Jsem strhaná jak borůvčí. Ale holt jsem si to zavinila sama. Dlouhý, moooc dlouhý den. A tenhle komentář bude hodně krátký. Jsem tak moc ráda, že tak nějak stojíte na Gabčově straně a nechcete ho (a tím pádem i mě) vraždit. Opravdu se nezachoval zrovna nejlíp, ale důvod k tomu měl... chudinka moje malá ublížená. Ale ničeho se nebojte, poletuje tu jedna taková noční můra a ta se postará o to, aby si Gabča uvědomil, že na trucování je poněkud... špatná doba.
"Co se stalo?" Míša se snažil držet krok s Gabrielem, který vypálil z pokoje rychlostí kulového blesku. Měl co dělat, aby ho vůbec dohnal.
"Nic."
"Proto mažeš, jako by ti hořelo za patama?" Michael konečně srovnal krok. Zachytil Gabriela za paži a otočil cuknutím k sobě. "Co se sakra stalo?"
"NIC!" zvýšil hlas. "Vůbec nic. Všechno je přesně tak, jak má být, jasný?"
"Gabrieli, sakra. Kdyby se nedělo nic, tak tu na mě nehulákáš jak magor."
"A co je ti sakra do toho?"
"Jednak já jsem ten, na koho tu ječíš. A pak jsem tvůj bratr, pamatuješ?"
Ušklíbnul se. "Na to mi nedáš zapomenout."
"Tam!" ukázal na bufet. "Zapluj tam, dej si něco sladkého na nervy a pak mi vysvětlíš, co se do prdele stalo. Už začínám ztrácet trpělivost."
"Jestli se ti to nelíbí, tak padej."
Protočil oči. "Bože, ty seš vůl. Toho sladkého bude třeba podstatně víc."
"Něco se stalo?" Lex přitáhl židli Romanovi, který se na ni vděčně sesunul, a usadil se na posteli u Vítka.
"Já… ne, všechno v pořádku." Donutil se k úsměvu.
"Takže už je ti líp?"
Přikývl. "A co vy dva? Jak se vede?"
"Já jsem v pohodě, ale Roman se zranil."
"Vymkl jsem si kotník, ale nic vážného. Neboj. Stará se o mě Lex a je to prvotřídní péče."
Vítek se usmál. "To je dobře. To se ti to zhojí jedna dvě."
Lex si Vítka pořád prohlížel. Něco mu nesedělo. Zdál se hodně přepadlý, ale rozhodně to bylo víc než jen tím, že je v nemocnici.
"Už zjistili, čím to je? Myslím, ta tvoje migréna…" zeptal se Roman zvědavě.
"No, už to ví." Pousmál se Vítek. "Já, rád bych… nechci tě vyhánět, ale…"
"Chápu. Tak já se ztratím do bufetu. Mám děsnou chuť na chlebíček. Lex si mě tam pak vyzvedne, jo?" Roman vstal a přepajdal ke dveřím. "Tak. Zatím pa. A ať je ti líp, Víťo."
"Díky."
Chvíli ještě počkal, než konečně promluvil. Žmoulal v prstech peřinu a tvářil se jako hromádka neštěstí.
"Potřebuju si s někým promluvit…"
Lexovi páteří projel hodně nepříjemný pocit. Zavrtěl se na posteli a posadil se blíž, vzal Vítka za ruku. "Tak povídej. Víš, že mně můžeš říct všechno."
"A slíbíš mi, že to vezmeš klidně a nebudeš vyvádět?"
Lex vydechnul a zase nabral vzduch do plic. "Slibuju, že se to pokusím ustát."
Mlčel. Zdálo se, že si rovná sám v hlavě všechno, co vlastně chce říct. "Dneska tu byl za mnou doktor. Dlouho jsme si povídali. Měl v ruce už nějaký výsledky, takže… už tuší, o co jde."
Lexovo zlé tušení začalo nabírat na intenzitě. "Pokračuj."
"Ono moc není co. Vrátilo se to, Lexi." Pousmál se smutně. "Prý je… je ten nádor v pitomém místě. Už přesně nevím, co říkal… ale to mi způsobuje ty bolesti hlavy. Ještě se prý nerozhodl, co… jak budou postupovat při léčbě. Musím ještě na nějaká vyšetření a tak."
"Vítečku…" Lex instinktivně stiskl jeho ruku. "Bude to dobrý, uvidíš."
Usmál se. "Já vím, že bude." Přikývnul. "Už jsem tím jednou prošel. Nemám strach."
"Jsi statečnej kluk." Ale o sobě už začínal pomalu pochybovat.
"Ať už to dopadne jakkoliv, dostal jsem dost času navíc."
"Tyhle řeči si odpusť. Dopadne to dobře. A pak si můžete vyrazit s…" nějak mu to jméno nešlo z pusy. "…s Gabrielem na nějakou krásnou dlouhou dovolenou."
Ten smutný úsměv, který Vítkovi zahrál na obličeji, se mu vůbec nelíbil. "To zní dobře."
Zamračil se. "Vítku, tys mi ještě něco neřekl, že?"
"Já o tom nechci mluvit, Lexi, promiň."
"Něco s Gabrielem? Něco ti provedl? Já ho už fakt zabiju…" Zasyčel a pokusil se vstát, kdyby ho Vítek nedržel za ruku, nejspíš by už běžel najít Gabriela a rozmlátit mu ten jeho debilní ksicht.
"Ne, nic mi neprovedl. Prostě… jen jsme se rozešli."
"Cože? Ten hajzl se s tebou rozešel zrovna teď?" opravdu ho měl sto chutí zabít. Parchanta jednoho!
"Ne, počkej. Neukvapuj se. Neví o tom. Neřekl jsem mu to, a přeju si, aby to tak zůstalo."
"Cože? Proč jste se teda rozešli…?"
"Nedorozumění. To se stává. Ale nechci, aby se ke mně vracel, protože má pocit, že musí. Slib mi, že mu to neřekneš. Lexi, prosím tě."
"Slibuju."
Roman zamířil do bufetu, cestou dělal oči na jednu sestřičku, ale nepomohla mu ani hra na malou chudinku. Slečna to byla krásná, ale odmítla pofoukat bebínko zmrzačenému chudáčkovi. Roman jen pokrčil rameny a s poznámkou ohledně ochoty nemocničního personálu, se došoural do bufetu. Ve dveřích ztuhnul, když mu padl pohled na Gabriela s Michaelem. Zařadil zpátečku, opřel se o zeď a srovnával si, co to vlastně viděl.
Michael měl dlaně na Gabrielových ramenou a evidentně do něj něco hučel. Měli hlavy až moc blízko sobě.
Roman šokovaně vydechl, velmi nenápadně se naklonil tak, aby viděl těmi prosklenými dveřmi. Ne, nezdálo se mu to. Ten výjev tam byl. Zřejmě v té pozici zmrzli.
"To nemůžeš myslet vážně?!" Míša nevěřil vlastním uším. "Jak jako skončil?"
"Prostě skončil. Je konec."
"Bože, ty jsi fakt vůl. A jen proto, že mě teď nenapadá nic výstižnějšího. Leda naprostý kokot by se rozešel s klukem v nemocnici. Zbláznil jsi se?"
"Ne. On se o něj Lexík postará."
"Bože můj, na Lexe se už vyser. Jde o tebe a o Vítka."
"Už ne. Byla to jen otázka času…"
"Ale hovnooo!" Skočil mu Míša do řeči. "Ty seš takovej kus debila. To se fakt nedá. Zítra za ním zajdeš."
"Nevidím jediný důvod…"
Michael se zamračil. "Copak ty ho nemiluješ?"
"On nemiluje mě… dostatečně."
"Ne, tohle je na mě už moc. Gabrieli, ty jsi fakt neskutečnej. To je nějaká soutěž? Kdo koho miluje víc? Ses posral?" popadl ho za ramena. "Copak ses dočista pomátl? Vítek tě naprosto zbožňuje. Jinak by tě poslal do hajzlu už dávno. Tak se koukej vzpamatovat, vyspat se z té své zasrané žárlivosti a pořádně si to rozmyslet. Nikoho jako je Vítek už nenajdeš."
"Už mě nezajímá."
"A víš aspoň, jak je na tom? Myslím zdravotně? Protože psychicky na tom bude po té tvé scéně dost mizerně. Seš vůl."
"Nemám tušení." Odsekl Gabriel. "A ani mě to nezajímá. Už je to Lexova starost."
Odfrknul si. "No, když jsi mu Víťu naservíroval na zlatém podnose…"
"Cože?"
"No, jako upřímně... Tohle udělat mně, tak se na tebe zvysoka vyseru. Lex je pěknej chlap, je roztomilej, hodnej, umí vařit… když to porovnám s tebou, tak ty teda nejsi vůbec žádná výhra."
"Neser. Seš můj bratr. Měl bys být na mý straně."
"Kdo chce kam, pomozme mu tam. Brečet tu budeš nakonec ty. To ti říkám rovnou."
Žádné komentáře:
Okomentovat