Zdravím,
momentálně se ocitám v zavalení nejrůznějšími povinnostmi (a lepší to už nebude), tudíž kdybych náhodou zapomněla delší dobu dát díl, připomeňte se. Schválně to nedělám, ale teď jsem třeba skoro čtyři dny nebyla u počítače, a nemohla za to žádná závada na počítači, prostě jsem počítač ani nepustila. Zvláštní... u mě.
Dneska dojde na konfrontaci s Martinem, původně se půjde Kuba fotit, ale i když si to člověk sebelíp naplánuje, často nevychází věci tak, jak by si přál. Lex si navíc všimne, že se s Kubou něco děje a tak bude muset Kubíček s pravdou ven.
P.S. Sraz odložen až po Novém roce, kdy přesně, to se ještě uvidí. Ale můžete mi napsat, kdy by se vám to hodilo a zkusíme vymyslet ten nejlepší termín.
Vyklepaně jsem stál před Martinovým pokojem na koleji a modlil se, aby byl sám. Roman mě přesvědčil, abych se uklidnil. Abych si počkat, až Lex znovu přijde s tím focením. Pak že se dozvím Martinovu adresu zcela nenápadně a budu si s ním moc v klidu promluvit. V klidu? Několik dní jsem měl nervy na pochodu. Nemohl jsem pořádně spát, skoro jsem nejedl, protože jsem ztratil chuť k jídlu. Roman nad tím jen kroutil hlavou a opakoval, že jsem blázen.
Pomalu jsem zvedl ruku a zaklepal. Lex na dnešek domluvil to focení a já si připadal jako bych měl umřít. Buď teď anebo nikdy.
Martin otevřel a rovnou ustoupil, abych mohl vejít. "Ahoj, pojď dál."
"Ahoj." Na víc jsem se nezmohl. Tolik jsem mu chtěl říct, že ho miluju a už bez něj prostě nechci být ani minutu. Ale to by se to blonďaté cosi nesmělo povalovat u něj v posteli polonahé. Sjelo mě to pohledem dost nepříjemným.
"Tome? Mohl bys prosím? Budu chvíli pracovat."
Dost neochotně se to zvedlo, posbíralo své svršky, obléklo se a vypadlo. Měl jsem pole působnosti volné. Jen jsem najednou nevěděl, jak začít.
"Mohl bych přijít jindy, pokud…"
"Ne, to je v pořádku." přerušil mě. "Řekl ti Lex, jak si ty fotky představuje?"
"Nic konkrétního."
"Aha, takže to nechává na mě."
Přikývl jsem. Díval jsem se, jak si připravuje foťák, jak chystá postel. A nemohl jsem se pohnout. Prostě jsem se jen díval.
"S Vojtou to byl omyl." vypadlo ze mě.
"Cože?" Otočil se na mě překvapeně.
"Byl jsem idiot." A byl jsem si sakra vědom, jak moc jsem Martinovi ublížil. Kdybych věděl, co ke mně cítí. Kdybych měl aspoň tušení.
"To už je minulost a nemá cenu se k tomu vracet."
"Jenže já musím. Martine, já si to všechno uvědomil až pozdě. Já tě hrozně…"
Do dveří se vetřel ten malý blonďatý zmetek a já zmlkl. Neměl jsem sílu pokračovat v tom před Martinovým přítelem.
"Jakube?" Podíval se na mě překvapeně a zřejmě doufal, že tu větu dokončím. Ale já nemohl.
"Necháme to focení na jindy. Omlouvám se."
Ano, jsem idiot. Nechal jsem si utéct příležitost. Ale pokud byl teď Martin s tím hnusem odporným blonďatým šťastný, neměl jsem právo ničit mu to takovým přiznáním po víc jak roce.
Vypálil jsem z místnosti jako kulový blesk a zastavil se v chodbě o hodný kus dál. Opřel jsem se o zeď a přemýšlel, jestli by nebylo nejlepší udělat světu i Martinovi laskavost. Někam zalízt a zdechnout.
Nečekal jsem, že za mnou Martin půjde. Nezasloužil jsem si to. Ani trochu jeho pozornosti.
"Kubíčku?" Když se vedle mě ozval jeho hlas, poplašeně jsem zvedl hlavu. Rychle jsem si otřel hřbetem ruky oči.
"Martine, prosím tě… já se omlouvám."
Pousmál se a opatrně mě pohladil po tváři vlhké od slz. "Některé věci člověku prostě nevyjdou. S Vojtou mě to moc mrzí. Doufal jsem, že ti to s ním vyjde."
"Strašně jsi mi chyběl." Zadíval jsem se na něj vyčítavě.
"Musel jsem to udělat. Měl jsem svoje důvody."
"Prosím tě, já vím, že po tom všem chci moc, ale buďme aspoň přátelé."
Unaveně si protřel oči. "Dobře."
Nemohl jsem mu říct, že ho miluju. Nešlo to. Bylo víc než jasné, že se mnou už nechce nic mít. Že svolil jen proto, abych přestal bulet. Neměl jsem právo znovu mu vstupovat do života, ale potřeboval jsem aspoň vědět, že jsem ho úplně neztratil.
Brzy jsem začal chápat, jaké to pro něj bylo. Poslední dobou jsem ho s Tomem, či jak té obludě říkal, vídal v klubu. A bylo hrozně těžké jen pomyslet na to, že se ho může dotýkat, zatímco já nemůžu.
Lex si mé depresivní nálady všimnul. Byl by zázrak, kdyby ne.
"Copak je to s tebou?" zeptal se přímo, když jsem seděl za barem. Brčkem se rýpal ve skleničce džusu s vodkou a zíral na Martina, jak ho to blonďaté stvoření ošahává. Sahal mu na zadek a já ho měl sto chutí zakousnout na fleku.
"Cože?" Nějak jsem nevnímal.
"Pojď." Popadl mě za ruku a zatáhl k sobě do kanclu. Tam mě usadil do svého křesla.
"Ty si asi myslíš, že jsem totálně pitomej a nevšimnu si, že se něco děje. Jakube, co to s tebou sakra je?"
Zamyšleně jsem se na něj podíval. "Nic."
"Jakube!"
"Okej. Chceš vědět co mi je? Fajn." zavrčel jsem popuzeně. "Kdysi jsem udělal šílenou pitomost a ztratil jsem člověka, kterého jsem miloval. A teď se musím dívat na to, jak ho ošahává nějaký blonďatý zmetek!"
Kývl jako by o všem věděl. "Takže neměl pravdu."
"Cože?" Zatvářil jsem se značně překvapeně.
"Vím, že jsi to byl ty." řekl klidně a vytáhl cigaretu z krabičky schované v náprsní kapse. "Martin mi to před pár dny všechno řekl. Ale docela rád bych slyšel i tvou verzi."
"On ti řekl… bože."
"Jen klid. Neřekl mi, že jsi to ty. Ale děkuji za potvrzení." pousmál se ďábelsky.
Měl jsem chuť jít se utopit. Já jsem takový debil.
Lex se usmál a přisedl si ke mně na opěradlo. "Řekni mi to."
Povzdechl jsem si a začal teda vyprávět. Vzal jsem to z gruntu, všechno jsem mu to vypověděl. Jaký jsem byl idiot.
"Promiň." Zadíval jsem se na něj, když jsem skončil tím, že Martina nemůžu dostat z hlavy a že ho prostě miluju.
"Přece jsme si nepřísahali lásku až za hrob." rozesmál se. "Spíš mi řekni, co hodláš dělat, aby Martin nezůstal s tím blonďatým upírem. A aby zůstal tady."
"Cože?" Nevěřil jsem vlastním uším.
Zadíval se na mě jako na dementa. "Copak si vážně myslíš, že jsem tak přízemní a budu žárlit?"
"No, možná trochu."
Lex se rozesmál. "Pravidla naše vztahu byla jasně daná. Vyhovovali jsme si v danou chvíli. Teď, jak jistě chápeš, si už nevyhovujeme."
"Chápu."
"Což ale neznamená, že se sobě musíme odcizit. Přece jen jsme spolu prožili velmi pěkné chvilky. Souhlasíš?"
Kývl jsem.
"Martina mám rád a jsem si jistý, že on si zaslouží být šťastný a že to by mohl být spíš s tebou než s tím blonďáčkem. Pomůžu ti."
"Cože?" Otevřel jsem překvapením pusu.
"Chci jen, aby byl Martin spokojený a aby zůstal tady. Protože patří sem, ne do Francie. A vím, že tě pořád miluje. Jenže si to nepřipustí."
"Pleteš se. Už se mnou nechce nic mít." Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou.
"Nesouhlasím. Ale ani se mu nedivím. Byl jsi posedlý tím svým - jak se to jmenoval,- a jemu jsi tím hrozně ublížil. Teď už se bojí znovu podlehnout. A radši bude s tím… říkal jsem ti už, že se mi ten Tom nelíbí? Je to povrchní fracek."
To jsem mu s radostí odkývl.
Žádné komentáře:
Okomentovat