Veršovaná povídka

Tak dámy a pánové,

jelikož nemám roupama co dělat, tak jsem se dala opět do spolku s Aragem. A vznikl z toho takový veršovaný příběh... tvořili jsme to jen několik hodin, tak omluvte drobné nedostatky v rýmu... Upřímně doufáme, že se vám náš poetický počin bude líbit... A pěkně prosím, dejte nám vědět do komentů jak jsme dobří (či špatní?).

Střídali jsme se po slokách, takže můžete rozeznat styl můj i Araga, ale kdo začínal vám neprozradím. Zkuste to uhádnout...

Bavte se....

P.S: Má to jen 31 slok o šesti verších... Jsme dobrý, ne? :-)

---

Dominikus, obchodník

přešel v noci na chodník,

prošel kolem zbořeniště,

myslel už jen na ohniště,

jak by se tam hezky hřál,

co víc by si ještě přál?

Tmou se tiše plíží muž,
tvář má v kápi, v ruce nůž.

Je to Denzar, tichý vrah,

nikdo z něj však nemá strach.

Děsí se sebe, svého stínu,

radši by si sednul k vínu.

Jde tiše, už jen pár kroků,

jak dlouho už je to vlastně roků?

Co dělá práci obchodníka,

hrdiny a zpovědníka?

Deset roků nebo patnáct,

odbíjí už hodin dvanáct.

Za muže se vplíží tiše,

slyší se jak hlučně dýše.

Když se na něj koukne muž,

z rukou mu vypadne nůž.

Kolem něho vítr fouká,

v dálce tiše sova houká.

Otočí se, cinkot slyší,

ikdyž kolem vítr fičí.

Kov nože na dláždění řinčí,

Nůž - jinak by zvuk byl jinčí.

Sáhne k pasu, má tam dýku.

"No, jen pojď, ty divný fíku."

"Cože? Jaký fíku? Vole!"

Hledá dýku někde dole.

"Sakra, kde je ta má dýka?

A odpusť si toho fíka!"

Ohradím se celkem živě,

zadívám se na něj křivě.

"Divný jsi, jak zákon káže,

zavolám na tebe stráže.

Pak bude soud nebo více,

bude čekat šibenice.

S nožem na poctivé lidi."

Diví se, co ve tmě vidí.

"Uklidni se sakra chlape,

dřív než z tebe krev pokape!"

Konečně už našel dýku,

postaví se téměř v mžiku.

Trochu se mu ruka chvěje,

co se to s ním sakra děje?!

Koukne na něj, zasměje se,

jeho hlas se s větrem nese.

"Budu hádat, co jsi zač.

Nejspíš vrah či nějaký rváč.

Řekni mi, co chtěl bys po mě."

Chce být brzy ve svém domě.

"Správně myslíš, že jsem vrah,

Cožpak ze mne nemáš strach?"

Řekne a dle svého zvyku,

bodne do něj svoji dýku.

Marná snaha, chlap má zbroj.

"Tohle je nerovný boj!"

Díky zboji zbraň jen sjede.
Mírný vztek hned do něj vjede.
Musí se krotit jinak hnedle,

dá mu ránu a bude vedle.

"Co si myslíš, že teď děláš?

Člověka bodneš a nic se neptáš?"

"Sakra, to se mi snad jen zdá"

Ta odměna měla býti má!"

Co to je? Proč nebrání se?

odskočím a čekám či se

pohne nebo státi bude.

"Nestůj tak ty tlustý sude!"

"Co jsi říkal? Tlustý sude?

Tady někdo pykat bude.

Řek sis o to, máš to mít.

Jako žito budeš bit."

Zarazí se, co to mlel?

"Odměna,  a kdo to chtěl?"

"Hele chlape, neměj péči.

Teď už zemřeš a dost řečí!"

S těmi slovy mu jednu vrazím,

kopnu ho a k zemi srazím.

"Nevím či to za to stojí,

spokojím se s vaší zbrojí."

"Kdo chce přilíš nic pak nemá."

Na zemi je - jaká změna!

"My tu máme obyčej."

Loket, rána - obličej.

Utočník hned k zemi padá.
"Můžem si hrát až do rána."

Dole ležím a z mé huby

padají mé žluté zuby.

"Tak za tohle zaplatíš!

Tvrdě na to doplatíš!"

Otočí se s velkou záští,

a poté jej silně praští.

Sehne se a rána - vedle.

Uskočí dá jemu hnedle,

míří přesně na solar,

přesnost, to je velký dar.

"Divím se, že si tak troufáš.

Přepereš mě? Vážně doufáš?"

Ač má oči plny strachu,

strhne chlapa zpět do prachu

Přiblíží se a pak kousne,

po zbroji kus ucha sklouzne.

"Chtěl jsem jen tu blbou zbroj!

I když..vypadá jak stejnokroj."

Zavřeští jak siréna parníku,

rychle šmátrá pro dýku.

Naštval ho a to dost,

uši nemá jen pro radost.

V mžiku tasí a pak sekne.

V rozčílení, sakra, vedle.

"S dýkou se to musí umět,

Nestačí jen na boje čumět!"

Koukne tam, kde leží muž

a vykopne mu z ruky nůž.

"Dej mi zbroj a můžeš jít,

přešla mně chuť tě zabít."

Zavrčí ,jest to marný boj,

ale nechce dát svou zbroj.

"Trhni si a zapomeň,

chodit mou zbrojí ozdoben.

Není pro kdejakého hejska.

Vidíš, až moc se blejská."

"Nemáš příliš na vybranou,

tvůj nůž leží támhle stranou.

Svlékni se a dej mi ji

nebo tě už zabiji!"

Postaví se a jen čeká,

chlapa smrt jej zrázu leká.

Chvíli váhá a nakonec,

uštedří mu kopanec.

Jak tam nad ním hezky stál,

trefil se a už by král.

Napřímí se by viděl trochu.

Nakopnul ho do rozkroku.

Cítí ránu, padá k zemi,

nevěřícně se jen tlemí.

"To byla pecka, ale kuš!"

z ruky mu vypadnul nůž.

Dneska se všechno nějak kazí,

Denzar z boje pryč se plazí.

Zamračí se. To je vzdor!

On snad nosí suspenzor.

"Tak copak je, zdrháš už?

Snad proto že nemáš nůž?"

Ozbrojený, to si troufal.

Že ho skolí, vážně doufal?

"Kdybych věděl co se může stát,

nechal bych si prachy předem dát!"

Zavrčí a pak se plazí dál.

"Nechápu proč jsem tu práci bral!"

Odplazí se až do stínu,

že to nezvlád, cítí vinu.

"Počkej moment, cos to děl?
Kdo tu práci vlastně chtěl?

Řekni mi to, ať už to vím.

Třeba tvůj život ušetřím.

Nerozmýšlej si to moc,

nemám na to celou noc."

"Řeknu to, jen nech mne být.

Jmenoval se, tuším, Vít.

To je všechno, tak mně nech!

Nebo se tě zbaví vrahů cech."

Vstane, zvedne obočí,

pak se rychle otočí.

"Co to říkáš, jaký Vít?"

Přemýšlí kdo moh by chtít

jeho smrt a to tak brzy.

Jaký Vít a koho mrzí,

že stále ještě tady žije.

Kdo si přeje, ať už zhnije?

"Neznám, vím jen, že je Vít.

Tak a teď mně už nech jít!"

Opráší se, zvedne dýku,

a pak řekne "Nashle, fíku."

znova se pak otočí,

do ulice odbočí.

To byl teda divný ptáček,

nemakáček, ulejváček.

Při té jeho obří snaze,

skončí jednou v něčí dráze.

Někomu kdo hodný není,

co v mrtvolu ho rázem změní.