Třetí kapitola

Přiběhlo úterý a pořádně mě praštilo... Zřejmě proto, aby mě upozornilo, že mám dát opět povídku o tom, co bylo předtím než Alan potkal Bena, tedy spíš než se mu vloudil do života.

Takhle kapitolka je psaná víceméně formou dialogu a není nijak závratně dlouhá. Pokud se vám líbí, prosím, zanechte zde koment. Pokud ne, taktéž. Nic nepohladí srdce autora tak, jako vědomí toho, že jeho dílo někdo čte... A že teď pohladit srdíčko fakt potřebuju...

P.S. Co se délky týče, časem se polepšíme... možná...

---

Seděl u stolu nad hrnkem čaje a snad už půl dne hypnotizoval mobil. Důvod byl jednoduchý. Zavolá nebo nezavolá? Slíbil to. Slíbil, že se ozve. Proč jinak by taky chtěl Alanovo číslo. Byl z toho nervózní. Stále ho uvnitř hlodala jediná otázka: A co když nezavolá? Alan ve své hlouposti - a stále dokola si to vyčítal - si neřekl o jeho číslo. Dokonce neznal ani příjmení. Petr mu sice o sobě vyprávěl, ale on ho nedokázal příliš vnímat. Tedy, nedokázal vnímat jeho slova. Vnímal jeho. Jako naprosto dokonalý celek. Jeho slova jakoby se slévala do jisté melodie. Ano, Petr měl velmi melodický hlas a Alan zatím nedokázal rozlišovat jednotlivá slova. Byla to prostě hudba, na kterou zatím neznal text. A tak moc ho chtěl znát.  

Už si připadal jak blázen. Místo, aby pracoval na novém obraze, seděl tu jak hromádka neštěstí a sledoval mobil jako nějakého vzácného tvora, který když se probudí, vyjeví mu budoucnost. Kruci, zazvoň už!

Brzy se ozvalo zazvonění, ale k Alanovu zklamání to byla Sandra. Chtěla vědět, jak Alan pokračuje s novým obrazem. Odbyl ji slovy, že zrovna čeká na inspiraci. A vlastně ani nelhal...

Rozladěně mobil položil zase před sebe a jakmile to udělal, ozval se znovu...

Alan: (S nejistými pocity jsem vzal mobil a zadíval se na displej. Neznámé číslo? Že by... ON?) Winter, prosím... (Ozval jsem se pro jistotu formálně. Kdo ví, třeba přece jen to není Petr. Může to být zákazník.)

Petr: (Automaticky jsem se usmál.) Dobrý večer, Alane. Neruším vás? (Hlas se mi neznatelně třásl. Bál jsem se, jestli na mě třeba nezapomněl, nebo tak, ale spíš jsem doufal, že ne. Chvíli jsem taky přemýšlel, proč mu vůbec volám. Asi jsem se už doopravdy zbláznil, ale... prostě jsem chtěl jen... slyšet jeho hlas.)

Alan: (Na chvíli se mi skoro zastavilo srdce. Nepředstavil se, ale tak... ten hlas bych poznal kdykoliv a kdekoliv.) Petře?

Petr: Ano, jsem to já, Petr. (Musel jsem se usmívat i přesto, že jsem si v tu chvíli připadal jako pako. Asi jsem nepůsobil moc inteligentním dojmem.) Napadlo mi, že vám zavolám... snad vám to nevadí.

Alan: (Skoro panikařím. Co odpovědět? Pravdu? Nebo lhát?) Zrovna jsem si dával pauzu. (Která trvala asi půl dne? Jsem magor.)

Petr: Aha... (takže přece ruším. Měl bych ho nechat odpočinout. Nebo ne? Když já nevím. Skousnu si ret a chvíli mlčím, ale pak se rozhodnu.) Kdy budete mít čas? Rád bych... vás viděl.

Alan: (Málem mi telefon vypadne z ruky. Naštěstí mám rychlé reflexy.) Ehm... no (Hraně se rozkašlu, abych získal čas na odpověď. Tedy spíš na to si to trochu porovnat v hlavě.) Mám volnou pracovní dobu, takže v podstatě... kdykoliv?

Petr: (Úsměv se rozšíří. Mám chuť začít skákat radostí, ale radši to neudělám, vážně už se chovám jak vůl.) Dobrá tedy. Já mívám do pěti školu, takže můžeme klidně hned zítra, nebo pozítří, nebo... dneska? (Pak se ale zarazím, právě jsem si uvědomil, že řekl, že si dává zrovna přestávku.) Vlastně ne, promiňte, dnešek by byl asi nevhodný...

Alan: (Kruci, kruci, kruci... Chci ho vidět a čím dřív tím líp.) Myslím, že dnešek by mohl být v pořádku. (Hlavně ne moc hrrrr, Alánku. Jen klid.)

Petr: Já jen... myslel jsem, že právě pracujete, nerad bych vás přitom rušil. (Řeknu váhavě, ale přitom jsem moc rád, že má zájem.)

Alan: (Do prkýnka... ) Ehm, myslím, že mi jisté... volno... rozhodně neuškodí. (Asi jsem se moc načuchal barev. Magořím. Chci ho vidět, ať necouvne, prosím.)

Petr: Tak dobře. (Zasměju se. Pak mě ale napadne, že jsem si vlastně právě ukradl část jeho volna a přitom absolutně nevím, kam ho pozvat. Na chvíli si zanadávám do pitomců a začnu horečnatě přemýšlet. Kavárna? Hospoda? Kino? Vždyť ani nevím, kde bydlí. Zakroutím hlavou, ale pak mi to cvakne.) Můžeme se sejít u galerie? Tak za hodinku?

Alan: Galerie... no tak... dobře. (Galerie? Proč galerie... ? No, zřejmě to uvidím.) Budu tam.