Další díl o tom, jak to pokračuje mezi Alanem a Petrem. Alan je nervní jak blecha, jak zapůsobí jeho šeříkový dárek a Petr zas nemůže pořádně spát. Chudinky malé. Alan, aby s Petrem mohl trávit víc času, navrhne dost zajímavou věc.
Nechtělo se mi vstávat. Ani trochu. Cítil jsem takový ten oslabující pocit. Mířil mi přes páteř do končetin a pronikal až do konečků prstů, takže když budík zazvonil, okatě jsem to ignoroval. Byl jsem vzhůru už dávno.
Neustále jsem přemýšlel o tom včerejšku. Ležel jsem v té posteli asi hodinu bez hnutí, než mě opakované zvonění budíku začalo rozčilovat. Automatickým pohybem ruky, který se zdál těžší než kdy jindy, jsem ho vypnul. Potom jsem se naplno oddal svým fantaziím.
Přehrával jsem si ten okamžik, kdy se naše ruce setkaly. Dvakrát. Aniž bych si to uvědomil, skousnul jsem si ret. Co když… přece jen nezavolá? Co si o mně bude myslet? Nebo hůř… co když zavolá, jen aby řekl… co by řekl? Aaah… přetočil jsem se a vsunul hlavu pod polštář. V tu chvíli jsem se pevně rozhodl. I když se možná chovám jako idiot, tuhle šanci nepromarním. Vždyť včera, v jeho očích… bylo v nich tolik citů… nebo si to jen namlouvám?
Další dlouhou chvíli jsem byl zavrtaný ve svých peřinách a poslouchal tlukot svého srdce. Viděl jsem to neustále před očima. Jeho tvář. Úsměv, kterým mě, aniž by to tušil, činil šíleným. To, s jakým zaujetím mě sledoval... Dostavovaly se další a další návaly této slabosti, až jsem si musel potichu vzdychnout. Jsem neodvolatelně zamilovanej.
Z postele jsem nakonec vstal dost neochotně. Když jsem se podíval po pokoji, v mých očích se nakrátko objevil smutek. Možná už to nebude dlouho trvat, možná už nebudu spávat sám, ale… nééé, k čertu s pitomýma ale! Znovu jsem rezignovaně zasténal. Skvělé. Už kleju i v duchu, tahle situace má na mě špatný vliv. No, k věci. Je tu jedna maličkost, kterou jsem si nedomyslel, proto to ale. Co když Alan taky není sám? Co když má přítele nebo přítelkyni? Předtím jsem se ho nezeptal… v nejvhodnější chvíli to budu muset napravit.
Zapadnul jsem do koupelny a pustil na sebe vodu. Víte, na co jsem myslel? Myslím, že to nebude žádné tajemství. Uvažoval jsem nad tím, jaký by to bylo, kdyby tady byl se mnou. Přivíral jsem oči před tekoucí vodou a zároveň si představoval jeho doteky na nejrůznějších místech svého těla. Představoval jsem si jeho smyslné rty bloudící po mé šíji a občasné tiché vzdychnutí. Na chvíli jsem se tomu oddal natolik, že jsem zasténal znovu - dnes už potřetí. Ne, vážně, jsem hroznej chlípník. Otočil jsem kohoutek na modrou a rázem bylo všechno pryč. No, aspoň jsem se pořádně vzpamatoval, takže jsem zase mohl normálně fungovat.
Když jsem scházel ze schodů, už jsem byl naprosto čilý. Nesl jsem si sebou desky a v tašce pár knih. Dnes učím jen tři hodiny, takže ve svém "přemýšlení" budu moct pokračovat hned jak přijdu ze školy. Myslím ale, že ta chvíle nastane mnohem dřív. Třeba teď.
Otevřel jsem dveře a všechno mi málem popadalo z rukou. Na schodech byly šeříky. Moje milované šeříky! Ihned jsem odložil desky i tašku s knihami a sehnul se k nim. Naprosto okouzleně a mírně překvapeně jsem se usmíval. Když jsem si potom přečetl lístek, oči se zatřpytily. Krásné ráno, Petře... Tři prostá slova, přitom tak kouzelná. Chtělo se mi létat. Víte, jak neskutečně mě to potěšilo? Zvednul jsem jednu větvičku a přičichnul. V té extázi jsem na chvíli přivřel oči. Všechny šeříky byly čistě bílé. Nakonec jsem je posbíral všechny a opatrně si je přivinul do náruče. Jsou od něj… lidi, jak já jsem šťastný!
Lísteček jsem si strčil do kapsy a šeříky jsem si samozřejmě odnesl domů. Dlouhou chvíli jsem je tam ještě sledoval, než jsem se konečně vrátil zpět na zápraží. Vzal jsem si knihy a desky a s povznášejícím pocitem vyrazil na ulici...
Stál jsem tam za stromem jako nějaký uličník. Srdce mi mlátilo tak hlasitě, až jsem měl pocit, že to musí slyšet i Petr na druhém konci ulice. Bože, jak já se bál. Že to blbý srdce prostě rozerve hrudní koš, přeskáče ulici a skočí celé zakrvácené přímo po Petrovi. Vím, blbost. Ale já si to v tu chvíli uměl živě představit.
Sledoval jsem jeho postavu. Jak vychází ze dveří, jak pomalu zavírá dveře. Záviděl klice, když se jí dotkla jeho ruka. Měl jsem neodolatelnou touhu vyjít z úkrytu a jít ho... co? Asi obejmout... přejet dlaní po zádech. Jen z představy takového dotyku mě polilo horko. Fakt jsem cvok.
Z jeho pohledu jsem nakonec usoudil, že se mu šeříky líbily. Usmíval se, takže mě nejspíš neuvrhne v nemilost. Možná naopak. Možná se mu budu moc víc přiblížit. Vzpomněl jsem si na ten letmý dotyk prstů, na podání ruky. Ten muž v sobě musel mít statickou elektřinu, jinak jsem si to nedovedl vysvětlit. Zase jsem musel potlačovat živočišnou touhu po jeho těle. Vypadal jak ztělesnění nedbalé elegance. Bílá košile, tmavé džíny a sako. Na prázdno jsem polknul. Kdybych uměl psát básně, jeho nádherné pozadí by si zasloužilo celou sbírku tlustou aspoň jako Dekameron. Vydechl jsem. Musel jsem se uklidnit. Už mě to zase začínalo ovládat. Bože, zblázním se z toho.
Pozoroval jsem ho a když vykročil, všechno se ve mě sevřelo. Ne, ještě chviličku. Prosím, jen ještě moment. Chci se ještě kochat tou krásou.
Ani nevím proč, ale vykročím za ním. Nejspíš v tu chvíli ani nepřemýšlím. Tedy aspoň ne hlavou. Chci ho zadržet, dotknout se ho... i jen podání ruky by mi stačilo. Prozatím. Prostě potřebuju dotek, něco fyzického, abych věděl, že se mi jen nezdá.
Jdu po chodníku směrem k zastávce veřejné městské dopravy. Stále se usmívám, nejde to jinak. Jsem hrozně rád za ty šeříky... možná mě má taky rád, proč by mi je jinak dával?
Ucítím v kapse zavibrovat mobil, takže ho okamžitě vyštrachám a zastavím se. Za sebou ale ucítím pohyb. Jako kdyby někdo hrozně rychle přibrzdil, aby do mě nevrazil. Byla to jen smska, že jedna hodina odpadá, protože se koná nějaký výlet, takže mobil zase schovám a opatrně se otočím. To, co uvidím... nebo spíš koho uvidím, mi vyrazí dech.
Alan: (Zarazím se a koukám na něj. Nevím, proč jsem za ním šel. Jsem idiot. Pořádný kus idiota. Bože, co si teď o mě pomyslí. Mlčím a visím mu na rtech.)
Petr: (Několikrát zamrkám. Takže mě viděl... viděl, když jsem si bral ty šeříky, viděl, jak mě to potěšilo.) Dobré ráno... (vyhrknu po chvíli překvapeně a trochu přiškrceně. Stojím tam jak dřevo.)
Alan: (Ach bože, tohle nemůžu přežít, ne s čistým štítem. Bude mě mít za magora.) Dobré... já... šel... (spásná myšlenka)... běhat... (Jo, jsem na to oblečený celkem vhodně. To by mohlo projít.)
Petr: Chodíš běhat? (Usměju se. To mě těší, neřekl bych to do něj. Posléze lehce zčervenám.) Já... díky za ty šeříky... byly krásný.
Alan: (Oddechnu si. Fajn, nemá mě za cvoka.) Není zač, doufám, že jsem tě nějak... neurazil.
Petr: (Široce se usměju a zakroutím hlavou. Je vidět, že mě to vážně potěšilo. Pak si vzpomenu, na co jsem to dnes ráno myslel, ale stejně se neodhodlám zeptat, takže se znovu dostanu tak nějak do mrtvého bodu. Bože, propleskněte mě někdo, je tak krásnej..)
Alan: Jsem rád. (Pousměju se. Musí si myslet, že jsem totální idiot. Takhle přiblble se dokážu culit jen já.) Chtěl jsem... nějak... (V duchu zakleju. Odkdy je ze mně takový žvatlající idiot?) ... potěšit. (Vydechnu. Teď to fakt musí vypadat, že jsem utíkal. Sotva popadám dech, srdce mi buší až někde v mozku a brzy budu ve vlastní šťávě. Ať se na mě takhle nedívá. Proboha.)
Petr: (Přikývnu.) To se ti povedlo. (Chytím ho za zápěstí.) Alane... jsi v pořádku? Můžeme jít zpátky, jak se zdá, extrémní běh má na lidi špatný vliv. Teď mi psali, že mám volnou hodinu. Rád tě pozvu k sobě. (Usměju se na něj... snažím se, abych nevypadal tak nervózně, jak se cítím.)
Alan: (Teď se mi pro změnu srdce zastaví. Ten dotyk. Pálí a studí, všechno dohromady. Vypaluje se mi do kůže, zalézá až do morků kostí. Upřu na něj vyplašený pohled. Jestli mě okamžitě nepustí, má mě na svědomí. A přitom nechci, aby mě pustil.) Já... je mi... fajn. Asi. Jen trochu... hlava... zamotala se... (Je po mě. Mozek vyskočil, zamával a je pryč. Čím teď budu myslet? Zřejmě ničím, napadlo mě, když jsem se mu znovu podíval do očí. Ať za mě myslí on, když to zavinil.) Nechci tě zdržovat. (Ani znásilnit, napadne mě dodatečně. Proč mě tak přitahuje, to není normální. Umím se přece ovládat.)
Petr: Nezdržoval bys... (řeknu tiše, pohled očí posmutní, ale jen maličko. Beru to jako prosté odmítnutí, takže ho zase pustím.) A... (trochu odkloním pohled, nevím, kde k tomu vzít odvahu, zda si to vůbec dovolit. Ne, nemůžu si to dovolit, ale už tomu nezabráním, prostě to ze mě vyletí.) Slíbíš mi aspoň něco?
Alan: (Sleduju jeho ruku, jak mě opouští. Kruci. Z tohohle budu mít hodně těžké sny. Zadívám se na něj. Ten jeho pohled se mi nelíbí. Nechci, aby byl smutný. Ne, udělám pro to všechno.) Cokoliv. (Vyhrknu.)
Petr: (Usměju se... no sakra. Teď mu budu připadat jako blbec.) Nepřepínej se tolik. Člověk si na běh musí zvyknout. Potom by z toho mohly být problémy. (Pořád mi dělá starosti to, jak před chvílí vypadal. Možná běhá, ale nevypadá to, že nějak často. A vůbec, co to tady melu? Odmítl mé pozvání, já jsem smutnej. V tu chvíli mi nedošlo, že má dnes asi taky práci. Budu si dávat pozor na to, co říkám.)
Alan: (Zadívám se na něj. Nemůžu mu říct, že to nebylo během. Nemůžu mu říct, že tohle se mnou dělá jen jeden jediný nevinný dotek jeho ruky.) To ti slíbím, ale musíš mi taky něco slíbit. Na oplátku. (Musel jsem zešílet, je to jasné.)
Petr: (Smutek okamžitě nahradí dychtivost. Trochu mě to překvapí, ale hned kývnu) A copak?
Alan: (Přijdu k němu blíž. Stojím od něj jen maličký kousek. Přivřu oči.) Nesmíš se na mě dívat tak smutně. Už nikdy. (Vydechnu. Bože, jsem vážně ten největší trapák pod sluncem. Nemůžu si pomoct. Jsem blízko, až příliš. Cítím jeho vůni. Jeho dech, jak se mírně zrychlil po tom mém útoku na jeho osobní prostor.)
Petr: (Ta blízkost. Rozbuší se mi srdce. Moje tělesná teplota stoupne snad o desítky stupňů. Dívám se mu zpříma do očí. Mám takový pocit, že bych v tom jednom okamžiku dokázal zemřít. Pootevřu rty, ale slova z nich nevyjdou. Vlastně jsem jeho přání zaregistroval jen zdálky. Nakonec tedy neřeknu nic. Zmohu se pouze na lehce omráčené přikývnutí a pusu zase zavřu. Nohy mi nějak zarostou do země. Nevzmůžu se k žádného pohybu. Jeho oči mě momentálně naprosto očarovaly.)
Alan: (Pousměju se. Mám chuť se ho dotknout. Přejet prsty po těch krásných rtech. Už skoro natahuju ruku, když si to rozmyslím. Ne, to nemůžu. Raději poodstoupím. Potřebuju prostor, abych se mohl nadechnout.)
Petr: (Když se odtáhne, konečně začnu trochu vnímat i ostatní věci, jako je třeba hlasitý motor projíždějícího auta nebo poblíž cvrlikající ptáček. Působím dojmem mírného rozčarování, ale téměř okamžitě to zamaskuju úsměvem. Potom se podívám na hodinky.) Jejda. (Omluvný tón.) Budu muset... no.. jít učit.
Alan: (Kývne pomalu.) Mohl bych... já... no... (Sakra, vzmuž se chlape!) Chtěl bych tě někdy vidět učit. Zajímá mě to... (Proboha, co to melu!) no, čistě z profesního hlediska... jak se vzdělávají děti v tomhle oboru. (Vážně jsem dal dohromady takovou větu? Zvednu ruku a prohrábnu si vlasy. Připadám si divně.)
Petr: (Zamyslím se.) Víš, že... (začnu pomalu a přitom si ho pátravě měřím pohledem..) víš, že to vůbec není špatný nápad? Jsi malíř a... (oči se mi rozzáří) určitě budeš velikým přínosem. Kdy budeš mít čas? (Zeptám se nadšeně. Příjemně překvapený tímto nápadem.)
Alan: Kdykoliv. (Řeknu rozhodně a naprosto vážně. Na něj bych si udělal čas kdykoliv. Ikdyby nevím co.)
Petr: Domluvím to ve škole a určitě dám ještě vědět. (Bezmyšlenkovitě mu stisknu ruku.) Díky za krásné zpříjemnění rána. Nashledanou, Alane.. (pustím ho a rozběhnu se pryč... jdu pozdě.)
Žádné komentáře:
Okomentovat