Alan má trošku problémy se svým sexuálním apetitem a Petr statečně odolává... Má k tomu důvod? Jaký? Zklamu vás, v téhle kapitole se to ještě nedozvíte, ale už se pomalu blížíme ke chvilce pravdy.
Alan: (Probudím se a rozlepím víčka od sebe. Trochu zívnu a přetočím se na bok. Upřu pohled na hodiny. Jsou dvě odpoledne. No, celkem slušný čas, ale prospal jsem poledne. Dostanu hlasitou stížnost od mého žaludku. Posadím se a protáhnu. Příště musím jít spát dřív. Pousměju se a vstanu. Seberu na zemi u dveří župan a obléknu si ho. Na pásku vytvořím luxusní uzel. Tak to už v životě nerozvážu. Vyjdu do chodby a zamířím do kuchyně.)
Petr: (Jsem v kuchyni a vyvařuju. Taky jsem si ještě na chvíli zdřímnul, takže jsem začal trošku později, ale nevadí, už to skoro bude. Přes tousty jsem přehodil ubrousek a nechal je na stole, chvílemi jsem si z jednoho uždiboval. Něco si u toho pískám, už je mi celkem fajn. Doufám, že mu chutnají špagety.)
Alan: (Zamířím do kuchyně.) Já myslel, že jsme si pořídili kanárka... (Opřu se o veřeje a pozoruju ho. V té zástěře vypadá vážně k sežrání. On vypadá k sežrání ve všem. A nejvíc jen tak, bez oblečení... Jen ve vlastní kůži... Radši rychle vypudím z hlavy vzpomínku na včerejšek a sprchu plnou barev.) Co to bude, až to bude?
Petr: (Zadívám se na něj a pousměju se. Na chvíli se zastavím u jeho částečně odhalené hrudi. Momentálně jsem opravdu rád, že má ten pásek zavázaný.) Posaď se a uvidíš, už to je. (Scedím špagety a vytáhnu dva talíře. Sobě dám jen trošku, stačily mi tousty. Naliju na to omáčku, posypu to mletým masem a sýrem a odnesu to ke stolu.) Tak si nech chutnat. (Ještě si dojdu pro to svoje. Přemýšlím nad něčím k pití.)
Alan: (Odlepím se od dveří a přejdu ke stolu a pohled mi padl na talíř s tousty.) Tys to nesnědl. (Řeknu trochu kousavě.) Nechutnalo? (Zamračím se, ale usadím se u stolu. Mám docela hlad, takže se tím nenechám rozladit.) Kvůli mně jsi vařit nic nemusel, ale jsem rád, že se v kuchyni už vyznáš. A jak se zdá, tak dobře.
Petr: Omlouvám se. (Řeknu o něco tišeji, úsměv opadne.) Tousty byly dobré, opravdu, měl jsem, ale stačilo mi to. Myslel jsem, že budeš mít hlad, až se vzbudíš. Pokud... pokud to vadí, nebudu se tady moc pohybovat. Nechci, aby ses na mě zlobil. (Posadím se naproti, ale asi toho moc nesním. Přešla mě chuť... na cokoliv.)
Alan: (Podívám se na něj, trochu se pousměju.) Pohybuj se tu, jak jen chceš. Bydlíš tu teď taky, pamatuješ? Nemám důvod se na tebe zlobit. (Zavrtím hlavou a pustím se do špaget.)
Petr: Já vím. Jen... (Zakroutím hlavou, na chvíli se zarazím.) Prostě, pokud ti bude cokoliv vadit, řekni. Napravím to. (Začnu dloubat do jídla.)
Alan: (Odložím příbor a zadívám se na něj.) Vadit? Petře, sakra, nejsi žádný spratek, kterého mi sem někdo nasadil. Chtěl jsem tě tu já sám a pořád chci, a počítám s tím, že mi všechno nemusí být zrovna příjemné. Pokud se nerozhodneš ve tři ráno hrát na bicí, tak proč by mi mělo něco vadit? Já nejsem tvůj zlý domácí, jsem kruci tvůj přítel. Nebo aspoň si to myslím. (Vstanu.) Promiň, myslím, že mě přešla chuť k jídlu. Sním to později.
Petr: (Trochu šokovaně se na něj zadívám. Odložím vidličku a nasucho polknu, abych se přiměl ke slovu.) Jistě, jen jsem řekl, že pokud ti bude něco vadit, chtěl bych to vědět. Nepovažuji se za spratka, ani za žádného narušitele nočního klidu, ovšem pokaždé se vyskytne pár věcí, které potřebují ujasnit. Jde mi jen o to, abys byl šťastný a nelitoval toho, že mě tu máš. Promiň, jestli tě to takhle vytočilo, tohle bych nikdy neměl v úmyslu. No, je to jedno. Nech to být. (Vstanu taky a jídlo opět sklidím. Zůstanu opřen o kuchyňskou linku zády k němu. Nechci se na něj dívat, nemůžu. Srdce mi bije jako na poplach, mám pocit, že snad prorazí hrudní koš. Hrozně moc se bojím, i když vlastně pořádně nevím čeho. Nesnáším tyhle situace, nechci, aby byl naštvaný.)
Alan: (Tohle je špatně. Takhle to nemá být.) Já jen nechci, aby ses mi v něčem musel podřizovat. Chápeš to? Pořád mluvíš o tom, že kdyby mi něco vadilo, mám ti to říct. Fajn, myslíš, že bych to snad neřekl? Jenže mě nic nevadí. (Trochu kecám, něco mi přece jen vadí. To, jak mě pořád odmítá, ale to není jeho problém, ale můj.) Jak si můžeš myslet, že bych někdy litoval? (To trochu bolí. Jakoby mi ani trochu nevěřil. Nenabídl jsem mu společné bydlení jen tak pro nic za nic. Chtěl jsem ho tu se vším všudy. Zvládl bych i to bubnování ve tři ráno, jen kdyby ho to těšilo.)
Petr: Ale já si to nemyslím. Nikdy jsem neřekl, že lituješ toho, že mě tu máš a taky jsem neřekl, že si to myslím. (Povím tiše.) Pokud je vše v pořádku, tak dobře. Nic mě netěší víc. (I když je zvláštní, že teď mě netěší nic. Pořád se na něj nemůžu podívat. Kazím to jak jen můžu.)
Alan: (Pozoruju ho a už mě nebaví mluvit mu do zad.) Petře, mohl by ses na mě otočit, když s tebou mluvím? (Nebo, že by už se na mě nemohl ani podívat? Výborně, pokazil jsem, co se dalo.)
Petr: (Otočím se. V obličeji jsem bledý, smutek v očích zakrýt nejde, ale stejně se opatrně pousměju. Opět jsem si vzpomněl na svůj sen, měl bych se proplesknout. Tohle je úplně jiná situace.)
Alan: (Tohle už vážně nevydržím. Kašlu na to své slavné předsevzetí. Přejdu k němu a přitáhnu ho k sobě. Nesnesu takový výraz v jeho očích. To prostě nejde, nemůže být smutný. Ne kvůli mně.) Anděli... (Zašeptám mu do vlasů.) Miluji tě. Promiň mi to. (Chovám se vážně jako idiot.)
Petr: (Chvíli jen nečinně stojím, vychutnávám si to teplo a trochu se zklidním. Nakonec mu vklouznu rukama na záda a na chvíli se opřu čelem o jeho rameno.) Neomlouvej se. Vždyť taky za nic nemůžeš. To já... (Jednou rukou opatrně pohnu. Pohladím ho.) Snad se mi už dlouho nepovede tě naštvat.
Alan: Blázne, tys mě nenaštval. (Přitisknu si ho k sobě pevněji. Už zas cítím rostoucí touhu po jeho těle.) Nemůžeš mě naštvat. (Lehce mu zajedu rukou do vlasů.) Anděl nemůže naštvat nikoho... (Pak mu trošku nadzvednu hlavu, abych se mu mohl zadívat do tváře.) Ty za nic nemůžeš, jasné? Jak jsi na takový nesmysl vůbec přišel?
Petr: Andělé můžou mluvit, ptát se, odpovídat. Něco z toho může být pobuřující, všichni totiž nejsou jen čistí, hodní, nezranitelní... (odmlčím se, zase se začínám topit v jeho očích.) Smím tě o něco požádat? (Zeptám se potichu.)
Alan: Ty jsi hodný, čistý... (Dívám se na něj.) Ale hrozně zranitelný... a já tě chci chránit. Před čímkoliv. (Nezasloužím si ho, nezasloužím, pořád mi běží hlavou.) Co bys rád?
Petr: (Vrátím jednu ruku a dotknu se jeho tváře. Ještě pořád nespouštím pohled z jeho očí.) Chci, abys mě políbil. (Řeknu tiše. Srdce se mi na ta slova znovu rychleji rozbuší. Připadám si moc troufale.)
Alan: (Pousměju se.) Velice rád. (Skloním se k němu, lehce přejedu přes jeho rty ukazováčkem.) Tuhle prosbu nelze odmítnout.... (Zašeptám a políbím ho.)
Petr: (Lehce přivřu oči a víc se k němu přivinu. Když polibek skončí, oči neotevírám. Ještě pořád si vychutnávám ten pocit, teplo, tvar a chuť jeho rtů.) Díky. (Šeptnu.)
Alan: (Pohladím ho po tváři.) Neděkuj. (Pozoruju ho. Je krásný, dokonalý. A já ho zase šíleně chci. Pomalu ho pustím a trošku ustoupím. Musím to nějak dostat pod kontrolu.)
Petr: (Trochu si povzdechnu, když ucítím, že se zdroj toho tepla vzdaluje. Působí to na mě nejen fyzicky, ale i psychicky. Je mi moc dobře, když vím, skutečně vidím, že mě má rád. Asi bych si to měl připomínat. Co nejčastěji. To jídlo hodím do ledničky a usměju se na něj.) To víš, že budu. Mám za co.
Alan: Ne nemáš, a necháš toho, nebo se naštvu... (Zamračím se na oko.) Půjdu si dát sprchu a budu chvíli pracovat. Pak se spolu můžeme zkusit najíst znovu. Třeba to už bude lepší.
Petr: (Přikývnu.) Já se asi půjdu trošku proběhnout. (Zamířím ke dveřím, ale ještě se u něj pozastavím a líbnu ho na tvář.) Ať se ti daří. Potom se přijdu podívat. (Usměju se.)
Alan: (Ještě ho zachytím za ruku a přitáhnu k sobě.) Tak buď opatrný, ať tě něco nepřejede. (Řeknu tiše.) Někteří tu jezdí jako hovada. (Lehce ho k sobě přivinu a políbím na krk.) Příště půjdu s tebou, ano?
Petr: (Krátce zatajím dech. Bůh ví, proč jsem na krk tak citlivý, vždycky mě to hrozně rozechvěje. Je to... opojné.) Pokusím se. (Vydechnu a kouknu na něj.) Pokud to chceš riskovat, příště tě s sebou vezmu. (Zasměju se.)
Alan: Risknu to. (Řeknu pevně a pustím ho.) Možná risknu i jiné věci. (Zapřemýšlím nahlas. Co kdybych se na to všechno vykašlal a dneska se ho pokusil konečně svést? Ta sexuální abstinence nebyl dobrý nápad. Dělá se mnou horší věci, než když jsem se ho pokoušel svádět. Do háje, já ho prostě chci a vím, že on mě taky. To by tak nereagoval na každý můj dotyk. A jestli ještě není rozhodnutý, tak dneska ho přesvědčím.)
Petr: Jiné věci? (Zkoumavě se na něj zadívám. Vypadá... zamyšleně. Zamrkám.) Tak já už půjdu.. (krapet se u toho zakoktám. Obejdu ho a zmizím v chodbě.)
Alan: (Jen se za ním usměju a vyběhnu nahoru. Pozdě si uvědomím, že jsem v županu a ten si vážně barvami zapatlat nehodlám. Jen pokrčím rameny. Dolů se mi znovu nechce. Mám tam ještě takové hodně dlouhé staré tričko, které je už stejně samý barevný flek, takže udělám výměnu. Pustím se do práce. Hraju si s barvami a přemýšlím nad tím, jak Petra svést. Chci, aby i on chtěl mě, ale je to těžké. Proč bylo tak snadné ho přesvědčit, aby se ke mě přistěhoval, ale tohle je tak složité? Na chvíli odložím štětec a přejdu k oknu. Otevřu ho. Je krásné odpoledne. Léto v plném proudu, ale naštěstí není moc velké horko. Opřu se o parapet, bradu podepřu dlaněmi a dívám se ven. Myslím na něj. Kdepak asi teď pobíhá? Chvíli přemýšlím a pohled upírám na zahradu. Dneska není moc velké teplo, což by mohlo být příhodné pro grilovačku. Pousměju se. Ač jsem v kuchyni levý jak šavle, grilovaní mám v malíčku. Škoda jen, že mě to nenapadlo včera. Maso je nejlepší naležené, ale i tak. Seběhnu dolů, převleču se a naškrábu Petrovi vzkaz, že jsem si musel odběhnout. Popadnu klíče a s úsměvem na rtech pádím k autu. Jede se nakupovat.)
Petr: (Šel jsem se proběhnout do místního parku, aby mě nic nezajelo, jak se strachoval. Je to sice podivné, ale u tohohle si můžu neskutečně odpočinout - psychicky. Jsem venku, okolo mě proudí čerstvý vzduch, tělo vykonává fyzickou činnost a občas se tu vyskytne nějaká ta vegetace. Ponořím se do jedné myšlenky a musím se pousmát. Zaregistruji pohledy několika okoloprocházejících. Jo, lidi, jsem šílenec - zamilovaný šílenec. Přidám na tempu, takže se zapotím. Napadlo mě, že by bylo fajn mít dům. Někde v přírodě nebo třeba poblíž lesa. Co by na to asi řekl Alan? Alan. Znovu se usměju. Budu se ho muset zeptat. Po chvíli zjistím, že park končí, ale tou stejnou cestou se mi nechce zpět. Zabočím do jedné ulice. Trošku si to svoje běhání prodloužím.)
Alan: (Vrátím se s několika taškami. Ano, zbláznil jsem se. Nakoupil jsem toho spoustu. Maso, zeleninu, různé grilovací omáčky a přísady. Vytáhnu nákup z auta, zamknu a zamířím k domu. Otevřu dveře, nákup položím v chodbě na zem a začnu se shánět po Petrovi. Volám ho, ale neozývá se. Zavrtím hlavou, sezuju se a tašky odnesu do kuchyně. Postavím je na linku.) Petře? Anděli? Jsi tu? (Kouknu na stůl. Vzkaz leží tak, jak jsem ho tam položil. Zamračím se. Kde je? Něco se mu stalo? Proč není doma? Zamrazí mě. Bojím se o něj. Hodně. Mám ho jít hledat? Ale kam? Kde může být? Přece mu to běhání nemohlo trvat tak dlouho. Začnu panikařit.)
Petr: (Bloudím ulicemi, už pěkně vyčerpaný. Můj orientační smysl vynechal jednu směnu, bídák. Tohle se mi nestává. Pokusím se poptat několika lidí, popsat přibližně tu ulici, místo. Popravdě, k domu se dostanu po další hodině. Doplazím se ke dveřím a začnu si prohrabávat kapsy. Vytáhnu klíče a roztřesenou rukou si chci odemknout, ale zjistím, že už je, což mě překvapí, když jsem odcházel, zamykal jsem. Klíče tedy schovám a vklouznu do chodby. Cítím pekelné píchání v boku, to se mi taky nestává moc často. Mám pocit, že jsem doopravdy uběhnul maraton.)
Alan: (Uslyším kroky v chodbě a vyběhnu z kuchyně.) Petře? Proboha, kde jsi byl? (Není to naštvané, spíš takové ulevné. Přejdu k němu a přitáhnu si ho k sobě.) Už jsem se bál, že se ti něco stalo. Tohle už mi prosím nedělej.
Petr: (Hned se pokusím jemně vymanit, jsem celý zpocený. Potřebuju sprchu. Nadechnu se a vydechnu a zopakuju to ještě několikrát. Když jsem si jistý, že už budu moct mluvit, spustím.) Promiň, Alane, trošku se to protáhlo. (Pousměju se.) Myslel jsem, že si proběhnu park a vrátím se zpět jinudy, ale nějak jsem se zamotal, takže jsem chvíli bloudil. Opravdu se to už nestane.
Alan: (Nepustím ho, ani omylem. Je mi jedno, že je zpocený. Pousměju se.) V pořádku, příště tě vybavím mapou a GPSkou. (Ještě ho pevně obejmu a pustím.) Běž si dát sprchu. Já zatím připravím gril.
Petr: Hele, já mám dobrý orientační smysl. Prostě jen na chvíli... (rozhodím rukama, to není fér. Zamířím ke koupelně, ale na chvilku se zarazím.) Moment, gril?
Alan: Jo, napadlo mě, že není zas takové horko. A mám chuť na pořádný kus masa. Jaké máš radši? Nebo bys radši zeleninu, nebo hermelín? (Vzpomínám, co jsem všechno koupil.)
Petr: Vybělil jsi obchod s potravinami? Tak pokud tam máš kuřecí a nějakou tu zeleninu... (Usměju se a otevřu si dveře do koupelny.)
Alan: Samozřejmě. (Kývnu.) Vím, že ho máš rád. (Pamatuju si ten výlet na kolech.) Mimochodem, co kdybychom ogrilovali tedy to kuřecí a ze zeleniny by se dal udělat dobrý salát. (Vyprovázím ho pohledem.) Nechceš... umýt záda? (Zkusím to.)
Petr: (Vzpomenu si na to posledně, jak mi chtěl smývat ty barvy, ale dělám, že se nad tím aspoň zamýšlím.) Zní to zajímavě... (Stáhnu ze sebe tričko a hodím ho obloukem do prádelního koše. Vážně potřebuju sprchu.) Pokud jde o ten salát, dobrý nápad, klidně se toho ujmu, až se vysprchuju.
Alan: Dobře. (Kývnu. Tak to nevyšlo.) Tak já zatím naložím maso, aby se trochu naleželo. (Radši zapadnu do kuchyně. Návrat k plánu A. Celibát.)
Petr: Alane... (ještě za ním zavolám, ale pak nad sebou jen zakroutím hlavou. Jsem hrozný pitomec. Zapadnu do sprchy.)
Alan: (Jen si povzdechnu. Proč mě tak odmítá? Nechápu to. Radši vybalím ten nákup. Nebudu ho už pokoušet. Pokud se mnou spát nechce, nemusí. Můžeme být jen přátelé. Pustím se radši do přípravy kuřecího masa. Ostatní strčím do ledničky. Nechám venku jen přísady do marinády a zeleninu. Povzdechnu si, musím to nějak zvládnout. Prostě musím. Nemůžu ho nutit. Nemůžu a nechci. Já jsem přiliš nadržený, potřebuju sex k životu. On je jiný. Musím to nechat na něm. Prostě musím. Jinak to stejně nepůjde. Hotové maso strčím do ledničky a opřu se o linku. Tohle přestávám zvládat.)
Petr: (Smyju ze sebe všechnu tu špínu a opřu se o kachličky. Proud vody nechám téct. Kéž by šly smýt taky zlé vzpomínky. Natáhnu ruce a promnu si čelo. Jestli se budu ještě dlouho chovat takhle odtažitě, úplně to pokazím. Myslím si, že ho to mrzí a já to nemůžu snést. Alan musí být šťastný, nemůže to nic kazit. Vypnu vodu a rozhodně vyjdu ze sprchy. Osuším se, obtočím si ručník kolem beder a posléze vyrazím i z koupelny. V pokoji si navleču světlou košili a lehké tmavé kalhoty, potom se zamířím podívat, jak je na tom.)
Alan: (Kouknu na něj a pousměju se.) Hotovo, salát je na tobě. Já jdu přichystat gril a posezení. (Odlepím se od linky a zamířím ven na zahradu. Radši se budu snažit minimalizovat nějaké fyzické kontakty. Je čím dál těžší držet se zpátky.)
Petr: (Chvíli se dívám na místo, kudy odešel a potom zakroutím hlavou. Přejdu k lince a začnu si chystat zeleninu. Při krájení na to myslím. Změním to, musím se o to pokusit. Mně samotnému se jeho doteky neskutečně líbí, nechci riskovat to, že si ho od sebe odpoutám úplně. Jak nad tím tak uvažuju, omylem se říznu. Trochu nevybíravě zakleju a pak si s dalším zaklením vynadám, že kleju. Strčím prst pod vodu a smyju tu krev, pak ho rychle zalepím a znovu omyju i zeleninu. Radši se na to začnu soustředit. Salát je po dvaceti minutách hotov.)
Alan: (Všechno přichystám, ale ještě je hodně brzy. To maso chce ještě chvilku. Tak hodinku, dvě. Vrátím se do domu a do kuchyně.) Jak to jde? (Pousměju se a opřu se o linku. Naliju si sklenici vody a hodím ji do sebe. Mám žízeň.)
Petr: Dobře, už je hotov. (Představím mu salát a dávám si dobrý pozor na to, aby přitom neviděl zalepený palec.) Dám ho na chvíli vychladit. Co maso? (Otevřu lednici a mísu tam strčím, ale nespouštím z něj pohled.)
Alan: Povídej se, když už jsi v té lednici. Je v té modré misce. Mělo by tam být ještě tak hodinku, nejlépe dvě. (Přejdu ke stolu a vezmu si jeden z těch toustů z rána.)
Petr: (Přikývnu a lednici zavřu.) Pravda, máš hlad? Ještě jsou tam špagety. (Opřu se zády o kuchyňskou linku a chvíli ho sleduju. Nemůžu si pomoct, je vážně krásný.)
Alan: Jen trochu. (Odpovím po pravdě a vezmu si druhý toust.) Ale zase se nechci cpát před tím masem. (Pokrčím rameny.) Bude to mňamka. Jak nic neumím, tak grilovat fakt jo. (Pousměju se.) Erik se po mých steacích jen olizoval... Ikdyž je pravda, že to bylo hovězí. Nevím, jestli se mi povede i to kuřecí, to moc často nedělám.
Petr: Erik? (Okouzlený pohled nahradí nejdříve zaujetí a pak netečnost, když si vzpomenu, kdo to je. Trvá to jen chvíli, než se mi podaří zneutralizovat, ale sevřu pult oběma rukama, takže cítím ten nechutný pocit rozevřeného škrábance, když vyvinu tlak i na palec.) Už jsem zapomněl. Pak tedy věřím, že bude výborné.
Alan: (Pousměju se a kývnu.) Rozhodně. Určitě se to povede. (Sním ještě jeden toust.) Máme tak dvě hodiny času. (Kouknu na hodiny.)
Petr: To je celkem dlouhá doba. (Odlepím se od pultu. Znovu ten nepříjemný pocit. Rozčiluje mě myšlenka na toho druhého malíře, copak opravdu žárlím? Dojdu k Alanovi a z boku ho obejmu kolem pasu.) Pojďme na chvíli ven, projít se. (Ten běh mi asi nějak nestačil.)
Alan: (Překvapeně se na něj podívám.) Projít? Jestli chceš. (Pokrčím rameny a trochu odstoupím.)
Petr: (Přesně tohle jsem nechtěl. Trochu posmutním a vezmu ho aspoň za ruku. Potřebuju cítit její teplo.) Jedině pokud se chce i tobě. Toho, co bych doopravdy chtěl já jinak moc není. (Pokusím se o úsměv.)
Alan: Nezlob se, ale mě se příliš nechce. (Zavrtím hlavou. Divím se, že jemu se ještě chce, po tom jeho ztracení.) Radši bych se natáhl na gauč a pustil si nějaký film. Jsem unavený. (Taky ten maraton v tom obchoďáku byl děs.)
Petr: Dobře. (Pohladím ho palcem po prstech a pomalu jeho ruku pustím. Tak to rád uvidím, jak se bude příště hnát do toho běhu.) Běž si odpočinout.
Alan: (Tak moc jsem se nevyspal. Pousměju se.) Díky. A ty? (Kouknu na něj a radši se posunu o metr dál. Pro jistotu.) Zabavíš se nějak?
Petr: Já... (Když vidím, jak se odsouvá, přikývnu. Takže si to privilegium, zůstat v jeho okouzlující společnosti, můžu vyškrtnout.) Taky si tedy půjdu do pokoje na chvíli lehnout. Kdybych usnul, vzbuď mě potom. Opravdu jsem na to maso zvědavý. (Kvapně se otočím a postoupím ke dveřím, aby se nemusel bát, že bych na něj třeba znovu sáhnul.)
Alan: Dobře. (Kývnu a radši se chvíli po něm odporoučím nahoru. Budu radši pracovat. Vezmu štětec a pustím se do práce.)
Žádné komentáře:
Okomentovat