Dneska už konečně trošku poskočíme v ději. Alan a Petr vyrazí na dovolenou do Itálie. Alan nicméně nebude příliš nadšený dopravou. Vy se díky tomu ale konečně dozvíte něco málo z Alanovy minulosti...
P.S.: Omlouvám se, že díly dávám až takhle pozdě. Upřímně doufám, že příštý týden se to už zlepší...
Petr: (Zrovna sedím vedle Alana v letištní hale a čekám na přílet letadla. Zavazadla už jsou odbavená a letadlo by mělo přiletět každou chvílí. Tvářím se opravdu nadšeně.) Hrozně se těším. (Zašeptám Alanovi do ucha. Uběhlo pár týdnů od doby, kdy Alan navrhnul, že pojedeme do Itálie. Ještě pořád jsou prázdniny, takže jsme si řekli, proč ne? Hlavou mi víří tisíce myšlenek a představ o Benátkách, Pompejích, Vesuvu, moři... jídle. Bože, ať už to přiletí!)
Alan: (Tvářím se jak na návštěvě zubaře, když dopředu vím, že mi bude trhat. Petrovi jsem o svém strachu, dobře, tak panické hrůze, z létání neřekl. Nechtěl jsem mu kazit dovolenou. Vím, že autobusem jet nechtěl za žádnou cenu. Tak jsem se uvolil letět. Dělám, že mě hrozně zajímá nějaký časopis, který před sebou držím a čumím do něj. Velmi soustředěně doufám.)
Petr: (Jsem tak unesený, že si dokonce ani nevšimnu toho, že je něco špatně. Když konečně oznámí, že letadlo přistálo a vše je připraveno, nadšeně vyskočím. Otočím se k Alanovi a vezmu ho za ruce.) Už můžeme. (Nejradši bych si u toho ještě poskočil. Konečně. Joooo.)
Alan: (Zvednu k němu pohled, odložím noviny a vstanu. Snažím se tvářit nadšeně.) Já vím, anděli... tak jdeme... (Ještě mám šanci utéct, ale neudělám to. Vidím Petrovi v očích ty jiskřičky nadšení.)
Petr: (Ukážu letušce letenku a projdu tím tunýlkem přímo do letadla. Samozřejmě kontroluju, jestli jde Alan za mnou. Je to jen turistická třída, ale vůbec mě to neštve. Stejně tam za chvíli budeme. A můžu být u okna. Usměju se. Vážně si připadám jako malý... Nechám se usadit. Trochu se zarazím, když vidím, jak se ke mně Alan doplouží. Děje se snad něco?)
Alan: (Sednu si vedle Petra a teprve teď to ve mně vypukne na plno. Nemůžu srovnat svůj výraz tak, aby vypadal nadšeně a spokojeně. Pořád se mi tam dere takový zvláštní škleb. Něco mezi sledováním hororu a trháním zubů. Bože, tohle musím přežít.)
Petr: Alane? (Položím mu ruku na rameno a nakloním se blíž.) Jsi v pořádku? (Zrovna začnou oznamovat, abychom si zapnuli pásy. Cítím, že se motory rozezněly.)
Alan: (Chci odpovědět, že ano, ale nezvládnu to. Jen mu sevřu ruku.) Prosímtě, drž mě. (Zašeptám zlomeně. Takhle se neovládnout, jsem ostuda.)
Petr: (Letadlo se rozjede po ranveji. Pevně mu připnu pásy.) Neřekl jsi, že se bojíš létání. (Zašeptám. Kdybych tohle věděl... proboha, ničí mě vidět, jak trpí. Zapnu pásy i sobě a přitáhnu ho k sobě co nejvíc to jde. Je mi jedno, kdo všechno se dívá.) Zavři oči. (Zašeptám mu do ucha.) Až ustoupí ten tlak, nic neucítíš. Mysli si, že jedeš konstantní rychlostí do kopce. Pokud se letadlo otřese, najel jsi na hrbolek... (Šeptám dál. Proboha, jak jsem tohle mohl dovolit? Proč jsem si toho nevšimnul?)
Alan: Anděli... (Zašeptám a přitisknu se k němu. Ten strach, co mi rejdí ve vnitřnostech, je příšerný. Svírá a paralyzuje. Sotva znatelně se klepu, ale já to cítím velmi silně.) Promiň...
Petr: (Letadlo se vznese.) Ty se neomlouvej... (Zašeptám a zakroutím hlavou.) Za chvíli to bude dobrý. Zkus si to představit. Jedeš autem do kopce. Je to skoro stejné. Nic se nestane, neboj se... se mnou jsi v bezpečí. To letadlo se neopováží si spadnout, když jsme tady my... to je přece samozřejmost. (Silně sevřu jeho ruku. Druhou ho hladím po vlasech.) Nepoletíme dlouho.
Alan: Nezlob se, lásko... (Řeknu tiše. Spíš je to takové zahuhlání do ramene. Schoulím se k němu víc.) Nesnáším letadla...
Petr: (Políbím ho do vlasů. Musím ho nějak uklidnit. Letadlo se po chvíli dostane do optimální výšky, takže kromě občasných lehounkých otřesů není cítit nic. Rozepnu si pásy, ale jemu je radši zapnuté nechám. Nahnu se níž, aby mě neslyšel nikdo, jen on.) Víš, že je to škoda? Ani netušíš, co by se dalo v takovým letadle dělat... (Na chvíli se odmlčím. Potom se usměju a začnu mu detailně popisovat, CO všechno by se tady dalo dělat.) Víš, že hned tady vzadu jsou kabinky? Dva by se v jedné museli moc těsnat. Představ si, že bys tam byl se mnou... (Šeptám mu do ucha.) ..plno lidí tady v turistické by se asi hodně divilo. Nebo to máš radši ještě veřejněji? Nemyslím na nic jinýho, než na tvý doteky... (Potřebuju ho trochu uvolnit. Kruci, kdybych to věděl, asi bych na letišti koupil flašku.)
Alan: (Zkousnu rty a chvíli pendluju mezi strachem a maximálním vzrušením. To, co ve mně vyvolávají jeho slova a má divoká obrazotvornost, ten strach zvládá aspoň trochu nabourávat.) Lásko... (Zašeptám, pevně mu stisknu ruku a opřu se o něj celou vahou.) Miluju tě. (Je mi jasné, proč to dělá. A jsem mu za to ještě víc vděčný. Zavřu oči. V mysli vyvolám obraz jeho nádherného těla. Druhou rukou se mu opřu o jeho stehno.)
Petr: (Chvíli se na něj dívám. Vypadá to, že to zabírá, i když asi ne tak moc. Jemně uchopím jeho ruku a povysunu ji trochu výš.) Víš, hrozně moc se těším, až budeme v Itálii... (Zašeptám znovu přímo do jeho ucha, zatímco se spodním rtem jemně otřu o lalůček.) Tam bude daleko více možností...
Alan: Milování v noci na pláži? (Zeptám se tiše a jen trošku posunu ruku. Zlehka přejedu po látce kalhot v jeho klíně a zase ruku stáhnu.) Prosím, řekni, že ano...
Petr: (Přimhouřím oči. Jsem rád, že se mi tak daří odvádět jeho pozornost, ale hrozí, že to začne dělat něco taky se mnou.) Ano... za svitu měsíce... šplouchání vln... na písku.... jen my dva.. (Šeptám dál. Ignoruju ostatní, kteří se na nás divně koukají.)
Alan: (Pousměju se, pomalu zapomínám, kde jsem.) Vážně? Ale to budeš mít písek úplně všude. (Natáhnu ruku a lehce se dotknu jeho tváře.) To není zrovna příjemné...
Petr: Jsem ochoten to kvůli tobě přežít. (Zasměju se, nakloním hlavu a políbím ho do dlaně.) Vlastně... docela dost se na to těším... (Šeptnu. V mých očích se objeví podivné jiskřičky.)
Alan: Va-vážně? (Zadívám se na něj. Může mi v očích číst naprostou oddanost. Připadám si jako pejsek, jen zavrtět ocáskem. K tomu teda taky nemám daleko.) Polib mě. Prosím.
Petr: Opravdu... (Přikývnu, skloním se a něžně ho políbím. Let je naštěstí klidný a modlím se, aby to tak i zůstalo. Nicméně lidé teď koukají ještě více pohoršeně. No, turistická třída, ale nijak to neřeším. Udělal bych všechno, co chce. Proboha, vždyť kvůli mně vešel do letadla... a já nevěděl, že se tak bojí. Budu se mu muset omluvit.)
Alan: (Zvednu k němu pohled a nábožně se na něj dívám. S ním se nemůžu vážně bát vůbec ničeho.) Děkuju.
Petr: Není za co děkovat. (Pohladím ho po vlasech a víc ho k sobě přivinu.) Mysli na to, jak si mě na té pláži vezmeš... (Zašeptám. Myslím, že bychom tam měli za chvíli být, ale vím, že přistání je rozhodně horší než vzlétnutí. Nebylo by špatné, kdyby se mu podařilo usnout.)
Alan: To už mám v hlavě hodně dlouho, lásko. (Řeknu s mírným úsměvem. Pomalu se mu složím hlavou na klín a zavřu oči. Jeho ruku nepouštím.) Je to nádherná představa...
Petr: Bude ještě hezčí, až se stane reálnou... (Zašeptám. Sevřu jeho ruku pevněji a pohladím palcem po hřbetu. Volnou ruku znovu zapletu do jeho vlasů. Nechám ho odpočívat.)
Petr: (Před chvílí jsme přistáli. Zavazadla máme zpátky a čekáme na autobus, který nás odveze do hotelu. Je už hodně pozdě, takže tu toho moc nevidím, ale hned poznám jinou chuť i teplotu vzduchu. Nadechnu se a pousměju. Alana jsem od té doby nepřestal držet za ruku. Na přistávání se mu podařilo vážně usnout a vzbudil se až při dosednutí, takže jsem se nemusel dívat, jak se trápí.) Měl jsi říct, že ti letadla dělají takové problémy... (Řeknu potichu.) Samozřejmě bychom neletěli...
Alan: To nic, zvládnul jsem to, ne? (Pokrčím rameny. Teď už je mi zase dobře, ale jeho ruku odmítám pustit.) Děkuju.
Petr: Zvládnul. (Zatvářím se smutně... ale za jakou cenu?) Zpáteční cestu už pojedeme autobusem...
Alan: (Zadívám se na něj.) Zvládnu to, vážně... Tohle přece je vlastně docela dobrý letadlo, ne? To jen tak nespadne...
Petr: Žádný letadlo, v kterým bychom seděli, by nespadlo. (Zasměju se a přitisknu se víc k němu. Bylo šíleně roztomilý, jak se v tom letadle tisknul on ke mně, ale bylo mi ho i tak hrozně moc líto.) Vždycky ses letadel takhle bál? (Zeptám se tiše.)
Alan: (Zavrtím hlavou.) Ne, táta lítával s takovým tím malým, bezmotorovým... měl to jako koníček... (Řeknu tiše.)
Petr: (Zadívám se na něj a čekám, jestli bude pokračovat. Vlastně mě tak napadá, že nikdy nemluvil o svých rodičích.) Kvůli tomu ses pak začal bát? (Zeptám se tiše.)
Alan: (Zavrtím hlavou.) Když mi bylo šest, naši slavili výročí. Byli spolu už deset let. (Trochu se pousměju. Smutně. Pevněji stisknu jeho ruku.) Tak si prostě vyrazili a táta vzal maminku s sebou do letadla. Já musel čekat dole s dědou, protože jsem prý byl ještě malej. Viděl jsem to ledadlo spadnout. Naši to nepřežili. Neměli šanci...
Petr: Promiň... (Zašeptám a přitisknu ho k sobě o poznání pevněji. Nevěděl jsem to. Proč jsem se jenom nezeptal, jestli chce jet radši autobusem? To jsem to opravdu nedokázal vycítit? Připadám si jako hrozný parchant i za to, co jsem mu v tom letadle říkal. Hrozně mě mrzí, co se stalo jeho rodičům.)
Alan: Neomlouvej se. Je to už dávno. (Řeknu potichu.) Jen to ve mně prostě ještě pořád vězí. Jednou to musím překonat. (Usměju se, lehce se dotknu jeho tváře.) Děkuju.
Petr: (Koutkem oka zaregistruju, že autobus už přijel. Sevřu jeho ruku pevněji.) Zpátky nepoletíme, pokud nebudeš chtít. (Volnou rukou poberu co nejvíc zavazadel a pokusím se dopracovat k autobusu.)
Alan: (Vstanu. Konečně mám pocit, že už ho zvládnu na chvíli pustit. Chudák, dost jsem mu tu ruku drtil. Vezmu zbytek zavazadel a vydám se k autobusu.) Jestli chceš zpátky letět, poletíme. (Řeknu rozhodně.)
Petr: (Zavrtím hlavou.) Ne. Nechci. (Je to tak. Nechci, aby to znovu prožíval. Vyklopím část zavazadel do úložného prostoru autobusu a počkám na něj. Okamžitě si znovu přivlastním jeho ruku. To drcení mi vůbec nevadilo.)
Alan: Jsi anděl. (Zašeptám. V autobuse si na něm zase ustelu. Jsem z toho letu dost vyčerpaný, i když trval chvilku.)
Petr: (Jen se usměju. Položím ruku na jeho tvář a začnu po ní jemně přejíždět prsty. Chvíli se na něj koukám, ale když se autobus rozjede, opřu se a taky přivřu oči. Už je dost pozdě, ale stejně se mi nechce spát. Musím přemýšlet nad tím, co mi řekl o své rodině. Pořád si vyčítám, že jsem to neodhadnul dřív. Vůbec jsem si nevšiml, že se mu příčí letět letadlem... nebo jsem si toho nechtěl všimnout? Byl jsem příliš zabraný do obrazu dokonalé dovolené. Povzdechnu si. Nepřestávám ho hladit.)
Alan: (Zavřu oči a jen si užívám jeho jemné doteky. Kvůli němu bych letěl klidně až do Austrálie, kdyby si to přál.) Nepřestávej...
Petr: Neboj se. (Šeptnu, skloním se a jemně ho políbím do vlasů. Je mi ho hrozně moc líto, ale snažím se to nedat najevo. Určitě by mu to nebylo příjemné.)
Alan: Už se těším do hotelu... (Řeknu tiše a mírně se pousměju.) Stáhnu tě do postele a už nepustím... teda, do rána... pak se půjdeme projít na pláž.
Petr: Vážně? Já to budu kontrolovat. Běda ti, jak se ode mě přes noc hneš... (Zašeptám. Usměju se a vykouknu z okna. Všude je plno světel i takhle v noci.) V Itálii jsem byl před několika lety už párkrát. Když si to teď uvědomím, dost se mi po tomhle místě stýskalo.
Alan: Ani se nehnu. Budu jako tvůj stín. (Zvednu hlavu. Ignoruju všechny kolem a natáhnu se k jeho rtům.) Mě už se nezbavíš, miláčku. (Věnuju mu dlouhý, vášnivý polibek.)
Petr: (Na okamžik mě to zmrazí, ale hned na to mu to opětuju s ještě větší vervou.) Nevíš, kolik času to potrvá do hotelu? Mám dojem, že o tom mluvili... (Nejradši bych s ním byl už někde v soukromí.)
Alan: Myslím, že tak půl hodiny... (Usměju se. Už se nemůžu dočkat. Těším se, až ho budu moct svléknout a dotýkat se jeho nádherného těla.)
Petr: Tak to bychom tam měli za chvíli být. (Sleduju ho, jak se usmívá. Mám z toho radost.)
Žádné komentáře:
Okomentovat