Je tu neděle a vy správně očekáváte další várku povídky... Je tu další díl, ve kterém se objeví už i Alan. A jak brzy poznáte, Ben s ním bude mít zatraceně velkou práci...
Alan: (Sedí zase na hřbitově, u Petrova hrobu. Položil mu tam kytky a dívá se na jeho fotku na náhrobku.) Tak hrozně mi chybíš...
Ben: (Stojí u stromu a tiše toho muže sleduje. Alan...ano tak se jmenuje. Vypadá, že po svém příteli truchlí, rány jsou asi příliš čerstvé. Jen tam tak přešlapuje a uvažuje, že tohle asi nedokáže. Když ve složkách viděl svítit jméno hřbitova, uvědomil si, že na stejném je pochovaný jeho otec. Nebyl tam celé roky, ani neví proč)
Alan: (Položí ruku na náhrobek a mlčí.)
Ben: (Půl milionu...na to musí myslet...už nemá žádné zábrany, žádné svědomí, dávno zmizelo. Za ty peníze by mohl matku vzít z ústavu, koupit byt, nebo ho aspoň pronajmout...vezme konvičku na zalévání, která stojí u jednoho z náhrobků a naplní ji schválně až po okraj. Ani neví, jak ho tohle napadlo, prostě zamíří stejnou uličkou a přímo před tím mužem sklánějícím se u náhrobku hraně zakopne a pokropí ho ledovou vodou z konvičky)
Alan: (Vyskočí a okamžitě začne sklepávat kapky, několik mu jich steče až za krk.)
Ben: Já...se omlouvám promiňte, to jsem nechtěl (mluví tiše a klidně, jak se to na tohle místo sluší, při tom si ho v poklidu prohlíží. Vypadá dobře, rozhodně lépe než na těch fotkách)
Alan: To... to je v pořádku. (Znovu se otočí ke hrobu.)
Ben: (Začíná chápat, že tohle asi bude marné. Žal jen tak nevyprchá, podívá se na fotku na tom náhrobku, byl tak mladý, četl ve složkách jak zemřel, muselo to být strašné, dívat se jak milovaná osoba umírá a jen bezmocně přihlížet)
Alan: (Otočí se k Benovi.) Můžu? (Natáhne se pro konev.)
Ben: Už jsem vás zalil...(pousměje se trochu a natáhne se s konvičkou, ale rukou ji nepustí, čeká až se dotkne jeho ruky)
Alan: (Přebere si tu konvičku, dotkne se jeho ruky, ale ani nemrkne. Naleje si trochu vody do vázy a podá mu ji zpátky.) Díky.
Ben: (Ještě chvíli tam postává a pak se vydá k otcově hrobu a klekne si) Odpusť...asi mě ani vidět nechceš (mluví dost nahlas aby to slyšel i Alan) Vím, že mě asi nenávidíš, za to všechno...kdyby si tu jenom se mnou zůstal tati, bylo by všechno jiné. (podívá se na nebe, je dost zataženo a asi se každou chvíli rozprší)
Alan: (Vnímá ho jen tak napůl ucha. Dá kytky do vázy. Vstane.) Zase přijdu.
Ben: (Je mu věrný i po smrti? Toho si z nějakého důvodu váží, někoho tolik milovat, jaké to asi je? Sotva vstane opravdu se rozprší, měl si vzít ten kabát)
Alan: (Zamíří k východu, změří si oblohu. Límec kabátu si víc přitáhne ke krku.)
Ben: (Nikam nespěchá, i když je za chvíli promočený až na kůži, nijak mu to nevadí, nebývá nemocný i když takhle prochladne, to jediné ho těší, i když je mu celkem zima)
Alan: (Dojde k autu, už slušně promočený. Sedne za volant a promne si oči. Ten kluk... byl trochu podobný Petrovi nebo se mu to jen zdálo? Má pocit, že už ho někde viděl. Zavrtí hlavou a nastartuje.)
Ben: (Stojí na zastávce autobusu a dál mokne, ale nevadí mu to, zavře oči a zdvihne tvář k dešti a nechá si po ní kapky stékat)
Alan: (Všimne si toho kluka na zastávce, zastaví a stočí okýnko.) Chceš svést? Autobus jede až za hodinu.
Ben: (Podívá se do okýnka a usměje se) Neměl bych jezdit s cizími lidmi...ale jo, do města to bude fajn
Alan: Tak si naskoč.
Ben: (Nastoupí do auta a koukne na něj) Děkuju
Alan: Není zač.
Ben: (Stáhne si kapuci promočené mikiny, tentokrát to počasí podcenil) Umokřím vám potahy
Alan: (Jen mávne rukou.) Je to jen voda, to uschne.
Ben: Jedete do města? Můžete mě tam vyhodit? (Ví, že nesmí být moc vlezlý, bylo by to podezřelé. Takové svádění chce čas, pokud se nemá dozvědět, že mu za to jeho agentka zaplatí)
Alan: Ano, jedu. (Kývne.) Kde chceš vyhodit?
Ben: (Chvíli zauvažuje) Znáte tu kavárnu na kraji města? S tím barevným štítem... jak se to jen jmenuje..
Alan: Myslíš Duhovku? Ano, znám.
Ben: Jo, tak tam třeba (usměje se na toho muže trochu hřejivě)
Alan: Neměl by ses jít spíš domů usušit? (Odbočí na silnici k centru.)
Ben: Ne, to je dobrý, navíc za ten odvoz vás pozvu aspoň na kafe.
Alan: To je v pořádku, měl jsem tudy cestu.
Ben: (Pokrčí rameny, škoda, tak na kafe ho neutáhne, ale nedoufal že to bude tak lehké, zvlášť po tom co četl všechny ty informace ve složkách)
Alan: (Zastaví před kavárnou.) Jsme tu, zastávka kavárna Duhovka.
Ben: Díky (vyleze z auta a ještě nakoukne dovnitř) Vážně si s tou kávou nedáte říct? Budu mít z toho špatnej pocit
Alan: (Na chvíli zaváhá.) Dobře. (Přikývne po chvíli a vypne motor.)
Ben: (Pousměje se) Dělají tu i skvělou horkou čokoládu, prý italskou. (Zamíří do kavárny)
Alan: (Zamkne auto a zamíří za tím klukem, pořád mu přijde nějak povědomý.)
Ben: (Usadí se ke stolu, aspoň že přestalo tak lejt na chvíli. Sundá si mokrou mikinu a zůstane jen v košili)
Alan: (Vejde dovnitř a rozhlédne se. Už dlouho tu nebyl. Tak rok? Zamíří k Benovi.)
Ben: Tak co si dáte? (Přistrčí k němu ten nápojový lístek) Jinak, já jsem Ben, sice asi nepodstatná informace, ale ať mi neříkáte hej ty...
Alan: (Pousměje se.) Tak já jsem Alan, Bene...
Ben: (Sobě si vybere tu horkou čokoládu, sice je dost drahá, ale když ta ženská tvrdila že náklady uhradí, proč ne, toho se musí využít)
Alan: (Sjede lístek pohledem. Nakonec si vybere kávu.) Neviděli jsme se už někdy?
Ben: My dva? (To ho trochu zarazí a kouká na něj, ne určitě ho dřív neviděl, možná na nějakém večírku? Ne, ty lidi si pamatuje) Myslím že ne, ale je to malé město, kdo ví.
Alan: Jsi mi nějak povědomý. (Pak mu blikne hlavou jeden obraz.) Nedělal jsi model?
Ben: (To už trochu zbledne, vybaví se mu ta spojitost. Malíř...no jistě je to malíř, tak jako byl Gader...znal ho? Ve složkách o tom nic nebylo, musí zavolat té agentce) Já no...trochu, kdysi.
Alan: Komu? (Se zájmem si ho prohlíží. Moc portrétistů nezná.)
Ben: (Moc se mu o tom nechce mluvit, takže nejdřív jen ochutná čokoládu) Je výborná...jo to už je dlouho, jednomu profesorovi na škole
Alan: A jméno? Třeba ho znám.
Ben: (Podívá se na něj a chvíli si ho prohlíží, copak se malíři znají všichni? Proč tu práci přijímal? Jen peníze, peníze...no jistě) Gader
Alan: Erik? (Trochu mu ztuhne úsměv.) Tak to už vím, viděl jsem tě na tom obraze.
Ben: Na obraze? (Málem na sebe tu čokoládu vyleje, snad nemůže myslet ten obraz. Nenávidí ho...stále i po těch letech, jeho pohled to jasně vyjadřuje)
Alan: Ne, na stropě. (Ušklíbne se.)
Ben: Aha (V duchu kleje jako dlaždič. Ale záleží na tom tolik? Tak ten obraz viděl a co? To neznamená že ví...ne jistě že neví o tom co se stalo) Líbil se vám?
Alan: (Zasměje se.) Ano, Erik malovat rozhodně uměl...
Ben: (To radši nekomentuje, asi by neměl jiný argument) Jste taky malíř? Že se v tom tak vyznáte? (Podepře si bradu rukou a dívá se na něj)
Alan: (Úsměv povadne.) Už ne.
Ben: Ne? Myslím že to nejde...no přestat jim být. To je asi uvnitř každého malíře, schované napořád. (Bitva začala, do toho Bene)
Alan: Možná, ale už nemaluju... (Odpoví a začne se věnovat kávě.)
Ben: (Musí kolem toho našlapovat opatrně) Jeden člověk mi kdysi řekl, že ti kteří umí zachytit krásy toho co vidí, by se toho umění vzdávat neměli, jinak ta krása vyprchá, protože ji nebude mít kdo zachytit.
Alan: Krásu, která za to stála, jsem zachytil. Ostatní je pomíjivé.
Ben: Mluvíte tak smutně. (Dál se na něj dívá, jaké to asi je, někoho tak moc milovat a pak ho ztratit? Nikdy takový cit asi nezažil, než stačil tolik milovat, všichni ho opustili)
Alan: Mám k tomu důvod.
Ben: Já vím. (Kývne, setkali se přeci na hřbitově, poznal by to i hlupák a nemusel by mít o něm informace)
Alan: (Dopije kávu.) Mluvil jsi o škole... co jsi studoval? Malbu?
Ben: (Zavrtí hlavou) Fotografii
Alan: Živíš se tím?
Ben: Ne, nejsem tak dobrý, aby mě to uživilo. Vždycky jsem byl jen...průměrný fotograf bez ducha a nápadu.
Alan: (Tohle nekomentuje.) Od koho jsi dostal takovou kritiku?
Ben: (Pokrčí rameny, vlastně asi od nikoho, kromě sebe, ale ani nebyl schopný dostudovat, nemůže se rovnat ostatním)
Alan: Takže od nikoho.
Ben: Na něco není třeba kritika, ale stačí vlastní pohled
Alan: Vlastní pohled je zavádějicí. Obzvlášť u umělců...
Ben: Možná je to pravda (usměje se, jeho obrazy se mu líbili, nikdy nic podobného neviděl)
Alan: Je to pravda. Žádné možná.
Ben: (Dopije si svoji čokoládu) Škoda že už nemalujete, rád bych nějaký obraz viděl
Alan: (Pokrčí rameny.) Žádná škoda
Ben: (Zvedne se od stolu a dojde zaplatit svou čokoládu i Alanovu kávu, přeci jen ho pozval. Pak se zadívá z výlohy ven) Pořád jenom prší.
Alan: A jen tak nepřestane. (Vstane.)
Ben: Rád jsem vás poznal Alane, bylo příjemné si zase jednou popovídat s umělcem (podá mu ruku)
Alan: (Přijme ruku a stiskne ji.) S tím umělcem bych zacházel opatrně.
Ben: Jen láry fáry (zasměje se a chvíli jeho ruku drží, je tak teplá) Umělcem jste ať chcete nebo ne
Alan: (Pustí ho.) Zato ty budeš mokrý jak myš...
Ben: No to asi jo (domů to má ještě pořádnou dálku, ale nerozmočí se, snad. Natáhne si svojí mikinu a trochu se oklepe, je ještě vlhká)
Alan: (Vyjde z kavárny a přejde k autu, z kufru vytáhne deštník, hodí ho Benovi a nastoupí do auta.) Aby ses nerozmočil. (Nastartuje a je pryč.)
Ben: (Chytí deštník a pousměje se)
Ben: (Stojí u stromu a tiše toho muže sleduje. Alan...ano tak se jmenuje. Vypadá, že po svém příteli truchlí, rány jsou asi příliš čerstvé. Jen tam tak přešlapuje a uvažuje, že tohle asi nedokáže. Když ve složkách viděl svítit jméno hřbitova, uvědomil si, že na stejném je pochovaný jeho otec. Nebyl tam celé roky, ani neví proč)
Alan: (Položí ruku na náhrobek a mlčí.)
Ben: (Půl milionu...na to musí myslet...už nemá žádné zábrany, žádné svědomí, dávno zmizelo. Za ty peníze by mohl matku vzít z ústavu, koupit byt, nebo ho aspoň pronajmout...vezme konvičku na zalévání, která stojí u jednoho z náhrobků a naplní ji schválně až po okraj. Ani neví, jak ho tohle napadlo, prostě zamíří stejnou uličkou a přímo před tím mužem sklánějícím se u náhrobku hraně zakopne a pokropí ho ledovou vodou z konvičky)
Alan: (Vyskočí a okamžitě začne sklepávat kapky, několik mu jich steče až za krk.)
Ben: Já...se omlouvám promiňte, to jsem nechtěl (mluví tiše a klidně, jak se to na tohle místo sluší, při tom si ho v poklidu prohlíží. Vypadá dobře, rozhodně lépe než na těch fotkách)
Alan: To... to je v pořádku. (Znovu se otočí ke hrobu.)
Ben: (Začíná chápat, že tohle asi bude marné. Žal jen tak nevyprchá, podívá se na fotku na tom náhrobku, byl tak mladý, četl ve složkách jak zemřel, muselo to být strašné, dívat se jak milovaná osoba umírá a jen bezmocně přihlížet)
Alan: (Otočí se k Benovi.) Můžu? (Natáhne se pro konev.)
Ben: Už jsem vás zalil...(pousměje se trochu a natáhne se s konvičkou, ale rukou ji nepustí, čeká až se dotkne jeho ruky)
Alan: (Přebere si tu konvičku, dotkne se jeho ruky, ale ani nemrkne. Naleje si trochu vody do vázy a podá mu ji zpátky.) Díky.
Ben: (Ještě chvíli tam postává a pak se vydá k otcově hrobu a klekne si) Odpusť...asi mě ani vidět nechceš (mluví dost nahlas aby to slyšel i Alan) Vím, že mě asi nenávidíš, za to všechno...kdyby si tu jenom se mnou zůstal tati, bylo by všechno jiné. (podívá se na nebe, je dost zataženo a asi se každou chvíli rozprší)
Alan: (Vnímá ho jen tak napůl ucha. Dá kytky do vázy. Vstane.) Zase přijdu.
Ben: (Je mu věrný i po smrti? Toho si z nějakého důvodu váží, někoho tolik milovat, jaké to asi je? Sotva vstane opravdu se rozprší, měl si vzít ten kabát)
Alan: (Zamíří k východu, změří si oblohu. Límec kabátu si víc přitáhne ke krku.)
Ben: (Nikam nespěchá, i když je za chvíli promočený až na kůži, nijak mu to nevadí, nebývá nemocný i když takhle prochladne, to jediné ho těší, i když je mu celkem zima)
Alan: (Dojde k autu, už slušně promočený. Sedne za volant a promne si oči. Ten kluk... byl trochu podobný Petrovi nebo se mu to jen zdálo? Má pocit, že už ho někde viděl. Zavrtí hlavou a nastartuje.)
Ben: (Stojí na zastávce autobusu a dál mokne, ale nevadí mu to, zavře oči a zdvihne tvář k dešti a nechá si po ní kapky stékat)
Alan: (Všimne si toho kluka na zastávce, zastaví a stočí okýnko.) Chceš svést? Autobus jede až za hodinu.
Ben: (Podívá se do okýnka a usměje se) Neměl bych jezdit s cizími lidmi...ale jo, do města to bude fajn
Alan: Tak si naskoč.
Ben: (Nastoupí do auta a koukne na něj) Děkuju
Alan: Není zač.
Ben: (Stáhne si kapuci promočené mikiny, tentokrát to počasí podcenil) Umokřím vám potahy
Alan: (Jen mávne rukou.) Je to jen voda, to uschne.
Ben: Jedete do města? Můžete mě tam vyhodit? (Ví, že nesmí být moc vlezlý, bylo by to podezřelé. Takové svádění chce čas, pokud se nemá dozvědět, že mu za to jeho agentka zaplatí)
Alan: Ano, jedu. (Kývne.) Kde chceš vyhodit?
Ben: (Chvíli zauvažuje) Znáte tu kavárnu na kraji města? S tím barevným štítem... jak se to jen jmenuje..
Alan: Myslíš Duhovku? Ano, znám.
Ben: Jo, tak tam třeba (usměje se na toho muže trochu hřejivě)
Alan: Neměl by ses jít spíš domů usušit? (Odbočí na silnici k centru.)
Ben: Ne, to je dobrý, navíc za ten odvoz vás pozvu aspoň na kafe.
Alan: To je v pořádku, měl jsem tudy cestu.
Ben: (Pokrčí rameny, škoda, tak na kafe ho neutáhne, ale nedoufal že to bude tak lehké, zvlášť po tom co četl všechny ty informace ve složkách)
Alan: (Zastaví před kavárnou.) Jsme tu, zastávka kavárna Duhovka.
Ben: Díky (vyleze z auta a ještě nakoukne dovnitř) Vážně si s tou kávou nedáte říct? Budu mít z toho špatnej pocit
Alan: (Na chvíli zaváhá.) Dobře. (Přikývne po chvíli a vypne motor.)
Ben: (Pousměje se) Dělají tu i skvělou horkou čokoládu, prý italskou. (Zamíří do kavárny)
Alan: (Zamkne auto a zamíří za tím klukem, pořád mu přijde nějak povědomý.)
Ben: (Usadí se ke stolu, aspoň že přestalo tak lejt na chvíli. Sundá si mokrou mikinu a zůstane jen v košili)
Alan: (Vejde dovnitř a rozhlédne se. Už dlouho tu nebyl. Tak rok? Zamíří k Benovi.)
Ben: Tak co si dáte? (Přistrčí k němu ten nápojový lístek) Jinak, já jsem Ben, sice asi nepodstatná informace, ale ať mi neříkáte hej ty...
Alan: (Pousměje se.) Tak já jsem Alan, Bene...
Ben: (Sobě si vybere tu horkou čokoládu, sice je dost drahá, ale když ta ženská tvrdila že náklady uhradí, proč ne, toho se musí využít)
Alan: (Sjede lístek pohledem. Nakonec si vybere kávu.) Neviděli jsme se už někdy?
Ben: My dva? (To ho trochu zarazí a kouká na něj, ne určitě ho dřív neviděl, možná na nějakém večírku? Ne, ty lidi si pamatuje) Myslím že ne, ale je to malé město, kdo ví.
Alan: Jsi mi nějak povědomý. (Pak mu blikne hlavou jeden obraz.) Nedělal jsi model?
Ben: (To už trochu zbledne, vybaví se mu ta spojitost. Malíř...no jistě je to malíř, tak jako byl Gader...znal ho? Ve složkách o tom nic nebylo, musí zavolat té agentce) Já no...trochu, kdysi.
Alan: Komu? (Se zájmem si ho prohlíží. Moc portrétistů nezná.)
Ben: (Moc se mu o tom nechce mluvit, takže nejdřív jen ochutná čokoládu) Je výborná...jo to už je dlouho, jednomu profesorovi na škole
Alan: A jméno? Třeba ho znám.
Ben: (Podívá se na něj a chvíli si ho prohlíží, copak se malíři znají všichni? Proč tu práci přijímal? Jen peníze, peníze...no jistě) Gader
Alan: Erik? (Trochu mu ztuhne úsměv.) Tak to už vím, viděl jsem tě na tom obraze.
Ben: Na obraze? (Málem na sebe tu čokoládu vyleje, snad nemůže myslet ten obraz. Nenávidí ho...stále i po těch letech, jeho pohled to jasně vyjadřuje)
Alan: Ne, na stropě. (Ušklíbne se.)
Ben: Aha (V duchu kleje jako dlaždič. Ale záleží na tom tolik? Tak ten obraz viděl a co? To neznamená že ví...ne jistě že neví o tom co se stalo) Líbil se vám?
Alan: (Zasměje se.) Ano, Erik malovat rozhodně uměl...
Ben: (To radši nekomentuje, asi by neměl jiný argument) Jste taky malíř? Že se v tom tak vyznáte? (Podepře si bradu rukou a dívá se na něj)
Alan: (Úsměv povadne.) Už ne.
Ben: Ne? Myslím že to nejde...no přestat jim být. To je asi uvnitř každého malíře, schované napořád. (Bitva začala, do toho Bene)
Alan: Možná, ale už nemaluju... (Odpoví a začne se věnovat kávě.)
Ben: (Musí kolem toho našlapovat opatrně) Jeden člověk mi kdysi řekl, že ti kteří umí zachytit krásy toho co vidí, by se toho umění vzdávat neměli, jinak ta krása vyprchá, protože ji nebude mít kdo zachytit.
Alan: Krásu, která za to stála, jsem zachytil. Ostatní je pomíjivé.
Ben: Mluvíte tak smutně. (Dál se na něj dívá, jaké to asi je, někoho tak moc milovat a pak ho ztratit? Nikdy takový cit asi nezažil, než stačil tolik milovat, všichni ho opustili)
Alan: Mám k tomu důvod.
Ben: Já vím. (Kývne, setkali se přeci na hřbitově, poznal by to i hlupák a nemusel by mít o něm informace)
Alan: (Dopije kávu.) Mluvil jsi o škole... co jsi studoval? Malbu?
Ben: (Zavrtí hlavou) Fotografii
Alan: Živíš se tím?
Ben: Ne, nejsem tak dobrý, aby mě to uživilo. Vždycky jsem byl jen...průměrný fotograf bez ducha a nápadu.
Alan: (Tohle nekomentuje.) Od koho jsi dostal takovou kritiku?
Ben: (Pokrčí rameny, vlastně asi od nikoho, kromě sebe, ale ani nebyl schopný dostudovat, nemůže se rovnat ostatním)
Alan: Takže od nikoho.
Ben: Na něco není třeba kritika, ale stačí vlastní pohled
Alan: Vlastní pohled je zavádějicí. Obzvlášť u umělců...
Ben: Možná je to pravda (usměje se, jeho obrazy se mu líbili, nikdy nic podobného neviděl)
Alan: Je to pravda. Žádné možná.
Ben: (Dopije si svoji čokoládu) Škoda že už nemalujete, rád bych nějaký obraz viděl
Alan: (Pokrčí rameny.) Žádná škoda
Ben: (Zvedne se od stolu a dojde zaplatit svou čokoládu i Alanovu kávu, přeci jen ho pozval. Pak se zadívá z výlohy ven) Pořád jenom prší.
Alan: A jen tak nepřestane. (Vstane.)
Ben: Rád jsem vás poznal Alane, bylo příjemné si zase jednou popovídat s umělcem (podá mu ruku)
Alan: (Přijme ruku a stiskne ji.) S tím umělcem bych zacházel opatrně.
Ben: Jen láry fáry (zasměje se a chvíli jeho ruku drží, je tak teplá) Umělcem jste ať chcete nebo ne
Alan: (Pustí ho.) Zato ty budeš mokrý jak myš...
Ben: No to asi jo (domů to má ještě pořádnou dálku, ale nerozmočí se, snad. Natáhne si svojí mikinu a trochu se oklepe, je ještě vlhká)
Alan: (Vyjde z kavárny a přejde k autu, z kufru vytáhne deštník, hodí ho Benovi a nastoupí do auta.) Aby ses nerozmočil. (Nastartuje a je pryč.)
Ben: (Chytí deštník a pousměje se)
Žádné komentáře:
Okomentovat