Kapitola jedenáctá - Doučko

Předem se hluboce omlouvám, že to tak trvalo… V sobotu se mi vdává kamarádka a kolegyně v jednom, tak to se prostě muselo zapít.

Tak a Jack je tam, kde jsme ho chtěli mít…. Na doučování přímo v hájemství Viktora, který z toho není zrovna nadšen a evidentně něco skrývá… co? No, to teprve uvidíte... A nebo možná taky ne.

---

S pocitem naprostého zadostiučinění stál a držel zvonek. Tělem se mu rozléval pocit, že vyhrál. Ano, byl tu přesně. Byl tu přesně a to mu dalo to výsadní právo tu stát a zvonit na poplach. Tedy, aspoň si to myslel. Ne, byl o tom přesvědčen.

Přesvědčení vzalo za své ve chvíli, kdy se rozletěly dveře a v nich se objevil Viktor v celé své naštvané kráse, vytočený neustálým protivným zvukem, který trhal bubínky.

Přesně takhle si Jack přestavoval boha pomsty. Naštvaně a nadmíru nebezpečně.

Raději vyměnil přidrzlý úsměv za pohled neviňátka. "Ahoj. Asi se nějak zasekl zvonek."

Viktor sjel pohledem na Jackův prst na zvonku. "Tak zasekl, jo?"

Jack ruku stáhnul, s tím ustal i ten protivný zvuk. "No, zasekl… se mi tam prst."

"Aha."

Jack zaostřil za Viktorova záda. "Nepustíš mě dál?"

"Ne."

"Ne?"

"Ne!"

"Aha." Jack sklapl. Teď nějak netušil, co dál. "Co doučování?"

"Co s ním?" Viktor se netvářil, že by věděl o co jde.

"Dneska jsem měl přijít na doučování z fyziky. To máš tak blbou paměť?"

"Dneska?"

"Jo. Včera jsi řekl zítra, což je dneska." Jack chvíli přemýšlel, jestli to vůbec řekl správně. Nějak si tím nebyl jistý, když se díval na Viktorům výraz. Zdálo se, že přemýšlí.

Pak se zničehonic otočil, vešel zpátky a zabouchl Jackovi přímo před nosem. Ten jen zmateně zíral na dveře a nechápal, co se děje. Zevnitř
byl slyšet nějaký zvuk, ale dveře ho natolik tlumily, že Jack nepoznal, co ho způsobuje.

Přemýšlel, jestli má čekat nebo jít pryč. Vlastně vůbec netušil, co dělat. Viktor se choval divně. Tedy ne na Viktora, ale na člověka obecně. Prostě se choval zvláštně. Jack z něho měl divný pocit. Ne špatný, ale prostě jen divný.

Po chvíli se dveře otevřely znovu. Viktor se tvářil poněkud přívětivěji, ale jen o několik málo stupňů. "Fajn, pojď dál."

Jack se nemohl zbavit pocitu, že před ním Viktor něco schovává. On to nebyl ani tak pocit, jak spíš přesvědčení. A tentokrát bylo i správně. To Jackovi došlo už ve chvíli, kdy Viktor zamkl jeden pokoj a klíč strčil do kapsy.

Jack opatrně vešel. Trochu se bál do toho Viktorova kutlochu vlézt, ale nakonec přemohl svou vrozenou nedůvěru a udělal krok do neznáma, vkročil obezřetně dovnitř. Žádné přepadávání ze zálohy, ani nic podobného se nedělo. Oddechl si.

Viktor za ním zabouchl dveře a Jacka na chvíli přepadl pocit, že je v pasti. Ne, je to ok. Viktor není žádný nebezpečný zločinec hledaný ve třiceti státech. Aspoň se tak zatím netvářil, ikdyž ta Jackova nedobrovolná návštěva vnitřního zařízení kontejneru o tom zase tak moc nevypovídala. Ale tady naštěstí kontejner nebyl, asi by bylo zvláštní, kdyby ano, takže bezprostřední nebezpeční nehrozilo. Aspoň tedy doufal. Ale k případnému trestnému činu by se dalo využít i jiné zařízení bytu.

Viktor mu ukázal ke stolu. "Sedni si a připrav si věci. Hned se ti budu věnovat."

Jack poslušně usadil své drahocenné pozadí na židli, vyhrabal z batohu učebnice a poznámky a uložil je hezky na stůl. V takové abstraktně složené hromádce. Nebo spíš hromadě. Pak se začal rozhlížet kolem a kolem.

"Dáš si něco? Čaj? Kafe?"

"Eeeee, asi… čaj… dík." Odpověděl a hypnotizoval obrovskou nástěnnou mapu. "Co to je?" Nepřipomínala žádnou zeměpisnou lokalitu, co znal. Ani se tomu vlastně nedivil. Zase tolik toho neznal, v zeměpise moc pozor nedával. Ale takhle mapa ho zaujala, už jen svým provedením. Tvářila se trochu jako historická.

Viktor se na něj podíval. Dost zvláštně a Jack cítil, jak ho propaluje pohledem. Jako by se mu chtěl podívat až do žaludku. "To je jen taková imaginace." Odpověděl mu až po hodné chvíli a detailním zkoumání obsahu žaludku.

"Cože to?" Jack se nezatvářil zrovna moc inteligentně.

"Prostě jen práce představivosti." Odpověděl nabručeně. S tím teda bude práce.

"Ahá." Pokusil se nahodit aspoň trošku chápající výraz, ale i tak se zdálo, že postrádá velké množství inteligence.

Viktor před něj položil hrnek a přisedl si. "Díval jsem se na ty otázky, co jsi vyplňoval. Jsi si opravdu jistý, že chceš maturovat z fyziky a ještě letos?"

Jack přesvědčeně přikývl.

"Tak toho jsem se bál." Zatvářil se, jako by spolkl žábu.

"Problém?"

Viktor došel k závěru, že naivita mu teda rozhodně nechybí. "No, řeknu to takhle. Ty o fyzice nemám nejmenší tušení, nic neznáš, nic nechápeš… S tím se nedá pracovat."

Jack se zatvářil ublíženě. "Nene."

"Ne?" Neměl by ho praštit, aby se mu rozsvítilo?

"Ne, protože já se budu snažit… no jo, není to zrovna nejlíp načasované, ale stihnout se to snad ještě dá."

"Dá, ale pochybuju, že zrovna ty bys to zvládl."

Jack vyskočil a přimhouřil bojovně oči. "Neznáš mě, takže si tyhle svoje postřehy nech. Dokážu zabrat a dokážu se všechny ty blbosti naučit."

"Tak blbosti?" Jen se ušklíbl. "Máš poněkud zkreslený názor."

"To ty o mě taky."

"No dobře, tak to teda zkusíme. Ale budeš makat."

"Si piš." Odkývl mu to bojovně.

Po několika málo minutách, které se podle Jackova měřítka zdály býti hodinami, už jeho bojové nadšení jaksi pominulo. Seděl za stolem, vedle něj Viktor a stále se do něj pokoušel nahustit nějaké principy kdoví čeho.

"Takže…" Viktora jako by to vůbec neunavovalo. "Chápeš?"

Jack mu to odkývl, jen aby mu s tím už dal pokoj.

To Viktorovi prostě nemohlo uniknout. Vstal. Vztyčil se nad ním jak monument vytesaný do kamene. "Houby leda. Už takových dobrých pět minut mě vůbec nevnímáš."

"A copak to jde? Jsi jak uspávač hadů." Zívnul Jack, který na chvíli pustil z hlavy Viktorovu potenciální nebezpečnost.

"Jak co?"

Jack ztěžka polknul, když uviděl to nebezpečné zablýsknutí v jeho očích. "Nooo, víš… chtěl jsem tím ve skutečnosti poukázat na tu skutečnost, že… No, co na mě tak koukáš?"

"Jen jestli se hodláš někdy vyjádřit, nebo tu budeš plácat nesmysly. Čas běží… a ani jeden ho nemá nazbyt."

"No, fajn." Jack se zatvářil uraženě a založil ruce na prsou. "Tak doučuj."

"Tak mě vnímej."

"To přesně dělám."

"Ne dost."

"Žiši, ty seš ale otravnej."

"Kdo chtěl tohle doučování? Já snad?"

Jack se zamračil a nafoukl. "Neměl jsem na výběr."

"Když jsi pitomej a neumíš se dávat pozor ve škole."

"Ty jsi zase arogantní."

"Tak to bychom měli a co takhle zase dávat pozor? Tohle je prostě ztráta času. Buď se uč a nebo vypadni."

"No jo." Zahuhlal Jack a zabodl pohled do papíru. "Tak vysvětluj, ty inteligente."