Je neděle... Tak je tu další díl Obrazu. Tento je speciální, jak už jsem předestřela, tak na tomto se zcela výjimečně nepodílela Dahaka, ale Mrně. Pro citlivější povahy doporučuju mít při ruce několik kapesníčků...
Alan: (Probudí se a na chvíli neví, kde to vlastně je... naposledy byl přece ve vlaku s Benem. Ale tohle je výstavní síň. Přesně ta, ve které vystavoval, když se seznámil s Petrem. Zmateně se rozhlédne.)
Petr: (Stojí na jejím konci. Prohlíží si jeden z jeho obrazů. Maluje vážně dokonale.)
Alan: (Všimne si postavy na konci síně, je mu povědomá. Pomalu přejde blíž. Ne, to není možné. Nemůže to být on.)
Petr: (Zaslechne kroky a otočí se. Čekal ho. Jen se usměje.) Alane...
Alan: (Zaváhá. Nemůže to být on. To prostě nejde.)
Petr: Ty... mě nepoznáváš? (Zamračí se. Čekal nadšenější uvítání.)
Alan: Ale ano, poznávám... (Přikývne. Je to zvláštní, slyšet zase jeho hlas, vidět ho. Dojde až k němu, chvíli na něj kouká a pak ho prudce obejme.)
Petr: (Přivře oči. Váhavě zvedne jednu ruku a obtočí mu ji kolem krku.)
Alan: Chyběl jsi mi, tak hrozně moc. (Jen ho tiskne k sobě.)
Petr: Ty mně také. (Zašeptá. Pohladí ho ve vlasech, tohle mu hrozně chybělo.) Ale.. musím... musím ti něco říct.
Alan: To počká... (Rychle ho políbí.) Tolik si mi chyběl. (Zopakuje. Má pocit naprostého štěstí.)
Petr: (Usměje se, ale není to ten veselý úsměv, který měl Alan tak rád. Nechce mu tu chvíli kazit, neví jak to říct.. ale přesto...) Alane.. měl bys na mě přestat myslet.
Alan: (Odtáhne se od něj. V očích pobouřený výraz.) Zbláznil si se? Jak na tebe můžu přestat myslet?!? Miluju tě, ty cvoku.
Petr: (Nadechne se.. pak pomalu přikývne.) Ano, já vím miláčku, ale já už tu nejsem. Měl bys jít dál.
Alan: Nemůžeš po mě chtít, abych tě přestal milovat. (Skloní se k němu a rukou mu vjede do vlasů.) To nemůžu a nechci.
Petr: Jen chci, aby ses nebránil dalším vztahům. Já už tu nejsem, chci abys zase žil.. (zadívá se mu do očí, snaží se být silný, ale v téhle situaci, nejde to.)
Alan: Nesmysl. Jsi tu pořád, jsi se mnou neustále... Copak to nechápeš? Nemůžu tě přestat milovat. (Políbí ho. Už mu ty kecy lezou na nervy. Jak po něm může něco takového chtít. Jako by do něj hučel Ben.)
Petr: (Zakroutím hlavou.) A co Ben?
Alan: (Zarazí se a odtáhne.) Co s ním?
Petr: Máš ho rád. (Usměje se.)
Alan: Možná... trochu... (Pokrčí rameny.) Ale nejsi to ty. Přestaň mluvit o něm... (Znovu se k němu skloní a políbí ho.)
Petr: Nejsem to já, ale záleží na tom? Nikdy už nepřijde nikdo takový, zamysli se nad tím Alane. (Zašeptá a tentokrát polibek oplatí, bude mu tak hrozně chybět, ale má to tak být.)
Alan: Zapřemýšlím nad tím. (Zašeptá mu do rtů.)
Petr: Díky. (Obejme ho kolem krku a přitiskne se. Zavře oči. Chce si užít jeho přítomnost, do poslední chvíle.)
Alan: Budeš tu se mnou. Pořád. Ať si říká kdo chce, co chce. (Hladí ho po vlasech a líbá na krk.)
Petr: Zůstanu v tvých vzpomínkách. (Zašeptá. Pořád má zavřené oči. Nechce aby v nich viděl ten smutek.)
Alan: Nikdy na tebe nezapomenu. Pořád tě vidím, tvůj úsměv... všechno... každý detail... (Nemůže uvěřit, že je mrtvý. Že už tu s ním vážně není.) Lásko, prosím... (Nadzvedne mu bradu.) Usměj se na mě, tak moc mi to chybí.
Petr: (Otevře oči, ve kterých se zatřpytí slzy, ale usměje se.) Miluju tě Alane. (Zašeptá.)
Alan: Já vím, já tebe taky... a nikdy nepřestanu, ať se stane cokoliv.
Petr: (Ovládne se a zadívá se na okolní obrazy.) Možná.. jednou.. (řekne tiše, ale nechce ho víc rozčilovat.) Kreslíš tak nádherně.. můj obraz. Můžeme se na něj podívat? (Otočí se, na konci galerky se objeví dveře, které vedou do jedné místnosti. Je v ní jen jeden obraz.)
Alan: Ano, můžeme... Je přece tvůj... (Vezme ho za ruku, trochu ho k sobě přítáhne.)
Petr: (Sevře ji. Tohle mu něco připomnělo, takže se znovu usměje. Zamíří k těm dveřím a otevře je.)
Alan: (Vejde dovnitř, přitom nepouští jeho ruku.)
Petr: (Vzhlédne a zadívá se na svůj portrét. Je tak reálný, tak fantasticky vykreslený. Chvíli si jej s obdivem prohlíží, než otočí hlavu zpět k Alanovi.) Měl bys ho schovat. Už nechci, aby ses na něj díval..
Alan: A proč ne? (Přejde k obrazu.) Jsi to ty. Nechci tě nikam schovávat.
Petr: (Sleduje ho, než přejde k němu a zlehka mu sjede rukou po zádech.) Přeju si to. Říkal jsi, že je můj...
Alan: To je hloupé přání. (Otočí se na něj.) Nechci ho schovávat, chci tě vidět každý den. Copak to nechápeš? Nemůžu se tě vzdát.
Petr: Pak se ale nikam nepohneš. (Vzhlédne a zadívá se do jeho očí.) Prosím tě o to.
Alan: Petře... (Políbí ho.) Proč to nenecháš na mě? Až budu připravený se pohnout, udělám to. Už jsem zase začal malovat. Dělám pokroky, nezdá se ti? Ale to neznamená, že musím zapomenout na tebe. To nejde, to udělat nemůžu. Zatím mám stále výčitky z toho, že žiju dál, ale to přejde...
Petr: (Ví jak je tvrdohlavý, takhle s ním nepohne.) Nesmysl. Nemůžeš si to vyčítat. (Natáhne ruku a pohladí ho po tváři.)
Alan: Odpust mi. (Vezmu jeho ruku do dlaní.) Já se s tím klukem vyspal. (Má z toho výčitky.) Zradil jsem tě.
Petr: (Dá mu hodně práce, než na tváři vykouzlí úsměv, ale povede se.) Já vím. Nezradil jsi mě, máš právo žít dál, svůj vlastní život, chodit s kým chceš. Můžeš mě uchovat ve svých vzpomínkách, ale nemusíš si nic vyčítat. (Zašeptá.)
Alan: Odpust mi to. (Obejme ho.) Miluju tě. (Jen potřeboval trochu lidského tepla, cítit, že pořád žije.)
Petr: Není co odpouštět lásko, nezlobím se. (Pevně ho sevře.)
Alan: (Pořád tomu nerozumí, proč musel umřít zrovna on.) Neopouštěj mě. Zůstaň se mnou. Napořád. (Ví, jak je zoufalé tohle říkat, ale nemůže jinak.)
Petr: To nejde Alane. (Zašeptá.) Musím odejít.. ale jednou, jednou se zase sejdeme, to ti přísahám.
Alan: To nesmíš, nemůžu být bez tebe. Nechápeš to?
Petr: Musíš to vydržet. Pokud zůstanu v tvých vzpomínkách, budeš mě mít pořád u sebe. (Přivře oči, ne.. tohle nejde vydržet.)
Alan: Chceš mě znovu opustit? Nedělej to! (Přitáhne ho k sobě.) Nesmíš.
Petr: (Zůstane v jeho objetí. Bezeslova. Samozřejmě, že nechce, ale nemá jinou možnost.)
Alan: (Začně ho líbat a zajede mu rukou pod košili.) Ještě jednou, naposledy.... (Zašeptá. Ví, že ho musí nechat jít.)
Petr: (Oddá se jeho polibkům, jeho dotykům. Sám mu zajede rukou do vlasů. Je to jiné. Cítí tu žalostnou potřebu. Ví, že potom bude konec.)
Alan: Jsi to nejlepší, co jsem v životě měl... (Šeptá mu zoufale. Nechce se loučit.) Nezapomenu, nikdy...
Petr: (Steče mu slza, poté ho naposledy vřele a vášnivě políbí a začne se vytrácet.) Ani já ne... miluju tě Alane, miluju..
Alan: Ne... néééé, Petře... neodcházej...
Petr: (Stojí na jejím konci. Prohlíží si jeden z jeho obrazů. Maluje vážně dokonale.)
Alan: (Všimne si postavy na konci síně, je mu povědomá. Pomalu přejde blíž. Ne, to není možné. Nemůže to být on.)
Petr: (Zaslechne kroky a otočí se. Čekal ho. Jen se usměje.) Alane...
Alan: (Zaváhá. Nemůže to být on. To prostě nejde.)
Petr: Ty... mě nepoznáváš? (Zamračí se. Čekal nadšenější uvítání.)
Alan: Ale ano, poznávám... (Přikývne. Je to zvláštní, slyšet zase jeho hlas, vidět ho. Dojde až k němu, chvíli na něj kouká a pak ho prudce obejme.)
Petr: (Přivře oči. Váhavě zvedne jednu ruku a obtočí mu ji kolem krku.)
Alan: Chyběl jsi mi, tak hrozně moc. (Jen ho tiskne k sobě.)
Petr: Ty mně také. (Zašeptá. Pohladí ho ve vlasech, tohle mu hrozně chybělo.) Ale.. musím... musím ti něco říct.
Alan: To počká... (Rychle ho políbí.) Tolik si mi chyběl. (Zopakuje. Má pocit naprostého štěstí.)
Petr: (Usměje se, ale není to ten veselý úsměv, který měl Alan tak rád. Nechce mu tu chvíli kazit, neví jak to říct.. ale přesto...) Alane.. měl bys na mě přestat myslet.
Alan: (Odtáhne se od něj. V očích pobouřený výraz.) Zbláznil si se? Jak na tebe můžu přestat myslet?!? Miluju tě, ty cvoku.
Petr: (Nadechne se.. pak pomalu přikývne.) Ano, já vím miláčku, ale já už tu nejsem. Měl bys jít dál.
Alan: Nemůžeš po mě chtít, abych tě přestal milovat. (Skloní se k němu a rukou mu vjede do vlasů.) To nemůžu a nechci.
Petr: Jen chci, aby ses nebránil dalším vztahům. Já už tu nejsem, chci abys zase žil.. (zadívá se mu do očí, snaží se být silný, ale v téhle situaci, nejde to.)
Alan: Nesmysl. Jsi tu pořád, jsi se mnou neustále... Copak to nechápeš? Nemůžu tě přestat milovat. (Políbí ho. Už mu ty kecy lezou na nervy. Jak po něm může něco takového chtít. Jako by do něj hučel Ben.)
Petr: (Zakroutím hlavou.) A co Ben?
Alan: (Zarazí se a odtáhne.) Co s ním?
Petr: Máš ho rád. (Usměje se.)
Alan: Možná... trochu... (Pokrčí rameny.) Ale nejsi to ty. Přestaň mluvit o něm... (Znovu se k němu skloní a políbí ho.)
Petr: Nejsem to já, ale záleží na tom? Nikdy už nepřijde nikdo takový, zamysli se nad tím Alane. (Zašeptá a tentokrát polibek oplatí, bude mu tak hrozně chybět, ale má to tak být.)
Alan: Zapřemýšlím nad tím. (Zašeptá mu do rtů.)
Petr: Díky. (Obejme ho kolem krku a přitiskne se. Zavře oči. Chce si užít jeho přítomnost, do poslední chvíle.)
Alan: Budeš tu se mnou. Pořád. Ať si říká kdo chce, co chce. (Hladí ho po vlasech a líbá na krk.)
Petr: Zůstanu v tvých vzpomínkách. (Zašeptá. Pořád má zavřené oči. Nechce aby v nich viděl ten smutek.)
Alan: Nikdy na tebe nezapomenu. Pořád tě vidím, tvůj úsměv... všechno... každý detail... (Nemůže uvěřit, že je mrtvý. Že už tu s ním vážně není.) Lásko, prosím... (Nadzvedne mu bradu.) Usměj se na mě, tak moc mi to chybí.
Petr: (Otevře oči, ve kterých se zatřpytí slzy, ale usměje se.) Miluju tě Alane. (Zašeptá.)
Alan: Já vím, já tebe taky... a nikdy nepřestanu, ať se stane cokoliv.
Petr: (Ovládne se a zadívá se na okolní obrazy.) Možná.. jednou.. (řekne tiše, ale nechce ho víc rozčilovat.) Kreslíš tak nádherně.. můj obraz. Můžeme se na něj podívat? (Otočí se, na konci galerky se objeví dveře, které vedou do jedné místnosti. Je v ní jen jeden obraz.)
Alan: Ano, můžeme... Je přece tvůj... (Vezme ho za ruku, trochu ho k sobě přítáhne.)
Petr: (Sevře ji. Tohle mu něco připomnělo, takže se znovu usměje. Zamíří k těm dveřím a otevře je.)
Alan: (Vejde dovnitř, přitom nepouští jeho ruku.)
Petr: (Vzhlédne a zadívá se na svůj portrét. Je tak reálný, tak fantasticky vykreslený. Chvíli si jej s obdivem prohlíží, než otočí hlavu zpět k Alanovi.) Měl bys ho schovat. Už nechci, aby ses na něj díval..
Alan: A proč ne? (Přejde k obrazu.) Jsi to ty. Nechci tě nikam schovávat.
Petr: (Sleduje ho, než přejde k němu a zlehka mu sjede rukou po zádech.) Přeju si to. Říkal jsi, že je můj...
Alan: To je hloupé přání. (Otočí se na něj.) Nechci ho schovávat, chci tě vidět každý den. Copak to nechápeš? Nemůžu se tě vzdát.
Petr: Pak se ale nikam nepohneš. (Vzhlédne a zadívá se do jeho očí.) Prosím tě o to.
Alan: Petře... (Políbí ho.) Proč to nenecháš na mě? Až budu připravený se pohnout, udělám to. Už jsem zase začal malovat. Dělám pokroky, nezdá se ti? Ale to neznamená, že musím zapomenout na tebe. To nejde, to udělat nemůžu. Zatím mám stále výčitky z toho, že žiju dál, ale to přejde...
Petr: (Ví jak je tvrdohlavý, takhle s ním nepohne.) Nesmysl. Nemůžeš si to vyčítat. (Natáhne ruku a pohladí ho po tváři.)
Alan: Odpust mi. (Vezmu jeho ruku do dlaní.) Já se s tím klukem vyspal. (Má z toho výčitky.) Zradil jsem tě.
Petr: (Dá mu hodně práce, než na tváři vykouzlí úsměv, ale povede se.) Já vím. Nezradil jsi mě, máš právo žít dál, svůj vlastní život, chodit s kým chceš. Můžeš mě uchovat ve svých vzpomínkách, ale nemusíš si nic vyčítat. (Zašeptá.)
Alan: Odpust mi to. (Obejme ho.) Miluju tě. (Jen potřeboval trochu lidského tepla, cítit, že pořád žije.)
Petr: Není co odpouštět lásko, nezlobím se. (Pevně ho sevře.)
Alan: (Pořád tomu nerozumí, proč musel umřít zrovna on.) Neopouštěj mě. Zůstaň se mnou. Napořád. (Ví, jak je zoufalé tohle říkat, ale nemůže jinak.)
Petr: To nejde Alane. (Zašeptá.) Musím odejít.. ale jednou, jednou se zase sejdeme, to ti přísahám.
Alan: To nesmíš, nemůžu být bez tebe. Nechápeš to?
Petr: Musíš to vydržet. Pokud zůstanu v tvých vzpomínkách, budeš mě mít pořád u sebe. (Přivře oči, ne.. tohle nejde vydržet.)
Alan: Chceš mě znovu opustit? Nedělej to! (Přitáhne ho k sobě.) Nesmíš.
Petr: (Zůstane v jeho objetí. Bezeslova. Samozřejmě, že nechce, ale nemá jinou možnost.)
Alan: (Začně ho líbat a zajede mu rukou pod košili.) Ještě jednou, naposledy.... (Zašeptá. Ví, že ho musí nechat jít.)
Petr: (Oddá se jeho polibkům, jeho dotykům. Sám mu zajede rukou do vlasů. Je to jiné. Cítí tu žalostnou potřebu. Ví, že potom bude konec.)
Alan: Jsi to nejlepší, co jsem v životě měl... (Šeptá mu zoufale. Nechce se loučit.) Nezapomenu, nikdy...
Petr: (Steče mu slza, poté ho naposledy vřele a vášnivě políbí a začne se vytrácet.) Ani já ne... miluju tě Alane, miluju..
Alan: Ne... néééé, Petře... neodcházej...
Žádné komentáře:
Okomentovat