Tak dneska je toho Valentýna. Když pominu to, že se z něj stává spíše komerční svátek (pokud vám vaše drahá polovička nedonesla velkou čokoládu nebo krabici pralinek, vystavuje se nebezpečí lynčování), není to tak zlý. Mě by se líbil třeba takový svátek svaté Pret, kdy by mi všichni nosili čokoládu. Jo, to by mi určitě pomohlo. No, zanechám snění. V tomhle směru je naprosto nekonstruktivní.
A zjistila jsem jednu věc. Konference jsou zdraví nebezpečné. Po jedné takové ochcípala celá naše skupina. A nebo to bylo tím Brnem? Každopádně se zase v zájmu svého fyzického zdraví, budu nějakou dobu vyhýbat jak Brnu, tak konferencím. A nebo jen těm banketům? Ty jsou obzvlášť nebezpečné. Ale zase na druhou stranu... díky té naší skupince, která se tam sešla a byla naprosto úžasná, jsem na chvíli přišla na jiné myšlenky. Mrtvé člověk neoživí, ať už pro ně pláče sebeurputněji. Můžu potvrdit a podepřít vlastním výzkumem. A člověk by měl žít svůj život dál. Pokud možno pokračovat a pokud to jde, tak pokračovat lépe. Život máme jen jeden a kdo ví, co na nás čeká na druhé straně. Upřímně doufám, žeto bude tříhlavý Kerberos a že bude umět aportovat. A já bych žila fakt jako ráda, kdyby se mě konečně pustila ta chřipka. Pět dní v posteli člověka poznamená. Obzvlášť, když nemůže ležet (dusím se), spát (dusím se), jíst (dusím se) a vstávat z postele (budu zvracet). Vážně. Když už má přijít nějaká tragédie, tak mi věřte, nikdy nepřijde sama. Čeká jich za rohem víc. Tak si užívejte toho mezidobí.
Děkuju všem za moc milé komenty k minulé části. Díky Voldy i Yellow, za jejich velkorysou nabídku buzení kdykoliv. Budu si to na vás pamatovat (lekly jste se?). A děkuju všem, kdo na mě mysleli... nechci to rozebírat do detailů, ale možná... až se z toho vzpamatuju... trošku víc, tak vám řeknu, co přesně se stalo. Můj život není nic jednoduchého a přes kostlivce se mi už nevejde do skříně oblečení. (pozn. nenechávat milence ve skříni, občas ji zkontrolovat).
Vaše (už skoro i) optimistická Pret
No a když už jsme u toho optimismu. Hoši nám začínají upadat do depresí (kdo by to byl řekl). Roman je naštavaný, Kuba smutný, Martin uklidňuje, Gabriel je prostě Gabriel a Vítek ví, jak na něj. A Lex? Teď tak nějak přesně ví, za kým zajít, když je mu zatraceně smutno. A Míša je prostě... odvážný...
"Co tu sedíte, jak hromádka neštěstí?" zeptal se Martin a usadil se vedle Kuby a Vojty, kteří zabrali jeden ze stolečků v baru a usrkávali pití s pohřebním výrazem. Položil na stůl tašku s foťákem, kterou nosil pořád s sebou a taky tašku, která schovávala notebook.
"Romana jsi neviděl?" zeptal se Kuba.
"Ne, měl jsem? Něco se stalo?"
Kuba se podíval na Vojtu a pak zpět na Martina. "Možná." Pomalu se napřímil a přitáhl si Martina k sobě. "Myslíš, že může Romanovi vadit, že tráví tolik času s náma?"
"Co přesně myslíš tím s náma?"
"No, s homosexuály."
Martin se zamračil. "No, je to jeho volba, že je s námi. Jen mám poslední dobou pocit, že je s námi až moc. Měl by spíš vyhledávat společnost žen."
Kuba se k Martinovi přitulil. "Je to můj nejlepší kámoš."
"Nemůžeš se divit, jestli od nás potřebuje pauzu." Martin si přitáhl Kubu do náručí. "Roman bude v pohodě."
Kuba by zakňoural, kdyby se nestyděl před Vojtou. A Martin to věděl. Sehnul se tak, aby jen Kuba slyšel, co říká. "Ať už se stalo cokoliv, tak se na tebe Roman nevykašle. Věříš mu snad. A jestli potřebuje chvilku oddech od nadržených gayů, tak mu ji snad dopřeješ, ne?"
"Vůbec mi nebere telefony." Zahučel.
"Ozve se ti sám, hm?" pohladil Kubu po zádech. "No tak, broučku, ukážu ti fotky, chceš?"
"Dobře."
"A kde je Lex?" zajímal se Martin.
"Ten se tu asi taky jen tak neukáže." Oznámil Vojta.
Kuba se zamračil. "No to snad ne."
Motýlek přešlápnul a konečně se odhodlal zvednout ruku a zazvonit. Popravdě nevěděl, co od téhle návštěvy očekávat. Dost zvláštní bylo jen to, že zavolal Gabriel a pozval ho. Nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo mu chce jen znovu říct, ať mu dá laskavě pokoj. To nebylo zdaleka to nejděsivější. Po tom, co měl tu šanci Gabriela zažít na té akci, měl pocit, že mít bratra bude náročné. Sakra náročnější než udržovat vztah s věčně nespokojeným Kryštofem, nebo odolat sexu s Lexem. Tak jako tak, byl v hloubi své duše, někde v hodně hluboké hloubi, přesvědčený, že chce bratra. Že se smíří i s tím, že Gabriel je víceméně arogantní zmetek, který nemá na světě nikoho rád. Kromě Vítka. Toho, jak si stihl všimnout, rád evidentně má a dost.
"No, to je dost, že ses uráčil." Otevřel mu evidentně dost našňupnutej Gabriel.
"Ahoj." Už mu došlo, že se nemá cenu rozčilovat, urážet ani nijak jinak reagovat na Gabrielovu nerudnost. Bylo to aspoň kratší. A dost kratší.
"Gabrieli?" ozvalo se odněkud zevnitř. "Pozvi ho dál."
Jmenovaný dost neochotně ustoupil a kývl Michaelovi do domu. "No jen rač vstoupit."
Nebyl si tak jistý, když vstupoval dovnitř, do jámy lvové.
Vítek seděl v křesle a o kolena se mu opíral Randy, který si návštěvníka zvědavě prohlížel. Vítek se usmál, vstal a natáhl ruku. "Ahoj, já jsem Vítek. Rád tě poznávám."
Motýlek si oddechnul. Byl rád, že aspoň Vítek se k němu chová mile a děkoval klukům, že se o jeho slepotě zmínili. Aspoň neudělá nějaký kopanec.
Rychle se natáhl a Vítkovu ruku sevřel. "Ahoj. Já jsem Michael."
"Gabri?" oslovil svého přítele a věnoval mu nádherný úsměv. "Mohl bych tě prosit, jestli bys mi neudělal čaj? A co ty, Michaeli, nedáš si něco? Kávu, čaj?"
Míša úžasle sledoval, jak Gabriel pohladil Vítka po zádech. "A chceš černej, zelenej nebo ovocnej? Myslím, že je tam ještě ten meruňkovej, jak ti tak chutnal."
"Ten bych si dal." Přikývl Vítek. "Děkuju."
"Nemáš zač." odpověděl mu Gabriel a pak svůj pohled stočil na Míšu. Okamžitě se taky změnil jeho výraz. "A ty chceš teda co?"
"Čaj. Jedno jaký."
"Fajn." Gabriel odešel.
Vítek se posadil zpátky a usmál se. "Dej mu čas. Je to pro něj dost zvláštní mít bratra."
"Pro mě taky." Motýlek se usadil do křesla naproti. "A ty jsi… jeho přítel?"
Vítek se pousmál a přikývl. "Ano. Už to tak bude."
"Já… pořád nechápu, proč si to rozmyslel. Já… na té akci včera… jasně mi řekl, že o mně nechce ani slyšet."
Povzdechnul si. "Prakticky jsem ho donutil a sprostě vydíral." Pak se usmál. "No, ne doslova, ale když mi řekl, že ses objevil… Omlouvám se, asi jsem se do toho neměl plést."
"Blázníš? On by mě nikdy ani nevyslechl, a to, že mě pozval sem… to je… to je málem zázrak. Díky."
"Mně na Gabrielovi záleží. Dělám to pro něj."
"Rozumím."
Vítek přikývl a pohladil po hlavě Randyho. "Tohle je Randy, můj pes. Gabriel z něj taky nebyl ze začátku nadšený."
"Chápu."
"Musí si zvyknout."
"To taky chápu."
"Tady to je." Gabriel před Míšu položil hrnek s takovou razancí, až se Míša lekl, že ho rozbil. Pak položil svou kávu vedle a poslední hrneček vložil jemně do Vítkových dlaní. "Trošku jsem ti ho zchladil."
"Děkuju."
Gabriel se usadil vedle Vítka na opěradle křesla. Míša se tomu musel usmát, vypadalo to, jakoby si před ním Vítka hlídal.
"Takže, Michaeli, copak studuješ? Řekni nám něco o sobě."
"No, já… dělám pajdák a…"
"Co máš s Lexem?" přerušil ho dost nepříjemně Gabriel.
"No, já… my spolu…"
Vítek nahmátl Gabrielovu paži. "Lásko, prosím tě, myslím, že na tohle bude dost času později."
"Ne, to je v pohodě." Zasáhl Míša. Vážil si, že se ho Vítek tak zastává a kočíruje tuhle šílenost, ale on to nepotřeboval. Navíc je Gabriel jeho bratr a proč mu to neříct. "Spíme spolu. Jen to a nic víc."
Gabriel se ušklíbnul. "Takže Lexík si zase našel někoho na zachraňování."
"Gabrieli!" Vítek ho čapl za ruku. "Do tohohle by ses neměl míchat."
"Je to můj bratr." Nafoukl se Gabriel. "Měl bych vědět, co se děje!"
Michael si odfrkl.
"Co se ti nezdá? Chtěl jsi bráchu, tak ho máš. Se všemi výhodami a nevýhodami." Odsekl Gabriel.
"To znamená, že se hlásíš k tomu, že jsi můj bratr?" zeptal se Míša překvapeně.
Gabriel se zarazil a Vítek se tiše rozesmál.
Roman se rozvaloval na posteli, když se ozvalo zaklepání. Překvapeně vstal. Tady na koleji ho nikdo nenavštěvoval. O Kubovi byl přesvědčen, že se nachází někde s Martinem, takže netušil, kdo jiný by to mohl být.
"Lexi?" prohlédl si ho překvapeně.
"Ahoj. Máš čas?" zeptal se Lex a rozhlédl se po kolejním pokoji. Ještě nikdy tu nebyl.
"Jasně. Pojď dál." Kývl mu Roman a Lex se zhroutil na postel. "Vypadáš zničeně."
"Začíná to tu na mě padat."
Roman si sednul vedle Lexe. "Chceš o tom mluvit?"
Natáhl ruku a propletl prsty s Romanovými. "Chci. S někým, kdo není nadržený gay."
"Pokud ti stačí nadržený heteráč, tak ti jsem k dispozici." Stiskl prsty v povzbudivém gestu.
"Musíš nás už mít plné zuby." Usmál se Lex.
"Jen některých. Tak povídej, copak se stalo?"
"Líbí se mi Michael. A opravdu hodně. Myslím, že by to mohlo časem přejít v něco víc. Aspoň z mé strany."
"A kde vidíš problém?"
"Hlavně v tom, že by to mohlo být jednostranné a taky v tom, že Vojta se zmínil, že…"
"O tom mi tu radši ani nemluv." Naježil se Roman. "Toho mám až semhle!" naznačil rukou pěkný kus nad svou hlavou. "A co se týče naznačování a podobných, tak se radši zeptej přímo aktéra a nenech si nakecávat pitomosti."
"Když tohle není zrovna věc, na kterou bych se chtěl doptávat."
"A co přesně ti ten idiot řekl?"
Žádné komentáře:
Okomentovat