Tak, další kapitola… že jsem váš ale nechala čekat, co? No, ale teď vám to hodlám vynahradit, máte se na to těšit… začínáme… podmínky příběhu se trochu změní, Jack už je hostem v jiném světě, kde se po něm žádá hrdinství… a jak si můžete být jistí, tak to asi nepůjde jen tak…
Jack se probudil s drnčivým zvukem kdesi vzadu v hlavě a odpornou pachutí v puse. Brzy přišel na to, co tu skutečnost způsobuje. Byla to taková zvláštní chuť s příchutí hlíny. Jak ležel na zemi, čumáčkem ryl v zemi a ta se mísila s jeho slinami. No co, každý občas ze spaní slintá, ne?
Zvonivé zvuky, které vydával jeho mozek, byly pravděpodobně zapříčiněny ranou do hlavy, o které celkem přesvědčivě vypovídala boule v zátylku, kterou nahmatal i ve stavu silné praštěnosti. A tím není myšlen duševní, ale fyzický stav.
Zasípal a pokusil se trochu nadzvednout na rukou, což šlo dost ztěžka, protože se svaly na pažích dost neurčitě chvěly, a tak si vůbec z toho, že mají udržovat nějaké svalové napětí, nic nedělaly.
Nicméně, po určité dávce sebezapření a dvou přesně odměřených kapkách odhodlání, se dílo podařilo. Nějakým zázrakem se mu podařilo vzepřít se na rukou a podsunout pod tělo nohy. Uložil se do polokleku pololehu. Konečně měl dost prostoru na vyplivnutí té hlíny. Udělal to s velkou radostí, ikdyž ta odporná chuť zůstala. Měl jisté podezření, že to byla hlína značně zatuchlá a chvíli cítil na jazyku i jakési hemžení. Radši si rychle zakázal představy a úvahy na tím, co to asi tak mohlo být. Hrozil docela velký kotrmelec jeho žaludku.
Po chvíli, kdy vyřešil dilema hlíny, se konečně odvážil rozhlédnout kolem. Nějak podvědomě čekal, že se probudí ve Viktorově bytě. Nejlépe v situaci, kdy do něho Viktor strčí, aby ho probral, a vysvětlil mu, co se tu sakra stalo. Tak rád by tuhle variantu.
Ale nic takového se nekonalo. Nebyl to jeho byt a ani tu nebyl Viktor. Kupodivu to nebyl ani jeho pokoj, takže varianta, že se mu to jen zdálo, taky nepřipadala v úvahu.
Tiše zasténal, to byla noční můra v bdělém stavu.
Bylo tam šero. Když přivykl tomu akutnímu nedostatku světla, otřela se o něj bosou ledovou nohou panika. Byla to kopka. Ačkoliv Jack nikdy nebyl nijak zvlášť sečtělý, význam a obsah toho slova si dokázal plně a naprosto přesně představit. A tohle prostě byla kopka. Nadevší pochybnost.
O Jacka se pokusil infarkt, ale pak si řekl, že to stejně nemá cenu. O tak mladého člověka stejně vlastně nemá vůbec zájem. Zbytečně by se namáhal a pak by to ten kluk zatracená stejně přežil.
Jackovi se do mysli vryla otázka: Kde to teda k čertu jsem?
"Jsi přesně tam, kde zrovínka jsi." Odpověděl mu jakýsi hlas, který mohl vycházet odkudsi ze zdi něco klidně z volného prostoru. To, že nedokázal určit, odkud hlas, jde ho nevyděsilo tolik, jako to, že odpověděl na otázku, kterou neřekl nahlas. Jen si ji prostě myslel.
Zmateně se rozhlédl kolem. Tohle bylo divný. Hodně divný a navíc zatraceně děsivý. Kdyby vedle něj promluvil kámen, asi by to nijak nezaregistroval a už vůbec neřešil, ale teď se poplašeně rozhlédl kolem. Tohle ho děsilo.
"Je tu někdo?" Ozval se s obavami, že mu někdo odpoví.
"Samozřejmě, že je. Kdo jiný by tu jinak mluvil?" Ozval se ten hlas znovu s jemnou výčitkou.
Jack si málem vykroutil krk, jak prudce se otočil, ale nic neviděl.
Trochu si odkašlal, aby přinutil vyděšené hlasivky ke spolupráci. "Ehm, a kdo tu je?"
Hlas vydal bublavý zvuk, což měl být pravděpodobně smích. Nebo něco jemu hodně příbuzného. Rozhodně to znělo spíš děsivě. Možná také díky té ozvěně, co v těch stěnách panovala.
"A jsi si jistý, že to chceš vědět?" Zeptal se sladce.
Jack zaváhal. Takhle otázka ho dostala. Když se někdo takhle zeptá, tak to není jen tak. Jo, chtěl to vědět, ale zase na druhou stranu po tom toužil asi jako po návštěvě akné.
Hlas dál tiše probublával tichým smíchem. Čekal.
Jack pořád váhal, ikdyby řekl ne, tak by mu to v hlavě stejně šrotovalo. Ta otázka byla přímo geniální… když se nezeptá, bude ho ta myšlenka v hlavě stejně pálit a když se zeptá, tak možná to bude něco, co vůbec nepotřebuje slyšet.
"Tak fajn." Vydechl, aby získal klid aspoň v hlase: "Tak kdo jsi? Chci to vědět?" ale stejně se mu do hlasu vloudil otazník.
Cítil jak mu cosi dosedlo na rameno a hlas se ozval u jeho ucha. "No, tak se podívej."
Jack pocítil kolem žaludku podivné nevolno. Tak rozhodně mu sedělo na rameni něco malého a mluvícího, což nebyla představa zrovna nejlepší. Bál se otočit, hrozně moc se bál to udělat. Ale zvědavost zabila kočku a Jack k podobnému osudu nikdy neměl daleko. Pomalu otočil hlavu, aby se podíval, co mu to sedí na rameni a jeho pohled se setkal hned s osmi kukadly, která na něj dobrosrdečně zamžourala. Jack sjel pohledem stranou a napočítal celkem osm nožiček připojených k bachratému tělíčku a o nic méně bachratému zadečku. Chvíli zůstal naprosto zmražený stát.
"Takhle náhodou, nemáš arachnofóbii?" zeptal se ho pavouk, který mu trůnil na rameni a mrkl na něj polovinou očí.
Jackovi jako by to najednou všechno došlo. Na rameni mu sedí pavouk velikosti malého melounu, mrká na něj a ptá se ho, ON SE HO PTÁ!, na jeho panickou hrůzu z pavouků.
Stavidla hrůzy právě povolila. Jack zavřeštěl jak orangutan v říji a začal pobíhat kolem v rozšiřujících se kruzích. Přitom vydával zvuky jako smečka neandrálců řešící nějaký zásadní problém, zřejmě globálního oteplování. Mával rukama, aby tu obludku z ramene shodil, ale to by se mu těžko povedlo, když mával rukama spíš před sebou.
Jeho běh o život ukončil výčnělek ve zdi, o který se uhodil čelem a zahalily ho milosrdné mlhy nevědomí.
Ve chvíli, kdy se Jack probral znovu k vědomí, se podíval před sebe a okamžitě se odsunul co nejdál k protější zdi.
Přímo před ním na kameni seděl ten pavouk a poklepával nožkou v netrpělivém gestu. "Tak vyspinkanej? Nemáme moc času, hysterko."
Jack tušil, že ten odpornej chlupatej zmetek naprosto přesně věděl, jak zareaguje a udělal mu to schválně. Rozhodně ano.
"Chcípni, odpornej sklípkane." Odvětil a držel se od něj dál.
Pavouk si povzdechl. "Tak aby bylo jasno, nejsem sklípkan, ale makeverský silion a ti jsou vzácní a nikdo by se nikdy neodvážil o nich něco takového ošklivého říct."
"Maka co?"
Silion se napřímil na všech osmi nožičkách a pak jednu z nich natáhl směrem k Jackovi a prudce jí zašermoval. "To chceš jako říct, žes o nás nikdy neslyšel?" V hlase bylo jasně znát ublížení.
"Ne."
"Kam ten svět spěje." Povzdechl si pavouk a uložil stříbřité tělíčko zase na kámen.
"A který svět přesně?"
"Ten, odkud k vám přišel Viktor a i ten tvůj."
"Viktor? Kde je?" vyhrkl Jack.
Pavouk se nohou podrbal mezi očima a zkusmo cvaknul čelistmi. "V pořádném maléru, abych tak řekl."
Jackovi spadla čelist. Nějak pořád nechápal, jak by někdo takový, jako byl Viktor mohl být někdy v nějakém maléru. Pravda, příjemný byl asi jako ježek ve spoďárech, ale na to se dalo zvyknout.
"Nekoukej na mě, jak idiot." Zasykl pavouk. "Zatím je v pořádku, relativně. Ale to nebude dlouho. A ty ho hezky zachráníš."
"Zachráním? Já?" O Jacka se pokusily znovu mrákoty. "já ale nejsem typ na zachraňování. Já umím zachraňovat asi sebe."
"Tak se to prostě naučíš." Ucedil Silion uraženě. "Nemáš na výběr. A Viktor taky ne. A když mě poslechneš, tak by to mohl zvládnout i někdo takový, jako jsi ty." Dodal a vypoulil na Jacka všechny oči.
Jack ztěžka polkl.
Žádné komentáře:
Okomentovat