Mám pro vás dobrou zprávu. Jsem zpět. Sice vysílená z práce, psychicky na dně (taky z práce), ale kupodivu se spoustou nápadů. Rozhodla jsem se tedy našemu Kubíčkovi poněkud zamotat hlavu, srdce a trošku zkomplikovat i život. Mysleli jste si, že je Helena bezva sestra? Třeba po dnešní kapitole změníte názor a nebo možná taky ne. Helenka svého milovaného bratříčka vytáhne na nákupy...
Takže za dnešní dílek vděčíte tuně kukuřičných lupínků, které jsem při psaní chroupala. Hudbě CB, kterou jsem poslouchala. Mé nové betě Sharivari, které tímto velmi děkuji. A v neposlední řadě i Dahace, která mě přesvědčila, že mám další díl dát už dnes.
Listopad je hnus. A o letošním prosinci bych si troufl použít stejná slova. Odporný počasí, všude bláto, a když už jakžtakž napadne sníh, tak je z toho nakonec břečka. Navíc otec se při pohledu na mě tváří, jak kdyby mu právě trhali zub moudrosti. Už si skoro připadám jak největší idiot na světě a je mi jasné, že moje dobrá sestra by mi to jedině potvrdila. Ještěže s Martinem je všechno v pořádku. Už jsme několikrát i skypeovali. Tak samozřejmě jsem se zatím ještě nezmohl na videohovor, ale stále se do něj přemlouvám a pomaličku se přesvědčuju, že je to dobrý nápad. Zatím jsem ve fázi hluboké skepse a pochybností.
Je neděle a stejně jako všechny neděle předtím, až na výjimky, je i tato ve znamení dokonalé nudy. A to nudy tak těžké, že jsem si zalehl do postele s učebnicí chemie. Vím, je to zoufalé. Ale zoufalá doba si vyžaduje zoufalé činy. Tak jsem prostě zoufalec. No a co?
Jak už to tak bývá, když si lehnu k učení, do čtvrt hodiny jsem tvrdej. Tím nemyslím stav v mých kalhotách, ale stav mysli. Prostě usnu a jsem k neprobuzení. Většinou pak nastává ten stav v kalhotách, jelikož se mozek brání přívalu informaci, jednak tím usnutím, a pak taky velmi nemravnými sny. Zřejmě si myslí, že je to pro mě důležitější než vzorce polymerů. Kdo ví.
Takže jsem krásně vytuhnul a zdál se mi určitě zajímavý sen. Tím jsem si stoprocentně jistý, jelikož mě sestra vzbudila svým oblíbeným skočením do postele a tvrdila, že jsem se tvářil, jak kdybych viděl nahého Hugha Jackmana, kterého bych si nahého rozhodně ujít nenechal. Natřel jsem ji za to polštářem, protože jestli se mi fakt zdálo o něm, tak ubít je málo! Jestli chemie vede k takovým snům, asi se ji začnu učit častěji.
"Co tu sakra chceš?" Vyjel jsem na sestru ve velmi nebezpečném rozpoložení. Nejspíš stále nechápe, že tohle není její pokoj a už vůbec ne její postel, na kterou by si mohla skákat, když jsou v ní lidé.
"Bože, ty jsi zase naložený," ušklíbla se, "chtěla jsem tě vytáhnout do města. Na nákupy."
"Proboha proč?"
"Ty jsi nějaký rozespalý, ty ťuňťo. Myslela jsem na vánoční nákupy. Samozřejmě by k tomu mohlo přibýt i nějaké to oblečení. Takže hadříky blbe."
To už jsem zbystřil. Nákup oblečení mi nebyl zase tak proti srsti. "A co z toho?"
"Hmmm." Velmi hraně se zamyslela. "Řekněme, že mi maminka omylem dala podstatně víc, než jsem chtěla…"
"Pokračuj, poslouchám tě!" pobídl jsem ji.
"A tak… samozřejmě když mě doprovodíš… by z toho mohlo kápnout i něco pro tebe."
"Zajímavá myšlenka. Co ji ještě trochu rozvinout?"
"Hele, mě se tak nechce jít samotné. A s kým je nejlepší nakupovat hadříky než s přihřátým bráchou? A navíc potřebuju poradit ohledně dárků. Kdybychom se dali dohromady, mohlo by to být něco velkolepého. "
"Takové rozvinutí jsem na mysli neměl." ušklíbl jsem se.
"To je mi jasné. Tak půjdeš?"
Na chvilku jsem se hraně zamyslel.
Nakupování s Helčou jsem miloval. Vždycky to byla sranda, ale musel jsem před ní hrát nedostupného. Jinak bych z ní nedostal žádný úplatek. Musela si mou účast prostě podplatit. Ale zase na druhou stranu. Prosinec na krku, Vánoce nebezpečně blízko a můj tajný úkryt na dárky zel prázdnotou. A to se nedalo hodnotit právě jako uspokojivé. Uvítal jsem tedy nakonec sestřinu nabídku zahnání nedělní nudy s nadšením. I když jsem se tvářil maximálně znuděně, když jsme vycházeli z domu do toho příšerného počasí. V prosinci má sněžit, člověk má řádit na lyžích a ne se příšerně nudit doma. No, a nebo řádit v obchodě jako já a Helča.
Nakonec z toho vylezlo celkem příjemné odpoledne. Mimo několika úlovků velmi ucházejících kousků oblečení se nám podařilo vybrat společný dárek pro mamču i taťku. Což považuju za úspěšnou misi. A vůbec… Myslím, že mi to společné odpoledne s mou trhlou sestrou, a že to fakt předvedla, docela prospělo. Podle mě nejvíc se projevila, když vyběhla z kabinky v podprsence, kterou si právě zkoušela, a kolemjdoucího nic netušícího mladíka požádala, zda by ji mohl říct, jestli jí sluší. Rychle jsem se schoval za jednu z polic a umíral tam smíchy. Moje sestra byla vždycky trapka, ale na chlapy to evidentně zabíralo. Jelikož odcházela nejen s novým kouskem prádla, ale i telefonním číslem toho kluka. Jak to ta mrcha sakra dělá? Udělá něco naprosto šíleného, že by každý normální kluk zdrhnul, ale ona má s tím svým šíleným počinem prostě kliku. To jako vůbec není fér.
Helča se spokojeně usadila na křesílku v kavárničce a s úsměvem požádala číšníka o latté. Myslím, že měl po tom jejím sexy uculení problém odejít.
"Jsi odporná koketa."
"Ale skvěle mi to nevychází, nemyslíš?" Vytáhla mobil a zamávala mi s ním před nosem. "Já mám šanci na rande, zatím co ty zůstaneš sám. Chudinko malá."
"Hm." Ohodnotil jsem situaci. Ta můra jedna má nejspíš pravdu. S Martinem je to taková krásná iluze. Vztah přes icq a skype. Ze začátku mi to naprosto vyhovovalo. Přemýšlel jsem, kdy se situace změnila. Matně jsem si uvědomoval, že teď, když už naši (to jsem byl rád) a celé široké okolí (dobře, to už mi vadilo) znalo pravdu, chtěl jsem skutečný vztah. Kluka, kterého bych mohl obejmout a dělat s ním všechny ty nemravnosti, o kterých jsem snil. Do háje, já tak moc chci páchat nemravnosti!
"Prostě se do toho musíš obout." Udílel ten mimozemšťan, co předstíral, že je má sestra, rady. "Vyhlídnout si pěknýho kluka a prostě ho sbalit."
"Nepotřebuju, píšu si s Martinem a to mi stačí." zalhal jsem.
Takový zkoumavý pohled by asi nezvládl hodit ani Sherlock Holmes. "Ha, to ti tak věřím. Já kluky znám. A pokud nejsi extra frigid, tak ti to prostě stačit nemůže."
"A ty jsi zase extra zvědavá a nic ti do toho není!" okřikl jsem ji.
Ušklíbla se. "Takže nestačí, proto občas z koupelny slýchám takové zajímavé zvuky?"
Prudce jsem zalapal po dechu. "Jak tohle…"
"Upřímně můj drahý bratře. Najdi si chlapa, se kterým budeš moc vyzkoušet, na co ho máš. Jinak z toho zblbneš."
Zmohl jsem se jen na odfrknutí a civění do hrnku kafe. "Není to tak snadný."
"A co je na tom těžkého?"
"Ty to asi nechápeš, co? Jsi ženská, stačí ti mrknout na chlapa, protože heteráků je jak na… hodně. Jak mám kruci poznat, kdo je na tom stejně, pokud ho zrovna nepomlouvá jeho třída nebo nejlepší kamarádi?"
Povzdechla si. "Moc to hrotíš. Hele, brácho, vy na to nemáte nějaký radar?"
"Jak to myslíš?"
"No prostě radar. Nepoznáte už na dálku, kdo patří k vám stoprocentně čtyřprocentním?"
"Promiň, ale zatím jsem neměl možnost se v tomto směru rozvíjet." odsekl jsem. Plácala nesmysly.
"Hele, ty trotle. Dá se to poznat. Já třeba přesně odhadnu, který naskočí na to moje flirtování a u kterého nemá smysl se snažit. A věř mi bratříčku, to už chce hodně velkou praxi."
"Kterou ty samozřejmě máš."
"No jistě, že mám. Schválně! Rozhlédni se kolem a řekni mi, jestli by tu nebyl někdo potenciální pro tebe."
"Cože?"
Protočila oči v sloup. "Prostě si prohlídni chlapy v téhle místnosti, a zkus to pozorně."
"Proč?"
"Protože to říkám!" utrhla se na mě.
"Fajn." Civěl jsem kolem sebe jak debil. Pár pěkných mužů v místnosti bylo, ale nic pro mě.
"No?" dorážela na mě.
"Co no?"
"Líbí se ti nějaký?" dotírala ta obluda dál.
"Ne!" ohradil jsem se ostře.
Jen si odfoukla vlasy z očí. "Kecy. Třeba támhle ten. Koukni, ten v tom sáčku. Ten je pěknej."
"Heterák."
Sestřička se na mě usmála shovívavým úsměvem, který používala, když nějakého chudáčka odkopla. "Ne-eee."
"Cože? Jak jsi na to přišla?" zeptal jsem se zděšeně. Moje sestra mi začínala připadat jako aligátor v rybníčku plném kachniček.
"Vidíš támhle tu slečnu?" Ukázala na jakousi zmalovanou osobu oblečenou jako… ehm, no… hodně odvážně. "Když kolem něj prošla, ani nezvedl pohled. Vůbec si ji neprohlídnul!" oznámila, jako by to bylo pomalu trestné, "To není normální. Tohle přitahuje zrak dokonce i žen."
"To přece nic neznamená," namítl jsem, "já si jí taky nevšiml."
"Haháááá." výskla radostně, až se předmět diskuze zadíval naším směrem. Rychle jsem se zadíval jinam. "Právě, ty sis ji taky nevšiml!" Pousmála se a naklonila se ke mně. "Ale tebe si prohlédl důkladně."
"Cože?" Zarazil jsem se na moment. "Nejspíš ho zajímalo, proč tady tak vřískáš."
"Debile." Plácla mě po rameni. "Zajímáš ho. Z nějakého důvodu ho zajímáš."
"Nesmysl."
"Chceš vidět, jaký je to nesmysl?" zeptala se a, než jsem stačil zareagovat, zvedla se a přešla k tomu klukovi.
Tady by bylo nejspíš na místě zmínit, že ten dotyčný nevypadal vůbec zle. Vypadal trochu jako mrkací panenka. Měl tmavé oči a dlouhé řasy. To nešlo přehlédnout ani na tu vzdálenost. Vypadal až neuvěřitelně zasněně. Trošku andělsky. Nutno podotknout, že když Helča vstala, upřel na mě pohled a já nemohl prostě uhnout. Měl velmi podmanivý úsměv. Usmál se, když k němu ta káča pitomá přišla a přisedla si. A já tušil pořádný trapas.
Žádné komentáře:
Okomentovat