Jásejte, slavte, vylovte vychlazené šáňo! Dneska pokračujeme. Sice stále nemám svůj milovaný noťáček (člověk zjistí co má, až když o to přijde), ale snad už bude zase brzy u mě ( a příště si povídky budu radši zálohovat, pro všechny případy-to říkám pořád a skutek utek). Snad jste během čekání neutrpěli žádné duševní újmy, případně stížnosti beru pouze osobně.
Tak jak to bude? Vrazí Vojtovi Roman nebo snad sám Kubíček? Ale něco vám dopředu prozradím. Kuba v Romanovi našel hodně dobrého přítele. Pro ty, kteří měli rádi Vojtu, mám špatnou zprávu- po dnešní kapitole vás to hezky rychle přejde.
Dnes zcela výjimečně kapitolka s věnováním. Milá Leesil, vzhledem k tomu, co tě čeká, přeju ti, aby všechno dobře dopadlo a my se mohly zase brzy sejít na čajíčku. Svůj slib splním, očekávej mě i s výtiskem kapitolky (takhle strašně hodná jsem na svoje čtenáře). A když nebudeš zlobit, možná ti tam nakreslím i vlastnoruční autogram s věnováním. No, kdo by po tom netoužil, že jo :-)
Ucítil jsem dotyk na paži a vzápětí i pevné objetí. Vyplašeně jsem stočil pohled na Romana, který mě přitáhl k sobě.
"Tak hele, ty debile." zadíval se na Vojtu a já se děsil toho, co přijde. "Kuba je úžasnej kluk a díky tobě se vykašlal na všechny kámoše. Pořád je s tebou, a když náhodou jednou vyrazí s kamarády zahrát fotbal, jak jsme to vždycky po škole dělávali, tak ho tu za to budeš kosit? Běž do prdele!"
Můj pohled hraničil se šílenstvím. "Romane prosímtě." Já už z toho prošení asi nevyjdu.
"Proč se necháš takhle srát?" Koukl na mě. "Pošli toho blba k vodě!"
Mlčel jsem. Na tohle jsem neměl co říct. Poslat k vodě. Jo, to je hezký, ale co pak?
"To sis vybral místo mě takovýho?" ušklíbnul se Vojta a udělal krok blíž. Modlil jsem se, aby nedošlo na ruční výměnu názorů.
"Rozhodně ho neomezuju!" zavrčel Roman a sevřel mě pevněji.
"Tak si ho nechej. Stejně je v posteli na hovno." Vojta se ušklíbl a obešel nás velkým obloukem.
To už jsem se vzpamatoval a Romana od sebe odstrčil. "Co to sakra děláš? Proč jsi to udělal? Kdo ti dal právo se do tohohle motat?"
"To se sebou necháš fakt takhle zametat?"
"Do toho ti nic není!"
"Jakto? Jsme přece kámoši!"
"A to ti dává právo mi ničit život?"
"Tak se na sebe podívej! Tohle není život, ten kluk tě akorát ničí!"
"Ne, to vy mě ničíte. Vojta mi pomohl, když vy jste se ke mně otočili zády. To kvůli vám jsem byl na dně!"
Zadíval se na mě a zamračil se. "Jo, já vím. Byli jsme idioti, ale… to už je pryč."
"Ne, nic není pryč!" zavrčel jsem na něho.
Naprosto klidně se otočil k odchodu. "Kdyby tě tak miloval, myslíš, že by řekl, že jsi v posteli na hovno?"
V půli nádechu jsem se zarazil. Ano, vážně to řekl, jen jsem si to v tom šoku neuvědomil. Jak tohle o mě mohl říct? Byl jsem mu k dispozici, kdykoliv chtěl. Jo, to byl asi ten největší problém. Jednou jsem k dispozici nebyl.
Sklapnul jsem a skousl rty. Pohled jsem rychle zabodnul do země. Sakra, Roman měl pravdu. Tak trochu. Kdyby mě miloval, nevyváděl by kvůli dvěma hodinám zpoždění a už vůbec by o mě neřekl, že jsem… v posteli na hovno. To bylo přesně to, čeho jsem se bál a proč jsem tak využil Martina. Zavalila mě vlna vzteku. Ne na Romana, protože mě na to přivedl. Ne na Vojtu, protože to řekl. Ale na mě samotného.
Roman se na mě otočil a chvíli si mě prohlížel. "Hele, já toho vola sice neznám, ale už jsem o něm něco slyšel. A rozhodně není tak úžasný, jak sis myslel. Běž za ním, pokud si myslíš, jak jsem ti tímhle strašně ublížil. Určitě si to nechá ten sviňák vysvětlit, ale… taky si o něm něco zjisti. Až moc mu věříš."
"Co tím chceš říct?" vyštěkl jsem na něj. Sotva jsem potlačoval to chvění, co se snažilo projevit i navenek.
"Něco ti dlužím, Kubo. Nejsi jediný gay, kterého znám. A někteří hodně dobře znají tohohle trotla. Stejně mi to nebudeš věřit, ale jeden z nich Vojtu zná a někde vás spolu viděl. Náhodou tě pak viděl u mě na fotce - sestra s ním kámoší a nějak se jim dostala do ruky fotka třídy - on je prý hrozně, no… sobec, akorát každého využívá. Jakube, ty jsi snad dostatečně inteligentní, abys mu to nedovolil. Když nedostane to, co chce, jde jinam."
"Já to nechci slyšet." Přikryl jsem si dlaněmi uši. "Proč říkáš takové věci?"
Vyřešil jsem to po svém, zdrhnul do domu a bouchl Romanovi dveřmi před nosem.
Po pár hodinách se mi to tak nějak rozleželo. Roman se do toho neměl plést. Nebyla to jeho věc. A já mu hlavně neměl dovolit vůbec Vojtu slovně napadnout. Sebral jsem teda bundu a vyrazil z domu. Cestou k Vojtovi jsem běžel. Vylovil jsem z kapsy klíče a málem se přizabil o dveře. Asi to vážně chce prvně otevřít a pak až projít. K Vojtovi do pokoje jsem téměř vletěl.
"Vojto, prosímtě, já se hrozně…" ztuhnul jsem. Můj drahý přítel tam zrovna pracoval na jiném chlapovi a to velmi intenzivně a zaujatě. Zůstal jsem na to civět. A já se mu chtěl omluvit!
Stočil na mě hlavu a mně se udělalo zle. To si za mě brzy našel náhradu. Zabralo mu to jen pár hodin. Pomalu jsem couvnul, až jsem narazil zády do hrany dveří.
"Co tu chceš?" zavrčel na mě.
"Já vlastně… tohle." Hodil jsem mu klíče. Spíš jsem je teda hodit po něm. "Tohle je konec."
"Jasně, zavři za sebou, až vypadneš."
Já to nechápal. Proč jsem miloval takového člověka, když tu byl pro mě předtím celou dobu Martin. Bože, já byl takový vůl. Martin si teď už určitě našel nějakého Frantíka a já… já už u něj kvůli své blbosti nebudu mít šanci. Chtělo se mi brečet.
Teď jsem ale nechtěl být sám. Potřeboval jsem s někým mluvit. Chvilku zaměstnat mozek něčím jiným, než byl Vojtům nahý zadek na jiným chlapovi. Rozběhl jsem se k Romanovi a zvonil jako na poplach. Jejich dům byl obrovskej, tak chvíli trvalo, než Roman vyšel.
"Kubo? Co tu sakra děláš? Co je?"
Prudce jsem ho objal, až musel pod tlakem ucouvnout. "Vojta." zakňučel jsem. Roman byl momentálně můj nejbližší kamarád. Zoufalé? Jo, já vím.
Roman pochopil vcelku rychle. "Ser na něj. Hele… Nechceš jít radši dovnitř? Přece jen…" Koukl rozpačitě kolem a začal se soukat z mého objetí.
"Jo, chápu, promiň, na ulici tě objímá teplouš."
"Jo, vole." Zatáhl mě dovnitř a zabouchl dveře. Zavlekl mě k sobě do pokoje a usadil do křesla. "Tak co se stalo? Za normálních okolností mi kolem krku neskáčeš."
"Já o tom nechci mluvit, jen nechci být sám. A doma - ségra by vyzvídala a nedala mi pokoj."
"Chceš tu přespat?"
"Mohl bych?"
"Když nepolezeš za mnou do postele a nebudeš se mě snažit vojet…"
"Myslím, že se zvládnu ovládnout. Romane?"
"Hm?" Koukl na mě a hodil mi polštář.
"Díky."
Pousmál se. "Něco ti dlužím, pamatuješ?"
"Žes byl takový vůl?" Sevřel jsem polštář a položil si na něj hlavu.
"Tak nějak. Znáš mě."
Zavrtěl jsem hlavou. Ne, tohohle Romana jsem ještě neznal.
"Ty vole, ale snad ještě nepůjdeme chrnět!" Vyskočil a zapnul televizi a playstationa. "Zazávodíme si."
Ležel jsem na nafukovačce a poslouchal Romanův dech. Zrovna začínal chrápat. Otočil jsem se na bok a zabořil obličej do polštáře. Nemohl jsem pustit z hlavy to, co Vojta udělal. Nemohl jsem spát a to bylo snad ještě horší. Myslel jsem, jaké by to bylo, kdybych byl s Martinem. A to mě mučilo snad ještě víc.
Posadil jsem se a přitáhl kolena k bradě. Já byl vážně jen Vojtova děvka. Proč jsem ho skutečně nepoznal už na začátku? Byl tak milý, tak úžasný. Jak se mohl takhle změnit? To si se mnou vážně celou dobu hrál?
Civěl jsem do prázdna skoro až do rána, když jsem fakt na chvíli usnul. Měl jsem hodně zvláštní sny. Viděl jsem Vojtu znovu řádit na jiném, jen jsem se nemohl pohnout, promluvit a tak jsem to musel shlédnout všechno od začátku do konce. Vím, že jediné, co jsem mohl, bylo brečet.
Probudil mě Roman, když mnou zatřásl. Zamžoural jsem na něj a uvědomil si, že mám oči i tváře mokré od slz. Rychle jsem si je začal otírat.
"Jsi v cajku?"
"Jo, jsem… jasně, pohoda."
Dost nedůvěřivě se na mě zadíval. "Nemysli na to, ať už se stalo cokoliv."
"To není tak snadné."
"A co je? Jdeme něco sníst, ne? Mám hlad jak vlk."
Strávil jsem celý den s Romanem. Vytáhl mě na hřiště, kde jsme blbli skoro celé dopoledne. Pak jsme si objednali pizzu a odpoledne jsem se mu snažil vysvětlit zase něco z matiky. Moc dlouho u toho nevydržel. Zas mě vlekl kamsi na hřiště. Ten kluk byl vážně hodně aktivní.
Sedl jsem si na zídku a pozoroval ho, jak si kluše kolečka. Dosupěl za rekordní čas a složil se vedle mě.
"Ty Romane? Nevadí ti, že tě se mnou vidí? Přece jen se to o mně ví."
"Proč by mi to mělo vadit? Když mě vidí s nějakou holkou, taky si hned nemyslí, že s ní spím."
Rozesmál jsem se. "No, právě že myslí."
"No do prdele!" Začal se chechtat. "Já teda musím mít pověst kurevníka. Že bych si to teda rozšířil i na ty chlapy?"
Tázavě jsem pozvedl obočí. "Chceš zaučit?"
"Vole!" Praštil mě a já sklouznul ze zídky.
To už jsem se málem dusil smíchy. "Copak? Strach?"
"Když já jsem fakt jen na holky." Podal mi ruku a zvedl mě ze země.
Žádné komentáře:
Okomentovat