Tak, už se mi to krátí. Taky bych měla sednout a začít psát to, co mám. Zase mě zahltili prací, která je naprosto "nezbytná", takže jsem se perfektně zasekla v nové povídce. Mám tam pár nových postav a nad těmi si potřebuju chvíli popřemýšlet. A ty staré postavy už jsou mírně ohrané, že ano? Ale pořád tu máme ještě pár zbývajících částí Motýlka. Taky už se těšíte, až to dotáhneme do konce? Já moc! Jednak proto, že ten konec se vám určitě nebude pozdávat a budete mi chtít udělat zase něco ošklivého. Já vás znám!
Alice se zadívala na Štěpána a usadila se na okraji jeho pracovního stolu. Přitom málem povalila jejich společnou fotku. Zachytila ji prsty a otočila k sobě.
"Poslyš," začala mírně nejistě. "Alexander by měl ale vážně začít něco dělat. Včera mi volal Wolfgang Bayer. Říkal mi, že situace není zrovna nejlepší."
Štěpán se na ni podíval. "Bayer?"
"Ano, je to rodinný právník Weberů."
"Ten vůl?"
Alice se rozesmála. "Ano. Ale patří ke špičce. Má být na co namyšlený."
"To jistě." Odtušil Štěpán a zamračil se. "Na čí straně teď vlastně stojí? Na Alexandrově nebo na straně jeho otce?"
Zamyslela se. Prsty prohrábla platinovou hřívu a pokrčila rameny. "To je vždycky těžké odhadnout. Ale ani Weber starší si nepřeje, aby jeho syn skončil ve vězení za něco, co neudělal. Poškodilo by to pověst rodiny. Bohatě stačí to, že jeho jediný syn je homosexuál."
"Takže jsme výjimečně všichni na stejné lodi?"
Přikývla. "Ale rozhodně musíme být opatrní. Bayer nehrává čistě."
Štěpán zaklapl notebook a vstal. Ze židle stáhnul odložené sako a začal se do něj soukat. "Můžu tě pozvat na oběd nebo mě už předběhl Miloš?"
Alice se pousmála. "Miloš dneska odjel služebně do Francie."
Štěpán se zasmál. "Že se ani nepochlubil. Ráno jsme se potkali u branky."
Pokrčila rameny. "Mně to řekl jen tak mimochodem včera v noci."
"Tajnůstkář."
Alice se postavila a upravila si sukni. "Nemám ráda taková překvapení. Mimochodem, zítra brzy ráno musím k soudu. Hájek zas udělal nějaký přestupek. Nemám tušení, jak dlouho to zase zabere. Mohl bys vypravit děti a vyzvednout je pak zase ze školy?"
Štěpán se pousmál. "Samozřejmě."
"Díky. S Terezkou je to v pořádku. Ale teď chce plést copánky."
"To snad zvládnu." Odtušil Štěpán mírně nejistě.
"A Tomáš odmítá snídat, tak ho donuť sníst aspoň něco."
"Rozkaz!"
"Hlavně se od nich nenech ukecat na…"
"Jsem jejich táta, to zvládnu." Ujistil ji Štěpán s úsměvem. "Máš chuť na nějakou konkrétní kuchyni? Můžeš dokončit seznam pokynů u jídla."
Alice se na Štěpána zamračila. "A přijede má matka. Příští týden."
"Chudák Miloš." Odtušil Štěpán potěšeně.
"To sotva." Usmála se na něj sladce. "Chce vidět taky svého bývalého zeťáka."
"Kruci."
Lex dorazil do baru chvíli po poledni a rovnou se zašil do kanceláře. Od baru ho zvědavě pozoroval Kamil, jeden z jeho zaměstnanců, který zaučoval Romana co a jak. Roman byl zrovna zalezlý pod barem a nechával si vysvětlovat, co se kde nachází.
"Ani nepozdravil." Zavrtěl Kamil hlavou a shlédl na temeno Romanovy hlavy, které se právě vynořilo ze skříně.
"Co? Kdo?" zajímal se a při zvedání se praštil do hlavy. "Au. Kruci."
"Šéf. A dávej bacha."
"Lex už je tu?" zajímal se Roman a třel si naraženou temeno.
"JO, prosvištěl do kanclu." Pokrčil Kamil rameny. "Většinou prohodí aspoň pozdrav a pár vět."
"Asi má hodně práce." Navrhl Roman a konečně se pořádně narovnal.
Kamil zavrtěl hlavou. "Tvářil se, jak kdyby mu někdo umřel."
Roman se natáhl pro utěrku a otřel si ruce. "Vážně?"
"Jo." Odkývl mu to Kamil. "No, měl bych ti ještě vysvětlit, co s kasou. Stejně se k ní asi nedostaneš hned, ale lepší to vědět a nepotřebovat, než naopak."
"Ahojda." Michael se usadil u Vítka na posteli a zářivě se usmál. Pak mu došlo, že je to stejně jedno, protože to Vítek nemůže vidět. Ale to mu nezabránilo v tom, aby se na jeho tváři dál rozléval připitomělý úsměv.
Vítek se vytáhl do sedu. "Ahoj."
"Gabriel dneska dorazí až po obědě. Říkal, že je to naléhavé. Tak jsem ti přišel dělat společnost já."
"Ano, vím. Musí vyřešit nějakou nepříjemnou situaci v práci. Je to od tebe moc hezké, žes přišel."
"No." Motýlek se zazubil. "Je to tak trošku sobecké. Víš, já… vymyslel jsem si dneska pro sebe a Lexe rande. Ale tak nějak… nevíš, co Lex rád? Chtěl bych mu udělat radost."
Vítek se pousmál. "Takže takhle je to."
"No co. Využívám dostupných zdrojů informací." Pokrčil Motýlek rameny.
"Víš, čím bys mu udělal radost?" zkrabatil Vítek čelo, jak se hluboce zamyslel.
"To právě nemám tušení."
"Shoď ty dredy."
"Coooo?"
Vítek pokrčil rameny. "Lex nemá tyhle věci moc rád. A Gabriel z toho přímo šílí. Prý vypadáš jak marihuanový král."
Motýlek se rozesmál. "Jenže to by potěšilo i bráchu, nemluvě o mým tátovi."
"Tři v jednom."
"Chááá. Promyslím to. Možná už čas rebelie skončil."
Vítek pokýval hlavou. "Možná jo. A nebo je čas na změnu strategie."
"Začínáš se mi fakt líbit." Zasmál se Míša. "Když to dáme spolu dohromady, tak udoláme i Gabču."
"Navrhuješ mi spojenectví?"
"Že váháš! Když se spojíme my dva, tak to neustojí ani brácha." Zazubil se Míša. "A mimochodem, dovlekl jsem Gabriela s Randym na tu veterinu. Já o tom vím houby, ale Gabriel asi něco jo. Vypadal nervóznější než ten pes." Zasmál se. "Těžko říct, komu se tam nechtělo víc."
"A nechtěl bys ho dostat ještě k zubaři?"
"Koho? Randyho nebo bráchu?"
Vítek se rozesmál. "Zkus hádat."
Lex seděl za stolem. Před sebou horu papírů, ale nezdálo se, že by je byl vnímal. Měl hlavu v dlaních a zavřené oči. Přemýšlel. Bylo to, jako by se probudil do nějaké zlé noční můry. Pokud to, co mu říkal Štěpán s Alicí byla pravda, byl v pořádném průseru až po uši.
Při zazvonění telefonů sebou škubnul. Zaklel a natáhl se po něm.
"Ahoj." Ozval se v telefonu až příliš optimisticky znějící hlas. Patřil Michaelovi.
"Ahoj." Odpověděl Lex bez valného nadšení. Jeho mysl zaměstnávaly příliš strašné představy.
"Říkal jsem si, že by bylo fajn… Víš, ten dnešek. Co kdybych si tě vyzvedl o něco dřív?"
Lex zasténal. Úplně na to zapomněl. "Motýlku, promiň, já musím být večer v baru."
"Cooo? Ale to nééé. Já se tak těšil." Ozval se Míša zklamaně.
"Promiň. Já se taky těšil, ale musím tam být."
"Něco se stalo?" zeptal se Míša starostlivě.
Lex si nebyl jistý svou odpovědí. "Já bych to nerad rozebíral po telefonu. Vynořilo se něco, co musím rychle nějak vyřešit. Promiň."
"O co jde? Můžu ti nějak pomoct?"
"Ne, to rozhodně ne. Jen musím zrušit to naše rande. Vážně mě to mrzí. Vynahradím ti to."
"To bys tedy měl." Zapředl Motýlek. "Stavím se večer za tebou do baru, ano?"
"Nejsem si jistý, jestli se ti budu moct věnovat."
"Stejně se stavím. Kdyžtak počkám."
"Dobrá. Tak večer."
"Já tam rozhodně budu. Tak zatím ahoj."
Žádné komentáře:
Okomentovat