Zítra si jdu pro noťáček, tak snad si ho i odnesu. Tudíž kapitolu dodávám až teď. Konečně jsem se dostala pořádně k netu. Včerejší meeting s mým "osobním povídkovým poradcem" mi přivodil naprosto šílené nápady (kupodivu ne k povídce, protože tu jsme skoro neřešili, tudíž to asi nebude povídkový poradce, ale zní to krásně), které hodlám realizovat a o kterých ode mně ještě uslyšíte. A taky jsem zjistila jednu zajímavou věc o kozorozích :-)
Ale k povídce.... dnešní kapitolka se některým asi zamlouvat nebude a někteří budou jásat. Proč? To si přečtete. Teď budou kapitoly spíše skokové. Musíme se posunout v ději trochu dál, tak jsem to poněkud zrychlila. Sharivari nasledující kapitoly prý přivodily depku (což mě velmi mrzí), ale takový je život a já jsem zlá. A pokud mě bude chtít někdo peskovat za to, že jsem zase utnula kapitolu v nejlepším, je to zbytečné. Taková jsem holt já :-)
Zima a jaro kolem spíš jen tak prosvištěly. Přihlášky na vysokou jsem podával už v lednu. Všechny do Prahy samozřejmě, abych byl blíž Martinovi. Teda Vojtovi. Ani nevím, jak mě Martin vůbec napadl. Sem tam jsme si napsali mail. On spíš jen proto, aby mi oznámil, že si pobyt ve Francii prodlužuje o pár měsíců. A já mu psal, jak skvěle nám to s Vojtou klape. Po pravdě, docela klapalo, ale žádný zázrak to nebyl.
Blížila se pomaličku maturita a s tím mě zachvacovala mírná nervozita. Maturita, to není jen tak. Je to náročné a hlavně se člověk musí učit. A to mě se zrovna nechtělo.
Ležel jsem nahý ve Vojtově posteli a před sebou měl sešit matiky. V té jediné jsem si začal připadat docela jistě. Chtěl jsem na techniku, takže moje šance byly poměrně veliké.
Vůbec jsem definice integrálů nevnímal. Vojtův jazyk si totiž pohrával v oblasti mé páteře a mě z toho až mrazilo.
"Vojto prosímtě, potřebuju si to zopakovat." otočil jsem na něj hlavu. Víkendy jsem teď trávil u něj. Nebo by bylo spíš přesnější v jeho posteli.
"Brání ti v tom někdo?"
"Jo, ty!" odsekl jsem a zaklapl sešit.
"Buď na mě milej, a pak tě nechám učit." pousmál se a už hrabal ve stolku kondomy. Jo, hodnej. Hezky podržet, aby byl Vojta spokojený a já se mohl konečně učit. Vůbec jsem nechápal, proč na tohle přistupuju. Proč radši nezůstanu doma a neučím se. Ale když jsem byl sám, až moc jsem přemýšlel. Nad spoustou věcí. Nad jedním člověkem. A já potřeboval s někým být. Ať už s Vojtou nebo se ségrou. Bál jsem se toho být sám. Přiznával jsem si totiž věci, které se mi vůbec nelíbily. Že jsem udělal hroznou chybu, když jsem se vyspal s Martinem. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Když jsem usínal, myslel jsem na jeho dotyky. Na jeho tělo, na jeho dech i jeho hlas. Vojta byl fajn, měl rád sex a dopřával si ho hodně, ale nebyl jako Martin. Spíš chtěl ukojit své potřeby, než aby ho zajímalo, co potřebuju já. Ale nevyčítal jsem mu to. Byl jsem stejný. Využil jsem Martina. A to mě hrozně bolelo. Měl jsem pocit, že ta jediná noc mezi námi vystavěla bariéru. A kdyby neodjel, určitě bych ji silně pocítil. Takhle jsem ten smutek mohl svádět jen na odloučení.
Seděl jsem v lavici a propaloval pohledem Jirku. Myslím, že to on o mě šířil všechny ty drby, ale třída se kupodivu uklidnila a mě většina lidí začala zase tak nějak snášet. A měl v tom prsty Roman.
Ten se právě vyhoupl vedle mě na lavici a hodil na mě slaďoučkej úsměv.
"Co potřebuješ?" odtušil jsem. Vlastně jsem spíš já potřeboval jeho. Díky tomu, že se se mnou začal bavit nekorunovaný král třídy, tak se všechna ta ostrost ve vztazích s ostatními obrousila. Kromě Jirky samozřejmě.
"Hele, Romane, dej si bacha, ať tě ten buzerant nevopíchá!" zařval Jirka a já znovu začal pochybovat, jak jsem s tímhle člověkem mohl kdy kamarádit.
"Hele, Jirko, dej si bacha, ať ti někdo nerozbije držku!" odsekl Roman a znovu stočil svou pozornosti ke mně. "Poslal mě Integrál, prý potřebuju doučování."
"Jako ode mě?" Ne, to bylo vážně moc.
"Buď ty, anebo tamhleten debil." kývl směrem k Jirkovi. Jirkova popularita poslední dobou dost strmě klesala. Jak mi Roman vysvětlil, tak předtím mě neměl v lásce právě díky mému přátelství s Jirkou. No, a to už bylo pár měsíců sladkou minulostí. Roman zase nebyl tak špatnej. Vlastně jsem přišel na to, že mě Jirka proti němu celkem slušně štval. Ale tak, mohl jsem to prokouknout.
"Rozumím. Radši teplouš než debil."
"Kubo, hele… mě to všechno děsně mrzí. Byli jsme pořádní kokoti. Ale spoléhám na to, že tys byl vždycky férovej. Nebudeš na nás nasranej snad věčně."
"Co bych z toho asi tak měl?"
Roman se uculil. "Zaskočím odpo k vám."
"Jo, má drahá sestra bude nadšená."
"O tom nepochybuju. Hele, a kdybys pak chtěl, večer jdeme hrát fotbal."
Hodil jsem pohled na Jirku. "Myslím, že někteří by z toho nadšení nebyli."
"Ser na něj. Z Juru je pěknej sráč. Nebude chtít hrát s tebou, nebude. My se neposereme, ale on by mohl."
Uchechtl jsem se.
"Joo a Kubo, počítám, že máš přihlášky taky do Prahy. Mohli bychom na ty přijímačky pak spolu. Je líp být tam s někým."
"Opatrně nebo si začnu myslet, že mě balíš." utrousil jsem a hned v zápětí jsem si vynadal. Hodně debilní vtip.
Roman se na chvíli zarazil a pak se pousmál. "Sorry brouku, ale já jsem jen na holky."
"Tvoje smůla." odtušil jsem a Roman se rozchechtal.
Odpoledne opravdu dorazil. Sestra okamžitě vzala roha, a tak jsme zůstali v baráku sami. Rozložili jsme si matematiku po celém obýváku. Asi hodinu jsem se mu všechno snažil vysvětlit, než došel k závěru, že už toho má dost a mrsknul po mě polštář.
"Půjdeme radši na ten forčus. Můj mozek má dost, víc toho už nesnese."
Podíval jsem se na hodinky. Měl jsem asi hodinu, než mě očekával Vojta u sebe doma. Byl pátek a já musel plnit své "přítelovské" povinnosti.
"Nemůžu."
"Na Jirku se vyser, to už jsem ti říkal."
"To není kvůli Jirkovi."
"Ostatní kluci jsou v pohodě. Ta aféra kvůli tvým… preferencím je už dávno pryč."
"To není kvůli klukům."
Hodil na mě tázavý pohled. "Tak kvůli komu teda?"
"Víkendy trávím u přítele…" nadhodil jsem opatrně.
Roman pozvedl obočí. "No a? To by se posral, kdybys dorazil o pár hodin dýl?"
"No, vlastně…" Kouknul jsem na něj. Jo sakra, já si chci jít zahrát. "Ne, půjdu si zahrát, je to super nápad."
"Bych řekl!" odkývl mi to a sbalil učebnice do batohu.
Vojta byl naštvanej. A byl hodně. Takhle na mě do telefonu ještě neřval. Asi jsem mu neměl říkat, že jdu ven s klukama. Tak jsem mu to prostě položil. Koledoval jsem si o průšvih. No a co? Nejsem jeho majetek.
Bylo to super zase jednou si zahrát. Jirka samozřejmě demonstrativně odešel, když mě uviděl. Nikdo mu v tom nebránil a nikdo se po něm ani nesháněl. Bylo to jako se vrátit do doby před dramatickým odhalením mé orientace.
A náladu mi nezkazil ani Vojta, který na mě čekal před domem, když jsem se vracel. A zrovna se mnou musel jít Roman, který si u mě zapomněl sešit. Netuším, jak to ten pakůň zvládl, když bylo všechno učení na stole.
Každopádně můj příchod se spolužákem byl vodou na Vojtův mlýn. To, jak byl na začátku milý, se teď dokázalo naprosto obrátit. Věděl jsem už dávno, že Vojta není zas takový, na jakého si hrál, ale nečekal jsem, že dokáže být tak… krutý, nespravedlivý a umíněný, jak mi zvládl předvést. Od té doby jsem se na něj už nedokázal dívat stejně. Zamilovanost byla pryč. Když nad tím tak přemýšlím, tak ta odešla s Martinem do Francie.
"Kdo si sakra myslíš, že jsi!" vyletěl na mě, hned jak jsme došli k domu. Bohužel jsme se zrovna s Romanem výborně bavili. Rozebírali jsme nedávný incident ve třídě při zkoušení.
"Vojto?" Koukl jsem na něj vyplašeně a instinktivně se postavil před Romana.
"Jasně jsme se domluvili, že ve čtyři dorazíš ke mně! Jak si to jako představuješ?"
"Vždyť jsem ti volal. Vysvětlil jsem ti, že-" ani jsem nezvládl domluvit, přerušil mě.
"Když chodíš se mnou, tak se nemáš co tahat s jinými!" zařval na mě a já tak trošku ucouvl. Děsil mě.
"Vojto prosímtě, vyřešíme to uvnitř." zaúpěl jsem. Nepotřeboval jsem, aby byl tohohle někdo svědkem. Tím méně Roman.
"Co chceš řešit? Že se radši couráš s kdoví kým, než abys byl se svým přítelem?" Musím podotknout, že co jsem měl svého přítele, tak jsem nikdy nebyl nikde s nikým jiným. Veškerý volný čas jsem věnoval jemu.
"Vojto, prosímtě."
"Copak, chceš se snad rozloučit s tím svým novým nabíječem?"
Prudce jsem se nadechl, tohle bolelo. O to víc jsem byl mimo z toho, co se stalo dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat