Vánoce, Vánoce přicházejí... tak dáme další kapitolku ne? :-) Máme zlatou neděli, tak bych měla být extra hodná. Napečeno mám, na úklidu pomalu pracuju a zrovna peču dort - má drahá polovička bude mít narozeniny. Snad ho nespálím, než dám další kapitolku. :-)
Momentálně píšu asi třicátou pátou kapitolku, takže předpokládám, že přes čtyřicátou už nepůjdu. Tak si poslední kapitolky užívejte. Finišujeme. Připomínám, že stále platí "Povídky na přání", takže pokud si chce už někdo vybrat dáreček dříve, směle do toho. Dále bych vás taky ráda nalákala k další povídce, na které zatím pracuji. Či spíše na jejím ději. Hlavní postava už by byla. Ještě jsem se přesně nerozhodla, kterým směrem se to bude ubírat, ale pokud máte rádi typy alá Brian z QaF, zaručeně vám udělám radost. Každopádně, tahle povídka přijde na řadu až po Kubíčkovi a jeho chlapcích.
Dneska dojde k nečekanému setkání. A ne, Martin to nebude! A jsem vážně zvědavá, jestli mě zas nebude chtít někdo škrtit. :-)
Dneska jsem byl v baru až do rána. Měli jsme docela nával. Přes prázdniny to snad bylo ještě horší. Většinou mě s sebou brával Lex autem, ale dneska měl zrovna nějaké vyřizování, tak jsem šel pěšky. Krátil jsem si cestu přes jeden takový park, bylo tam celkem hezky a takhle brzy po ránu tam stejně nebyla ani noha. Měl jsem to tam rád. Občas jsem si na chvilku sedl na lavičku a přemýšlel o životě. Už žádná tragédie. Zakázal jsem si myslet na to, co mohlo být. Myslel jsem jen na to, jaké to bylo. Že mi bylo dopřáno aspoň dvakrát, dvakrát se pomilovat s Martinem. Dostal jsem víc, než jsem si zasloužil.
I dneska jsem si sedl na lavičku. Poslední dobou jsem se choval jak nějaký důchodce. Sedal na lavičce a vzpomínal. Přivřel jsem oči a chvíli poslouchat vřískání ptáků. A že si dávali sakra záležet.
Pak jsem se zvednul, abych málem do kohosi vrazil. Skoro jsem zaklel a začal se omlouvat. Než mi došlo, že toho člověka znám.
"Jakube?"
"Vojto?" Ne, tohle bylo moc. Tohle bylo fakt moc. "Co tu sakra děláš?"
"Už pár měsíců tu bydlím."
"V parku?"
"Jistě, přece nebudu bydlet v nějakém bytě tady poblíž."
"Aha." Fakt jsem debil. "Tak se měj!"
"Jakube?"
"Co?" otočil jsem se na něj.
"Kafe?"
Na chvíli jsem zaváhal. Jít s člověkem, který mě podvedl, na kafe? Chvíli jsem se na něj díval. No a co? Proč bych nemohl. Všechno už to bylo dávno promlčené.
"Dobře."
Zašli jsme nakonec do čajky. Vojta mě pozval. Jen jsem se rozvalil na polštářku a čekal jsem nějaké vysvětlení, proč mě vůbec někam zval. Podepřel jsem si dlaní hlavu a koketně se na něj zadíval. Ať hezky vidí, o co přišel. Teď už jsem měl zkušenosti. Díky Lexovi dokonce velmi… ehm, kvalitní.
"Jak se máš?" vypadlo z něj a já se v duchu pousmál.
"Dobrý, jak vidíš."
"Zlobíš se?"
"Osvěž mi paměť- mám snad důvod?"
Zamračil se. "Máš."
Tak tohle jsem vážně nečekal. "Co po mě vůbec chceš?"
"Jen si popovídat."
"A o čem?"
"Musíš být tak příšerně nepřátelský?"
Pousmál jsem se. Přišla chvíle na smeč. "Musels mě podvádět?"
"Fajn, okej. Zřejmě tě to nepřešlo."
"Vojto, to fakt myslíš vážně? Pamatuješ si vůbec náš rozchod?"
"Jistěže pamatuju." namítl.
"Ano? Zajímavý. Zřejmě to ale každý vidíme trochu jinak."
"Uznávám, že jsem to možná trošku přešvihl."
"Možná trošku? Jdi se vysrat!" zavrčel jsem vztekle. Možná jsem si namlouval, že mě to už přešlo, ale začínalo se ukazovat, že bych ho nejradši pořádně nakopnul do rozkroku. Vyskočil jsem a popadl tašku.
"Hele klídek jo? Proč jsi takhle nevyváděl tenkrát? Sedni si."
Jo, tenkrát. To jsem byl ještě jiný člověk. A moje sebevědomí bylo dost na nule, když jsem nachytal svého přítele na jiném chlapovi. "Co mi chceš?" Zůstal jsem stát.
"Strávit příjemné dopoledne se svým ex."
"Kecy!" Netušil jsem, co chce. Ale věděl jsem, že něco určitě. "Řekni mi, co chceš!"
"Tebe!"
Na tváři mi vyskočil nefalšovaný údiv. "Cože?" A nohy mi brnkly. Usadil jsem se, no spíš žuchl, zpátky na polštáři.
"Sluch jsi míval v pořádku."
"Hm." Civěl jsem na něj, jako by přede mě někdo postavil dikobraze a já ho měl vojet. Těžký oříšek.
"Chybíš mi."
Tadááááá, tak jsi mě neměl podvádět, hňupe. "A tos na to přišel až teď?"
"Víš přece, jak jsme se rozešli. A teď když jsme se náhodou potkali…"
"Tak co? Mám ti padnout kolem krku?" Zavrčel jsem popuzeně. Co si o sobě myslí sakra!
Zavrtěl hlavou a dlouze se na mě zadíval. Na chvíli se mi zdálo, jako bych v něm viděl toho Vojtu, kterého jsem poznal. "Chtěl bych jen ještě jednu šanci."
Zůstal jsem civět s pusou dokořán. "To nemůžeš myslet vážně."
"Myslím," ujistil mě a pousmál se, "pořád k tobě něco cítím."
On se mě vážně rozhodl zabít. "Pořád ke mně něco cítíš…" zopakoval jsem ironicky, "zajímavý."
"Jakube, prosím. Je tohle nezbytně nutné?"
Zasmál jsem se. "Bylo nutné stěžovat si na sex se mnou a podvést mě při nejbližší příležitosti?"
"Ne, máš pravdu. Zachoval jsem se jako parchant, ale chtěl bych ti to vysvětlit."
"Vážně? Máš pro své chování a nevěru nějakou omluvu? No to mě teda zajímá."
"Jakube, já se vážně stydím za svoje chování."
"Aha." Založil jsem si ruce na prsou. Nedobytný postoj alá Roman. "Budu hádat - dočasné pominutí smyslů?"
"Můžeš na chvíli vynechat tu ironii? Já to myslím vážně."
"No to já taky. Nevím, co mi tu chceš vyprávět za pohádky, ale těžko ti to zapomenu."
"A co odpustit?" Koukl na mě tázavě. Skoro bych na chvíli přisahal, že jsem tam viděl i náznak naděje.
"Odpustit? Odpouštět je božské, ale já jsem jen člověk."
"Dobrá, rozumím. Takže mi druhou šanci nedáš?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Nepřesvědčil jsi mě."
"Nechceš ani slyšet důvod?"
Zadíval jsem se na něj. "A k čemu by mi to bylo?"
"Možná proto, abys mohl být na chvilku bohem."
Ušklíbl jsem se. "Vkládáš do toho vysvětlování nějaké velké naděje."
No tak jsem ho to teda vysvětlit nechal, když mu na tom tak záleželo. Pravdou bylo, že mě to už nijak extra nezajímalo. Vyprávěl dlouho. Je fakt, že jsem s ním strávil skoro celé dopoledne, takže mě naháněl Lex telefonem, jestli se mi něco nestalo, když jsem nedorazil k němu ani v poledne. Prý mi guláš nechal v lednici. Miluju chlapy, kteří umí vařit a vaří pro mě. Lex byl skutečný poklad a to i v době, kdy jsme byli pouze ve fázi přátele, nikoliv milenci. I když jsem naše setkání v době, kdy jsem zjistil, že to byl Martinův první chlap a nejlepší kámoš, proklínal, byla to jedna z nejlepších věcí, která mě kdy potkala. Lex mi toho hodně dal. Naučil mě věřit si v sexu, donutil mě učit se, staral se o mě, zaměstnal mě na léto a ještě si mě u sebe ubytoval a pečoval o mě jako o krále. Byl to vážně vzácný člověk a já jsem ho měl moc rád, i když láska jako taková to nebyla. No a navíc si výborně rozuměl s mým nejlepším kamarádem. No ideální partie, že jo? Jen kdyby neměl takový problém se vázat.
Odbyl jsem Lexe s tím, že jsem se s někým potkal a zakecali jsme se. Pak jsem se omluvně podíval na Vojtu a vybídl ho, aby pokračoval. Začínal jsem ho tak nějak… chápat.
Žádné komentáře:
Okomentovat