A je to tu. Dááárečky :-) No a já mám taky jeden. Další kapitolu (a pokud se zadaří), tak možná nezůstane jen u jedné. Ale to si zatím ponechám jako překvapení :-D Když už tu máme ty Vánoce, že jo... Všem přeji krásné svátky...
Abyste neřekli, že jsem zlá a trápím vás vývojem příběhu, tak dneska to bude trošičku oddechové. Dneska žádný vývoj nebude :-D
Odvyprávěl jsem Vojtovi i já svůj příběh. Pravda, nebyl tak příšerně dramatický jako ten jeho, ale o mém talentu všechno posrat vypovídal skvěle. Řekl jsem mu, jak jsem se do něj zbláznil a nevědomky ublížil Martinovi, který mě celou tu dobu miloval. Jak jsem se s ním vyspal jen s tím, abych se zavděčil Vojtovi v sexu, a on po mě zatím doopravdy toužil. Nedělal to z milosti. Řekl jsem mu všechno. I to, jak jsem na Silvestra nechtěl sex. A taky důvod. Martinův odjezd. V té době jsem si nejspíš začínal uvědomovat, že ho miluju. Ale bylo už pozdě. No a tak jsem mu to všechno povyprávěl, včetně toho, jak odporně jsem Martina svedl.
Vojta jen mlčel a prohlížel si mě. "Co se stalo, s tím už se nic dělat nedá. Myslíš, že u Martina už vážně nemáš šanci?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Posral jsem všechno, co šlo."
"To mě mrzí."
"Garantuju ti, že mě mnohem víc."
Přikývl. "Každopádně to dává šanci mně. Rande?" zadíval se na mě tázavě. "Zkusíme to znovu. Od začátku."
Chvíli jsem se na něj díval a přemýšlel. Ano či ne? Ale zase, co tím můžu ztratit?
Kývnul jsem.
Lex byl už pryč, když jsem dorazil domů. Nebo spíš ještě pryč. Zamířil jsem okamžitě vyluxovat lednici. Čekal tam na mě ten slíbený gulášek. A že se Lexovi sakra povedl. Všechno jsem to sbodnul snad s půlkou bochníku chleba. Holt hlad a pořád jsem ve vývinu. A navíc, jestli něco Lex fakt uměl, tak souložit a dělat fakt skvělej guláš.
Po tom, co jsem se pořádně nacpal, jsem si šel na chvilku lehnout. Dospat noc v baru. Po hodině mě ze sladkého trávení a snění vzbudil zvuk mého mobilu. Vážně jsem si tam neměl dávat tak brutální vyzvánění, málem jsem vyletěl z kůže. Ohnal jsem se po mobilu, a přijal hovor, aniž bych se podíval, kdo volá.
"Co je?!" zavrčel jsem popuzeně. Když mě někdo vzbudí, ukousl bych mu hlavu.
"Jakube, ty vole, neser! Ty chrníš!"
"Romane… Romanééééééé. Zdáááár!" Nadšeně jsem se posadil a rychle zamžoural. Neslyšel jsem ho tak sto let. Dobře, tak jen asi dva měsíce. V červnu udělal zkoušky a odjel do Německa na nějakou brigádu.
"Jsem ti říkal, že až mě to tam nasere, vymáznu. Tak už jsem doma. Hele, a co ty teď děláš?"
Podrbal jsem se na hlavě a zívl. "Dělám u Lexe na baru. Vzal mě na prázdniny."
"Dobrý. Lex je dobrej zaměstnavatel. Takže co kdybych se stavil?"
"Jasný, Lex s tím určo nebude mít problém." odkývl jsem to nadšeně. "Momentálně bručí, že nemá s kým na tenis."
"Perfektní, tak ho připrav na můj nájezd. Hele, víš, na co jsem dostal chuť?"
"Netuším."
"Na ten jeho guláš. Ten je prvotřídní."
Začal jsem se tlemit. "Smůla, dneska jsem ho sežral."
"Ty vole, ty ani nevíš, jak mě sereš!"
Roman ohlásil svůj příjezd ne zrovna moc dopředu. Přijel prakticky na noc a objevil se v baru někdy v devět večer s taškou a vytlemenej jak lečo. Zrovna jsem stál za barem, míchal pití a honil Lexe od misky s olivami. Jednou rukou jsem teda nalíval vodku, a druhou, ve které jsem třímal utěrku, jsem mlátil svého šéfa, aby vypadl a neprovokoval mě. S utěrkou jsem byl nebezpečný. Do toho tam nakráčí vysmátej Roman a nahodí na mě ten svůj neodolatelný úsměv.
"Zdar hoši!" pozdravil a hodil tašku na bar.
Místo pozdravu, jak jsem byl díky Lexovi v ráži, jsem se na něj osopil. "Ty jedno odporné hovado. Kdoví kdes tu tašku válel! Okamžitě ji sundej z toho pultu, nebo tě osobně nakopu."
Lex se začal tlemit snad ještě víc a zatleskal mi. Dostal za to utěrkou. "A ty taky vypadni! Ty máš být v kanclu a ne tu prudit svoje zaměstnance! A jen tak mimochodem, tomuhle se říká harašení. Takže okamžitě sundej tu ruku z mýho zadku, nebo ti tu založím odbory."
To už mi zatleskal pomalu celý bar, protože to bylo opravdu skvělý divadlo. Zrudl jsem až na zadku. Ale Lex a Roman se výborně bavili.
"Kdybys byl takhle rázný pořád…" ušklíbl se Roman, ale raději tu tašku mrskl na zem. Vítězství!
"Rozhodně by si tu svou sexuální frustraci mohl vybíjet jinak." doplnil Lex a já ho praštil.
"Vy jste se fakt hledali, až jste se našli." ušklíbl jsem se a vrazil utěrku Lexovi. "Dodělej to šéfe, jdu se přivítat s kamarádem."
Roman málem spadl z barové stoličky, jak se začal smát, a Lex se zatvářil nechápavě.
"To je tu nějaký převrat nebo co?"
"A já myslel, že tu šéfuješ ty. Odkdy to přebral Kuba?" tlemil se Roman a chlapsky mě objal a mužně poplácal po zádech. To chlapské objetí velmi úzkostlivě zdůrazňoval, protože nemohl dopustit, aby na něm ulpěla byť jen špetička podezření, že není pravým mužem. Což samozřejmě byl, takže jsem jeho obavy vážně nechápal.
Lex jen pokrčil rameny. "Myslím, že si mě začal ochočovat."
"Nemel." zasmál jsem se, vrátil jsem se za bar a vzal mu utěrku z ruky. "Však já už jsem zas hodnej, šéfe."
Lex jen pozvedl obočí a zadíval se na Romana. "Předpokládám, že se budeš chtít někde ubytovat co?"
Roman nahodil ten nejmilejší úsměv. "Ano."
"No tak, jednoho dočasného podnájemníka už mám, dva mě nezabijou. Co tenis? Zítra?"
"Spolehni se!" ujistil ho Roman a významně pohlédl na tašku. "Byl jsem informován, raketu mám s sebou."
"Skvělé." pousmál se a podíval se na mě, pak si přisedl k Romanovi a začal na něj mluvit německy. Protočil jsem oči a radši se věnoval práci. Stejně jsem rozuměl jen něco v tom smyslu, jak bylo v Německu. Přiznám se, němčinu prostě moc nechytám.
Konečně přešli po pár minutách zase do češtiny a já si oddechl. Měl jsem neustále pocit, že probírají mě a já jim jen nerozumím. Paranoia jak prase, no fakt.
"Víš, co bych si fakt dal?" zrovna valil Roman do Lexe.
"No co?" Lex do sebe hodil panáka a jednoho přistrčil k Romanovi. Zřejmě se rozhodli, že po práci budu řídit já. Že je odvezu domů jako osobní řidič. Jistě, Alberte! Jen jsem nad tím mávl rukou.
"No ten tvůj guláš. Mě se o něm fakt i zdálo!"
"No to snad ne." protočil jsem oči. Fakt už je nametenej.
"Já ho dělal. Dneska k obědu, ale Kuba už ho snědl." I na Lexovi bylo znát, že už má taky dost.
"Tyýýýýý!" ukázal na mě Roman prstem.
"A už žádný pití!" prohlásil jsem panovačně a myslel to smrtelně vážně.
"Néééééééé." zahučeli oba souhlasně a pak se tomu začali smát. Já se z nich vážně jednou zblázním. Veselí opilečkové.
Aby toho nebylo málo, tak kolem jedenácté, což bylo záhy po tomto alkoholovém divadélku, se jako na potvoru rozletěly dveře a kdo se neobjevil na jeho prahu. Vojta! A já si začínal vyčítat, že jsem mu řekl, kde pracuju. Svého strážného anděla, nebo spíš ochranářského psa jsem měl kousek od sebe a značně nameteného. A jak jsem očekával, Roman zaostřil, poznal ho a samozřejmě okamžitě bojovně vyskočil.
Žádné komentáře:
Okomentovat