Tak a je to tady. Zamáčkněte slzičku, abyste viděli na čtení, a můžete se pustit do poslední kapitoly Zkoušky. Uf, že to byla ale dlouhá cesta. Pro mě, pro vás i pro Kubu. Ani nevím, co k tomu říct. Jen, že psaní téhle povídky mě skutečně bavilo a dost často zachraňovalo moje duševní zdraví. Chci poděkovat všem, kteří četli a komentovali. A taky bych vás chtěla všechny poprosit o poslední komentář. Jak se vám povídka líbila nebo nelíbila, co jsem totálně podělala a co byste ještě případně chtěli číst (protože se s hrdiny toho příběhu nechci zas tak definitivně rozloučit, plánuju ještě pár bonusových kapitolek, ale to spíš do dalekého budoucna).
Jinak, abyste nebyli zas tak moc smutní... pamatujete ještě Vetřelce a Vetřelce II - můj společný projekt s Dahakou? Tak a pokud nesedíte, okamžitě to napravte. Právě se pracuje na Vetřelci III! To je to moje překvapení, které mi tak nějak brzdí mou další sólovou povídku. Mě prostě nejde psát víc povídek naráz. Ještě bych na tom měla zapracovat.
No, raději se nebudu moc nostalgicky rozkecávat. Jen od téhle kapitoly moc nečekejte.
O několik měsíců později…
Netrpělivě jsem přecházel sem a tam a čekal. Nic jiného mi nezbývalo. Venku sněžilo, Lex seděl s Vojtou v autě společně s Romanem, a šíleně falešně zpívali koledy. Moc rád jsem z toho vypadnul a přeběhl do letištní haly.
Letadlo z Paříže mělo kvůli špatnému počasí zpoždění a já tu zatracenou sněhovou bouři nesnášel. Těšil jsem se na Martina jako malej kluk.
Odjel pár dní po tom, co mě pustili z nemocnice. To už jsme se ale dávno dali dohromady. Jak říkal Lex, jinak to prostě ani nešlo. Ani jsem Lexe a svou drahou sestru za ten podraz nezabil. Vlastně mi docela pomohli, to ale odmítám přiznat nahlas!
Na to opatrné milování, které jsme s Martinem absolvovali u Lexe v bytě, asi jen tak nezapomenu. Tak strašně se snažil, aby mě nic nebolelo. A to nebylo myšleno moje pozadí. Jen ta ruka se hojila dost špatně. Ale zvládli jsme to. Pořád to vyvolává úsměv, když si na to vzpomenu. Jeho neustálé otázky, jestli mě nic nebolí - šeptané hlasem zastřeným chtíčem. I kdybych měl bolesti, nikdy bych to neřekl nahlas. Ještě by přestal.
A když odjel, slíbili jsme si, že to zvládneme i takhle na dálku. Martin měl v Paříži nasmlouváno spoustu zakázek a nemohl jen tak odjet. Já zas musel dodělat školu… bylo to mučení.
Přiblížily se Vánoce a Martin slíbil, že přijede a stráví je se mnou a s mou rodinou. Tatínek bude mít radost, že mu konečně představím svého přítele. "Mami, tati, to je Martin. Pravidelně, pokud se nachází v Čechách, mě vojíždí a je v posteli vážně boží." Ne, sestřičko, provedu to poněkud šetrněji.
Ještě bych měl vysvětlit osazenstvo auta. Roman, ten se jen veze s námi domů. Ale ten zbytek, to je poněkud zapeklitější. I když Vojta vlastně taky.
Pár dní po tom, co Martin odjel, jsem opět vypomáhal v baru. Něco tam nesouhlasilo, tak jsem se vydal do Lexova kanclu překontrolovat faktury. No a tam se mi naskytl překrásný výjev. Nejspíš bych ho nazval souložící sousoší. Tak Lexe bych v jeho kanclu čekal, a dokonce i někoho, koho vojíždí, ale Vojtu teda ani omylem. Upadla mi čelist a já se zmohl jen na hlasité…
"No ty vole!"
Lex otočil hlavu jako by nic. "Jestli ten vůl patřil mně, tak si mě nepřej, až to tu skončím."
Vojta zrudnul. Tentokrát jsem ovšem neviděl jeho zadek, protože, jak mi později Lex blahosklonně vysvětlil, Vojta byl totiž spodek jak poleno a dominantnost mu v případě Lexe neprocházela ani omylem. No ani se nedivím, kdo by si troufl být dominantní s Lexem. Já teda ne.
Lex i Vojta tvrdili, že jsou spolu pouze dočasně. Vojta kvůli nutkavé potřebě sexu, a že s Lexem byl skvělej. No a Lex… prý Vojta potřebuje pomoc. Hlavně, co se jeho života týká. Lex byl jako pomocník v uvědomování si sama sebe velmi dobrý.
Roman se sice chvíli mračil, když se to dozvěděl, ale nakonec to vzal celkem dobře. Prý když nešahá Vojta na mě, překousne to. Lexe tím pobavil a vyvolal debatu, proč mu to jinak nevadí. Málem to dopadlo tak, že už by nikdy neochutnal Lexův guláš. A to i pes ochranář schlípne. Roman nakonec, zrudlý rozpaky, které jsem si u něj nějak nedovedl vysvětlit, prohlásil, že Lex je vyspělejší než jistá nejmenovaná osoba a dokáže se o sebe postarat lépe. Já mu dám nejmenovanou osobu.
Pozvání na vánoční oslavy k nám na sebe nenechaly dlouho čekat. Lex souhlasil okamžitě, Vojta se nakonec rozhodl stavit později, až si odbude svátky s vlastní rodinou.
Přehoupla se další hodina zpoždění a já už byl na pokraji nervového kolapsu. Já chci Martina! Slyšíš, ty pitomá bouře! Vyser se na to a nech je vzlítnout, sakra!
Netrpělivě jsem sledoval ty tabule na letišti. Zadrnčel mi telefon a Lex mi řval do ucha skrz clonu šílenýho řevu vánočních koled. Musel jsem mu vysvětlovat, že to vážně ještě nepřiletělo.
"Fakt, nejsme na záchodku a nerozdáváme si to. Víš, že bych i rád, ale to by prvně muselo to blbý letadlo přiletět!" Kdybych nebyl tak naštvanej, rozhodně by mě ten nápad velmi zaujal. A nebýt takového zpoždění, vyzkoušeli bychom to.
Dočkal jsem se. Martin vypadal unaveně, ale usmál se na mě a vrazil mi své příruční zavazadlo, aby si mohl dojít pro kufr. Když se vrátil zpět, už jsem nevydržel, přitáhl ho k sobě a nacpal mu jazyk až do krku. A bylo mi naprosto jedno, kolik lidí tím znechutím. Bylo jich doufám hodně.
Pak jsme rychle vyběhli ven, hodili Martinův kufr do kufru a vyrazilo se. Opět za šíleného zpěvu koled, protože, jak mi Roman vysvětlil, bylo třeba navodit správnou vánoční atmosféru. Asi je začnu nenávidět. Martin se k tomu nadšeně přidal a já přehodnocoval, jestli s ním vůbec chci ještě chodit. NO dobře, chci, i kdyby mi to zpíval každý den a sebehůř.
Rozhodně to byly velmi zajímavé Vánoce. Lex udělal neuvěřitelný dojem na mou matku, když jí pomáhal v kuchyni. Osvědčil se jako lepší syn než já. Ha ha, ale mohl jsem tak strávit hodiny zamčený u sebe v pokoji, samozřejmě s Martinem, a snažit se dohnat ztracený čas. A že bylo co dohánět…
Následoval stromek, další koledy (proboha už nééééé!) a dárky a všechno, co k tomu patří. A já si užíval přítomnosti Martina. Rodiny, mé drahé sestry, která dostávala od táty jeden pohlavek za druhým, když měla nemístné narážky na mě a Martina. Díky bohu vynechala to, že se v domě nachází i můj ex, což rodičové samozřejmě netušili, a že jeden ještě dorazí. Docela zvláštní, když nad tím tak uvažuju.
Lex. Ten si mě vzal na chvilku stranou a řekl mi. "Myslím, že teď už jsi vážně skoro dospělý. Jsem na tebe vážně hrdý."
"Děkuju. Já vím, že jsem si to většinou podělal sám." Usmál jsem se a zadíval se na Martina, jak vytahuje foťák, no a napadlo mě ještě pár věcí, které bych s ním rád zkusil. Třeba sex v Paříži na Eiffelovce, až za ním na prázdniny přiletím. Ani jsem nemusel moc snít, protože jsem si to dokázal živě představit.
Miluju ho.
KONEC
Netrpělivě jsem přecházel sem a tam a čekal. Nic jiného mi nezbývalo. Venku sněžilo, Lex seděl s Vojtou v autě společně s Romanem, a šíleně falešně zpívali koledy. Moc rád jsem z toho vypadnul a přeběhl do letištní haly.
Letadlo z Paříže mělo kvůli špatnému počasí zpoždění a já tu zatracenou sněhovou bouři nesnášel. Těšil jsem se na Martina jako malej kluk.
Odjel pár dní po tom, co mě pustili z nemocnice. To už jsme se ale dávno dali dohromady. Jak říkal Lex, jinak to prostě ani nešlo. Ani jsem Lexe a svou drahou sestru za ten podraz nezabil. Vlastně mi docela pomohli, to ale odmítám přiznat nahlas!
Na to opatrné milování, které jsme s Martinem absolvovali u Lexe v bytě, asi jen tak nezapomenu. Tak strašně se snažil, aby mě nic nebolelo. A to nebylo myšleno moje pozadí. Jen ta ruka se hojila dost špatně. Ale zvládli jsme to. Pořád to vyvolává úsměv, když si na to vzpomenu. Jeho neustálé otázky, jestli mě nic nebolí - šeptané hlasem zastřeným chtíčem. I kdybych měl bolesti, nikdy bych to neřekl nahlas. Ještě by přestal.
A když odjel, slíbili jsme si, že to zvládneme i takhle na dálku. Martin měl v Paříži nasmlouváno spoustu zakázek a nemohl jen tak odjet. Já zas musel dodělat školu… bylo to mučení.
Přiblížily se Vánoce a Martin slíbil, že přijede a stráví je se mnou a s mou rodinou. Tatínek bude mít radost, že mu konečně představím svého přítele. "Mami, tati, to je Martin. Pravidelně, pokud se nachází v Čechách, mě vojíždí a je v posteli vážně boží." Ne, sestřičko, provedu to poněkud šetrněji.
Ještě bych měl vysvětlit osazenstvo auta. Roman, ten se jen veze s námi domů. Ale ten zbytek, to je poněkud zapeklitější. I když Vojta vlastně taky.
Pár dní po tom, co Martin odjel, jsem opět vypomáhal v baru. Něco tam nesouhlasilo, tak jsem se vydal do Lexova kanclu překontrolovat faktury. No a tam se mi naskytl překrásný výjev. Nejspíš bych ho nazval souložící sousoší. Tak Lexe bych v jeho kanclu čekal, a dokonce i někoho, koho vojíždí, ale Vojtu teda ani omylem. Upadla mi čelist a já se zmohl jen na hlasité…
"No ty vole!"
Lex otočil hlavu jako by nic. "Jestli ten vůl patřil mně, tak si mě nepřej, až to tu skončím."
Vojta zrudnul. Tentokrát jsem ovšem neviděl jeho zadek, protože, jak mi později Lex blahosklonně vysvětlil, Vojta byl totiž spodek jak poleno a dominantnost mu v případě Lexe neprocházela ani omylem. No ani se nedivím, kdo by si troufl být dominantní s Lexem. Já teda ne.
Lex i Vojta tvrdili, že jsou spolu pouze dočasně. Vojta kvůli nutkavé potřebě sexu, a že s Lexem byl skvělej. No a Lex… prý Vojta potřebuje pomoc. Hlavně, co se jeho života týká. Lex byl jako pomocník v uvědomování si sama sebe velmi dobrý.
Roman se sice chvíli mračil, když se to dozvěděl, ale nakonec to vzal celkem dobře. Prý když nešahá Vojta na mě, překousne to. Lexe tím pobavil a vyvolal debatu, proč mu to jinak nevadí. Málem to dopadlo tak, že už by nikdy neochutnal Lexův guláš. A to i pes ochranář schlípne. Roman nakonec, zrudlý rozpaky, které jsem si u něj nějak nedovedl vysvětlit, prohlásil, že Lex je vyspělejší než jistá nejmenovaná osoba a dokáže se o sebe postarat lépe. Já mu dám nejmenovanou osobu.
Pozvání na vánoční oslavy k nám na sebe nenechaly dlouho čekat. Lex souhlasil okamžitě, Vojta se nakonec rozhodl stavit později, až si odbude svátky s vlastní rodinou.
Přehoupla se další hodina zpoždění a já už byl na pokraji nervového kolapsu. Já chci Martina! Slyšíš, ty pitomá bouře! Vyser se na to a nech je vzlítnout, sakra!
Netrpělivě jsem sledoval ty tabule na letišti. Zadrnčel mi telefon a Lex mi řval do ucha skrz clonu šílenýho řevu vánočních koled. Musel jsem mu vysvětlovat, že to vážně ještě nepřiletělo.
"Fakt, nejsme na záchodku a nerozdáváme si to. Víš, že bych i rád, ale to by prvně muselo to blbý letadlo přiletět!" Kdybych nebyl tak naštvanej, rozhodně by mě ten nápad velmi zaujal. A nebýt takového zpoždění, vyzkoušeli bychom to.
Dočkal jsem se. Martin vypadal unaveně, ale usmál se na mě a vrazil mi své příruční zavazadlo, aby si mohl dojít pro kufr. Když se vrátil zpět, už jsem nevydržel, přitáhl ho k sobě a nacpal mu jazyk až do krku. A bylo mi naprosto jedno, kolik lidí tím znechutím. Bylo jich doufám hodně.
Pak jsme rychle vyběhli ven, hodili Martinův kufr do kufru a vyrazilo se. Opět za šíleného zpěvu koled, protože, jak mi Roman vysvětlil, bylo třeba navodit správnou vánoční atmosféru. Asi je začnu nenávidět. Martin se k tomu nadšeně přidal a já přehodnocoval, jestli s ním vůbec chci ještě chodit. NO dobře, chci, i kdyby mi to zpíval každý den a sebehůř.
Rozhodně to byly velmi zajímavé Vánoce. Lex udělal neuvěřitelný dojem na mou matku, když jí pomáhal v kuchyni. Osvědčil se jako lepší syn než já. Ha ha, ale mohl jsem tak strávit hodiny zamčený u sebe v pokoji, samozřejmě s Martinem, a snažit se dohnat ztracený čas. A že bylo co dohánět…
Následoval stromek, další koledy (proboha už nééééé!) a dárky a všechno, co k tomu patří. A já si užíval přítomnosti Martina. Rodiny, mé drahé sestry, která dostávala od táty jeden pohlavek za druhým, když měla nemístné narážky na mě a Martina. Díky bohu vynechala to, že se v domě nachází i můj ex, což rodičové samozřejmě netušili, a že jeden ještě dorazí. Docela zvláštní, když nad tím tak uvažuju.
Lex. Ten si mě vzal na chvilku stranou a řekl mi. "Myslím, že teď už jsi vážně skoro dospělý. Jsem na tebe vážně hrdý."
"Děkuju. Já vím, že jsem si to většinou podělal sám." Usmál jsem se a zadíval se na Martina, jak vytahuje foťák, no a napadlo mě ještě pár věcí, které bych s ním rád zkusil. Třeba sex v Paříži na Eiffelovce, až za ním na prázdniny přiletím. Ani jsem nemusel moc snít, protože jsem si to dokázal živě představit.
Miluju ho.
KONEC
Žádné komentáře:
Okomentovat