Tak dnes vám předložím setkání Alana a Petra z jiného pohledu, a to z pohledu Petra. Tuhle kapitolu tedy tvořila Dana. Napadlo nás, že občas je zajímavé vidět věci z pohledu obou zúčastněných a tak nějak v tomhle duchu povedeme povídku. Či tak nějak podobně. No, uvidíte sami...
Tohle bude tak trošku seznámení s Petrem...
Už když jsem vešel do galerie, poznal jsem, že tohle bude jiné. Byl jsem už na mnoha nudných výstavách a jen málo mně jich zatím dokázalo takhle zaujmout. Tahle byla totiž jiná. Čím? Těmi obrazy, překvapivě. Nemůžu se pokládat za žádného velkého znalce jako pouhý středoškolský učitel výtvarného umění, ale tyhle mi něčím učarovaly. Byly prostě dokonalé.
Původně jsem si od téhle návštěvy nic moc nesliboval, i když o tomhle malíři jsem se již doslechl mnohé. Bohužel, nebo spíš naštěstí?, ředitelství školy mi to domluvilo a tak jsem musel jít. Bylo by nevhodné odmítnout tuhle slavnou výstavu, která je navíc jen pro zvané. Jestliže se ten malíř dostal až sem, asi musel zaujmout. Já teď nelituju.
Dlouho jsem obcházel místnost a každý obraz si zvlášť dlouhé chvíle prohlížel. Autor v nich dokázal dokonale vykreslit naprosto vše. Ty obrazy měly nádech, byla v nich síla. Každý obraz zvlášť sršel všemožnými barvami, žádná pochmurná tmavá, na které si většinou autor léčí svoji depresi, čímž do deprese přivádí ostatní. Ne. Tenhle Alan Winter musel být určitě velice zajímavý člověk.
Netrvalo to dlouho. Zachtělo se mi promluvit si s ním. Autor něčeho tak úžasného musí být… zasnil jsem se. Začal jsem si ho vykreslovat v těch nejlepších světlech. Ne, musím se trochu uklidnit, dýchat. Vzal jsem si z podnosu jednoho kolemprocházejícího sklenku červeného vína a napil se.
Stačilo se zeptat a Alana jsem poznal téměř okamžitě, i když stál zády. Přešel jsem blíž a zkusil ho oslovit, jenže když se otočil, vyrazil mi moji skleničku.
Byla to jen chvilka, než jsem si uvědomil, co se stalo. Natáhnul jsem ruku a sevřel jeho zápěstí. Když se na mě podíval, na chvíli jsem strnul. Byl to kus chlapa. Černé vlasy, které rámovaly pleť barvy čistého alabastru a ty oči… tak tmavé, že by se v nich člověk mohl bez pochyby okamžitě utopit. Vše ostře kontrastovalo a já přitom na chvíli zapomněl dýchat. Ten muž byl krásný.
Musel bych se profackovat, abych přestal tak zírat, ale místo toho jsem zamumlal něco v tom smyslu, že to musíme dostat z té košile a odtáhl jsem jej na pánské toalety.
Když jsem se na něj znovu podíval, na okamžik jsem posmutněl. Asi jsem mu zkazil večer. Začal jsem se omlouvat a pak jsem plácnul první kravinu, co jsem mohl, pro alespoň částečné odlehčení situace. Řekl, že musí jít na proslov, ale přitom na něm byla vidět ta nervozita. Opravdu se mírně třásl a já se jen usmál. Prohodil jsem něco ve smyslu, že ho to jen stresuje a pak jsem z něj košili sundal, abych ji vzápětí mohl máčet v umyvadle. Pohled na jeho tělo mi ale ještě dlouhou dobu poté nedal spát...
Ten večer jsme si s Alanem dlouho povídali na pánských toaletách. Schovávali jsme se jako nějací kluci, kteří vyvedli nějakou neplechu. Na ten proslov nešel a já se strachoval, jestli to nějak nepříznivě neovlivní jeho kariéru, ale on mě uklidnil. Povídal jsem mu i o sobě. Představil jsem se pouze jménem, vlastně ani nevím proč, asi jsem byl moc zaměstnaný pohledem do těch jeho nádherných černých očí a ani si to neuvědomil. Řekl jsem mu taky, proč tady jsem a že jsem si od toho moc nesliboval… ale jeho obrazy mě zaujaly. A on byl rád.
Když jsme se měli rozloučit, nějakým způsobem se mi z něj podařilo vydolovat telefonní číslo. Už ani nevím, kde jsem našel tu odvahu říct si o něj, ale on mi ho dal.
Při příchodu domů jsem se cítil tak nějak líp. Vážně mi bylo dobře, vlastně jsem ten pocit už odněkud znal. Měl jsem chuť okamžitě vytočit jeho číslo, ale přišlo mi to hloupé. Připadal jsem si skoro jako nějaký puberťák. Ne, musím ještě nějakou chvíli počkat… aspoň den, dva…
Druhý den po škole jsem to ale nevydržel. Stále jsem propaloval displej svého mobilu spolu s papírkem, na němž bylo úhledným rukopisem napsáno jeho číslo. Bylo kolem páté hodiny večerní, snad ho to nebude rušit. Vzal jsem mobil do rukou a číslo roztřesenými prsty vyťukal. Stačilo jen stisknout tlačítko volat… dál už jsem pouze netrpělivě vyčkával a poslouchal vyzvánění, které z mobilu vycházelo...
Žádné komentáře:
Okomentovat