No pááááni, po naprosto suprovém zážitku z koncertu (tedy až na několik málo fanynek, které bych nejradši přetáhla něčím těžkým po hlavě a vyhodila) jsem opět ve stoprocentní formě :-) Myslím povídkové. Což je zatraceně dobrá zpráva. Jsem nabitá pozitivní energií... a zrodilo se mi v hlavě několik dalších nápadů (asi to zase nedopadne tak, jak jsem plánovala na začátku - začínám se s tím smiřovat).
Wow, jsem v rauši :-D A když mám dobrou náladu, těžíte z toho samozřejmě i vy. Dopsala jsem další díl, na kterém jsem se předtím drobítek zasekla. Jupí. (Jen klid, brzy mě ten entuziasmus přejde :-)))
Ale abych všechno nesváděla na báječné SA. Taky za to může čtvrteční čajík u Janičky. Jsem se hezky vykecala ze svých obav ohledně postav, srovnala si pár věcí v makovici a výborně se pobavila :-) Po těžkém dnu velmi příjemně strávený večer. Jen mi bylo trošku líto Máry, vypadal dost ospinkaně :-))) Takže Janííí, kujůůů.
No a taky mám další inspirační song, který vám možná někdy předhodím. Já v té písni totiž slyším dokonale celý příběh, Vítka, Gabriela... jejich život. Bláznivé? No jistě, jsem přece magor :-D
Ale k příběhu... uf, no... he, o čem to vlastně je. No co, to uvidíte... tak se nezdržujte čtením těch mých výlevů a čtěte :-D
Sál nebyl docela plný, ale mohlo se mluvit o poměrně velké návštěvnosti. Šlo vlastně jen o takový malý koncert několika studentů, a jeho výtěžek měl jít na dobročinné účely. Proto se taky Vítek s takovým nadšením účastnil. No, vlastně by se účastnil, i kdyby vůbec o nic nešlo.
Lex si našel místo dostatečně stranou, ale zase ne moc, aby měl dobrý výhled na pódium. Pohodlně se usadil a čekal.
Nechápal jsem, proč zrovna já jsem musel vyrazit do terénu a shánět té připitomělé kapele klávesáka. Když už se ti blbečci neuměli udržet pohromadě, proč jsem měl zrovna já hledat náhradníka? No protože jsem je přivedl k firmě já osobně. Byli dobří, puberťačkám se bouřily hormony a vlhly klíny, když je slyšely. Ti trotlové byli sice pitomí jak stádo muflonů, ale na druhou stranu uměli vydělávat prachy a ne malý. A v mém zájmu bylo, aby to tak ještě nějakou dobu bylo.
Problém ale byl, sehnat někoho, kdo by s nimi vydržel déle než pět dní, než by je poslal do prdele a s třísknutím dveří odešel. A jelikož už všichni ostatní selhali, zůstalo to na mně. Tak jsem hledal člověka dostatečně klidného, aby snesl ty idioty. Zatím zcela marně. Pak mě jedna kolegyně, nejspíš se mi chtěla pomstít, odkázala na nějaké dobročinné cosi, které pořádají studenti jakési hudební školy. A že někteří by mohli být poměrně dobří. No, neměl jsem co ztratit.
Usadil jsem se docela vzadu, abych měl dost blízko východ pro případ, že by se mi z těch vrzalů udělalo blbě. I když, to bylo téměř jisté. Ale když už jsem ty debily doporučil, bylo třeba pro zdar věci taky něco vytrpět. Nezbytné oběti jsem respektoval, ty hloupé jsem odmítal.
Znuděně jsem se rozhlédl kolem a jen tak přejížděl pohledem ksichty přítomných. Zarazil jsem se na jednom. Lex? Co ten tu dělá?
Přimhouřil jsem oči. Došel jsem k závěru, že by mě to tu mohlo i bavit.
Vítek vystupoval skoro až ke konci. Měl být zlatým hřebem večera. Lichotilo mu to, ale na druhou stranu věděl proč. Slepý klavírista byl prostě atrakce. Nepopíral, že ho to i trochu pálilo. Mělo to dost hořkou příchuť, ale hlavní bylo, že měl úspěch. Hodně lidí na něj bylo dost zvědavých. A Vítek tuhle ošklivou myšlenku zaháněl tím, že je to na dobré účely, pro nemocné děti. A taky to byla zkušenost pro Vítka jako pro hudebníka.
Navíc věděl, že jeho ochránce je v sále. Věděl, že Lex vždycky přijde. A neuvěřitelně ho těšilo, že na něm někomu tak záleží. Vlastně, měl tam ještě jednu oporu. Kláru.
"Ty bláho, tam je totálně natřískáno." Odhrnovala oponu, aby vytvořila malý průhled.
"Vážně?" zeptal se Vítek se zájmem a opřel se o její rameno.
"Jasně. A vidím toho tvýho krasavce! To se vždycky uklízí tak stranou?"
"Lex? To není můj… Eh." Vzdal to. Kláru nikdy nepřesvědčí o tom, že ten hezoun není jeho přítel a nikdy nebude.
"Víš, co je zajímavý?" Zeptala se, ale vůbec nečekala na Vítkovu reakci. "Že ti nejhezčí chlapi musí být buď na chlapy, anebo pěkný sviňáci."
"Anebo oboje." Ušklíbl se Vítek. Tak nějak si vzpomněl na to, co mu vyprávěl Lex o Gabrielovi. "Naštěstí, mě se týká jen ta druhá kategorie. Vzhled je mi poněkud jedno."
Klára si povzdechla. "Jestli to nemáš snazší."
"No to teda nemám!" zasmál se. "Kdybych měl, myslíš, že bys mě musela ke klavíru vodit ty?"
"No a co ten tvůj Lex?"
"Klárino! Není žádný můj Lex. Jsme jen kamarádi, jasný? Já a ty jsme kamarádi, já a on jsme kamarádi."
"To mi budeš muset někdy nakreslit." Začala se smát.
"Ha ha ha." Odtušil Vítek. "Až ty dostaneš rozum, tak mně se vrátí zrak."
Klára se začala smát jak blázen. "No tak to se nikdy nedočkáš."
"Jsem stejného názoru. A přestaň se řehtat jak kobyla, rušíš vystoupení."
"Ty seš takovej sprosťák. Praštila bych tě, kdybys mi to mohl vrátit."
"Holky nebiju ani při plném ostrozraku." Zasmál se.
"Škoda." Šťouchla ho pod žebra. "Hele, už bude končit, ne? Jsi na řadě."
Většinu času jsem pozoroval Lexe a přemýšlel, co tu asi tak dělá. Taky se tvářil víceméně znuděně, bylo na něm znát, že ho to moc nebaví. No, aspoň něco jsme měli společného. Oba jsme se nudili.
V jednu chvíli Lex zpozorněl, bylo to ke konci vystoupení, a tak jsem zbystřit i já. Na pódium vyšel ten jeho sladkej andílek v doprovodu nějaké holky. Vedla ho za paži. Jako nějakýho mrzáka. Usadila ho u klavíru… a no do prdele! Konferenciér, či jak toho dredatýho kluka honosně označovali, právě oznamoval, že další účinkující před několika lety přišel o zrak, a mně spadla čelist na zem s hlasitým klepnutím.
Ale měl jsem jasno. Proto se Lexík tak moc snažil. Pousmál jsem se. Chvíli jsem toho kluka poslouchal. Rozhodně hrát fakt uměl. Pokud by zvládnul i klávesy, k tomu ten jeho pohnutý příběh, jo, tohohle jsem chtěl dostat do tý kapely. Fanynky by z něj byly úplně mimo. Vizáž anděla, srdceryvný příběh a ty nány pitomý nebudou mít nic lepšího na práci než snít o tom, jak o tohohle drahouška pečujou. Skvělý tah. Zbývalo jen přesvědčit toho kluka, aby na to kývnul. Ale proč by ne. Bude z něj hvězda.
Sledoval jsem Lexe, jak na něj zírá. Tohle bylo hodně zvláštní. U něj byl vždycky jistý zájem o druhé, ale nikdy ne takový. Pousmál jsem se. Docela jistě jsem věděl, jak bude Lex reagovat. A docela jsem se na to těšil.
Hned, jak ta trapárna skončila, vyrazil jsem do zákulisí. Prodral jsem se skrz protestujícího dredáka a zamířím rovnou k tomu klukovi. Vítek se jmenoval, tuším.
"Ahoj." Pozdravil jsem zvesela. Měl jsem radost, pokud mi ten kluk kývne, mám na nějakou dobu po starostech.
Otočil na mě hlavu. Přísahal bych, že když jsme se prvně potkali, slepý nebyl. Nebo to vážně dobře zastíral. To mi bylo ale momentálně jedno.
"Ahoj." Odpověděl poněkud zaraženě. A ta holka si mě divně prohlížela.
Ten hlas jsem znal. Jen jsem honem nevěděl, kam si ho zařadit. Navíc se ke mně tiskla Klára a významně mě dloubala pod žebra. To znamenalo jen jedno, řekni mi, že ten fešák není na chlapy. Vzal jsem ji za ruku, aby toho nechala. Začalo to být dost nepříjemné.
"Ahoj. Copak si přejete?" zeptala se ona, já pořád dumal, odkud ten hlas znám.
Chvíli bylo ticho. "Jsem tu vlastně pracovně. Za obchodem."
"Aha, a co s tím máme co dělat?"
"Ty vůbec nic. Zajímá mě on."
"Aha. Zajímavý." Klářin hlas ochladil o několik stupňů. Někam pod bod mrazu.
Pořád jsem nevěděl, kam ten hlas zařadit, ale začínal jsem tušit, že to asi nebude jen tak. "Když vás tedy tak zajímám, mohl byste mi říct, o co jde?"
"Minule jsi mi tykal."
Tohle mě na chvíli zmátlo. Ale jen na zlomek vteřiny, pak už jsem byl doma.
"Ty jsi… archanděl..." pamatoval jsem si, že to bylo jméno jednoho z nich… Michael… ne… "Gabriel."
Ucítil jsem další žďuchnutí od Kláry. No jo, já vím, že o tomhle jsem ti neřekl, ale fakt ti nemíním říkat všechno, má drahá kamarádko.
"Správně."
"Dobře. A co mi vlastně chceš?"
"Tak mě tak napadlo… nechtěl by sis dost vydělat?"
Ta nabídka se Vítkovi moc nezamlouvala. Tohle zrovna nebyl ten typ hudby, co by rád dělal. Ale zase na druhou stranu, nějaké peníze by se hodily. Rozhodně už nechtěl být závislý na finanční podpoře mámy. A sehnat třeba jen brigádu, bylo skoro nemožné.
Souhlasil, že se zítra nechá tímhle chlápkem vyzvednout, pozvat na oběd, aby vše probrali. Řekl si, že za zkoušku nic nedá. Jen tak nějak podvědomě tušil, že je tu jistý člověk, který by mohl mít jisté námitky.
Lex si našel místo dostatečně stranou, ale zase ne moc, aby měl dobrý výhled na pódium. Pohodlně se usadil a čekal.
Nechápal jsem, proč zrovna já jsem musel vyrazit do terénu a shánět té připitomělé kapele klávesáka. Když už se ti blbečci neuměli udržet pohromadě, proč jsem měl zrovna já hledat náhradníka? No protože jsem je přivedl k firmě já osobně. Byli dobří, puberťačkám se bouřily hormony a vlhly klíny, když je slyšely. Ti trotlové byli sice pitomí jak stádo muflonů, ale na druhou stranu uměli vydělávat prachy a ne malý. A v mém zájmu bylo, aby to tak ještě nějakou dobu bylo.
Problém ale byl, sehnat někoho, kdo by s nimi vydržel déle než pět dní, než by je poslal do prdele a s třísknutím dveří odešel. A jelikož už všichni ostatní selhali, zůstalo to na mně. Tak jsem hledal člověka dostatečně klidného, aby snesl ty idioty. Zatím zcela marně. Pak mě jedna kolegyně, nejspíš se mi chtěla pomstít, odkázala na nějaké dobročinné cosi, které pořádají studenti jakési hudební školy. A že někteří by mohli být poměrně dobří. No, neměl jsem co ztratit.
Usadil jsem se docela vzadu, abych měl dost blízko východ pro případ, že by se mi z těch vrzalů udělalo blbě. I když, to bylo téměř jisté. Ale když už jsem ty debily doporučil, bylo třeba pro zdar věci taky něco vytrpět. Nezbytné oběti jsem respektoval, ty hloupé jsem odmítal.
Znuděně jsem se rozhlédl kolem a jen tak přejížděl pohledem ksichty přítomných. Zarazil jsem se na jednom. Lex? Co ten tu dělá?
Přimhouřil jsem oči. Došel jsem k závěru, že by mě to tu mohlo i bavit.
Vítek vystupoval skoro až ke konci. Měl být zlatým hřebem večera. Lichotilo mu to, ale na druhou stranu věděl proč. Slepý klavírista byl prostě atrakce. Nepopíral, že ho to i trochu pálilo. Mělo to dost hořkou příchuť, ale hlavní bylo, že měl úspěch. Hodně lidí na něj bylo dost zvědavých. A Vítek tuhle ošklivou myšlenku zaháněl tím, že je to na dobré účely, pro nemocné děti. A taky to byla zkušenost pro Vítka jako pro hudebníka.
Navíc věděl, že jeho ochránce je v sále. Věděl, že Lex vždycky přijde. A neuvěřitelně ho těšilo, že na něm někomu tak záleží. Vlastně, měl tam ještě jednu oporu. Kláru.
"Ty bláho, tam je totálně natřískáno." Odhrnovala oponu, aby vytvořila malý průhled.
"Vážně?" zeptal se Vítek se zájmem a opřel se o její rameno.
"Jasně. A vidím toho tvýho krasavce! To se vždycky uklízí tak stranou?"
"Lex? To není můj… Eh." Vzdal to. Kláru nikdy nepřesvědčí o tom, že ten hezoun není jeho přítel a nikdy nebude.
"Víš, co je zajímavý?" Zeptala se, ale vůbec nečekala na Vítkovu reakci. "Že ti nejhezčí chlapi musí být buď na chlapy, anebo pěkný sviňáci."
"Anebo oboje." Ušklíbl se Vítek. Tak nějak si vzpomněl na to, co mu vyprávěl Lex o Gabrielovi. "Naštěstí, mě se týká jen ta druhá kategorie. Vzhled je mi poněkud jedno."
Klára si povzdechla. "Jestli to nemáš snazší."
"No to teda nemám!" zasmál se. "Kdybych měl, myslíš, že bys mě musela ke klavíru vodit ty?"
"No a co ten tvůj Lex?"
"Klárino! Není žádný můj Lex. Jsme jen kamarádi, jasný? Já a ty jsme kamarádi, já a on jsme kamarádi."
"To mi budeš muset někdy nakreslit." Začala se smát.
"Ha ha ha." Odtušil Vítek. "Až ty dostaneš rozum, tak mně se vrátí zrak."
Klára se začala smát jak blázen. "No tak to se nikdy nedočkáš."
"Jsem stejného názoru. A přestaň se řehtat jak kobyla, rušíš vystoupení."
"Ty seš takovej sprosťák. Praštila bych tě, kdybys mi to mohl vrátit."
"Holky nebiju ani při plném ostrozraku." Zasmál se.
"Škoda." Šťouchla ho pod žebra. "Hele, už bude končit, ne? Jsi na řadě."
Většinu času jsem pozoroval Lexe a přemýšlel, co tu asi tak dělá. Taky se tvářil víceméně znuděně, bylo na něm znát, že ho to moc nebaví. No, aspoň něco jsme měli společného. Oba jsme se nudili.
V jednu chvíli Lex zpozorněl, bylo to ke konci vystoupení, a tak jsem zbystřit i já. Na pódium vyšel ten jeho sladkej andílek v doprovodu nějaké holky. Vedla ho za paži. Jako nějakýho mrzáka. Usadila ho u klavíru… a no do prdele! Konferenciér, či jak toho dredatýho kluka honosně označovali, právě oznamoval, že další účinkující před několika lety přišel o zrak, a mně spadla čelist na zem s hlasitým klepnutím.
Ale měl jsem jasno. Proto se Lexík tak moc snažil. Pousmál jsem se. Chvíli jsem toho kluka poslouchal. Rozhodně hrát fakt uměl. Pokud by zvládnul i klávesy, k tomu ten jeho pohnutý příběh, jo, tohohle jsem chtěl dostat do tý kapely. Fanynky by z něj byly úplně mimo. Vizáž anděla, srdceryvný příběh a ty nány pitomý nebudou mít nic lepšího na práci než snít o tom, jak o tohohle drahouška pečujou. Skvělý tah. Zbývalo jen přesvědčit toho kluka, aby na to kývnul. Ale proč by ne. Bude z něj hvězda.
Sledoval jsem Lexe, jak na něj zírá. Tohle bylo hodně zvláštní. U něj byl vždycky jistý zájem o druhé, ale nikdy ne takový. Pousmál jsem se. Docela jistě jsem věděl, jak bude Lex reagovat. A docela jsem se na to těšil.
Hned, jak ta trapárna skončila, vyrazil jsem do zákulisí. Prodral jsem se skrz protestujícího dredáka a zamířím rovnou k tomu klukovi. Vítek se jmenoval, tuším.
"Ahoj." Pozdravil jsem zvesela. Měl jsem radost, pokud mi ten kluk kývne, mám na nějakou dobu po starostech.
Otočil na mě hlavu. Přísahal bych, že když jsme se prvně potkali, slepý nebyl. Nebo to vážně dobře zastíral. To mi bylo ale momentálně jedno.
"Ahoj." Odpověděl poněkud zaraženě. A ta holka si mě divně prohlížela.
Ten hlas jsem znal. Jen jsem honem nevěděl, kam si ho zařadit. Navíc se ke mně tiskla Klára a významně mě dloubala pod žebra. To znamenalo jen jedno, řekni mi, že ten fešák není na chlapy. Vzal jsem ji za ruku, aby toho nechala. Začalo to být dost nepříjemné.
"Ahoj. Copak si přejete?" zeptala se ona, já pořád dumal, odkud ten hlas znám.
Chvíli bylo ticho. "Jsem tu vlastně pracovně. Za obchodem."
"Aha, a co s tím máme co dělat?"
"Ty vůbec nic. Zajímá mě on."
"Aha. Zajímavý." Klářin hlas ochladil o několik stupňů. Někam pod bod mrazu.
Pořád jsem nevěděl, kam ten hlas zařadit, ale začínal jsem tušit, že to asi nebude jen tak. "Když vás tedy tak zajímám, mohl byste mi říct, o co jde?"
"Minule jsi mi tykal."
Tohle mě na chvíli zmátlo. Ale jen na zlomek vteřiny, pak už jsem byl doma.
"Ty jsi… archanděl..." pamatoval jsem si, že to bylo jméno jednoho z nich… Michael… ne… "Gabriel."
Ucítil jsem další žďuchnutí od Kláry. No jo, já vím, že o tomhle jsem ti neřekl, ale fakt ti nemíním říkat všechno, má drahá kamarádko.
"Správně."
"Dobře. A co mi vlastně chceš?"
"Tak mě tak napadlo… nechtěl by sis dost vydělat?"
Ta nabídka se Vítkovi moc nezamlouvala. Tohle zrovna nebyl ten typ hudby, co by rád dělal. Ale zase na druhou stranu, nějaké peníze by se hodily. Rozhodně už nechtěl být závislý na finanční podpoře mámy. A sehnat třeba jen brigádu, bylo skoro nemožné.
Souhlasil, že se zítra nechá tímhle chlápkem vyzvednout, pozvat na oběd, aby vše probrali. Řekl si, že za zkoušku nic nedá. Jen tak nějak podvědomě tušil, že je tu jistý člověk, který by mohl mít jisté námitky.
Žádné komentáře:
Okomentovat