Pomalu a jistě obnovuju tuto povídku a začínám na ni trochu intenzivněji pracovat. Byla odsunuta stranou a to mě trochu mrzí. Mám Jacka ráda. Je to fajn kluk a svými děsy a příšernou povahou mi tak trochu připomíná mě samotnou. Ale vážně jen trochu.
Dnešní díl Jack a Silion putují dál chodbou. A evidentně v ní nejsou sami. To začíná být jasné i Jackovi. Jeho snahy o to, dostat něco ze Siliona většinou vychází na prázdno. Je ten pavouk vážně tak natvrdlý nebo to jen hraje?
Ano, to světlo způsoboval Silion a vycházelo z jeho očí. Všech osmi přesněji. Jack se vážně bál podívat a ujistit se, že je to skutečně on. Vlastně to byla další věc, která ho na tom pavoukovi děsila. Ačkoliv to nebyla zdaleka ta nejhorší a nejasně tušil, že o spoustě jeho schopností ještě neví. Jedna věc ho však děsila hodně. To, že má na rameni pavouka velikosti pořádně vyžraného potkana a vůbec ho to nijak zvlášť neděsí. Zajímalo ho, jestli by dostal hysterák, kdyby se před ním objevila pavučina s klasicky velkým křižákem. Nebyl si jist odpovědí. Zřejmě by záleželo na úhlu pohledu. Jeho.
Díky Silionovu světlu procházel chodbou poměrně bezpečně. Nemlátil se hlavou o výstupky skalní chodby, nedrásal si prsty o drsné zdi. Vlastně to byla docela výhoda. Ačkoliv světlo chvilkami poblikávalo, jak Silion občas zamrkal, či mu sjel pohled jednoho či více očí stranou na něco, co Jack radši ani vidět nechtěl.
Bylo mu jasné, že v chodbě nejsou sami, ale co pobíhalo kolem, to mu bylo záhadou. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně to vážně vidět nechtěl. Jestli jsou tu všichni… tvorové stejného ražení jako Silion, pak je vážně v nebezpečí.
"Pavouku?"
"Jo, ty člověku?"
"Neříkej mi člověku!"
"Neříkej mi pavouku!"
"Ale ty jsi pavouk!"
"A ty zase člověk!"
"Fajn."
"Mám jméno."
"Hm."
"Tak cos chtěl?"
"Ono tu něco je?"
"Definuj přesněji, co myslím tím "něco"."
Jack se zarazil. "Jak přesněji?"
"Něco živého nebo neživého, například."
"Ono tu může být něco neživého?"
"Jistě."
Jack polknul. "Jako zombie?"
Pavouk se rozchechtal a na chvíli zachvátila chodbu tma. To se pavouk začal smát tak zuřivě, že zavřel na moment oči.
"Nech si toho." Okřikl ho vztekle Jack.
Pavouk se uklidňoval, byť velmi pomalu, a chodbu zas zalilo jemné světlo.
"Odpovíš mi laskavě?"
Pavouk líně protáhl jednu z předních nohou a upřel na ni pohled. Díval se na téměř dokonale vytvarovaný drápek. "No, zombie tady nejsou. Zdejší prostředí jim nedělá dobře na pleť."
"Eh?" Jack se zarazil. "Cože?"
"Tady je špatný vzduch, příliš suchý." Oznámil pavouk. "Navíc by tu asi neměli co jíst."
Jack začínal ztrácet nervy.
"Tak co tu kruci je?"
"Jak jsi na tom s… brouky?"
"S čím?" Jack na chvíli zapomněl, jak se chodí. Pootočil trochu hlavu, aby viděl na Siliona a zakopl o kus skály, kterou zřejmě tvůrce chodby zapomněl opracovat. Další možností byla tvůrcova škodolibost a znalost budoucnosti. Protože muset určitě vědět, že tudy půjde jednou Jack. To byla vlastní Jackova teorie.
Ve chvíli, kdy si uvědomil, že dopadl na dlaně, čímž si uchránil bradu od srážky se zemí, zaznamenal při zemi pohyb.
"Jak jsi říkal, že je ta… chodba ještě dlouhá?"
"Neříkal."
Zamručení.
"Dobře, chápu, zřejmě to chceš vědět."
"Ty osminohá chlupatá příšero!" To Jackovi cosi přeběhlo přes lýtko a nadšený z toho nebyl.
"Myslím, že pokud budeš všechny takhle urážet, tak ti rozhodně neodpoví."
Další přeběhnutí po noze, dotyk spousty malých nožiček. Jack se musel hodně snažit, aby nevypískl jak holka. A hodně! Nechtěl ze sebe dělat sraba před tím drzým pavoukem. Určitě by se mu vysmál. Zaručeně. A pak by to nejspíš troubil dál a o něm by se rozneslo, že se bojí. No, ona je to vlastně pravda. Bojí se. Ale kdo by se v takové situaci taky nebál, že?
Rychle se zvednul a oklepal. Zaznamenal odřené dlaně a pekelně naražená kolena. Štípalo to a pálilo. Jacka ale zrovna pálilo něco trochu jiného. To, co mu běhalo pod nohama a taky ten příšerný pavouk.
"Řekni-mi-co-to-ksakru-je!" Odsekával Jack a připadal si jako v mateřské školce. Jen doufal, že to tomu pavoukovi nebude muset namalovat, aby mu konečně odpověděl.
"Brouci."
"Aha."
Pavouk se ošil. "Nemají rádi světlo a nedoporučuju ti na nějakého šlapat."
"Proč bych to dělal?"
"Omylem?"
"Hm." Jack zahlédl koutkem oka cosi utíkat před světlem. "Co by se stalo, kdybych náhodou na nějakého šlápl?" Už jen to, že to Silion nedoporučoval, zavánělo průšvihem.
"NO, oni jsou masožraví."
"COŽE?"
"Řekl jsem masožraví, ne hluší." Odtušil pavouk.
Jack se zarazil. "Ne, nechci vědět, co by kdyby… Do háje, kdy už odsud sakra vypadnem?"
Začínal pociťovat klaustrofobický záchvat a to nebylo dobře. Měl na rameni pavouka, kolem pobíhali brouci, kteří rádi maso a on si přál být někde jinde. Nebo aspoň daleko odsud.
"Ještě to chvilku zabere."
Jack zaúpěl. Teď už se bál udělat i krok, aby náhodou omylem nějakého brouka nezašlápl. Ikdyž utíkali před světlem, přece jen se mohl najít nějaký, který by z nějakého důvodu neutíkal a nebo na něj Jack cápnul dřív než by to stihl.
"Proč jsi zastavil?" Zeptal se Silion.
Jack v odpověď jen zabručel. Nějak už neměl sílu mluvit. Neměl už ani sílu myslet. A už vůbec se mu nechtělo dál. "Mám toho dost."
"Myslím, že bychom si měli…" Pavouk skončil uprostřed věty. Chvíli se zdálo, že naslouchá.
"Co je?"
"Pšššššššššššttttt." Zasyčel pavouk. Hodně důrazně. Jack si zapsal do imaginárního poznámkového bločku, že si pak musí nechat vysušit ucho. Pavouk mírně prskal.
Než stihnul cokoli říct, uslyšel to taky. Kroky. Rázné a rychlé. A nepatřili jen jednomu. Jack se bál pomyslet, kdo nebo co by to mohlo být. A ikdyž se bál, tak mu to nezabránilo v divokých představách. Jen si povzdechl. Ať to bude cokoliv, rozhodně se mu to nebude líbit. Tím si byl skoro jistý.
Žádné komentáře:
Okomentovat