Takže, konečně se ke mě vrátila obetovaná kapitolka a já vám ji tedy předhazuju. Došlo k menšímu pomýlení, ale to se prostě stává, tak se nezlobte za to malinkaté zdržení (Dobře, dva dny, tomu už se malinkaté zdržení říkat nedá...). Ještě bude má beta na dovolené (a přeji ji, ať si ji pořádně užije!), tudíž mi nemá kdo betovat. Pokusím se splašit dočasnou náhradu, abyste nebyli ochuzeni o další kapitolky. Nicméně, i já se chystám na takovou malou pracovní dovolenou, kdy budu lítat po terénu, a tudíž se k psaní zřejmě moc nedostanu. Je tedy pravděpodobné, že dojde ke zdržení i s psaním. No uvidíme, jak to budu zvládat.
Rozhodně mám i další zprávu a tentokrát už snad i dobrou. Už se co nevidět vrátíme se Začátkem, neb na něm pilně pracujeme. Nápadů je fůra, snad stihneme všechny zpracovat. Jinak přeji krásné prázdniny, užívejte léta (ač to moc nevypadá, hnusný počasí!) a hlavně... hodně komentujte!!! :-)
Husina mi naskočila i na prdeli. Jeho ruka totiž znovu zmizela pod mým tričkem. Všechno ve mně řvalo, ať si mě vezme a pořádně mě vojede. Pak ale zvítězil můj zdravý rozum, s tím budu muset něco do budoucna udělat, a já si řekl, že přece nejsem děvka za dvě eura a nebudu se takhle…to. Na druhém rande! Pak se ukázalo, že to byla nehorázná klika. Jelikož moji sestru by nepomohlo ani svázat a hodit do skříně. Zřejmě by nezabrala ani metoda betonových bot a Vranovská přehrada.
Vtrhla do pokoje chvíli po tom, co jsem tu sépii, co se po mě plazila, způsobně usadil na postel. Nevydržel to sice moc dlouho, ale zaujala ho moje knihovnička, protože o knihovně tu nemohla být vůbec řeč.
Mám takový pocit, že čekala pořádnou muchlovačku, proto otvírala dveře tak pomalu a potichu. Moje sestra je zvrhlík. Nicméně se ničeho takového nedočkala, Vojta mi zrovna zcela drze prohledával knihovnu a hodnotil můj literární vkus. Myslel jsem, že to nepřežiju. Samozřejmě se strašně bavil, když tam objevil mého oblíbeného Ferdu mravence. Nafoukl jsem se.
Všiml jsem si, že se dveře začaly nenápadně otvírat a už jsem přemýšlel, co té odporné šmíračce provedu. Zabít je fakt málo!
"Hele, vy dva… nemáte hlad?" vypadlo z ní.
Než jsem stačil vystartovat a zaškrtit ji, ozval se Vojta "Já bych si něco docela dal."
Hodil jsem na něj vražedný pohled. V tomhle ji přece nemůže podporovat!
"Na tom mrazu mi docela vyhládlo."
A tak jsem se s hlubokým povzdechem vydal za tím hladovcem. Sestra opravdu kuchtila. A dokonce guláš! No dobře, pro dnešek ji ještě nechám žít.
Nakonec to byl celkem příjemný večer. Sestra byla okouzlující jako vždy. Sorry Heluš, tady si můžeš být roztomilá, jak je libo, ale tenhle je můj!
Snědli jsme gulášek, popovídali. Moje sestra, nejspíš ji fakt zabiju, vytáhla rodinné album a já nestihl včas zasáhnout. Vojtu to samozřejmě zaujalo. Hajzlík jeden. Vetře se mi do života, a pak mu není ani trochu blbý koukat na moje fotky z dětství. S mojí sestřičkou si nějak podezřele dobře sedli.
Samozřejmě jsem byl naprosto ponížen, když se Vojtovi dostaly do ruky fotky mě jako nahatého miminka. Myslel jsem, že vyletím z kůže a své drahé sestře rozmlátím nějakým tupým předmětem palici. Jak já se styděl! A Vojta se kupodivu velice dobře bavil. No fajn, prvně mi udělá ostudu otec, byť neúmyslně, a teď pro změnu sestra, a ta to dělala cíleně. Mrcha jedna! Vydrápl jsem jim album.
"Tak a to by vážně stačilo!", zasyčel jsem jako had a mrskl s fotkami do kouta, "Pro dnešek už toho bylo až dost!"
"Copak bráško, něco tě raflo do zadku? Vojto!" rozesmála se Helča.
"Já to nebyl, čestný skautský!" bránil se Vojta a já ho v tu chvíli zařadil na seznam zrádců. Zamračil jsem se, vstal a odkráčel do pokoje. Mám toho dost. Konečně potkám někoho pořádného, a co? Sestra se s ním spřáhne. To prostě není fér!
Chvíli jsem vztekle obcházel po pokoji a vrčel jak tygr. Jak mi tohle může udělat? Copak já ukazuju jejím drahouškům její fotky z dětství? No neukazuju samozřejmě, ale začnu!
Z přecházení mě vyrušilo zaklepání a za chvilku do pokoje vklouzl Vojta. "Stalo se něco?"
Zavrtěl jsem hlavou a přešel k oknu. Nějak jsem neměl chuť vysvětlovat, jak moc se cítím trapně.
"Jakube…" Přešel ke mně a já ucítil, jak mě pevně zezadu objal. "Nezlob se. Nechtěl jsem tě uvádět do trapných situací. Ale jako mimčo jsi byl fakt neskonale roztomilej. Je super, že jsi z toho nevyrostl."
"Ty!" zavrčel jsem vztekle a pokusil se otočit, ale měl docela sílu. Divil jsem se kde se to v něm bralo. Neměl zase postavu profesionálního hráče ragby. Spíš těžce intošovskou tělní skladbu. "Mohl bys mě laskavě pustit?!"
"Radši ne, mám obavy, že bys mi pak vyškrábal oči." ,rozesmál se, ale povolil, "Tak se hned nečerti!"
"Já se nečertím!" Prudce jsem se k němu otočil čelem. "Ale známe se asi tak tři dny a už ti tu moje drahá pitomá sestra ukazuje moje nahatý fotky!"
"Počkej. To byly ale fotky, když jsi byl ještě mrně. Existují snad nějaké… ehm, starší?"
"Ježiši, ty jsi normálně… psychopat."
Zasmál se. "Ne-né. Jen se mi moc líbíš. A kašlu na to, jak dlouho se známe."
"To se mi mělo jako ulevit?"
"No, možné to je." Pousmál se a já spolkl několik nadávek. "No tak, musíš uznat, že to byla rozhodně sranda. Umíš být velice roztomilý, Kubíčku."
"Mně to srandovní nepřišlo."
Pousmál se. "Poslouchej, až se vrátím z Prahy, tak si pak někam vyrazíme. Nejspíš to bude až po Vánocích, protože svátky musím trávit u otce. Ale uvidíme se potom, hned jak to bude možné, ano?"
"Dobře." ,kývnul jsem a sledoval jeho nos, "Víš, že jsem si ještě nevšiml, že máš pihy?"
"Cože?" zadíval se na mě překvapeně. "Nic takového já nemám. Jsem totiž naprosto dokonalý." Začal se smát a stáhl mě na postel a důkladně zalehl. Jen jsem vyhekl. Kde se v něm bere tolik síly?
"Proboha slez ze mě, než sem někdo přijde!"
"A kdo by měl přijít?"
"Ty jsi taky dement, co moje sestra například?"
"Je zamknuto. Ale jsi roztomilý, když se bojíš."
"Cože je?"
Rozesmál se a poctil moje rty letmým polibkem. "Zamknuto. Víš, to je takový mechanismus na dveřích, otočíš klíčem a nikdo je neotevře. Přesně to jsem před chvíli udělal. Potřebuješ názornou ukázku?"
"Debile!" ohodnotil jsem ho a snažil se vykutat z pod té hory kamení. Asi jsem mu neměl dovolit, aby si toho guláše přidával. "Proč jsi zamykal?"
Povzdechl si. "Tak ty tu jančíš, když ti sem vleze sestra, tak jsem jí to jaksi znemožnil."
"Velice laskav." zahučel jsem. Nějak se mi hůře dýchalo a nebylo to jen tím, že na mě ležel Vojta. "Mohl bys ze mě prosím slízt?"
"Promyslím si to." Nakonec se ze mě přece jen trochu skulil, takže moje žebra si oddechla úlevou. "Ale nebude to jen tak."
"Ne?"
"Chci za to odměnu."
"Za to rozdrcení žeber?"
"Nikdo jiný by ti je určitě tak hezky nerozdrtil."
"Ty-" nedořekl jsem. Vojta si totiž ze zásady z mých protestů nic nedělal. Prostě si tu svou odměnu vybral sám. No, co jsem mohl dělat. Líbal skvěle, tak jsem si nechal narvat jeho jazyk až do krku a oddával se tomu polibku. No dobře, tomu francouzáku.
"Vojtěchu!" okřikl jsem ho, když se mi povedlo trochu odtrhnout. Fakt líbal skvěle!
"Ano, Jakube?"
"Neříkej mi tak."
"Nápodobně."
"Nesnáším tě!"
"Skvělé." zasmál se a já se znovu málem udusil jeho jazykem.
Žádné komentáře:
Okomentovat