Pokračujeme... Jakub nám šel na první rande, jak to bude vypadat?
Nakonec jsme se shodli na tom, že když jdu zítra do školy, bylo by lepší jít si jen někam na chvíli sednout. Nic se nemá přehánět. Zašli jsme tedy do jedné kavárny poblíž centra a usadili se tam. Oba jsme si objednali naráz horkou čokoládu, což způsobilo výbuch smíchu.
"Já ji prostě miluju."
"Já taky. Byla to náhoda."
"To teda. Řekni mi, Jakube. Ta slečna, co s tebou byla, to je vážně tvoje sestra?"
"Bohužel." pronesl jsem pohřebním tónem.
"Proč bohužel? Přišla mi správně střelená."
"To ona je, i když ji to nevystihuje přesně." ušklíbl jsem se. Helena nebyla zrovna téma, které bych s ním chtěl probírat.
Pokrčil rameny. "Ale je fakt, že takhle originálně jsem se ještě s nikým neseznámil." Zacukaly mu koutky a znovu mi předvedl svůj úsměv.
"Věř mi, že já taky ne.", pousmál jsem se a podložil si bradu rukou, "Máš moc krásný úsměv."
Zadíval se na mě a já si rázem přál být jinde. Trošku blíž. "Ehm, děkuji. Hodláš mě uvádět celý večer do rozpaků?"
"Já… no, to… fakt ne… určitě ne… omlouvám se." snažil jsem se omluvit.
"V pořádku, jen jsem si dělal srandu."
Asi jsem hodil dost zmatený pohled, protože natáhl ruku a já málem ucuknul! Já jsem fakt případ.
Lehce přejel po hřbetu mé pravačky, kterou jsem měl položenou na stolku. "Říkal jsi, že jsi sportovec."
Vykulil jsem na něj oči. Takový dotyk! Byl jsem zvyklý na herdy do zad a mužné poplácávání po zádech, ale na tohle fakt ne. "No, já… jo, sportovní třída… fotbal… hraju."
"Vážně? Já hrával florbal, kdysi ještě za gympl. Když jsme se přestěhovali sem, už jsem se k tomu moc nedostal.", pousmál se, "A co máš ještě rád? Vyprávěj mi o sobě."
"To ale není fér. Taky se o tobě chci něco dozvědět."
"Dobře.", usmál se a pomalu ruku stáhnul, "Miluju třeba horkou čokoládu."
"Já taky, moc."
"Dobře, to máme společné. Dál… mám rád hru na klavír, miluju jeho zvuk."
"Já mám hudební hluch, nezazpívám ani notu čistě." Pokrčil jsem rameny.
Zasmál se "Nevadí, někdy ti stejně zahraju."
"Fakt? Ty hraješ?"
Přikývl. "Začal jsem asi v šesti. Není to nic velkolepého, ale sem tam něco zvládnu."
Povídali jsme si, jen tak jsme plácali, co rádi jíme a pijeme. Jaké máme rádi filmy a hudbu. Takové ty klasické otázky. Poznávací, řekl bych, ale moc vám neřeknou.
Kouknul jsem na hodiny a mírně se zhrozil. Skoro půlnoc. Naši mě zaživa stáhnou z kůže.
"Já… musím jít. Omlouvám se."
I Vojta kouknul na hodinky. "To já se omlouvám, příliš jsem tě tu zdržel."
"To… to je v pořádku." Vstal jsem a chystal se k odchodu. Vojta, ale vstal taky.
"Pokud nemáš nic proti, doprovodím tě."
Měl jsem sice tendenci otevřít pusu dokořán, ale mé svaly byly rozumnější než já a nedovolily to. Zmohl jsem se jen na kývnutí. Opravdu se mnou šel až téměř k domu. Když jsme míjeli temnější část ulice, kam nebylo téměř vidět, chytil mě za ruku a stáhl tam.
"Co… co to děláš?"
"Chci si tě ještě na chvilku ukrást. Já vím, že jsem možná trošku nedočkavý, ale dost se mi líbíš, Jakube. Opravdu hodně. Uvidíme se zase brzy?"
Cítil jsem jeho ruku na své paži a přemýšlel, co myslí tím, že je nedočkavý. Nejradši bych se mu sám vrhnul kolem krku, kdybych na to našel odvahu.
"Zí-zítra?" ani nevím, jak jsem to dokázal vykoktat.
"V kolik končíš ve škole?"
Na chvíli mě zachvátila hrůza. Snad ho nenapadne čekat na mě před školou. To bych se mohl jít rovnou zakopat. Navíc by měli kecy i na něj a to už bych fakt nepřežil. "Ve tři."
"Dobře, takže… v šest? Abys měl čas se připravit na druhý den?"
Ta rána musela být slyšet až na druhém konci města. "Kde?" vydechl jsem natěšeně.
"V té dnešní kavárně." Jeho ruka mě stále svírala a já cítil teplo, které se jí šířilo. I přes bundu jsem jasně cítil teplo jeho dlaně. A pak se jeho dlaň pohnula. Přitáhl si mě blíž a mně zřejmě vynechalo srdce.
"Mohl bych ti popřát dobrou noc?"
Měl jsem co dělat, abych hlasitě nekřičel. "Jak… jak to myslíš?"
"Doufám, že nedostanu ránu pěstí. Přece jen se ještě moc neznáme." Jeho tichý smích mi zazněl těsně u ucha. Přitáhl mě těsně k sobě. Jediné, co mi zachránilo vědomí, byl fakt, že jsem měl na sobě zimní bundu a on kabát. Tak moc blízký kontakt bych asi jen v tričku neustál. A už vůbec ne v kombinaci s tím co přišlo potom. Nebudu to protahovat, byla to moje první pusa. Byla jemná, sladká a z jeho strany zkušená. Co se mé strany týče, bylo to značně amatérské. Zůstal jsem jen zaraženě stát a měl v hlavě prázdno. Na nějakou spolupráci rtů mohl Vojta zapomenout. Kupodivu ho to pobavilo.
"Promiň, má chyba." Zasmál se, když jsme se, díky mé debilitě a touze dostat ještě jeden polibek, sťukli čely. Připadal jsem si jako idiot.
"Nezlob se, já… já…"
"Jakube, prosím klid. Nic se nestalo. Z tohohle nebude ani boule. Mě je jedno, že jsi nezkušený, chápeš? Všechno tě naučím."
"Jak jsi to poznal?" vyhrkl jsem překvapeně.
"Tvoje sestra byla tak laskavá a dopředu mě informovala. Jak za mnou přišla, říkala, že má nezkušeného bratra, který je neschopný se sám seznámit."
"Já ji zabiju.", zavrčel jsem jako vzteklý vlk, "Za tohle ji už vážně zabiju."
Vojtu to akorát pobavilo. "Jen se uklidni." Jeho studená dlaň se dotkla mé tváře a kupodivu to zafungovalo. Měl jsem najednou docela jiné myšlenky než sestrovraždu. "Náhodou to bylo milý. Je vidět, že svou sestru zajímáš. Moje ztropila hysterickou scénu, když zjistila, že jsem gay. Ta by se mě nenamáhala s někým seznamovat."
"To asi ne.", připustil jsem neochotně, "Aspoň, že se namáhala ta moje."
"Neměl bych jí za to poděkovat?" zasmál se.
Chytil jsem ho v nenadálém popudu za klopy kabátu. "Opovaž se! Už takhle je s ní k nevydržení."
"To bys mě musel uplatit."
"Cože? Jak?" trochu jsem se zarazil.
"Polib mě a zapomenu na tvou sestru."
"Tohle zní trošku divně. Opravdu jsi gay?" Začal jsem si ho v té tmě prohlížet.
"Můžeš si to otestovat. Tu pusu, čekám."
Trošku váhavě jsem se k němu naklonil a opatrně přitiskl své rty k jeho. Pro jistotu jsem se radši rychle odtáhl.
Vojta si olízl rty a pousmál se. "Na tomhle budeme muset určitě zapracovat. Zítra, Jakube."
A já byl najednou sám. S povzdechem a velmi zvláštním pocitem jsem se vracel domů. První rande a hned pusa. To na třetím rande už spolu budeme mít sex? No, ne že by mi to nějak extra vadilo. Jeho slib, že mě vše naučí, mě velmi zaujal a probudil netušené fantazie.
Ty se ovšem rozplynuly ve chvíli, kdy jsem se snažil nenápadně proklouznout k sobě do pokoje. V chodbě se náhle rozsvítilo a otcům hromový hlas poukázal na to, kolik je hodin, bylo půl jedné ráno, a taky na to, že si to se mnou vyřídí. O čemž jsem ani v nejmenším nezapochyboval.
Žádné komentáře:
Okomentovat