou nového zahradníka. Docela ho lituju." Zazubil jsem se. "Budou bramboráčky?" vůni smažených brambor a majoránky jsem prostě nemohl nezaregistrovat.
"Chudák. Ale aspoň už dávají pokoj tobě." Usmála se na mě. "Chceš ochutnat první? Jitka je ještě někde venku a Marek si zalezl do pokoje, že jíst nebude. Učí se na nějakou zkoušku, ani nevím z čeho. A velkej Marek přijde až tak za hodinu." Informovala mě o zbylých členech rodiny.
"Jo, dám si moc rád. Můžu si teda zítra půjčit to kolo? Ondra říkal, že bychom zítra mohli zajet někam na výlet. Možná se vykoupat na přehradu, kdyby bylo hezky."
Přikývla a naservírovala mi první křupavý bramboráček. "No, to rozhodně můžeš. Ale radši nejezděte moc daleko. To kolo už je docela šrot. Kdyby Marek nejel na celý den do lesa, mohl sis půjčit jeho. Přece jen, je novější a určitě nehrozí rozpadnutí. Marek, myslím jako manžel, na tom kole neseděl už takových deset let…"
"To je v pohodě. Já se s tím nějak poperu, neboj, teto. Však to není zas takový vehikl. Když tak to ještě přehodnotím. Neboj."
Ráno jsem byl natěšený jak vořech na pánovu nohu. Vstal jsem brzy. Na své poměry neuvěřitelné brzy. Chtěl jsem se pořádně nachystat na Ondru. Jen česání mi zabralo dobré půl hodinky. Nagelovat, uhladit, rozdrbat, zase uhladit. Nakonec jsem byl na ten drn, co mi na hlavě vzniknul tak naštvaný, že jsem ho zase pracně učesal a uhladil. Nakonec jsem si musel vlasy umýt znovu. Se vzteklým vrčením jsem drbal ručníkem vlasy a díval se na sebe do zrcadla. Vizáž nic moc. Vlasy neurčitě hnědé, oči neidentifikovatelné barvy - něco mezi modrou, zelenou, hnědou a šedou. Nos ani malý, ani velký. Pusa někdy až moc prořízlá. No, žádný model. Sklonil jsem hlavu a znechuceně štouchl do břicha, které nebylo tak pevné, jak bych si přál. Musím začít cvičit. Jo, to bych rozhodně měl. Jinak nakynu jako nějaká buchta a to už si mě žádnej nikdy nevšimne.
Na druhý pokus jsem vlasy prostě jen nechal schnout a čekal, co z toho vznikne. Přinejhorším je tu pořád ten gel. Ale času už zatraceně málo.
Na sebe jsem hodil tmavé bermudy a červené tílko. Nic moc, ale nechtěl jsem vypadat moc nafintěně. Kdo ví, co by z toho pak vylezlo. Rozhodně jsem nechtěl, aby si snad Ondra myslel, že se snažím nějak moc přehnaně, že se snažím vypadat za každou cenu dobře. Já chtěl vypadat dobře tak nějak… jako vedlejší produkt vstávání. Prostě si tak ráno vstanu a vypadám zatraceně dobře. Vůbec netrávím hodiny v koupelně. Ani omylem!
Nenápadně jsem se usadil u okna, abych nezmeškal Ondrův příchod. Zas jsem nechtěl vypadat moc natěšeně, Jitka kolem mě pořád obíhala jak satelit, tak jsem popadl nejbližší časopis, abych to zamaskoval.
"Hele, bratranče?" ozvala se sestřenice. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, co po mně vlastně chce. "Co se ti stalo?"
"Mně? Nic. Nemám tušení, na co tou otázkou narážíš." Ohradil jsem se, možná až moc aktivně.
"No, já jen nevěděla, že čteš Chvilku pro tebe." Zaprskala ta příšera smíchy a zadívala se na mě jak na chovance nějakého ústavu. "Dojímají tě ty příběhy? A ještě mi řekni, že koukáš na Růžovku."
Zamračil jsem se, otočil časopis, abych zjistil, že jsem v tom svém maskovacím rozpoložení chytil první časopis, který ležel na stole a který shodou okolností měla zrovna rozečtený teta.
"Do prdele!" vyprsknul jsem. Sestřenku to vyloženě pobavilo, protože vyprskla smíchy znovu a málem se mi složila k nohám.
"Strašně vtipný, no." Pokrčil jsem rameny. "No co, zajímají mě příběhy jiných, no."
"Jo, a šíleně zbožňuješ červenou knihovnu, že jo?"
"Hele, příšero, nemáš co na práci jiného? Úklid, vysávání, jinou čistě ženskou práci?"
Usmála se na mě. Sladce jako had číhající na králíčka. "No, vlastně mám. Zrovna jsem si říkala, že bych mohla uklidit v pokoji. Víš, posbírat tu haldu oblečení, co jsi jen za dnešní ráno vytahal. To jsi metrouš nebo co?"
Ušklíbnul jsem se. "Tak cyklodres nemám, no. Musel jsem zkusit, co mi bude nejlíp sedět."
"Hmmm," sjela mě zamyšleným pohledem. "A proto sis nakonec vybral tak perfektně vypasovaný kalhoty?"
Byl jsem odhalen. Byl jsem vnitřně zdevastován. "Hele, do toho ti nic není, v čem jedu na kolo."
"No, logika praví, že na sport by se mělo brát nějaké pohodlné nebo volnější oblečení. V tomhle jsi napresovanej jako… hele, nepřibral jsi?"
Zamračil jsem se. Jo, kecy o pár kilech navíc před důležitým rande. "Hele, seber se a běž někam jinam."
"Na kohopak čekáš? Znám ji?" absolutně na mé vyzvání, aby šla někam do háje, nereagovala.
"Jedu s Ondrou." Zahučel jsem tak, aby mi nerozuměla. Jenže ta mrcha má prostě špionážní uši.
"To ses takhle vyfikl kvůli Ondrášovi?" změřila si mě podezřívavým pohledem.
"No a co jako?"
Žádné komentáře:
Okomentovat